Neptej se

XXIII.

Proběhne úprava

,,Prosím, prosím, řekněte mi, že jste vzali klíčovou kartu."
,,Taky jsem vzal svoji pistoli."
Debil. Normální debil. ,,A svůj smysl pro humor," snažit se i o ironický úsměv je ztráta času. ,,To je skvělé. Ale jestli jsme poslední, kdo v Beacon Hills zůstali, tak potřebujeme jeden druhého. Což znamená, že mě potřebujete venku z téhle cely."
,,Potřebujeme ti věřit."
,,Potřebujete začít uvažovat realisticky," ohlédnu se po Liamovi, sotva domluví, ,,protože důvěra teď fakt důležitá není." No jen zatínej zuby, klidně. Víš moc dobře, že mám pravdu. Nemůžeš mi vyčíst horlivost sršící z mého hlasu. ,,Je to my proti nim. A chcete mít mnohem víc nás, když si uvědomíte, kolik jich je."
,,Nerad bych přiznal, že má pravdu, ale... má tak trochu pravdu."
No. Konečně.
,,Šerife, prosím. Věřte mu. Není zlý," zastane se mě Maddie, když předstoupí k Liamovi, konečně není jediná na mé straně. Její naivita mě až mrzí, no brát jí to nemůžu. Jestli se odsud chci dostat, potřebuju každou podporu.
Šerifovi se má slova nezdají, samozřejmě, že v tom bude háček. Proč by mi měl věřit. ,,Jestli tě pustím ven," přece jen promluví, přitáhne si tak mou pozornost, co jsem věnoval chlapci vedle něj ve snaze jej pohledem přesvědčit. Že by? Tohle zní nadějně. ,,...a uvidím jakékoliv chování, které se mi bude zdát podezřelé..."
Tak tohle si poslechnu.
,,Nastřílím ti do hlavy tolik kulek, že tě nepozná ani Bůh."
On se mě snad snaží pobavit.
Jak z jeho tváře srší hněv a značný nesouhlas, já k mřížím přistoupím s jemným, hravým úsměvem. Myslí si, že mi jeho výhružky něco udělají? ,,Jsem ateista. Střílejte dle libosti."
S povzdechem opravdu uklidní Liamovy obavy a sáhne do kapsy, kartou si pohrává mezi prsty. Na co čekáš? Tak už mě pusť ven! Ne, tohle trvá až moc dlouho.
Co dělá? Proč ji dává zase pryč?
,,Budete ji muset dát ještě trochu blíž, šerife," nervózně svírám ocel. Na tohle fakt nemám nervy. ,,Zamávejte jí u té čtečky, notak. Přímo tady," provokativně protáhnu ruku ven a na plastovou krabičku tak dodám důraz. ,,Nahoru a dolů. To zvládnete."
,,O nic se nepokusí, věřte mu," snaží se dál slepá Maddie.
,,Šerife, potřebujeme ho," naléhá Liam.
No to si snad dělá prdel. Ne, na tohle nemám, on mě tu fakt nechá. Nehodlám svůj osud svěřit do jeho-
Kurva.
Měl jsem čekat, že s tou kartou uhne.
Po neúspěšném pokusu kus plastu ukořistit hrubě zatřesu zamknutým průchodem, než se o ledový kov v lehkém předklonu zapřu rukama. Skvělý. Zůstanu tady, Přízrační jezdci mě dostanou bez problémů. Nebo mě nenajdou a já zůstanu úplně poslední. Protože ta paka na ně nemají.
,,Něco mi řekni."
Huh? ,,Co? Co Vám mám říct, o čem to mluvíte?"
,,Řekni mi o mém synovi."
No to snad nemyslí vážně.
,,Řekni mi jednu věc o Stilesovi, kterou si pamatuješ," zcela ignoruje můj opovrhující úsměv a pohled od něj pryč, nedá mi prostor se mu vysmát. ,,Jenom jednu."
,,Projeďte tou kartou a řeknu Vám cokoliv, co budete chtít."
,,Šerife. Přichází." Liamovy obavy na staříkově výrazu nepoleví. Myslí si, že mě doběhne. K čemu tohle vlastně je? Nebudu lhát, ani já nezůstávám kamenný, když se místnost ozáří blesky a zem zaduní hromem.
,,Jednu věc. Jenom jednu věc!"
Vzteky znovu zařinčím mřížemi, nehodlám se mu zpovídat. Nevěřím mu.
,,Theo, prosím!" otočí se ke mně dívka se slzami v očích, zatímco Stilinski...
To chce vážně odejít? Vážně mě tu nechá?!
,,Byl chytrý!" zastavím ho, s jeho pohledem na mé tváři opadá vztek, ten přechází v lítost, ve vinu. Jeho zrak je najednou moc velká tíha, skloním proto pohled radši k zemi, až dokud mé zorné pole nepohltí černota. Nedokážu vzhlédnout ani k té, co mi tak slepě důvěřuje. Nikdy jsem ji nechtěl zklamat. ,,Dost chytrý, aby mi nevěřil."
,,Vidíš. Já jsem mu nevěřil."
Zhluboka do plic naberu vzduch, lehce se zamračím, zavřená víčka mi nedopřávají nic než tmu. Hlas z dálky smíšený s matnými kroky mým směrem mi pomalu srovnává mysl, díky němu vím, že realita, za jakou jsem považoval svůj sen, je už pět let stará.
Pět let. A přesto jejich tváře vidím ostře, jejich hlasy bych nezaměnil.
,,Uh!" vypustím z úst bolestně, leknutím, už jsem lehce otevíral víčka, zčistajasná tíha na břiše je však v první vteřině přitiskla zpátky k sobě, z lehu se ohnu do sedu, vyložené nohy pokrčím v kolenou a přitáhnu si je blíž k tělu, ještě poslepu hmatám, co po mně ti kreténi hodili, zrak však neodkládám stranou dlouho.
,,Já jsem to říkal, že se mnou nechceš jet, abys mohl dospat. A ty 'ne, vážně mám něco v plánu'. A pak se div, že ti nevěřím, Raekene."
Že dnes můj nadřízený vstal špatnou nohou, to jsem si stačil všimnout ještě než s Benjim odjeli pro zásoby potravy pro ty naše dravce, ale na mně si to vážně vybíjet nemusí. Kromě toho, že jsem s ním odmítnul jet, protože tu musím být a čekat, nevím, v kolik přesně přijde, jsem nic neudělal.
V podstatě.
Dobře, taky jsem nebyl dvakrát vlídný, ale to už je klasika. Měl čtyři roky, aby si zvyknul.
Navíc, poslední dny rýpu jen kvůli tomu, že jsem v předobré náladě.
,,Musel jsi to po mně házet?" nohy shodím z venkovní pohovky, v jedné ruce taška se zásobami pro nás, tu položím na zem a promnu si unavené oči, než ke klukům vstanu.
,,Musel. Nástup, pomůžeš mi to vytahat."
,,Uh," ulevím si bez přemýšlení. Nevadí mi práce, jak by taky mohla, jenom moje tělo se sotva probralo, potácím se jak mátoha.
,,Alexi, v pohodě," zastává se mě můj oblíbený blonďák hned, ,,dával jsem to tam s tebou, klidně ti to i pomůžu-"
,,Zapomeň. Jen ať se nám Ted probere, ty můžeš zatím udělat inventuru, ať to máme z krku. Pohni zadkem," kývne mi s minimálním náznakem úsměvu a rozejde se k přistavené dodávce, odkud už na nás vesele kouká spousta pytlů pro jednoho těžko odnositelná. Teda, pro jednoho z těch dvou. Ten milejší z nich jen s výdechem potřese hlavou a s papíry v ruce se posadí za stůl, zatímco já uleženým vlasům dodám vzduch a ne zrovna vlídným krokem doplním nadřízeného.
Ted. Já mu dám. Ví, jak to oslovení nesnáším. Proto mě jím taky častuje.
Přitom k tomu celému dopomohla jediná pizza.