Neptej se

XLVII.

Proběhne úprava

Halloweenská oslava pro brunetku vůbec nedopadla dobře, vlastně asi ani podle jejích představ. Teda, pokud se místo kýčovitého vyřezávání dýní a rozdávání sladkostí dětem s Liamem s upírskými oušky po boku těšila na zvracení a tak tvrdému spánku, že bych přísahal, že jsem ji párkrát s úsměvem přistihnul zachrupkat. Neusnul jsem do rána. Nenutil mě k tomu jeden konkrétní důvod.
Zaprvé, Maddie se pořád mohlo něco stát. Nikdy jsem nikoho v takovém stavu nehlídal a, nevím, připadala mi až moc sťatá na obyčejný alkohol.
Přesně to mi šeptal do ucha druhý důvod. Ten, který seděl a točil se na židli živé, nebdělé brunetky, nahlas mi předkládal její myšlenky a vlastně mě přesvědčil, že i kdybych snad usnul, nezbavil bych se ho.
Nezbavil bych se jí.
Noční můry sice opadly, ale nepřestaly úplně. Maddie mě pořád několikrát do měsíce budí, třese propoceným tělem, odtrhává dlaň od srdce, vkládá do ní její osobní inhalátor a nutí ho rozechvěným ústům a dechu.
Pořád nerozumí.
Když jsou role obrácené, nežádám po ní vysvětlení, no tak nějak jsem si její stav spojil s jejími dávnými slovy, která už ji nehodlám nutit opakovat, a k muži, jehož jméno už si upřímně nepamatuju, no jednou jsem si ho hledal a místní bulvár mi ho naservíroval jakožto jejího tehdejšího přítele. Miláčci Beacon Hills očividně nebyli tak dokonalí. Byl bych však pokrytec, kdybych po ní chtěl vysvětlení a detaily z minulosti, když jí je sám nejsem ochoten poskytnout. Ještě na začátku, už půl roku zpátky, jsem jí přiznal, že to já jsem našel svou sestru. Jenomže tím to hasne. Nemůžu jí říct, že jsem ji především taky shodil a co tomu následovalo.
Kam že se v noci vytrácím.
Jak skutečně znám Rogera.
A kam skutečně na týden zmizím.
Něco mi říká, že ten sex bude víc chybět jí než mě. Objevila jeho skryté kouzlo a teď mě sama občas žádá o drsnější přístup. A že jí ho taky poskytnu. Vždyť když se z ní svalím teď, stehna začínají pomalu trnout i mně. Kolikáté tohle bylo dneska kolo? Tak páté? No rozhodně ne poslední, i když Maddie se už teď sotva posadí, taky oba zůstáváme ležet. Jen ona se v jeden moment převalí a věnuje mi další z hromady svých romantických gest a... kousne mě do bicepsu. Wow, Madelyn. Abych já nekousnul tebe, někam jinam.
I když, už teď je víc než pravděpodobné, že na svatbě své nejlepší kamarádky budeš muset mít šaty ladící k barvě tvého krku.
Doháníme, co nám teď týden bude scházet, a... já jí nemám dost. Neměnil bych. Ani tohle pouto, ani tenhle moment, no především ani ji. Už pro mě žádná jiná nikdy existovat nebude.
Nevře ve mně krev kvůli její troufalosti, naopak. Sánka mi hravě padne. ,,Že tě kousnu zpátky?" rukou se vrátím k projíždění jejích křivek, druhou se zapřu o předloktí. Tolik jsem se přiblížil, že se má hruď nechtíc otřela o tu její.
Když mi prohrábne vlasy, upřímně jenom čekám, kdy mi za ně zatahá a zakloní hlavu dozadu. Úplně se pod mýma rukama změnila. Malá dračice. „No já si rozhodně stěžovat nebudu. Trdlo," na rozdíl od mého očekávání mě potahá za spodní ret, „vlastně tě k tomu vyzývám."
„Uhm...?" Když vzrušeně vydechuje ona, proč bych tak nemohl učinit i já, a to přímo do jejího ucha? Kéž by naše těla nikdy nemusela od sebe. „Třeba... tady?" polibky se vrhnu na její krk, prsty svírajíce uzounký pas.
„Uhm... například tam," souhlasí jak slovy, tak gesty, když mi krk ještě víc nastaví.
„Nebo... tady?" hravě klesnu až na její rameno, na které se vrhnu přímo hladově. Kdybych tvrdil, že jsem ji už stačil políbit na každičkém jediném kousku jejího těla, neměla by právo protestovat. Kolena omotané okolo mé pánve vysílají jasný signál, i její vyšvihnutí na lokty a pokus o to se posadit. Na mě. Nemůžu si pomoct, její snaha o dominanci... je tak roztomilá. „Máš na to vůbec sílu?" No i přes to se jejím pokusům nebráním. Vím, že čím víc se vyčerpá sama, tím víc bude následně naléhat, abych naše pozice prohodil, sic v neporovnatelném měřítku.
V mé náruči se skrývá před světem, před všemi démony, dokonce i před smíchem a hlasy mužského spolubydlícího a jeho přátel z vedlejší místnosti. Na to, že zpočátku byla se společností v jednom bytě proti... teď si užívá, když je všechny dostatečně přehluší. „Dneska mě nevyčerpáš tak jednoduše, Theo," tiskne si mě k sobě blíž, kurva, tak perfektně ji dole cítím. A to se ještě znásobí, když se pro změnu vrhne tentokrát ona na mě, já se aspoň můžu věnovat sevření jejích stehen a té hromadě nápadů rýsujícím se v mé hlavě, slova poháněná rozbušeným srdcem a touhou po dvojitém vrcholu.
Celý svět nám kurva leží u nohou.
Hravě se o mě tře, až promyšleně, tvrdil bych, kdyby její hlava očividně nemířila všemi možnými směry, klikatě se vyhýbajíc střídmému myšlení. Její tělo už se naučilo konat v těchto chvílích automaticky. Všechno je tak dokonalé. Už se nemůžu dočkat, až bude znova bourat stěny hlasitým výkřikem mého jména s černotou před čokoládovýma očima. „Jsi-"
Očividně jsem předběhnul sám sebe. „Haló? Už jste konečně skončili?" Slova potvrdí, že klepání na dveře se mi skutečně jen nezdálo. Mužský hlas nepoznávám přesně, tomu odpovídá i jakýsi omámený podtón slov.
„Co chceš!" zavolám zpátky, zatím však bez špetky náznaku rozhození. To bude možná tím, že na sobě s brunetkou ještě jednou pohnu, prudce, rychle, naše těla skončí nalepená na sobě. Kdyby jenom těla. Nelíbí se mi, že ho cítím na ní, a ne v ní.
Ale no tak, sluníčko... proč skrýváš ten nejlibozvučnější zvuk na světě v té křehounké dlani? Celý svět si zaslouží ho slyšet.
„Pojďte si s náma zahrát! Bude sranda! Aspoň... si trochu oddechnete!"
„Sorry, mám plné ruce práce." Doslova. Dlaní jednou zahřeju záda, druhou vyjedu o něco blíž, jen ať neví, z čeho být víc hotová, když se zmocním jejího krku. Jako by chudák už neměl dost. Ale můžu snad za to? Je úplně k sežrání, ještě když se mi sama nastavuje a poddává, jako by na tom závisel její život.
„Ale nó!" Zakvílení jak malého děcka dolehne až sem, spolu s dupnutím. „To není fér! Jedno kolo! Theodore!"
Jenom jedno? To po mně už dlouho nikdo nežádal... a vůbec, čí to byl jakože nápad? Pochybuju, že ovečka bude nadšený.
Ten musí poslední hodiny jenom funět závistí.
Od své jediné se odtáhnu se zamručením, pohledem právě na kusu dřeva, které dělí chlapce od jediného pohledu na ženu v rozkoši, jaké se mu v životě dostane. „Mám na výběr?!"
No tak, Maddie, nezlob. Nenuť mě mačkat tvou hruď, moje nejoblíbenější místo na světě, vždyť už teď mi prakticky znovu stojí.
„Nemáš! Přijďte oba! Hned!"
„Ale pak nám dáte úplný pokoj!" Mysli na Olivera, Maddie. Na jeho nenávistný výraz. Možná jsem od Daphne dostal výslovný zákaz nějak víc dokazovat, že mi patříš, ale on si to zaslouží. Už jsi zapomněla, jak ti chtěl říct? Jaký bordel tu po něm pokaždé zůstane? Všechno to jeho využívání přiliš hodné duše?
„Fajn! Čekáme na vás, hrdličky!"
Moje polovička z toho pochopitelně nemá úplně radost. To dá jasně najevo narovnáním zad a strčením vlasů za ucho. Uh, to jsem chtěl udělat já... aspoň ji po vlasech pohladím. „Já jsem věděla, že máme jít k tobě."
„Jenom na chvilku. Dám s nima jednu hru, totálně je rozdrtím a pak totálně rozdrtím tebe. Co ty na to?"
Přecejen zvedne koutek úst, palcem pohladí čím dál hustší porost na tváři. „Hm... no, když už tam jdeme, nemáš na výběr. Musíš vyhrát. Jinak... dostaneš krutý, krutý trest."
Nadzvedne obočí. Takže ta tvoje předstíraná dominance už přerůstá ve výhružky, huh? Rychle se učíš můj slovník, maličká. „Asi si pleteš pojmy s dojmy, moje milá," už tak konečně kudrnaté vlasy si namotám na prst, „jestli prohraju, tak budu tak frustrovaný, že ráno nevstaneš."
„V tom případě," nahne se ke mně, „v koutku duše doufám, že prohraješ." Tenhle polibek už nedoprovází vášeň, no to je pochopitelné, když ze mě sleze a sáhne po svých krajkovaných tangách a mém spodku. Uvnitř se pousměju. Takhle se obléká moje holka.
„Na to, že je podzim, je mi šílené horko," najednou popadnu boxerky a tepláky.
„Nápodobně," pokračuje v provokaci, když s pouhým spodkem poskočí a vynutí si tak můj pohled. Ty šibalko. Víš moc dobře, jak moc to z tebe chci zase strhnout, přehodit si tě přes kolena.
„Byl by takový problém tam jít nahý?" po krátké úvaze boxerky odhodím. Víc snahy než tepláky se ode mě tahle pofiderní skvadra feťáků nedočká.
„Byl," odpoví už zcela oblečená, otočená přes rameno. Teda, zcela, v rámci možností. „Jenom já tě můžu vidět celého. Nikdo jiný."
„To je fakt. Zbytečně by záviděli. Nechceme přece, aby takovým kreténům kleslo sebevědomí," naoko lítostivě ohrnu spodní ret.
„Přesně," postaví se a já upřímně nemám daleko k tomu činit totožně, co se teda pojmenování týče, protože, sakra... její obtížná chůze mě nutí ji přišpendlit k matraci ještě rázněji. „A nezapomeň, jedno kolo. Nenechej se namotat na další a další. Prosím."
„Vidělas mě někdy prosedět celé odpoledne u konzole? Jsem chlap, mám už lepší zájmy," s úšklebkem dojdu až k ní a chytnu ji za zadek tak, že se musí vytáhnout až na špičky.
„Mhm..." tentokrát si mé rty ukradne hravě, „můj chlap."
„Přesně tak. Tvůj." Její štědrost jí oplatím. „A kvůli tobě tu taky dneska jsem. Hm?"
,,Já vím," proplete si se mnou prsty, „pojď."
Nemůžu si pomoct, ruku vyměním, i když se nám tak půjde hůř, ale j ji prostě potřebuju plácnout po zadku a ruku tam nechat. Obzvlášť když se po opuštění vášně nasáknutého dechu vřava zněkolikanásobí. Kdyby jenom ta. Až teď vydýchané dusno nahradí to způsobené dýmem, jehož původ ani nedokážu určit. Pravděpodobně si tam nezapálili jedinou věc. Tipnul bych to na zelenou, kdyby můj mozek nemátla modrá zář LED pásků. Je jich tu... dost. Ne světel, ale hráčů, i když ne všichni se teda momentálně zaslouží to označení. Rozhodně si nejdu snažit vybavit všechna jména příživníků vyvalených na každém možném nábytku i zemi. Jediná tři jména mi jaksi přijdou na mysl.
Oliver, samozřejmě. Na toho jakožto hostitele zbylo místo právě na tvrdé zemi.
Axel. Toho jsem potkal už víckrát. Nemám na něho půl špatného slova, teda až na výběr jeho kamarádského kruhu, no nikdy se nechoval neuctivě a teď ani nepůsobí nějak omámeně.
No a... samozřejmě, že tu nechybí. Sam. S přáteli extrovertní sráč, se mnou... ustrachaný sráč. Nedivím se, že při uvědomění mé přítomnosti ztěžka polkne. Za pár dní společně budeme sedět v mém autě, na cestě na život a na smrt. Nemá mě rád, respektive ke mně přechovává stejný názor jako všichni nadpřirození – respektuje mě, protože nebýt mě, dost možná už by nedýchal, ale tam to hasne.
„Vítejte!" holohlavý chlapec s povědomým hlasem rozpřáhne ruce, jako by to tu snad patřilo právě jemu. To on na nás bezpochyby klepal. Už se nedivím jeho nápadu. Táhne z něho jak z autobusové zastávky nad ránem. „Co vám nabídneme? Vodku? Pivo? Kouzelnou zelinku z pohádkového světa? Lepší matroš tu neseženete!" Skoro si připadám jako tehdy, když jsem odsud vytloukl překupníky s bílým masem. Minimálně se obávám, že tyhle vzpomínky doběhnout Maddie, sevřu ji proto víc.
„Ahojte," pozdraví blonďák Axel s úsměvem. Přesně o tom mluvím. „Snad se moc nezlobíte, já jsem říkal, aby vás nerušili, ale... mají vlastní hlavu."
„To až tak moc stojíte o porážku?" Ani nevím, ke komu mluvím, vnímají mě možná tak dva. Jeden leží vyvalený na pohovce s nohou na podlaze a brkem mezi prsty, druhý se až moc soustředí na obrazovku, třetí se... ne, tak to ne. Moc dobře vidím, kam Oliverovi putují oči, kam se mu hrne krev. Ty stojící bradavky jsou moje. Moje dílo a moje vlastnictví. Až při mém zbystření si odfrkne a odpije z alkoholického nápoje. „Porážku? Vážně? My jsme profíci. Ty stojíš o shozené ego?"
Ale no, Austine... copak už jsi nestačil zjistit sám, že na to je potřeba trochu silnější kalibr?
„Něco nealko tu nemáte?" táže se Maddie. Jsem rád, že v tomhle zůstáváme na stejné vlně, i když... spíš než kvůli mně teď nejspíš koná kvůli sobě. Z toho Halloweenu musí mít kocovinu ještě teď. Pořád mi to vrtá hlavou – vážně s ní tohle dokáže udělat prostý alkohol? Ano, s fotrem taky dokázal divy, ale... nikdy ho nevyplo až tak.
„V ledničce je džus."
„Přinesu ti ho?" pohladím brunetku po paži. Já nepotřebuju nic. Na co taky? Stejně jdem za chvilku zpátky a... vody bude víc než dost.
„Jdu si po něho sama," potřese hlavou s úsměvem a skutečně. Nejradši bych vykročil za ní, ale...
„Tě doškrábala šelma?" ukáže na mou hruď holohlavý vyzyvatel a zavrčí. Teda, jestli se tomu tak dá říkat. Nezmátl by ani nelovecké dítě.
„Ta nejdivočejší. Moc nezáviď," sednu si na zem před křeslo, daleko od všech. Slova mi vyklouzla z úst sama, vždyť... možná za to může to množství pojatých drog, ale jak se na tebe a kamaráda vedle dívám, nejradši byste tu teď byli sami. Vždyť jeho věrný kolega... „Já závidím! Já chci taky doškrábat!"
A nejspíš i nervózní Sam, který rozptýlení hledá v telefonu. Jako by se ten sexem nasáklý vzduch přenesl až sem, pronásledoval naše kroky.
„Já taky! Například od tamté blondýnky! To je Daphne? Ná, kočko, ná, pojď sem..."
V usměrnění mě předběhne jediný střídmý Axel. „Žádná Daphne, žádný blondýnka, ale palny, ty zhulený tupče."
„Jáj!" vybuchne do smíchu.
Naštěstí už ty co nevidět předávkované pohromy nemusím vnímat, protože si k sobě přivinu sluníčko s nealkoholickým nápojem, který se mnou ochotně zasdílí, a díky, tomu, že ještě ochotněji padne mezi moje připravené rozkročené nohy, cítím ji na všech správných místech. Ano, přesně, Maddie, hlavně tam... tak je hodná. Deka? Jestli pak zamýšlíš to samé, co já. „Co vůbec hrajeme?" ponořen v myšlenkách přeslechnu Oliverovu určitě nepodstatnou otázku nebo poznámku.
„Uh!" poslední přítomný si mě konečně všimne, a to po tom, co rozhořčeně hodí ovladačem o zem. „Call of Duty. Ale už mě to absolutně nebaví."
„Tím myslí-í-íš," nadrženec na gauči, ten s vlasy, se rozkašle po cestě do sedu, „že už ti to nejde."
„Tak si to zkus, když jsi tak chytrý, debile."
„Ale jenom s Carterem."
Ah. A máme jméno pro holohlavého chlapce se zájmem v klepání na dveře.
„Výborné místečko jsi našel," pochválí jediná žena v místnosti. Mohl bych říct to samé. Obzvlášť když si s takovým zájmem procházíš mé tělo, kdekoliv jen dosáhneš.
„Aww, brácho! Nejradši bych tě vypusinkoval! Slibuju, že na tebe nebudu střílet!"
Axelovi poděkuju za poskytnutí ovladače kývnutím, slova totiž míří přede mě, skoro až do mého klína. „Uhm. Kdykoliv jsi mezi mýma nohama, je to výborné místečko," šeptáním do ucha a následným polibkem úspěšně vyvolám husí kůži na krku mnoha barev. „Nezdržujme, hrajem. Jsme na týmy?"
„Pusinkú..."
Nedostane ji jenom Maddie. Máme tu snad kopii situace, s jakou žiju pod jednou střechou? Vždyť se na sebe stehny doslova lepí. „Jestli hrajeme na týmy, jsem s Heathem!" Výborně, další jméno, které stejně na konci dne zapomenu. Carter a Heath. Vážně to jde k sobě podobně jako Alex a Benji.
„Hej!" vykřikne najednou Sam... když schová telefon před nahlížejícím Axelem.
„Vyhraj pro mě, modroočko."
Totální anarchie.
Přehnaný příliv podnětů, připočítám-li i akční hudbu z reproduktorů.
„Žádné týmy." Už jsem se bál, že Oliverovi zapadnul jazyk. „Já nebudu hrát s tamtím," decentně ukáže mým směrem.
Jako bys mi nemohl být víc jedno. „Neboj. Tyhle nevibrují," s úšklebkem uložím ovladač Maddie do klína, kam mi tak akorát padají ruce, a zanechám další mokrý otisk nad ramenem.
„Nemysli na špinavosti. Soustřeď se." Ale jak? S tvou rukou na mém stehně?
„Vybírejte postavy."
„Nemáš tam nějakou ženskou? Je trapné zabít tě jako chlap," uculím se na nepřítele v realitě, který však paradoxně nepředstavuje ani tu nejmenší hrozbu.
Očividně si to jen nedomýšlím, když mě smíchem podpoří jeho vlastní kamarád.
Maddie, no tak... zklidni trošku... anebo ne. Jen ať má Oliver pořádnou show. Klidně mi tu kůžičku na čelisti natáhni ještě víc.
„Nemysli si, Raekene. Tentokrát mě neporazíš."
Už se stalo. A stane se znovu, když mi i přes jeho pohled Maddie zanechá cestičku citlivou na vzduch od ucha, přes ohryzek až po klíční kost. Skoro bych si až myslel, že se mi pokusí utišit rudé rány na hrudi jí způsobené, no to bych si nesměl být plně vědom toho, že nejenže je na ně hrdá, hlavně dneska budu usínat s několika dalšími. Skoro si zapomenu vybrat postavu, jak moc se nechávám unést pouhými ženskými doteky. Až na to, že tyhle mají od pouhých na míle daleko.
„Héj! To je nefér!"
Nevím, o čem přesně mluvíš Cartere, ale jestli o tom, že zrovna začala hra a nám oběma se tak šance na to si zašukat prodloužila minimálně o několik minut, nemůžu nesouhlasit. „Moc mi to neulehčuješ, víš to?" slova věnuju pod sebe, no zrakem se snažím nejdřív zjistit, ve kterém ze čtyř obdélníků na rozdělené obrazovce jsem se objevil, a pak zesynchronizovat pohyby prstů s chtěnými pohyby postavy. Uh. Zkurvený PlayStation.
„Héj!" Carterova partie, Heath, zaklepe na stůl, přímo u mého ucha. „Theo, soustřeď se."
„Už bude dávat pozor. Dohlédnu na to." Uhm. Tím, že se na mě natiskneš zadkem ještě víc?
„Kdo klepe? Zachu, běž otevřít!"
Oslovený vybuchne do smíchu znovu. Těžko říct proč. „Řiť!" Aha. Slyšel jenom poslední tři písmena, k tomu ještě špatně.
„To klepu já. Hele," Heath zaklepe znova, „ťuk ťuk."
„Kdo tam?"
„Hm, hm, hm... Oli!" A další výbuch smíchu.
„Něco mě tu tlačí..." zamručí jediná osoba v místnosti, kterou chci vnímat. Divíš se snad? Když se tak nekontrolovatelně mrvíš?
„Co sis tam dala, to tam máš," dám jí aspoň pusu do vlasů, no s pohledem přilepeným k obrazovce. Pro vlastní dobro.
„Jaký Oli?"
„Přestaňte," ozve se terč vtipu.
Avšak zůstává nevyslyšen. „Oli, kterému z Lisy nestojí!"
„O-Oli..." Carter sotva dýchá.
Uznávám, to bylo vtipné. A asi i pravdivé. Mně však stojí, ne z Lisy, ale z Maddie, no právě teď. A protože to není fér, nan oplátku o její citlivé místo se zapřu zápěstím, když ovladačem zatlačím na její klín. Tam máš.
„Jebe vám?! Dost! Příště si choďte, kam chcete, nepozvu vás sem. Idioti. Měli byste přestat tolik hulit, odumírají..."
Bla, bla, bla. Maddyino slastné: „Theo..." všechny bohatě přehluší.
„Hm?" uculím se na ni jak neviňátko a taky ji líbnu, než se po zahlédnutí nepřítele úspěšně skryju za stěnu. A mám tě, vzkazuju přebitím zbraně.
„Hej," přidá se do konverzace Sam, jeho hlas mě upřímně zaujme, „pořád jsou spolu. Je to od tebe fakt hnusné."
„Pf. A? Stejně s ním šuká jenom ze solidarity." Tohle byl Zach, předpokládám. Žárlíš snad? Na Olivera? No tak. Měj nějakou důstojnost.
„A jemu z ní nestojí!"
„Aspoň mě někdo chce, Zachary. Nech si zajít chuť, laskavě-"
Slova na chvilku musím vypustit. Vyjdu ze své skrýše, mermomocí se snažím nepodlehnout štěněčím očím mým směrem. A to se mi taky povede, když prakticky v perfektní moment vykouknu a několika ranami virtuálně usmrtím svého soka. Nejen ve hře. To byly zase projednou silné řeči. Samozřejmě že navrch všech těch již vyřčených lží přidal další, a to týkající se schopnosti hrát. Pokrytec.
„Kurva! Dívejte, co děláte" To kvůli vám, čuráci!"
„Nestojí! Fakt ne!"
„Vyhrál."
„Však počkej," odpovím Maddie, „teprve jsem začal." Když vyjdu do věže, rukama poctivě pohybuju v jejím klíně. Nemůžu se dočkat, až mě od toho nebudou dělit dvě látky.
„Né..." zakvílí, „už jsi to zvládnul, mně začíná být smutno."
„Kolo za chvilku skončí, neboj." Aspoň se na ni zezadu natisknu víc. Jo, tohle se mi asi bude hrát líp s vlastníma spolubydlícíma.
„Nesto- UM! CARTERÉ!" jedna figurka dojde ke druhé.
„CO, CO?!"
„AHÓJ! Našel jsem tě!"
„KONEČNĚ!" Vážně mu ve hře dal pusu? „Pojď, jdeme spolu!"
„Vsadil by ses, že mě nechce víc něž tebe?" rýpe do Olivera Zach. Jako bych to neříkal. Když se tak letmo po huliči otočím, vsadil bych se, že by pro přebrání tolik snahy nepotřeboval.
„Zapomeň, Zachu. Nepřebereš mi ji."
„Já nikoho nikomu přebírat nejdu. Ať se maličká sama rozhodne."
„Já ti dám takovou maličkou, že se posereš. Hleď si svých kurev."
„Aww, co je? Máš snad strach, že by tě fakt nechala?"
„Pro tebe? Ani za milion, čuráku."
„V tom případě se nemáš důvod vztekat, ne?" Do tohohle dramatu jsem normálně zainvestovaný.
„Pět minut je strašně moc," Maddie založí paže.
Tohle mi absolutně nedělej. Kdy jsi mě naposledy viděla sedět u konzole? „Jak myslíš," vydechnu. „Zvládneš ovládat chůzi?"
„Uhm!" souhlasí možná až moc entuziasticky. Snad jsi celou dobu nečekala na tohle, hm? Tvoje smůla. Já teď mám totiž volné prsty.
„Tak. To zvládneš." Rukou mezitím zajedu ne pod jednu látku, ale pod obě. Když ty mně budeš ztěžovat soustředění, opatek bude jedině fér. „Budu ti radit, hm?" Akorát že jí pokyny dávám kůže na kůži. Točím jejím vlastním ovladačem jako tím plastovým. To se ti líbí, že? Najednou ti nepřekáží množství lidí nejen v bytě, ale dokonce v té samé místnosti, doslova ani ne metry od nás. Stejně ti víčka klesnou a spodní ret uvězníš zuby. Div mi dlaň stehny nepučíš. Nejsou slabé, jako když jsme se potkali, už se na nich nějaký ten sval rýsuje. Pravděpodobně na tom bude mít nějaký podíl i její neustálé zatínání stehen, s mou hlavou mezi nimi. Teď si ani nemusím pomáhat slinami, je tak kurevsky mokrá... „Ne, ne, Maddie. Na tuhle stranu," poradím jak verbálně, tak neverbálně. Do prdele, Maddie. Já tam chci. Chci ho tam strčit, vrazit, zasunout, donutit tě přehlušit ruch obýváku.
Půjde to snadno. Vždyť div nedrtíš ten ovladač. „Prosím..."
Je najednou tak snadné nevnímat nikoho a nic jiného. „Ano, máš pravdu, děkuju. Tak, a teď dopředu, pořádně," ten pohyb nenaznačím jediným prstem, jako bych provedl na ovladači, ale prsty utíkají dopředu a dozadu, a to v poměrně rychlém tempu. Je fakt, že teď to mlaskání už slyším i já, bez nadpřirozených smyslů.
„J-já... j-já... mhm..." nezvládá usměrňovat vlastní dech.
„No tak... otevři očka." Kašlu na společnost. Kašlu na hru. Jeden kill mi zabezpečil vítězství, když vezmu v potaz neschopnost spoluhráčů, a jediná hra, na níž momentálně záleží, je ta mezi mnou a topícím se uzlíčkem nervů. Určitě mu nedělá dobře to teplo z deky a kalhotek...
„Nemůžu..." potřese hlavou a zamručí. Tenhle její stav už moc dobře znám. Co nevidět vybuchne. Do vzdechů.
Přesně proto ji taky tak zbožňuju. Bez hlasitých projevů by to nebylo ono. „Už jenom poslední minuta. Přece nechceš přijít o to, jak si je všechny podáme..." A potom si podám tebe.
„I tak... jsme vyhráli..."
„Chceš říct... že já jsem vyhrál," potvrdím, když dole naposledy zakroužím a mírně ji poplácám, s tím prsty opustí deku. Než však znovu chytnu ovladač, její chuť slíznu, aby si Oliver pak nad kusem plastu nehonil. Navíc, vím moc dobře, co to s ní dělá.
A přece stehna nepovolí. „Zlató..." A přidá tam vlastní ruku? To tak.
„Běda. Ti. Tam. Sahat." Vyhrožuju jí přímo do ucha a políbím ji na krk, pokusím se vybudit husí kůži. Vlastní sliny ze svých prstů už otřu do své hrudi a pak můžu pořádně sevřít ovladač a dát ne tak soustředěným protivníkům co proto.
„Proč mě tak trápíš? Já to potřebuju. Prosím, prosím, prosím..."
„Dokážeš si představit..." jednoho ze soupeřů připraví o další život, přitom zkontroluje čas. Patnáct vteřin, „jak dobře ti pak bude, až všechen tenhle obrovský, nesnesitelný tlak vypustíš ven?"
„Theo. Nepomáháš."
Ale pomůžu svému egu, když ještě Olivera v posledních osmi vteřinách ještě jednou sejmu. Jeho smůla, měl s tou cigaretou počkat. Když se objeví načítací obrazovka, nečekám na výsledky, jsem si jich vědom. Stejně jako toho, co si teď s každou vteřinou zbytečně odpírám. Místo toho ovladač div neodhodím, deka dopadne podobně. „No, pánové, bylo to fajn," vezmu Maddie do náruče, zakrývaje jí vlastní rýsující se nehodu v teplácích, „ale povinnosti nepočkaj."
To její konečně z ní doslova křičí, ani ho nemusela vyslovit nahlas.
„Pápá!" Carter dodrží svůj slib a dál nehodlá zdržovat. Samotnému se mu za těmi malinkými zorničkami zrcadlí nadrženost. „Už nebudeme otravovat, slibuju!"
„Dají pokoj. Dohlédnu na to," potvrdí Axel.
„Vy se spíš snažte držet trochu na uzdě. Člověk přes vás neslyší ani vlastní myšlenky." Zachu, no tak, jdeš žárlit i na mě?
„To mě nemrzí ani vzdáleně." A už za námi zůstane jen pára z toho, jak rychle zmizíme za rohem. Oliverovi už nevěnuju ani pohled, ani myšlenku. Všechno vymizí v těch pěti vteřinách, kdy za námi za bouchnou dveře a křehké tělo dopadne na matraci. „Skoro mě až mrzí, že si jdu pro odměnu," začnu jí sundávat triko.
„Chceš pořádnou odměnu, hm?" Pustí se do ní, když mě políbí a začne mi stahovat tepláky.
„Chci to, co mi patří." Spodek jí prakticky strhnu, sice tanga drží pohromadě, když skončí na zemi, hned vedle nich moje tepláky. Vyšplhám se nad ni, v očích vášeň, jakou mě přiměla cítit a zavrtat se mi v hlavě.
Všechno se děje tak, jak by mělo, všechny její dotyky jsou dobrovolné, veškerá její vášeň upřímná. Čas utíká až zbytečně rychle. Teda do momentu, než se mi rty otře o ucho. „Natočíme si video?"
Ani nevím, jestli jsem slyšel správně. Zrovna jsem se skláněl k jejím rtům, no viditelně mě zarazí, to vyčte z pohledu přímo do jejích očí. „Jakože..." Ne že bych s tím měl nějaký zásadní problém, jenom... ona? Ona to navrhuje? Přiznám se, s tímhle ani já nemám zkušenost, reálně jsem žádné nikdy ani neposlal svoji fotku.
Až mě zamrzí, s jakou hanbou jí padne pohled do klína. „Uhm. Aby ses měl na co dívat, když budeš pryč. Anebo... kdykoliv ti budu chybět."
Jsi to vůbec ještě ty? Nevyměnila ses mi jednou prostě za svoje nadrženější dvojče? Dlaň jí položím na líčko, palcem ho pohladím, až ke rtu. Zbývá nahlas vyslovit ještě jednu další otázku. „Na tvůj telefon nebo na můj?"