Neptej se

VIII.

,,The-o..."
,,Taro, prosím... prosím..."
Ne. Neslyší mě, nevnímá má slova, nejsou pro ni víc než jen nahodilým otevíráním úst do ticha. 
Vyhrává. Chce mi působit psychickou bolest a daří se jí to. 
Přiměřenou?
To ani z daleka.
Nepřiměřenou?
Ano.
Zasloužím si totiž mnohem víc.
,,Há-ló!" zavolá na mě Benji zvonivě, vytrhne mě z jinak neustálých myšlenek na tu, jíž dlužím víc než vlastní život. Podrbu štěně za ušima a nevrle se k blonďákovi otočím, až mě můj přístup i lehce mrzí. Ben za nic nemůže, naopak na mně vidí, že co jsem se vrátil z procházky se svou bývalou spolužačkou, nejsem ve své kůži, duchem neustále nepřítomný, a snaží se, co to jde, aby mi nějak ulevil, přestože neví jak. Alex mu tenhle přístup vyčítá, prý si to nezasloužím. 
A má pravdu. Proto jen souhlasně mlčím. 
,,Kde máš ty kopie těch policejních protokolů?"
,,Huh...?" ani se neobtěžuju vstát. Myšlenkami se ne a ne odpoutat od těch nelibých myšlenek na dívku s otevřenou hrudí. 
,,Ty. Protokoly." Pomalu se mnou ztrácí trpělivost. ,,Theo, notak!"
,,Jo, jo... uhm..." Nemám nejmenší tušení. ,,Potřebuješ to teď hned?"
,,Potřeboval jsem to už před sedmi minutami."
,,To než bych našel... mám pocit, že jsem si to fotil, měl bych to mít v mobilu. Na stole."
,,Aspoň něco. Díky," otočí se a dokluše k mé části dlouhé desky, která narozdíl od dalších dvou míst s židlí působí dost chabě. Nikoho to neštve, tak co. 
,,The-o..."
Taro, prosím... už dost...
,,The-o..."
To až starostné zakvílení stvoření mezi mými rozevřenými, pokrčenými koleny mě vytrhne z bolehlavu, dál si dlaněmi nepřekrývám tvář, jen si prsty projedu vlasy a s výdechem Liama podrbu, nechám ho se ke mně přilísat. 

,,Ne každý potřebuje přátele k životu."

Za ty roky jsem nabyl pocitu, že snad vlčí DNA vlkodlakům poskytuje chemosignály; ať už se usmívám sebevíc, tohle štěně můj smutek pozná, vždy mou masku odhalí. A naopak když mám dobrou náladu, raduje se se mnou. Vždyť jemu ani nemůžu lhát, je jediným stvořením na celém širém světě, co si vydobylo mou upřímnost. Nikdo další by mě s mou minulostí a druhou stránkou nepřijal, vlk ji však vítá. 
,,Počkej, ty znáš jeho heslo?"
Nad Alexovými řečmi jen obrátím oči v sloup, ani se k nim neotočím. 
,,No a?"
,,Jak jako no a? Proč znáš jeho heslo! A proč já ne!"
,,Tak zaprvé už jenom proto, že ho chceš. Pěkně bys toho zneužíval, Theo není hloupý."
,,A co ty jako?"
,,To snad ani nemyslíš vážně."
,,Uh. Noták, ukaž-"
,,Nešahej na to! Ne, ani se mi nedívej přes rameno- Alexi, sakra! Tohle je Theovo soukromí, taky ti neleze do mobilu."
,,Ale lezl by, kdyby mohl."
To je fakt. Ale aspoň tolik nekřič, tohle bych slyšel i bez nadpřirozených schopností. Jen ať si hrajou, konec konců, nemám co schovávat. Mrtvé lovce si nefotím, jinak jsem v suchu.
,,Vypadni! Nenačumuj!"
,,Ježíš, ty naděláš, co tam asi uvidím? Maximálně nějakou holku, přinejlepším Jennu či jak byla, tu už aspoň... tak tohle je novinka."
,,Alexi, hej!"
,,Počkej, počkej, dej to sem. Vidíš to taky? Kdo to je?"
,,Nevím a je mi to jedno, jenom hledám protokol-"
„Dej to sem. Co to je za holku? A odkdy má ten náš idiot v mobilu fotky oblečených holek?"
Se zájmem se po nich konečně otočím. Co zas našli?
A to fakt není Benjamin schopný nepodlehnout Alexovi a nechal ho se mi hrabat ve fotkách?
No nic, bude nové heslo. 
,,Kdo to je?" Alexe ani při nejmenším nezajímá, že o jeho šmejdění vím, dál si jede svoje. Benji už cítí problémy, snad poprvé se ke své platonické lásce nehlásí. Vduchu se modlí, jen ať mu mobil vrátí zpátky, takhle totiž absolutně přichází o možnost z mých rukou získat onen žádaný protokol. S každým krokem přidám na rychlosti, sám jsem zvědavý, co našli. Nevybavuju si, kde bych takovou fotku vůbec vzal. 
,,Alexi, nech-"
,,Cos nám zas neřekl?" ignoruje Benjiho snahu o záchranu.
„Kdy naposledy jsem ti něco řekl," vyrvu mu svůj telefon z rukou a spíš než abych vyjádřil své rozzuření vůči jeho neomalenosti, zaměřím se pohledem na displej v mých rukách se zvědavostí, co tak zajímavého objevil.
No jasně. Automatické uložení příchozích fotografií. Jak jsem mohl zapomenout...
Nezapomněl. Párkrát jsem si ji kvůli pocitu viny připomenul.
Snažila se být milá, dát mi najevo, že tu pro mě je, v podstatě jako jediná na celém světě, a já jsem ji odpálkoval. Nemůže se mi divit, nemohla čekat, že když vytáhne moji mrtvou sestru, budu se smát, padnu jí se slzami do náruče, abych se jí srdceryvně svěřil... pravdu se nikdy nedozví. Tu by mi ani neuvěřila, vždyť když jsem se jí zeptal, jestli vůbec věří v nadpřirozeno, musela se hodně držet, aby se mi nevysmála do tváře. A že to já jsem ten viník?
„The-o..."
Uh. Jak jinak.
„V pohodě?" stará se Benji okamžitě, jen co k sobě hlasem sestry přitisknu víčka a lehce trhnu hlavou. Za ty roky to není poprvé, co se kluci stali svědky jedné z mých epizod, zažili i horší, ale Benji o mě má upřímný strach, vidí, že poslední dny sotva vnímám, někdy mi nechybí moc k slzám. A to u mě ještě nezažili, ani jeden.
Navíc to bylo už dvakrát, co za mnou přiběhnul do pokoje a instinktivně sahal pro placebo v podobě inhalátoru, když křik, jímž jsem se probral z noční můry, prodral i sílu stěn a on zrovna náhodou byl poblíž. Má o mě strach.
S vnitřním ponížením k němu vzhlédnu, letmo se otočím i po Alexovi, popojdu na místě, než Benjimu věnuju prosté: „Nic mi není."
„Theo, notak, tohle není normální."
„Víš co není normální? Aby mi někdo," zazřu na Alexe, „prolézal fotky."
„No, jo, jasně, kdo to je?" Alex si nedá pokoj.
„Do toho ti nic není."
„Ále," myslí si, že na to přišel, „jako myslel jsem si, že s Jenny to padlo, ale odkdy brunetky? A nemá na tvůj vkus moc malý výstřih?"
No já ho snad přerazím.
„Alexi, nech ho. Theo, fakt, jestli se něco děje, tak-"
„Jasně že děje, Bože, Benjamine, dávej pozor. Jak dlouho ji znáš?"
„To víš že jo," strčím mobil do kapsy a rozejdu se pryč; daleko se však nedostanu.