Neptej se

XXXIV.

Proběhne úprava

,,Nečekala jsem, že bude tma tak brzo."
Já jsem ve tmě v podstatě vyrůstal. Nejen psychicky, mé vnitřní démony teď pomiňme, myslím spíš charakter noční sovy, na jakou mě Hrůzní doktoři přenastavili. Dopomohlo tomu také naučené ponocování kvůli hodinám v zaprášené laboratoři, hlavní roli však hrály nové geny.
Na měsíc se hold vyje lépe než na slunce.
Obzvlášť na takový, jaký se co nevidět bude odrážet v hladině řeky protékající údolím pod námi.
,,Tohle není Kalifornie. Roční období tu fungují jinak," vyměním pohled na přírodu na dlani za Maddie, těch pár metrů k ní dojdu. Dlouho jej na ní však nedržím, mnohem podstatnějším se stává les. Kam jste se mi zase zaběhli, vy dva?
,,Já vím, já vím. Přesně proto to tady tak miluju, i když pořád prší," vzhlédne k výjimečně prázdné obloze bez jediného mraku. Dobře jsme to vychytali. Na počasí máme zkrátka štěstí.
,,Aspoň se tu dá dýchat. Není nic horšího než léto tam." Než u nás, málem jsem řekl, to však už dávno neplatí. Čekání na vlky je očividně zbytečné, užívají si přírody zakázaného lesa, a tak se ještě na pár chvil stanu užitečným, když se vrátím k tábořišti a ujmu se rozdělání jednoho ze spacáků.
A šlo by to, kdyby se na mě Maddie zezadu nevěšela. Ne že bych si stěžoval. ,,To je pravda."
S úsměvem jí ruce chytnu, jednu z nich si dokonce přitáhnu ke rtům. Moje sluníčko. Rozzařuje mi život místo slunce na sklonku. ,,Nějak se mi přitížilo."
,,Ale neříkej," políbí mě mezi lopatky a silně sevře, než mě pustí. Škoda. ,,Rozdělíme si úkoly. Ty rozložíš spacáky, já jdu nasbírat dřevo."
Já chápu, že ses mi chlubila svou nebojácnosti, ale snad oba víme, jak daleko má to tvrzení k pravdě. ,,Jsi si jistá? Já jenom že sis vybrala to namáhavější."
,,Jsem," přkývne. ,,Hned jsem zpátky!" energeticky se rozeběhne do lesa, nechávajíc za sebou slabý závan vůně dostupný pouze vlkodlakovi. Sleduju ji pouze chvilku, i když ve správnosti bych z ní neměl spouštět zrak po celou naši přítomnost zde. Neměl bych nad ní jen potřást hlavou a sklonit se ke spacákům. Je plná radosti. Možná... až podezřele moc.
Teď však nad jakýmikoliv obyčejnými problémy přemýšlet ani nemůžu.
Stačí, abych skončil s jednou činností a už mě k lesu táhne i zrak i sluch. Kdo ví, jestli se lovci nerozhodli zrovna dnes lesy pročesávat. Možná mě viděli, ví o mé přítomnosti zde. Možná...
Jsem zbytečně paranoidní.
Ano, lovci jsou skutečná hrozba.
Ano, jsem jejich primární terč. Rogerovo jméno a tvář totiž doposud - pokud víme - neznají.
A stejně tak je jim cizí ta nevinná brunetka, která teď prostě sbírá dřevo do ohniště, která já právě...
Nenachystám kvůli dívčímu křiku z lesa.
Kurva.
Nečekám na nic, posral jsem to. Kroky musí být rychlé jinak to nestihnu.
,,Slez ze mě! Theo, pomoc!"
Posral jsem to. Zas a znova.
Prosím, že je tohle jen zlý sen, nějaká přihlouplá noční můra jako ty, které se mi zdávají. Nic se nedějě, po Maddie se nesápe žádný lovec, nedrží ji a neodtahuje pryč. Lámu větve, srdce mi div ještě neprorazilo hruď, jenom čekám, až zakopnu. Už jenom několik desítek metrů, slyším ji, co nevidět si ji přitáhnu k sobě a na zem padne každý, kdo se jí jen dotknul. Konečně už ji v dáli vidím, plazí se po zemi, dere si hlasivky dál...
A najednou není důvod kontrolovat strany.
Já. Ji. Zastřelím.
Takhle úlevně jsem si nevydechnul už dlouho. Dlaněmi se v předklonu zapřu o stehna. Přivodí mi infarkt. ,,Had? To vážně?"
,,Dej ho ze mě dolů, prosím!" nekontrolovatelně třese nohou, tečou jí slzy. Had se však dál drží, plazí se, dokonce syčí a chřestí ocasem.
Toliko k její soběstačnosti, potřesu hlavou a narovnám se. Ty nervy. Už se mi vybavovaly ty nejhorší scénáře. ,,V klidu, nekřič," ještě vážně někoho přilákáš, ,,hlavně se nehýbej. Je to jenom chřestýš." Procházím okolí s dostatečně dlouhou oalicí nebo větví před očima. Něco, cokoliv. Nakonec mi do očí uděří přesně takové dokonalé dřevo. Přii kroku zpět k Maddie klackem párkrát pohodím v ruce, hada pilně sleduju. Nemám to na háku, to ne. Ale jsem rád, že to není lovec. ,,No pojď," až v dřepu se snažím hada z Maddie oddělat, druhá ruka v případě nouze připravena chytit ocas zubaté bestie.
,,Jenom? Není náhodou jedovatý? Prosím, dej ho dolů, prosím!"
,,Je, ale nic ti neudělá, když se přestaneš hýbat." Dobře, možná trochu lžu. Ale už teď se nadměrně třeseš. Nepomáháš.
A něco mi říká, že nepomůže ani čtyřnohá kupa chlupů, kterou dozajista přilákal křik jeho oblíbené lidské bytosti.
Alfa ještě ani neví, o co jde, a už vrčí a štěká. Narozdíl od mé opatrnosti se dočká úspěchu. Jakmile se jedná o přírodu, snažím se jednat v souladu s ní, to však i černý predátor. Had se k němu otočí, syčí tentokrát na něj. Sledujeme boj jako z dokumentu. Má přítomnost je opomíjena tolik, že paice ztratí na významu a mohu ji odhodit, byla úplně zbytečná, a hada doslova popadnu holýma rukama a odhodím pryč. Možná nespokojeně syčí a chce se vrátit, třeba se i přímo mně pomstít, ale Alfa mu ochranářsky zabrání v cestě, připraven na souboj.
Maddie se mezítím stačí vysoukat na nohy, no to tak zbrkle, až mi narazí do hrudi. Je ráda, že dýchá, chudinku ještě zcela nepouští šok. ,,Alfo, ne! Pojď sem!" pokouší štěstí zoufale a zbytečně.
,,Alfo, fuj. Ne," ani já nezůstávám pozadu. Had ho uštkne a co potom? Chřestýš západní patří mezi ty, kteří dokáží ublížit.
Vlk hlasy však naprosto odignoruje. Hada obskakuje, asi třikrát to vypadá, že jeden z nich zaútočí. Nevím, kam dřív skočit. Ještě mě kousne Alfa a já budu muset obhajovat rychlé hojení, přestože zranění vlkem přetrvává hodiny, to už jsem zjistil. Plaz už se definitivně chystá, ale Alfa přecejen skočí první a přesně uprostřed těla do hada zaboří své ostré tesáky, začne s ním přehazovat ze strany na stranu. Konec konců, vyrůstal v přirodě. U nás přebývá sotva pár měsíců. Takové pusy se nevytratí. ,,Alfo! Ne!" dřepnu přes něj, každá noha na jedné straně huňatého těla, a doslova násilím se mu snažím rozevřít čelist. Marně.
,,Alfo, pusť! Alfo!" snaží se i Maddie v podřepu, i když ne přímo před ním.
To na mně je to finální rozhodnutí o nepoučitelnosti mladého dravce, jako první ho nechám následovat vlastní potřeby a cítění. Hada si přitiskne k zemi tlapami a vykousne, zatřese hlavou, jak se ošije. Po tlamě mu stéká krev, spokojeně přežvykuje, cení při tom zuby. Konečně si znovu obstaral večeři sám. Chtěl vůbec Maddie zachránit nebo ho jen dobíhal hlad? Můžu si jen uraženě odfrknout, opět se vzpřímit. ,,No ajk myslíš. Tobě to nebude chutnat." To si však jen namlouvám. Tomuhle se připravená potrava od nás dozajista nedokáže rovnat.
Brunetka krví nepolíbená možná Alfovi už nebrání, ale jeho činy nepodporuje. Stačí vidět její škleb. ,,Opovážíš se mi olízat tvář, Alfo."
,,Je tak zvyklý. Dřív se tak živil normálě. Jedovatý, nejedovatý, žaludek to zasytí." Taky jsem byl nucen to zkusit. A je to pěkně nepraktické. ale reflexy se tak cvičí dobře. Škoda, že Roger si to zkusit pořád nechce. No ale na tom teď nezáleží, my bychom se z případného kousnutí dostali, narozdíl od obyčejného vlka nebo člověka. Zněklidňuje mě, jak si Maddie kontroluje nohu. ,,V pohodě?"
Pokrči rameny, černé legíny i nadéle prochází prsty. Beru jako souhlas? ,,Já nevím. Pořád jsem plná adrenalinu, možná mě kousnul a já to jenom necítím. Jsi připravený vysát jed ústy?"
Uchechtnu se, s potřesením hlavy dřepnu k její noze. Hlavně neházej žádné sexuální narážky. Víš, cos slíbil. Zatím ti to jde. ,,To snad ani nebude nutné."
,,No jen aby. Skoro jsem dostala infarkt, nesnáším hady."
,,Lepší než pavouk." Který ti vleze pod kůži. ,,No pojď, necháme ho hodovat," popoženu ji po lopatce.
Sama už jen vydechne a opráší se, ze země zvedne posbíranou kopu dříví, co už stihla nasbírat, a které jí rád přeberu. Po cestě tak může z vlasů vybírát lístky. Vzpomínáš, když jsem ti já chtěl vybrat ten lístek? To už je doba. ,,Pěkný začátek. Aby se nám jeho rodinka nepřišla pomstít."
,,Přidávej ke mně, co ještě po cestě uvidíš. Aspoň se takovým věcem dál vyhnem. I když... chtělas do lesa, nechápu, cos čekala," zasměju se. S ní nebo jí? To ať si přebere, jak uzná za vhodné. Ona ví, že ji mám rád.
Sánka jí padne, s uchechtnutím a potřesením hlavy. Takže tak. ,,No rozhodně jsem nečekala, že si mě had splete se stromem a začne mi šplhat po noze," opravdu se sklání a do rukou mi přikládá. Jít tak přede mnou, abych její ohýbání mohl sledovat.
,,Nespletl si tě. Bylas predátor."
,,Anebo si mě chtěl dát na večeři."
Ty jsi vážně za odměnu. ,,Vidělas někdy hada, aby snědl člověka? Ne v Oregonu, to spíš v Africe. Nebo nějaký Bazilišek ve starověkém Řecku." O tom už jsem ti vyprávěl?
,,Fajn, fajn... měla jsem štěstí, že mě vážně nekousnul."
,,Ještě bych se s tebou musel táhnout do nemocnice. To tak."
,,Pche. Ně, díky. Fakt nesnáším nemocnice."
,,To jsme dva." Jenom tebe tam asi Anne noc co noc nepronásleduje a nerve ti srce z hrudi, dokud se neprobudíš křikem. ,,Já jsem říkal, že máš radši nachystat spacáky."
Oči jí míří v sloup, jak mi na hromádku přidá poslední dřevo. Minuli jsme poslední stromy. ,,Aspoň to nebyl vrah."
O tom ani nevtipkuj. ,,Po tom tvém křiku sjem si taky myselel, že na tebe nějaký vyběhl." To bys neřekla, že s jedním chodíš, co? ,,Nebo úchyl. Možná je sem zákaz vstupu, ale lidi na to buď kašlou nebo jim to naopak vyhovuje." Dřevo nechám dopadnout vedle ideálního místa, k němuž pokleknu a začnu skládat polena do použitelnho seskupení.
Slečna si mezitím lapí na deku, kolena přitáhne k hrudi a položí na ně bradu. Určitě už jí musí být zima. Hold naše Maddie. Moje Maddie. ,,Proč je sem vlastně zákaz vstupu?"
Jo, to se dostat na veřejnost, konečně by lidi přestali tak hloupě riskovat. Obyčejný zákaz bez objasnění totiž očividně nemá absolutně žádnou váhu. A tak začaly kolovat fámy, nejrůznější domněnky a teorie. K Madd letmo vzhlédnu, no pokračuju ve stavění, řemýšlím, jak to říct v co největší zkratce. A oklice. ,,Podáš mi zapalovač?" natáhnu ruku.
Z batohu mi ho po přehrabávání podá co nevidět, pohladí mě po kloubech prstů. ,,Prosím." Z otázky jsem ji však nesvedl.
,,Dřív to bylo kvůli zvířatům." Popadnu jedno dřívko, suché, měkké a především dostatečně dlouho, začnu ho zapalovat. ,,Vlci, pumy, medvědi... ti jsou teď ale o kilometry dál. Odstrašily je střely." Když už dřívko hoří, střím o do samotného středu kopy a čekám na rozhoření.
,,Střely?" cítím, že se posunula blíž.
Přikývnu, znovu se po ní během čekání letmo ohlédnu. ,,To kvůli nim město vydalo ten zákaz, hlavně v noci. Nějací šílenci asi. Ale nikdy nemáš jistotu, že jenom trénují. Těžko říct, co se tu odehrává, když zapadne slunce." Pokud nejsi lovec. Nebo já a Roger. Nebo nějaký jiný vlkodla, kterému to není úplně ukradené.
Přisunula se tak blízko, že mi může opřít hlavu o rameno, přitom nejspíš nevěřícně třese hlavou. Na chvilku si její oči získá les. To jedno obrovské tajemství. ,,Co když nás přepadnou?"
,,Nepřepadnou. Vím, co dělat, často lesy procházím, protože jsem jeden z mála, který má povolení sem jít, kdykoliv," s jemným úsměvem k ní shlédnu, to už se oheň rozhoří. ,,Stačí znát některé konkrétní cesty, protokoly, chytit signál. A se silou a dvěma vlky jsem vyhrál úplně." Se silou vlků tří.
,,Theo..." pohladí mou tvář, spalujíc ji starostlivým pohledem víc než oheň svým žárem, ,,to je strašně nebezpečné. Nedělěj to." Kéž by to bylo tak jednoduché. ,,Jakto že sem máš povolení jít?"
,,Kvůli nim" kývnu k světlejšímu vlkovi, který se akorát vynořil z lesa, ,,já, Alex i Benji to oprávnění máme. Abychom sem zaprvé mohli vlky vodit a vyhýbat se tak lidem v ulicích, no a hlavně abychom je mohli legálně chytat." Nesnáší to slovo. Ale je to tak. Vlci jsou potvory. A co teprv takový vlkodlak? ,,Že toho zneužívám a sem tam najdu nějakou mrtvolu, to už je věc vedlejší." Otevřu náruč, aby se mi Liam mohl přilísat pod druhou ruku, tou první držím Maddie okolo ramen. ,,Co, tys žádného hada ani veverku nesežral?" podrbu ho za ušima.
Těžko říct, která slova přesně ji přimějou se ke mně tak přitulit. Možná jen žárlí na Liama tak jako on na ni. ,,C-cože? Theo, nezneužívej toho, nechoď sem, když nemusíš. Já bych nezvládla, kdyby se ti něco stalo."
Milá. Strachuje se o mě, i když nemusí. ,,Anebo... já nevím, říkám ti pravdu?" vzhlédnu k obloze, zamyšleně přivřu oči. Tak rád ji trápím. Obzvlášť, když takhle snadno zakryju vážnost, jakýkoliv přešlap. Upřímně ani nevím, co jí říct můžu a co ne.
Úspěch hodnotím pozitivně díky jejímu zakvílení a šťou chnutí do mě loktem. ,,Přestáň. Já se vážně bojím." Proč se otáčí po... ,,Alfo!"
,,Nenecháš ho ani v klidu najíst? Chudák... a ty co? Ty nemáš hlad?" nechám Liama se ke mně lísat, dokonce mi neposeda vleze do klína roztažených nohou. Už to zase začíná. ,,Abys nezakousnul nás."
Zatímco na mě doktorka zazře, Liama poškrábe za uchem. Pf. ,,Ne, nenechám. Mám o něho starost. Alfo!"
Já chlupáče prozměnu podrbu na břichu. Nemohl by být spokojenější. No jo, takhle si mě nemáš jak dobírat, viď? ,,Ty hlad nemáš?" věnuju Maddie pusu do vlasů, abych dal najevo, že ona je adresátem mých slov. Vlastně se ani neptám, přikazuju jí to.
,,Trošku ano," pochopí. Šikovná.
,,Tak tam ty brambory hodíme už teď, ať jsou co nejdřív, co ty na to?"
,,To zní fajn," přikývne se zdviženými koutky.
Její lopatku tedy zanechám bez doteku už teď a natáhnu se za nás, kvůli Liamovi se nemůžu zvednout, takže si div nelehnu. Na tašku však naštěstí ještě dosáhnu a vytáhnu z ní čtyři brambory už dopředu zabalené v alobalu, dvě zu ních podám Maddie. ,,Takhle na kraj. Pozor, nespal se," názorně předvedu se svýma dvěma. A i přes mé pochyby vyvolané přivřením očí a chvilkovým zaváháním těla, když se do něj opře kouř, uspěje. ,,No vidíš. Šikovná," pochválím ji poplácáním po zádech. Druhou rukou vezmu delší klacek, se kterým i takhle z dálky dokážu manipulovat s ohněm.
,,Jak dlouho to asi bude trvat?"
,,Minimálně půl hodiny. Ale zapomeň na nějaký časovač, prostě si tipnem." No ale prosím. Koho nám sem čerti nesou?
,,Konečně," Madd úlevně vydechne při pohledu na blížící se černý postrach, natáhne k němu ruku. ,,Jaká byla večeře, hm?"
Přitulí se k ní, no zavrčí na Liama, který si užívá leh u obou dospělých. Zuby má ještě trochu od krve. Liam ale leží jako sluníčko, spokojeně odpočívá. ,,Ještě mu vyčti, že ti kus nenechal. K těm bramborám úplná delikatesa."
Tentokrát do mě strčí už i se smíchem, no dál se věnuje jejímu mazlíkovi, nehledě na červeň se k němu přitulí, jak jen dokáže. ,,No samozřejmě. Měla jsem ho jako nějaká divoženka ulovit a opést."
,,Lepší než syrový."
Samozřejmě, už i Alfa září štěstím. Až takovým, že přitulení není jediný způsob, jak tu emoci vyjádří.
,,Alfó... vážně?" zamručí brunetka, jak si olíznutou tvář otře do rukávu. Alfa však její rozrušení nechápe.
No přece po mně nemůže chtít, abych se nesmál.
A nakonec je ten můj projev tak nakažlivý, že se ho Maddie chytne, až zakloní hlavu, Alfu poškrábe pod tlamou. Tuhle holku já prostě nepustím. ,,Ty můj malinký... děkuju za zneškodnění nepřítele."
Alfa sice nechápe, no nepůsobí tak. Odtáhne se a pyšně se narovná, Liamovi se vysmívá pouhým pohledem. Dítě a dospělý. Liam se však jen převalí, nebýt mé záchrany, býval by spadl do ohně, a po pyšném černosrstém se rozeběhne se štěkotem, až se to nakonec opět rozroste v honičku. Jen se nám zas neztraťte v lese. ,,Moc se jim s náma v poslední době nelíbí."
Pouhým povzdechem souhlasí, i když vlky sleduje s úsměvem. ,,Žárlivky," pomalu se postaví.
Nehodlám z ní jen tak spustit pohled, proto k ní vzhlížím i zespodu, držím ji za ruku, dokud mě zcela neopustí. Výhled to není vůbec špatný. ,,To máte společné."
Nezasměje se, nereaguje. Neslyšela nebo slyšet nechtěla, na tom nezáleží. Posadí se na okraj útesu, nohy jí div nevisí. Hlavu zakloní s takovým výdechem, až to i mě vrátí zpět v čase. Tehdy však nebylo po západu slunce, nýbrž naopak, po východě. Vlky tak dlouho nesleduju, konec konců, jsou to zvířata divá. Když se jim něco stane - něco méně závažného samozřejmě, nic se neděje, tak žijí. Dávám na ně pozor. To samé však s ochranou platí o Maddie. Ta je teď sama, to tak přece nemůžu nechat. Tak sem nepřišla. Proto jen přiložím do ohně a přidám se k ní. Ta paralela je přímo dechberoucí.
Opatrně, ať nespadneš.
Jemně se pousměje, přesně tak ke mně vzhlédne. Chytí mě za ruku, proplete naše prsty, přesně tak, jak jsme oba chtěli už tehdy.
Teď už však víme.
Nemohu jinak neež jí ruku sevřít nazpět, její hřbet si přitáhnu ke rtům, lehce podráždím hustnoucím strništěm. Potom si pozornost opět získá ta obrovská propast pod námi, obloha posetá hvězdami. Takový klid. Nikde nikdo. Pouze zvuky přírody a dva dechy. Jednu nohu pokrčím v koleni, opřu o něj předloktí volné ruky.