Neptej se

XXV.

Astma.
Chronické onemocnění dýchacích cest, jejichž přecitlivělost způsobuje problémy s dýcháním, sípání, pocit staženého hrudníku a neschopnost vydechnout. Pokud se taková situace opakuje a neřeší, astma může být smrtelné kvůli nedostatku kyslíku - ten tělo spotřebuje na funkčnost orgánů, které jej potřebují i přes jeho minimální přísun a nahromaděný vzduch v plicích. Takovýto osud ročně potká na čtvrt milionu lidí z celkového počtu téměř tři sta tisíc nakažených.
Veškeré nečistoty, které kdokoliv z nás vdechne, putují průduškami, kde se je sliznice obalená hladkým svalstvem snaží zachytit pomocí hlenu. U astmatiků se hladké svalstvo zanítí a stáhne, tím pádem se zmenší možný průchod pro vzduch. Sliznice na tento případ může zareagovat větším množstvím vytvořeného hlenu, následkem čehož se průdušky zaterasí úplně a vzduchu tak není umožněn volný průchod. K tomu stačí jakýkoliv kouř, například z cigaret, pyl, ale také chlad nebo cvičení dokáží ke zhoršení stavu výrazně přispět.
Přesný původ astmatu dodnes není známý, nejpravděpodobnějšími kořeny jsou však genetika spojená s prostředím. V dnešní době se naštěstí onemocnění dá léčit, a to díky inhalátorům. Existují dva druhy - inhalátory s beta-sympatomimetiky, které pomáhají od zánětu a tím pádem i uvolňují dýchací cesty, a inhalátory s kortikosteroidy, používány pro běžnou léčbu.
Přesně takový inhalátor právě svírám, hážu si s ním, prohlížím si jej ze všech stran. Nezáleží, že je to špatný druh, jakmile pocítím slabou změnu ve schopnosti popadnout dech, přitisknu si plast k ústům a poberu, co plíce ráčí. A opravdu se lépe dýchá. Připomínám si situace, které se před patnácti lety děly pravidelně, naprosto běžně. Ztráta astmatu je jedna z výhod, jedna z věcí, díky kterým mě Hrůzní doktoři přesvědčili přidat se na jejich stranu.
Co jsem získal sestřino srdce, lépe se mi dýchá.
Bohužel, pouze fyzicky. Obrazně nikoliv.
A v poslední době mám pocit, že už ani fyzicky.
Pohled na most ve mně probouzí úzkost, která stažení plic způsobuje. Nechci se na něj dívat. Nechci k němu vzhlížet.
Jenomže mám na vybranou? Mladý chlapec stojící u zábradlí si mou pozornost přímo žádá. Navíc sestra z řeky volá mé jméno. Ignoruje chlapce, který ji před hodinami shodil, obrací se na mě. Protože chápe, že on je sociopat, on si tohle nevybral, ale já? Vždy se můžu ubrat lepším směrem.
Tak proč to, sakra, neudělám?
Protože to neumím. Nemůžu. Je to ve mně a...
,,Protože to neumíš. Nemůžeš. Je to v tobě a když to ze sebe nedostaneš, nakupí se to a mohl bys být ještě nebezpečnější, než teď jsi."
Facky od reality si působím sám. Nepotřebuju k tomu nějakou... nějakou... psychopředstavu, která mě nenechá ani pořádně vyspat.
,,Teda, Theodore. Au. To bolelo."
,,Co chceš," ani k postavě náctileté nevzhlédnu, dál si pohazuju s inhalátorem, soustředím k němu veškerou svou pozornost.
,,Pokaždé," cítím, jak se usadí po mém boku, opře se o stejný strom, naše stehna se dokonce lehce dotýkají, ,,když mě vidíš, tak z toho viníš mě. Pokaždé. Kdy si konečně uvědomíš, že to tvoje podvědomí se ti snaží něco říct?"
Já vím, že ano. Ale popírat to...
,,Ale popírat to je snazší. Chápu."
,,Přestaň mi číst myšlenky," rozhodnu se čelit jí tváří v tvář. Takhle už si ji ani nepamatuju. Vypadá... zdravě. Živě. V pořádku. Nejradši bych jí prohrábnul kurdnaté vlasy, za které jsem ji s radostí tahal, abych se přesvědčil o jejich pravosti. Nejsou mokré. Nejsou slepeny její krví.
,,Můžeš se na mě pokusit zvýšit hlas, sebevíc budeš chtít. Ale oba moc dobře víme, že to nedokážeš."
Její oči mají od mrtvolnosti daleko. Rty nezfialověly mrazem.
Chybí mi. Tak strašně moc.
S tím uvědoměním a výdechem znovu sklopím pohled do klína, pak jím počastuju začínajícího vraha. Kéž bych mohl... kéž bych mohl změnit minulost. Udělal bych to. Mrknutím oka.
,,Jenomže to nemůžeš, bráško. Co se stalo, už nikdy nezměníš."
,,Tak co mám dělat?" otočím se k ní zoufale. Vážně, chci se změnit. Opravdu chci. Byl jsem tak blízko a... stačila jedna další mrtvola. Jediná další oběť. Neudržím se.
Tara mi neodpoví. S klidným úsměvem zhluboka vydechne, pohled na opačné straně lesa, řeku i sebe samou v ní přehlíží. Nevšímá si ani svého mladšího bratra na dřevěné stavbě. Jejím bratrem jsem teď já. Pořád jsem jejím mladším bratrem a navždy budu. Vždy to budu já, kdo bude chodit pro radu za ní. A to i přestože jsem o osm let starší než ona kdy bude mít šanci být. Přece bude ona vždy ta moudřejší z dvou sourozenců. Možná i z celé rodiny.
,,Vidíš tu laň, Theo?"
Nečekal jsem slova, vždyť tak spokojeně oddechovala. Ale zpozorním, rozhlížím se, hledím do hloubky lesa. Jenomže... ,,Ne."
,,Protože hledáš něco, co tam není."
Nechápavě se k ní otočím, zamračený. Když tam není, tak... co jsem měl vidět?
Místo vysvětlení znovu kývne k lesu, k tomu samému místu. ,,Vidíš toho vlka?"
Taro, jestli je tohle nějaká tvoje hra...
Ale neodporuju. Nevznáším námitky. Poslechnu, znovu obrátím pohled k lesu. Jenomže nevidím jedinou živou bytost, nevidím nic kromě mého mladšího já a umírající dívky v řece. ,,Taro, nevidím nic."
,,Opravdu? Ty nevidíš to vlče, jak si vychutnává pohled na své kořisti?"
Ne. Opravdu nevidím. Vidím jenom mladšího sebe, jak...
Si vychutnávám pohled na umírající dívce.
To já jsem ten vlk.
Jenže ne v dobrém slova smyslu použila sestra ono přirovnání, jak jsem si zvyknul já.
A překvapení neubývá. S radostí do snů vítám jiné než sestru, i když jako právě teď jsem si vědom, že pouze sním, ale malá holčička přistupující k mostu pomalým krokem nemůže znamenat nic dobrého. Stačí fakt, že je polovina ledna a ona si kráčí v letních šatech, sice, ano, třese se zimou, dokonce se jí kouří od pusy. Co značí ona? Proč mi ji sestra posílá? Co je tohle za hru?
,,Theo?" šeptne nevinný hlásek, objímajíc vlastní paže pokryty husí kůží. Do tváře dívence nevidím, ale hlas poznávám. Hledám ve starých vzpomínkách, snažím se přijít na jeho původ. ,,Theo, pojď zpátky. Je zima."
To... to snad... to nemůže být...
,,Theo, prosím. Umrzneš," odhodlaně vkročí na most, teprve teď si získá pohled mladého chlapce. Ten jako by ji probodnul. Já být holčička, tak utíkám.
,,Už vidíš tu laň, Theo?" praví sestra vedle mě. Její pohled mě mrazí ještě víc. Už se neusmívá, slunce zašlo, dokonce i já začínám pociťovat chlad.
,,Theo, pojď," holčička se nedá. S každým slovem, s každým vyslovením mého jména... sice zezadu, ale poznávám ji. Poznávám přímý postoj, poznávám rozpuštěné vlásky jen místy sepnuté sponkami. Má bývalá spolužačka, ještě ze základní školy. Šedá myška třídy.
Ta, která mi půjčila tužku s princeznami, a já jí ji dodnes nevrátil.
,,Ne, ne, Maddie... Maddie není žádná laň," bráním ji směrem k sestře, i když udržet dlouho pohled pryč od dvojice na mostě se zdá riskantní.
,,Ale je, bráško. Je laň. Křehká, nevinná laň. A ty jsi nenasytný vlk. Je tvojí kořistí, kterou lovíš, a budeš ji lovit tak dlouho, dokud..." luskne prsty. Vím, že tohle nedopadne dobře, chci se rozběhnout a zachránit nevinné děvčátko, jenomže zůstávám sedět jako přikovaný. Nemůžu se ani hnout.
,,Taro, prosím! Ne!" křičím na sestru, křičím na dvojici na mostě. A stejně tak křičí malá Maddie. Snaží se vyjmout sevření malého Thea, snaží se ho kopnout, chce se vymanit a utéct. Jenomže malý sociopat ji stále tahá k zábradlí. ,,Nikdy bych jí neublížil! Vzal jsem jí bolest, já... záleží mi na ní!"
,,Bolest jsi vzal i Gabeovi a hrstce dalších. Není výjimečná. Oba moc dobře víme, jak tohle dopadne, Theo. Zničíš ji. Zničíš každého, komu se přimotáš do života."
,,To není pravda! Pusť mě!" seberu všechnu sílu a vzepřu se neviditelnému sevření, připraven zakročit a zachránit nevinnou duši místo toho, abych ji nechal zatratit. Na most už to nestihnu, malý Theo si mě všimnul, je pevně rozhodnut spolužačku shodit dolů. Už ji drží, už ji tlačí. Chytnu situaci za druhý konec a seběhnu strmý břeh, málem zakopnu, ale stále se držím. Stačí mi vteřiny a stál bych až po stehna v mrazivé vodě, přímo vedle tonoucí náctileté, s rukama napřaženýma, připraven dívku chytit.
Jenže mě doběhnul chlad.
Nadpřirozené schopnosti mi odmítají být oporou, nehodlají se vměšovat do mých zdravotních potíží. Hladké svalstvo v průduškách se stáhne, sliznice začne produkovat nadměrné množství hlenu a vzduch, sic ledový, tak nemá průchod do plic. Mému tělu se nedostává kyslíku. Madelyn a její záchrana jsou najednou vedlejší, jestli ji mám zvládnout, musím vůbec ustát. Zběsile hmatám po kapsách, obracím je, jenomže s postupujícím kašlem a sípáním se svalím k zemi. Vytažený inhalátor mi vypadne z rukou, přímo do vody, klesá k samému dnu. I kdybych se pro něj chtěl ohnout, nemůžu. Lano mi stahuje žebra, nedovolí mi být v pořádku.
Nedovolí mi zachránit malou holčičku, která padá z mostu jako žhavé světlo.
,,Ne!" vykřiknu z posledních sil, s kterými se pokusím postavit. Jenomže to nejde.
Maddie padá pomalu, její řev mi ničí uši.
A Tara se mi směje.
,,Vážně ti na ní záleží?"
Ano, záleží, sakra!
,,Tak to dokaž," rozumím jí, než se všechno rozlije do ostrého světla.
Plíce už se mi nesvírají, hučení a křik se rozplynuly v jemné ťukání dešťových kapek na okno, do toho v dáli slyším hrom.
Tady mi nic nehrozí. Jsem doma. Byl to jenom sen.
Ale... přece se mi něco nezdá.
To světlo... co je s ním? To už je odpoledne? Uh, to slunce vážně pálí, pořádně ani neotevřu oči, musím si je zakrývat předloktím.
Ne. Tohle není slunce.
Párkrát zamrkám, pomůže to s přijetím světla, i když pořád bych lampičku nejradši shodil ze stolu. Jenže to nemůžu. Vidím obrys dívky za ní, nejsem u sebe doma. ,,Maddie?"
Vyčerpané děvče ke mně přesměruje pohled ze stolu, kde studuje materiály. ,,Hm?" Musí si podpírat hlavu rukou, nedivil bych se, kdyby mě za chvilku místo snu probudila hlasitá rána, náraz její hlavy o desku.
,,Co blázníš? Kolik je..." promnu si oči, abych vůbec něco viděl, a natáhnu se po telefonu, ze kterého záře mě oslní ještě víc, obzvlášť když si před tímto úkonem úctyhodně zívnu. Rychle zapomínám na právě vysněné, není čas se jím nechat rozhodit. Byl to jenom sen. Hodně přivírám oči, nenapadne mě jednoduše zmírnit jas. Nespočet příchozích zpráv ignoruju, aktuální čas už tak nerozpoznám hned, ale když se mi to podaří, zhrozím se. ,,Děláš si srandu? Pojď si lehnout."
S mým názorem očividně souhlasí, mne si víčka, a přece zatřese hlavou. ,,Nemůžu. Musím se učit."