Neptej se

VII.

„Děláš, jako bych za to mohl já."
„Řekl jsem snad, že za to můžeš ty?" ohlížím se kolem sebe, jak rychlým krokem kráčím chladnými ulicemi Portlandu. Nejsem si nejjistější ubíraným směrem, pochyby však zcela pomíjím. Myšlenky mi běhají úplně jinam.
„Tón tvého hlasu stačí, Raekene."
„Jo, tak to buď rád, že mě jenom slyšíš, Austine." Proč jen mám pocit, že mě pořád někdo sleduje?
„Věř mi. Jsem rád. Takže co teď?"
„Jak jako co teď? To se ptáš ty mě?"
„S někým to probrat musím."
„Asi zapomínáš, že nejsem ve sme..." nervy mi nedají, radši ztiším hlas, „prostě nejsem součástí ty víš čeho."
„No a? Furt jsi jeden z nás, jde tady i o tvůj život."
„Já se o sebe dokážu postarat sám. Navíc, já někoho zabít, nejdou po mně poldové. Jste strašně neopatrní."
„Říkám ti, že jsme to nebyli my!"
„Jasně, jasně, máte snad všichni žluté oči?"
„Pro tvoji informaci, jo, jsme čistí. Nevím, po kom lovci tak mermomocí jdou, ale ví, co dělají, očividně si neumí dávat pozor. Poldové řeší mrtvé lovce, ale kdo ví, kolik vlkodlaků připadá na jednoho lovce. Ani nechci vědět, kolik smeček už vyhladili."
„Věř mi. To fakt vědět nechceš." Tolikrát jsem se přímo s Monroeovou nepotkal, přesto bych jí nejradši rozdrásal hrdlo, jí a všem těm vytupeným hlavám, co jdou po nadpřirozenu jen proto, že nás vidí jako monstra. Tak nás totiž společnost vidí. Drápy? Tesáky? Svítící oči, samovzplanutí, jedovatý ocas? Pryč ze světa.
Já mám jediné štěstí, že všemi možnými testy bych prošel bez obtíží. Oměj, jasan horský, jmelí, stříbrná kulka - bez účinků.
„Potřebujeme ho."
„Naposledy ti říkám," z hlasu mi čiší čisté rozzuření a podráždění, „nevolám mu ani vám nedám jeho číslo."
„Theo, tohle je válka. Už ji jednou porazil, teď je navíc určitě silnější, traduje se o něm-"
„Ať se o něm traduje, co chce. Ke Scottu McCallovi se přese mě nedostaneš." Skvělý, tady už to znám. Teď jen který z těch domů...
„Jdou po nás. Umřeme, když s tím něco neuděláme."
„No tak to mě sice nesmírně mrzí," konečně stanu před domem, kde už jsem se jednou o zábradlí opíral s širokým úsměvem, a vyjdu po schodech, „ale jestli tě to štve, tak si promluv se svojí smečkou, kdo ví, třeba ukecáš toho svého brášku a společně na Monroeovou, Hoovera a všechny ostatní spácháte atentát, ale mě z toho fakt vynech. Jestli umřu nebo ne, to ti může být úplně jedno, nejsem v tvojí smečce." Ukaž, zvonky, zvonky... ugh, na to bych se mohl vykašlat.
„Sakra to je úplně jedno, smečka, nesmečka, s každou další smrtí jsou o krok blíž vítězství a my prohráváme, doprdele, my prohráváme, Theo! To ti přece nemůže být jedno! Po celém světě jsou nás tisíce, možná neuspěli v Beacon Hills, ale tady se jim daří, a až nás tady všechny dostanou, půjdou dál, rozrůstají se, je jich pořád víc a víc a... potřebuju tvoji pomoc."
S hlubokým výdechem se opřu o stěnu u vchodových dveří: „Se mnou nepočítej, Rogere."
„Theo, poč-" nestačí mě dál prosit, stihnu palcem ukončit hovor, než by mě snad hlas vlkodlaka přiměl k výčitkám. Do tohohle se opravdu nehodlám plést, s lovci jsem skončil. A opováží se ještě nějakého lovce jen tak zabít na ulici, už teď nám poldové dýchají na krk, kontrolují každé naše psané slovo, záznamy kamer ještě dnes dopodrobna prohlížejí, nejedná-li se o smyčku, jestli opravdu nějaký vlk neutekl.
Neutekl.
Na noční směny už jsem si stačil zvyknout, popravdě spíš mi vyhovují, vždyť v podstatě celé své dětství a pubertu jsem v noci oka nezamhouřil, nebylo kdy. Ráno, když se kluci vzbudí, jdu spát, pár hodin sebou šiju třesem, odpoledne vstanu absolutně nevyspalý, využiju volného času a s padající tmou přichází i má směna. Co si budem, odpoledne stejně většinou trávím mezi vlky, neberu to však jako práci, v podstatě si se zvířaty pouze hraju, všechno odserou Alex a Ben. Můj volný čas mi umožňuje mnohem víc volnočasových aktivit, na tolik času ani nejsem zvyklý... snad proto jsem kývnul na procházku do knihkupectví se svou bývalou spolužačkou.
Za dvě minuty pět. Hmm. Fakt jsem tu načas.
Jak mi klesnou víčka, i má hlava se poddá a zastaví, až temenem narazím o studenou stěnu, jež už drží má záda, prsty si promnu oči; od prohrábnutí vlasů mě dělí čepice, která jen drží mou hlavu v teple, když už torzem jsem na lehko a kromě trika mé svaly kryje jen a pouze lehký černý kabát. Za normálních okolností bych neřešil, prostě přes sebe hodím bundu a jdu.
Jenomže...
Kde té je konec.
Si myslí, že si ji může jen tak nechat. Ts. Já jí dám.
A jestli už je na cestě dolů po schodech, má smůlu. Hold se pro ni vrátí.
„Ano, ano, už jdu. Daphne mě zdržela s... vařením," přijme hovor téměř okamžitě.
Mohl bych jí vyčíst, že si nepamatuje mou schopnost poznat lež, avšak slyšet její hlas mě udrží zpátky. Vždyť už teď mám dost špatnou náladu, nepotřebuju si ji ještě kazit hádkou s nějakou holkou. „Fajn, čekám dole. Doufám teda, že u správného baráku." Nervy neustávají, pořád se myšlenkami musím vracet k Rogerovým slovům.
Tohle je válka.
„Dobře, za minutu jsem tam."
Za minutu. Jen aby. Moment, vlastně ta bunda ještě.
„Panebože, Maddie," utne mě neznámý ženský hlas, sotva otevřu ústa s nádechem, „on má i hlas sexy, to je třešnička na dortu k těm jeho svalům."
Obavy i myšlenky na oblečení jsou rázem ty tam. Prosím? Přes náhlý široký úsměv sotva vidím, tak malou škvírku mým očím tváře nechávají.
„Šššš," Maddie společnici utne, předpokládám že snad s nadějí, že jsem ona lichotivá slůvka neslyšel, „anebo za dvě, prostě... pospíchám."
„Nikam nejdu," ukončím hovor s tak dobrou náladou, v jakou jsem ani nedoufal. To je rozptýlení aspoň.
Takže... Maddie se fotkou chlubila? Ta šibalka. Kolikrát se k ní asi vracela? Kolikrát na mě jen pomyslela?
No počkej. Jestli si myslíš, že na tohle jen tak zapomenu, tak se šeredně pleteš.
A očividně si to ani nemyslela, studem se chce do země propadnout, když konečně vyběhne ze dveří po mé straně a jako první ji do očí udeří široký úsměv jejího bývalého spolužáka. Jak já miluju dostávat lidí do rozpaků, u Madelyn to platí dvojnásob. „Koukám, fotka se dostala daleko," culím se na ni s pažemi založenými na prsou v povýšeneckém gestu.
„Uhm..." oči jí div nevyjedou z důlků zděšením, co přijde dál, „nevím, o čem to mluvíš." Zatímco se pohledem snaží provrtat díru do země, aby do ní mohla skočit a nečelit mému výtlemu, já mám šanci si ji po době odloučení pozorně prohlédnout, přesvědčit se, že opravdu to byla ona, ta dívka na fotografii automaticky uložené v mém telefonu. A co, že jí má fotka nedala spát, vždyť já sám jsem se k její podobizně párkrát vrátil. Až teď však dokážu ocenit všechy detaily, jež by mě za jakýchkoliv jiných okolností ani nenapadly.
„Tak, můžem?" pobídnu nás po chvilce, kdy už jsem si ji stačil bez její pozornosti prohlédnout víc než dostatečně.
„Ehm..." jen stěží brání pocitu trapnosti, „jasně, pojďme."
Jak moc ona mou přítomnost nesnese a nejradši by utekla pryč, já se ochotně odlepím od stěny a přidám se do jejího kroku možná s pohledem v zemi, chemosignály však nepolevují. „Ale budeš muset vést, absolutně to tady neznám. Jsem rád, že jsem vůbec trefil."
No ty se možná směješ, ale já jsem fakt zas málem zahnul špatně. „Myslím, že jsem dobrý průvodce. Upřímně, je to jen kousek, asi tak patnáct minut."
„Někde v centru asi, hádám."
S hanbou na mysli poníženě přikývne. To je toho, no tak ses chtěla pochlubit, že trávíš čas s chlapem, jakého jen tak nepotkáš. Že o tobě mí blízcí nemají ani tušení, je úplně jiná situace. Vždyť oni ani neví, odkud jsem.
„Kolik spánku jsi prosimtě obětovala?" zeptám se, když už nepříjemnost ticha pocítím i já. „Samé áčka, to jsem neměl ani na střední."
Trapnost se snaží zakrýt smíchem: „Nechtěj vědět. Fakt se netěším na závěrečné zkoušky, to bude peklo."
Tak proč studuješ, když je to taková přítěž? „Ty máš kdy? Už letos?"
„Ano, vlastně už za pár měsíců, na konci května."
To je za chvilku. „Hmm. Bojíš se?"
„Neskutečně. Snad na to ani nechci myslet. Jsem ráda, že mám teď chvíli klidu."
Takže ve finále jsem jenom takové vytržení z každodenního stereotypu... i když, proč ne. Ona pro mě není o nic víc. Nebýt mě, našla by si jinou aktivitu, totéž platí pro mě.
Doufám, že nakonec opravdu nebudu litovat, že jsem se Jenny vzdal kvůli téhle zábavě.
„Ty, můžu se zeptat?" nadhodím, co mě upřímně zajímá už vlastně ode dne, kdy mi na sebe vyzradila svůj studijní obor. „Asi budu vypadat jako největší nevzdělanec, ale já o tomhle fakt moc nevím."
„Samozřejmě. Zeptej se na co chceš."
„Až dostuduješ, doděláš ty závěrečné zkoušky, tak co budeš dělat? Jakože budeš chodit po věznicích a psát o těchhle lidech knihy nebo... nebo budeš tyhle lidi léčit? Jako já fakt nevím."
Jen zakroutí hlavou: „Řeknu ti to takhle... Baví mě studium těchhle lidí, ale v praxi se s tím moc dělat nedá." Přesně to jsem si myslel. „Co bych chtěla, tak otevřít si vlastní psychologickou ordinaci pro děti a dorost, možná trochu zaměřenou na ty, kteří projevují nějaké náznaky těchto poruch."
Uh, tolik věcí bych jí vytknul, tolik. Fajn, asi je to porucha, s tím nic nenadělám, ale... to vážně? Vážně se v tom lidi musí ještě víc rýpat? Já se nezměním a to vím, nikdo mi nepomůže, nebýt zkušenosti v pekle, ani nechci vědět, kolik životů by ještě doplatilo... psychopatům nepomůžeš. A nějaká psychoporadna? To tu chybělo, fakt že jo. „Tady v Portlandu?"
„Přesně tak. Miluju to tady."
Jenomže my tvoji pomoc nepotřebujem... Theo, uklidni se. Hlavně neprojev svou zášť. „Uf. Už jsme se bál, že zas budu trávit volný čas sám."
„No snad bych ti nechyběla?" rýpne si. No tak to zas pozor, moc si nevyskakuj. Ty můžeš být ráda, že nevíš, s kým máš tu čest.
Theo. Klid. Ten Roger ti fakt leze na mozek.
„Tak, nemám s kým jiným bych se bavil. Ne že bych to potřeboval k životu, ale je to fajn."
„Chápu. A ty máš nějaké plány do budoucna?"
Hah. Mám, samozřejmě že mám. „Zemřít sám, obklopen vlky. Pochybuju, že skončím jinak, ale už jsem se s tím smířil." Což je holá pravda.
„No počkej... to neříkej. Určitě nezemřeš sám."
Ugh, může přestat? A co je na tom? „Ne, ne, o tomhle se já nehodlám bavit, ani s tebou, ani s nikým. Prostě na vztahy nejsem a tak to je, nehodlám se vázat." Nerozumím tomuhle stereotypu. Ne každý chce umřít v rodinném kruhu. K čemu by mi rodina vůbec byla? Obejdu se hravě bez ní.
„Woah, dobře. Vždyť jsem nic takového neřekla, ale tak promiň, jestli jsem narazila na nějaké citlivé téma."
Pokrčím rameny. Že prý citlivé téma, pche. Prostě jsem si myslel, že by to bylo fajn nebýt sám, ale ukázalo se, že jsem měl pravdu a vztah je ztráta času. Lidi jsou ztráta času. „Co ty? Ty se vidíš v budoucnu s kupou vnoučat a milujícím manželem?" neodpustím si rýpavý tón. Pochybuju, že zapře, nezdá se mi jako ten vyloženě samotářský typ.
„No, není to snem snad každé ženy?" Bingo. „Bylo by to fajn, ale možná se žádný manžel ani nenajde."
Stejně to říkáš jenom proto, abych ti zvednul sebevědomí. Holka jako ty si něco takového přece nemůže myslet ani ve snu. „Prosimtě. Kdo hledá, najde. To si fakt dokážeš představit celý svůj život po boku jednoho člověka?"
„Záleží na tom, kdo ten člověk bude."
No ne, to je úplně jedno. Vždyť... to těm život potom musí být strašně nudný, přijde o zpestření, jakoukoliv jiskru. Není nad to hodit očko a na večer mít vystaráno.
A něco jako pravá láska? No jasně.
„Uhm... tady zabočíme doprava, potom rovně až na konec ulice a jsme tam."
„Tak přesně tady jsem v životě nebyl." Možná si matně vzpomínám na honičku za vlky, pravděpodobně i útěk před lovcem, ale že bych si pamatoval, co tu je a jak se sem dostat, to nehrozí.
A zase se směje. Aspoň ona má dobrou náladu. „Tak, kdybys náhodou chtěl nějakou knihu, víš, kam jít."
Knihu. Jasně. A co bych s ní asi tak dělal. „Vážně věříš, že neodejdu s prázdnou?"
„Vsadím se, že ne."
Vtipná, vtipná. Přitom já bych řekl, že už mě zná natolik, aby pochopila, že já a knížky fakt ne. To by muselo být něco hodně zajímavého, abych přinejmenším o přebal zavadil. „Abys nebyla zklamaná."
„Ale prosimtě, já to znám... určitě ti něco padne do oka. I když tam nic konkrétního hledat nejdeš."
Achjo. Tuhle holku o něčem přesvědčit. „Tamta budova? To je ono?" kývnu k obchodu lákajícímu kolemjdoucí podobiznou knihy.
„Přesně tak," otevře dveře a pokyne mi, „až po Vás, Theodore."
Jasně, takže holka mi bude otvírat dveře. Tos uhodla. „Oprav mě, jestli se pletu, ale nejsem tady já chlap a ty holka?"
Jen s úsměvem obrátí oči v sloup: „Já na tady tyhle stereotypy nehraju. Takže, prosím, nebo ti je zabouchnu před nosem."
Kde jen bere tolik sebevědomí? Že si nikdy nenajde chlapa? To tak. Takovouhle povahu ocení každý. „Takže," vejdu bez přemlouvání, ještě bychom se pohádali, „pro co jdeme?"
„Narcisové mezi námi." Prosím? „Mělo by to být asi někde mezi psychologickými knihami na konci tamté uličky."
Ta mi dává. „Narcisové mezi námi... pf." Naráží tím snad na něco? Jestli si myslí, že je vtipná, že mě takhle donutí se nad sebou zamyslet, tak v žádném případě. Nejsem arogantní. Nejsem narcis. „Máš ten pocit, že je mezi námi tolik narcisů?" zaujatě se rozhlížím dokola, seznamuju se s okolím. Výběr je to velký, to nepopírám. Ale fakt nehrozí, že bych tady utrácel.
„To ještě nevím, proto si tu knihu kupuju. Když se to dozvím, dám ti vědět."
„Dobře, dobře..." No jasně, jasně. Přestaň, ano? Nejsi vtipná. Já nejsem žádný narcis! Abych se jakýchkoliv připomínek zdržel navenek, letmo očima projedu vystavené svazky, svůj nelibý postoj k celé této vědě už však skrýt nezvládám. „To jsou názvy." Až se mi znechucuje vědět, co vůbec některé z nich znamenají. Nejbližší knihu popadnu a prolistuju stránky, můj zájem a pochopení klesajíce. „Kolik takových psychoknížek už máš?"
„Fu, nechceš vědět. Hele, tady je moje oblíbená. John Douglas, Lovec myšlenek. Tomuto muži, Theo, vděčíme za hodně."
Ugh, už jen ten název mě odrazuje. Lovec myšlenek. S lovci většinou není kloudného pořízení, stejně tak vkrádání se do mysli druhého není žádný med. Zkušenosti. „Hmm," položím knihu zpátky, konečně Maddie může přečíst ten odpor i z mých očí, jak k ní vzhlédnu, „proto jsem o něm v životě neslyšel."
Ona je jak tramvaj. Nezastaví, jede si dál svoje. „Fajn, tak tě naučím něco nového. Byl jedním z prvních kriminálních profilerů, ne-li vůbec prvním. To znamená, že hledal mezi sériovými vrahy spojitosti, nějaké určité znaky. Taky se snažil dokázat, že lidé se zlí nejen rodí, ale i stávají. Podívej," prsty už prochází jednu stránku za druhou, jako by snad hledala něco konkrétního. Uh, kam jsem se to zas dostal... a nejhorší je, že se prostě nemůžu urazit a odejít. Ještě by jí došlo, že já sám jsem jedním z těch, které tak nechvalně vyhlašuje, a tak se jen nuceně postavím za ni, jak je malá, snadno jí nahlédnu přes rameno a zřetelně přečtu všechny slova, po nichž jezdí prsty. „Tady to je. Cituji: Současně však věřím, že stejně jako většina narušených osob, tak i on chápal rozdíl mezi dobrým a špatným. Mít tyto bizarní a vyšinuté myšlenky není zločin. Avšak učinit svévolné rozhodnutí se jimi řídit, abychom ranili ostatní, zcela pravděpodobně je."
Nenapadá mě, že můj dech ji musí na holé kůži chladit, možná i cítí jeho zvýšenou intenzitu. Jen následuje rychlost srdce, co mi buší, že snad vybuchne. Dělá mi tohle schválně? Ví snad, že jsem vrah? Chce, abych se cítil špatně?