Neptej se

XXXII.

Proběhne úprava

Zase aby mě někdo považoval za naprostého svatouška - samozřejmě, strávil jsem noc s děvčaty, která by nadýchala. Ani jedna ale nebyla naprosto zřízená, to zaprvé, a zadruhé, stalo se to nanejvýš třikrát.
Od té doby se neúčastním akcí, kde by nebyla nouze o kamarády starší sestry mého šéfa.
Kdyby někdo věděl, kam že vlastně zmizela v noci po její svatbě jedna z družiček...
To ale nemění nic na tom, že Maddie není nějaká jednorázovka. Když si představím, že by na ni v takovém stavu sahal někdo jiný, třeba takový Oliver, asi bych se neudržel. Vždyť sotva stála. Ráno mě slovy přesvědčila o tušení. Při vzpomínce na svůj stav, na své činy, div se do země hanbou nepropadla. Přísahu, že už se alkoholu ani nedotkne, jsem přijal jako něco, co proti ní můžu držet a případně ji trápit, dotáhnout její líčka k červeni. Večer ji čekala oslava v Pilot Housu s širším kruhem a já jsem čekal, že už tak brzo proti ní budu moct přísahu vytáhnout, obzvlášť když mě žádala, jestli by po skončení veselí nemohla přijet do útulku, dělat mi společnost při noční směně, když už jsem v Pilot Housu kvůli ní přítomen být nemohl. Nemohl a nechtěl. ,,Pořád nemůžu uvěřit, že jsi vážně přišla. Střízlivá. Měla jsi radši jít domů a spát tam." Teda tady, ve svém pokoji, do kterého se právě vracím. Společné vaření by nevyšlo, obývák obsadil Oliver se svým kamarádem, kterého jméno mi pořád nechce utkvět v paměti. Že bych se zlobil, tvrdit nemůžu. Konec konců, jak ona přísahala, tak jsem něco slíbil i já.
,,Říkala jsem, že nebudu pít," otočí se na mě s úsměvem a nechá mě zavřít dveře.
Než bych si nějak rýpnul, pohled mi utkví na stole, až hvízdnu. Dvě vázy s kyticemi, tašky... málo jí toho na stole neleží. ,,Tady je někdo jó oblíbený," kráčím pomalým krokem. Ale to tě asi nic tolik nenadchlo, že ses darů očividně ani nedotkla. Hezké, milé, ale tohle jde mimo mě. Měl jsem ti taky dát něco materiálního? Doufám, že ona se takovému haló na narozeniny moje vyhne. Ne že by teda vůbec věděla, kdy je mám. Ne slavím, ale mám. Neslavím. Nevidím důvod. Ale slunečnici ode mě má vystavenou pořád, i když už ztratila svou zář. Má pořád na poličce ten dárek od Daphne?
,,Sams jsem zůstala překvapená," zasměje se. Tak, hezká holka, kolik chlapů do tebe jede. ,,Si tolik dárků ani nezasloužím. Kdybys ale viděl, jak se rozbila Lia. Musel pro ni přijít přítel."
Lia je moc milá holka. Přeje nám to, to je ten stěžejní faktor, díky kterému schvaluju i já ji. Několikrát jsme se společně zasmáli, když zrovna Maddie nemohla, ráda mi poskytla přátelskou společnost. Veselá blondýnka. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že jestli jí ten její něco udělá, tak se mnou bude mít problém. ,,Tak, ne že bys při prvním slavení nedopadla podobně," dopřeju jí úšklebek, s ním se odvrátím ke knihám, hledaje nějakou změnu. Zajímá mě, jak moc ji její přátelé skutečně znají. Možná jsem se spletl a stůl už obklopují pouze tašky prázdné.
,,Budeme se tvářit, že se to nikdy nestalo. Ještě nikdy jsem se takhle neopila."
Takže sis to vybila na mně, mi chceš říct. Hezky, Lambertová. ,,Já se na tom, jak tě nesnášel tvůj vasopresin, budu bavit ještě dlouho. To už si ale, doufám, pamatuješ, ne?" Jak jsem ti ráno lámal hlavu odbornými poučkami. A bavil se na tvém výrazu. Já nejsem úplný hlupák, Maddie. Možná bez maturity, ale žádný primitiv.
,,Můžeš mi to připomenout."
Že mě to nepřekvapuje. Na pobavení mi však její mizerná pamět neubírá. Na tu noc jen tak nezapomenu, na ráno teprv ne. A to se ani nemuselo nic stát. Jen co potřesu hlavou, odvrátím pohled zpět ke stěně. ,,Antidiuretický hormon ti pouští vodu do těla, a když se opiješ, tvoje tělo..." Co to je za fotku? ,,Tuhle jsi tu předtím neměla, ne?"
,,Hm?" nahlédne mi přes rameno. Některé tváře poznávám, především mi do oka udeří blonýnka a kuchař. Hádám, že i zbytek jsou její spolupracovníci. Jen manažer chybí. Kdyby nechyběl, divil bych se, kdyby si ji pověsila. A Emmett jí tu jako nevadí? ,,Dárek od Emmetta." Hádal bych. Teď se na ni bude pořád dívat, kretén. Nikdy k němu nepřirostu, i když aspoň projevuje víc respektu než kudrnatý spolubydlící. Má jediné štěstí, že mě nepředběhnul. Já ji sice u převlékání špehovat nebudu, zavřená víčka odpovídají těm jejím, rty za jedny stějně tak. Jenom hábitem připomínající promoce se liší.
,,Jakože aby tě mohl pořád sledovat." Těžko odpor nevyplave navrch s tónem hlasu.
No jen se směj. Ale jak by bylo tobě, kdyby do mě nějaká jela přímo před tebou? ,,Asi. To byl můj druhý rok v Pilot Housu."
,,Druhý rok..." skloním se víc, zkoumaje detaily. Dokonce mladšímu já přejedu ukazováčkem po mladší tváři. Bledší. Od pohledu... jak to říct? Taková, s jakou jsem se s ní seznámil. Než jsem ji vzal pod ochranné křídlo.
,,Jo. Měli jsme takový večírek, bylo to moc fajn."
,,Ty bys pořád něco slavila." Ale jestli máš teď tak bídnou výdrž, jak málo stačilo k tomu, aby ses opila, tehdy?
No ne, netul se ke mně. To nezakecáš. Ty a alkohol kamarádi nejste a nebudete. ,,Když je důvod. No ale, to jsme odbočili od tvého výkladu."
Nadzvednu obočí, na něco takového jsem dočista zapomněl. ,,Stejně už jsem ti to jednou říkal. To ale tvoje hlava plná kocoviny a nevnímala," narovnám se, obrázek nechám obrázkem. Pobavení zpět. ,,Protože alkohol tě dehydratoval a tím pádem se vylučovalo míň vasopresinu, antidiuretického hormonu, prostřednictvím kterého si tělo ukládá vodu. Proto ta bolest hlavy a suchota v hrdle."
Ty se na mě díváš jako na svatý obrázek. Nevěřím, že to nevíš. Jenom mě zkoušíš. ,,A činí se jiné hormony. Pamatuju si správně?"
I ty jedna šibalko moje. Ty ten úšklebek vidět vyloženě chceš. A něco mi šeptá, že chceš vidět i něco jiného. ,,Přesně tak. Třeba takový oxytocin..." hormon lásky, ,,serotonin..." hormon štěstí, ,,nebo dost často progesteron a testosteron s estrogenem." Už stojím v podstatě u ní.
A ona ke mně poslušně vzhlíží. Zaklání krk, ruku mi přiloží na hruď. Ona... je snad vážně nadržená. ,,Podporují touhu." Sexuální touhu.
Pod záminkou odhrnutí vlasů z tváře za ucho prsty sklouznu na její tvář a promnu si rty s vteřinovým pohledem na těch jejích. Připadám si jako tehdy na bowlingu, u ní na posteli, u nás v kuchyni. Tuším. Ale nevím. Jistotu představuje pouze mé stanovisko. ,,Teď už opilá nejsi." Cítím její touhu. Vidím ji.
K tomu si ani nemusí navlhčit rty jazykem. ,,Střízlivá a při smyslech, pane."
Do prdele. Ty mě snad máš přečteného. Víš, že na submisivitu slyším. Toho by byla škoda nevyužít, pomyslím si, málem dokonce vyřknu. Ale oba se shodneme na tom, že mohu ústa využít mnohem lépe.
Opravdu vychází vstříc. Za zátylek si mě přitáhne blíž, podobně jako já její tělo tisknu ke svému. Napadá mě, už víckrát jsme to v této chvíli utnuli, nerad bych znovu špatně vyčetl signály. Prsty ve vlasech mě však přesvědčuje o opaku. A nebrání se mé ruce, když ji nechám sjet níž.
Konečně.
Ko. Neč. Ně.
Poslušně kupíruje můj krok směrem k posteli. Sice mě nechá s ní couvat a svalit ji na matraci pod sebe, no ona má zase plné ruce práce s dožadováním se mě po svém.
A to teprv bude mít plné ruce.
Sám ještě zůstávám nohama na zemi. Jednou rukou se zapřu o matraci, druhou jí svírám bok. Nemám jí dost. Teď už nás nic nezastaví. Je připravená, myslela to vážně, a já toho hodlám plně využít. Snad schválně mi párkrát jemně vzdechne do úst, jak jazykem chutně vychází vstříc. Ruce se nečiní o nic míň, zkoumají hruď, záda, všechny svaly, které jsou jenom její. Konečně si to plně uvědomuje.
Právě proto s netrpělivostí polevím. Chce mě, dneska odsud bez toho neodejdu, nevidím důvod ke spěchu. Vášni neubírám, ale chci si ji poslechnout, chci se přesvědčit, jak moc sny odpovídají realitě, proto se rty zaměřím na čelist. A vlhkou cestičkou prostoupím až na krk, kde ji začnu zasypávat mokrou jemností.
Nezklame. Snaha se setká s úspěchem.
Mručí, vzdychá, úsměv přímo slyším. Jako bych se jí už kdovíjak dotýkal, vždyť už teď mi přenechá absolutní kontrolu a nechá ruce padnout vedle hlavy. Vzdává se mi.
Ulovil jsem svou kořist.
Prsty se dostanu až na ty její, od nich jí projdu celou paži a začnu do mysli vrývat nová místa, nová zákoutí. Pro vteřiny je jich ale dost, vášeň prostupuje, dlaň jí sevřu a zatlačím do matrace. Ruka má pohov. Dopřávám jí, dopřávám jí prostor vnímat jeden pohyb za čas a do pohybu tak opět uvedu rty. Slyším, jak ji strništěm škrábu, pokojem se rozléhá tiché mlaskání a reakce na něj. Ta se zvětší, když na ni dole zatlačím. Nehty mi dokonce podráždí zátylek, hlavu zakloní. Dopřává mi přístup, kterého ochotně využívám. Obejdu řetízek a zanechávám otisky tam, kam až triko povolí. Její srdeční tep, který díky jeho síle vlastně nai poslouchat nemusím, bych nepopsal jinak než jako pastvu pro uši.
Co mi je po chlapcích v obýváku. Po Daph, která dost možná tíží postel o stěnu vedle. Po komkoliv.
Teď záleží jen na nás dvou.
Jen tak strništěm její dekolt dráždit nepřestávám, ale když už, zaměřím se na pohyb jinde. Ruku spustím zpátky níž, projdu jí křivky a zastavím až na stehně, přitisknu si ho k tělu. Tam ale nekončím, doteku nemám dost. Přišel čas na nějaký pořádný krok. Zadek jí dlouho nesvírám, už to chci vážně někam pohnout. Trochu tělem pohnu, aby mě dole skutečně cítila, i když se jí kraťasů dotýkám pouhým břichem. Ještě ji chvilku potrápím po svém, když ona mě trápila tak dlouho. To už si ale prsty najdou cestu k jejímu triku. Netahají za něj. Ne. S nevyřčeným povolením si ecstu pod něj, na holou kůži jejího břicha, najdou samy. V podstatě jí látku vyhrnu, čím víc kůže zřím, tím rychlejším dechem mi vychází vstříc. Stačí sotva deset centimetrů a světu bych odhalil podprsenku, která teď ale zbytečně překáží. To po zapínání chmatám na jejích zádech. Přejíždím po lemu, operuju pouze pod trikem. Pro začátek shodím jedno z ramínek, to posunu tvář opět výš a umlčím ji po svém.
A dole na ni už netlačím břichem.
,,Vedle... vedle jsou kluci..."
,,Uhm..." To je vážně to poslední, čím se nechám odehnad. Teď. Sakra, tak dlouho už jsem nezasunul. Ten celibát je peklo. Vášeň díky tomuto uvědomění ještě přidá na síle, jazyk se činí, ruka míří tentokrát níž. Kraťase nadosah.
,,Budou nás... uslyší nás, Theo, já... se nedokážu uvolnit."
Poslední věta si získá můj pohled. To sis na to nemohla vzpomenout dřív? ,,Vážně? Vážně, Maddie? No tak..." stydím se za zoufalost v hlase. Ale můžu snad za to? Nadrženost získala kontrolu.
Polkne, možná až moc ztěžka, potřese hlavou. ,,Prosím, nezlob se na mě..."
Skvělý. Takže zas nic.
'Nezlob se'? To tam máš?
,,Já se nezlobím," ujistím ji, když si zhluboka povzdechnu a pod nátlakem se svalím vedle ní, nohy stále z postele.