Neptej se

XXIX.

Proběhne úprava

Nejednou jsem přemýšlel, kam by mě osud zavál, kdybych býval dokončil střední školu.
Nebo kdyby se mě vůbec neujali Hrůzní doktoři.
Měl bych na to stát se sám vědcem? Rozhodně, ale přemýšlel bych tím směrem vůbec? Co má fyzická kondice? Ve sportech jsem byl dobrý odjakživa, posilování jsem se zhostil z vlastní iniciativy. 
Těžko říct, jestli bych i v případě normálního dětství, dospívání a celkově života zastával stejný názor, a to ten, že stokrát radši budu pracovat v pozici, jaká mi byla v realitě přiřčena, a dřít až do padnutí, než abych tady šaškoval před všemi těmihle lidmi.
Kolik jich tu tak může být? Desítky? Stovky?
Tolik hrdých rodičů přišlo podpořit své rodiče. Tolik přátel došlo jásat nad úspěchem svých blízkých. 
A přece brunetka, pro kterou jsem dnešek obětoval, není mým momentálním cílem. 
Kde je, kde je, kde je...
Blondýnek je tu požehnaně. Přímý svit slunce hladké orientaci také nijak zvlášť nepřispívá.
Musím se soustředit. Logicky, určitě nebude stát v hloučku - rodiče Lambertovi ani pan manžel se dnešní události neúčastní. 
Nedokážu si představit ženu jejího rázu přijít lacině oděna, přestože pozornost nebude věnována jí. 
Dlouho to netrvá, konečně se davem proderu k osobě splňující všechny stanovené podmínky. Neznáme se však ještě natolik, abych na ni přímo skočil, navíc zezadu si ani nejsem stoprocentně jistý, jestli je to skutečně ona. ,,Annelise Martinezová? Od Maddie Lambertové?" sebevědomým krokem jí vstoupím do zorného pole, i tak si držím odstup. Kdoví, co jí o mně Maddie napovídala.
,,Ano," potvrdí mé kladné tušení žena ve formálních šatech, když si z dlaně vytvoří stínítko pro oči. Jedině tak ke mně může vzhlédnout a přesvědčit se o povědomosti hlasu muže, kterého jestli někdy minula, nosil ještě po ulicích školní tašku velkou jako on sám. Není pochyb, je to sestra mojí Maddie. Tu výšku mají očividně v rodině. ,,Konečně mám šanci tě poznat osobně. Tak teda... Anne," natáhne ke mně ruku, kterou nemám důvod nepřijmout a nepotřást. Abych ji políbil, s takovým gentlemanem její sestřička zase nechodí. Pořád žijeme v jednadvacátém století.
,,Theo. Jak dlouho už tady stojíš?"
Vydechne, na moment se rozhlédne dokola, na všechny studenty v modrých hábitech s i mně známými čepicemi se zlatým střapcem. Kéž bych tak tušil, nad čím přemýšlí. Ale to se poddá. Co nevidět budu rozumět její mimice, znakům jejího těla. Mě neošálí. ,,Asi patnáct minut. Za tu dobu se tu nahromadilo strašně moc lidí... měli bychom si najít nějaké dobré místo na sezení." 
,,Čím dřív, tím líp," přikývnu. Zrovna mnoho jich volných nevidím. ,,Prosím," nechám ji jít první čímž si vyslouším úsměv širší než doteď.

,,Já jsem tak doufala, že tady dnes ráno bude! Vypadá přesně tak, jak jsi mi ho popisovala. Ještě lepší."

Tohle nemám jak zkazit.
,,Vidíš ji někde?"
Ještě než se stačím usadit vedle ní na židli zhruba uprostřed všeho dění, rozhlédnu se, zapojím i zbystřený sluch. Rušivých elementů je naneštěstí příliš mnoho, proto nesouhlastně zatřesu hlavou. Mám tušení, to však nemám jak potvrdit. ,,Ne, nevidím," naujmu místo, aby si na něj nedělal zálusk nikdo jiný. Jenom si chci být jistý, že je ta moje studentka v pořádku. ,,Aby tam vzadu nervy neodpadla. Byla v pohodě?"
Pohled přesměruje na mě, jen co si nohu elegantně přehodí přes tu druhou. ,,Když jsem s ní ráno volala, byla trochu vystresovaná. Prý jí Daphne na uklidnění nabízela víno," to mě nepřekvapuje, ,,ale tak strašně peče slunce, že ho radši odmítla," to mě nepřekvapuje o nic víc, ,,aby se jí neudělalo špatně. Bojí se, že zakopne, ztrapní se, a tak dál," to mě překvapuje úplně nejmíň, ,,však víš... Maddie. Aspoň se ale najedla. Zrovna snídala, když jsme volaly."
Přece jen ji vedu správným směrem. Nejsem pro ni úplnoui zkázou. ,,Aspoň že tak. Ne, jen co nás uvidí, všechno to z ní spadne."
,,Taky si myslím. Hlavně, celé studium má za sebou. Je potřeba, aby od stresu konečně povolila."
Jsem víc než rád, že se doposud na všem shodneme. Vážně, ani s Maddie jsem si zpočátku takhle skvěle nesednul. Možná je i dobře, že se tu Anne ukázala bez svého manžela, bez jeho podezření se obejdu. Brání Maddie jakožto křehkou holku, ano, rozumím, ale já jí vážně nic neudělám, i přes svůj zevnějšek křičící pravý opak. ,,Já jí to říkám pořád. Chápu, že si to tak bere, nechce zklamat, ale kvůli jedné špatné známce se svět nezboří. A aby každou noc sotva usnula, protože jí to nedá... jsem rád, že bude mít čas si oddechnout." A že náš společný čas bude konečně za něco stát.
,,To ano, i já," úsměv se jí jen šíří. Vážně jsem na ni udělal dojem. A to projednou k takovému závěru stačí říkat pravdu. Zajímavá změna. Aspoň si nebudu muset tížit hlavu s obavami, jakou že lež jsem to tentokrát vymyslel. ,,Užije si mladost tak, jak se patří. S tebou po boku, samozřejmě."
Ona mě... vážně přijímá. Pro mě. ,,V to upřímně doufám," zasměju se, ne však na náznak provalené přetvářky. A Anne chápe. Vážně, skutečně mě chápe. ,,Připadá mi, že teď teprv to celé začne. Víš, co tím chci říct?"
,,Ano," s upřímným úsměvem kývne, ,,úplně chápu, a máš pravdu. Už teď je šťastná, jak jsem ji neviděla celá léta. Od této chvíle na sebe budete mít mnohem víc času, příležitosti vytvářet vzpomínky, zažít něco pořádného. Věnovat se jeden druhému bez toho, že by nemohla kvůli učení, zkouškám, přednáškám, projektům..."
Mluvíš. Mi. Z duše.
,,A já vám to moc přeju."
A já zůstávám beze slov. 
Tohle... se tak dobře poslouchá. 
Někdo je na mé straně. Další člověk ve mně vidí, co nejsem, vidí ve mně správného člověka. A přeje mi něco jiného než věčná muka, utrpení a brzkou, bolestivou smrt. Další žena mi spadla do hrsti, tohle bylo až moc snadné. Ale... ač nerad tuto stránku sebe přiznávám, opravdu moc hezky se to poslouchá. Maddie v žádném případě nebyla nerozvážné rozhodnutí. ,,Moc si toho vážím. Opravdu." Především proto že já nemám rodinu, která by mi tohle řekla. Kdo jiný mi tohle řekne než ty? Kdo jiný tak blízký nám to bude přát?
,,Nikdy to neměla jednoduché. Mám zkrátka pocit, že s tebou konečně dýchá. Že jsi to, co celou dobu chtěla, a... dáváš jí to, co potřebuje. Lásku a oporu. Pochopení. A že je někdo slepý a popírá, tak ať. Nenech, aby ti někdo stál v cestě k pravému štěstí. Taková rada od starší," zasměje se.
Je tohle to pravé štěstí?
Nechci shazovat tvá slova, Anne, opravdu ne. Ale... vždyť ty jsi další, kdo se nikdy nedozví pravdu.
Dozvědět se, že Maddie chodí se sociopatem?
Hnala bys mě.
Dozvědět se, že tvá milovaná mladší sestřička usíná po boku masového vraha?
Už nikdy bys ji nepustila z náručí.
Dozvědět se... že tep toho srdce, které ji nejlépe klidní, mi možná dává život, avšak mně nepatří, nikdy nepatřilo a nikdy patřit ani nebude? 
Sama bys na mě vypsala odměnu. 
Jestli jsem já tím, co Maddie v životě potřebovala, musela si projít skutečným peklem. A věř mi, něčím takovým si jen tak někdo neprojde. Skutečné peklo je něco, co v tobě zanechá následky, a rozhodně z tebe nevytvoří partnerský materiál.
Vždyť já ani nedokážu milovat. 
To, co cítím k tvé sestře, není láska, nýbrž odporná povinnost. Já chci, Anne. Opravdu. 
Jenomže nikdo mi nepomůže. Nikdo. 
A protože kazit atmosféru je to poslední, o co teď stojím, zasměju se s blondýnkou. Je šílené, že to právě traumata nás sblížila. Jsou tím, co máme společné. I když brunetka nemá ani zdaleka na zlomeného chlapce s poruchou osobnosti a posttraumatickou stresovou poruchou způsobující neustálé vidiny jeho mrtvé sestry, jako například i dnes. Proto jsem usednul tak zbrkle. V davu mé oči našly nesprávnou brunetku. Tahle mé jméno šeptala ne z lásky, ale z pomsty. Vzteku. Zklamání. Nechci na Taru myslet, dnes ne. Vždyť Anne dost možná o mé rodině...
Co si to namlouvám. Rodačka z Beacon Hills, znalá všech místních dramat - neexistuje šance, že k názoru na mě dopomohlo vědomí mého tragického pozadí.
Řekla ti Maddie, že to já jsem ji našel?
A napadlo by tě, že to já jsem ji shodil? 
,,Já si ji jen tak utéct nenechám, to bych musel být úplně hloupý. Je až šílené, kolik toho máme společného, a to samé platí pro to, co jsme v druhém našli a ani jsme nevěděli, že jsme to potřebovali." Už teď o ni nemůžu přijít. ,,No," dost bylo slov a myšlenek o mně, plácnu se do stehen ve znaku žádaného posunutí dál; zároveň se víc ohnu, vyrovnám náš výškový rozdíl, ,,a vůbec, co vaši?" Teď jenom doufat, že ona nenaváže konverzací ohledně pana a paní Raekenových. Odpočívejte v pokoji.
,,No... otec je v Coloradu, řeší nějaký důležitý případ, matka zase v Moskvě, na přehlídce."
Tak.. to... jsem nečekal.
,,Jsou dost rozlétaní kvůli práci, ale i kdyby nebyli, pochybuju, že by chtěli přijít. Maddie ti říkala, jaké to bylo doma, předpokládám."
Ale neříkala, že vaše rodina je až tak. Oči mi div nevyjedou z důlků, obočí mírně vystřelí nahoru, slova jako by pocházela z jiného světa. Sakra, k jakému jménu jsem se to přicpal? K jaké společenské vrstvě? ,,To je... páni." Nechci na sobě nechávat znát šok, nepotřebuju, aby mě Anne brala jako sobě nerovného, jestliže se pro takový postoj nerozhodla doposud. Já mám velké jméno a vysoké postavení ve světě paralelním s tímto, s realitou, vnímat věci takhle... vždyť já jsem v podstatě nuzák a chudák. Kam se hrabe sláva kvůli mrtvé sestře. Nechtěná a nežádaná. ,,Něco málo říkala, ale nenutil jsem ji úplně zabíhat do detailů. Nebylo jí to bůhvíjak příjemné, kromě občasného zmínění tebe jdou tyhle debaty o rodinách úplně mimo nás."
Chápavě přikývne, dokonce si povzdechne. Sakra, tohle už zachránit nestihnu, tohle jsem... ,,Rozumím. Otvírá to staré rány."