Neptej se

XIX.

Konec ještě musím upravit

Povinnost.
Tohle slovo mě poslední dny pronásledovalo jako ocas, nedokázal jsem ho jednoduše setřást z hlavy a jít dál. Přitom všechno, o čem jsme s Maddie kdy mluvili, se ve mně tak nějak rozložilo, ve většině případů v dobrém.
Tohle nebyl ten případ.
Nemůžeš se zamilovat, ozývá se mi v hlavě pořád dokola. Přitom všechny ty roky, věděl jsem to, ale teď...
Jenomže čím víc nad tím přemýšlím, dochází mi, že studentka se ve svém oboru vyzná. Má pravdu.
Chci ji chránit. Nesnesu pomyšlení, že by se jí něco stalo, protože tím pádem by mě dohnala připomínka zklamání.
A ten zbytek?
Touha. Čistá mužská touha.
No potom přijde moment jako takovýhle, kdy se sám sebe ptám, zpochybňuju nejen to slovo stvrzující mou samotu, ale každou jednu myšlenku, každou emoci, co se ve mně snaží vydrat na povrch, avšak jakási brána ji odmítá pustit. Nejsem otupělý. Jsem schopný citů, nejsem necita, dokážu... dobře, nedokážu soucítit, bez chemosignáů bych byl nahraný, schopnost rozeznat lež od pravdy mi v životě taky značně dopomáhá. Jenomže jak Maddie sama řekla, potvrdila mé obavy. Já se z toho nedostanu. Daří se mi krýt svou poruchu, své nedokonalosti a druhou stránku právě jen díky druhé stránce, jinak ani nechci vědět, kde bych dneska byl. Viděla by ve mně to samé, i kdybych nerozpoznal její smutek? Nebo by se snad sama sebe tázala, jestli jí život nepřihodil předmět jejího studia? Co kdybych jí nesetřel slzu? Nenabídnul oporu? Nepotlačil některé mé otázky, na které odpovědi můžou být nejasné snad jen těm s neschopností cítit?
Nebo něco tuší? Měla by mě ráda tak, jak bych si přál, toužila by po mně tolik, jako já po ní, kdyby mě od přirozenosti nedržel závěs tuposti?
Jenomže to se zase točím v kruhu. Tyhle myšlenky nejsou nic nového, neliší se od těch, jaké mi plnily mysl ve výběhu s vlky, ve sprše, v posteli, mezi stromy, u boxovacího pytle. A stejně se vždycky vrátím na začátek, dožene mě vědomí, že všechno tohle jsou jen domněnky, jaké mi do hlavy natlačili mí dva spolubydlící, když mě donutili sledovat film, nebo snad Maddie, když ve mně zažehla plamen touhy po emocích. Starých. Nových. Neznámých. Většina je mi neznámá, kromě strachu v nočních můrách jsem za posledních patnáct let žádnou emoci tak intenzivně nepocítil. Jako by mi sny otevíraly možnosti, pomáhaly mi přece jen něco cítit. Vždyť než noční můry tehdy začaly, opravdu jsem byl jak tupý. Radost mi je dopřána, když pozvednu své drápy a vdechnu tu čerstvou vůni, moc mi pumpuje krev v žilách nedohnatelným tempem.
A potom je tu štěstí. Upřímný klid na duši, když se má bývalá spolužačka vyhýbá mému pohledu a mně se naskýtá šance počítat pihy, jakými jí příroda posela tvář. Tahá mě lepším směrem. Cítím to. S ní jsem šťastný, aniž bych působil jakýkoliv druh bolesti, a to... beru jako obrovský úspěch.
Proto. Právě proto je mou povinností nedopustit, aby se jí něco stalo.
Snad proto jsem neprotestoval, když se na mě pod náporem hororových záběrů natiskla, už minuty mi svírá paži, přestože se chtěla odtáhnout. Nedovolil jsem. Asi si připomněla slova o překročení hranic, přitom já jsem rád, že bourá stěnu strachu z mužského doteku, že já můžu být to kladivo, bez kterého by zeď padla jen těžko. A ať už na druhé straně padajících cihel stojí kdokoliv... nezbývá mi než doufat, že až sevře jeho ruku, kladivo schová za opasek a bude si připomínat, že bez něj by to nezvládla, než aby jej odhodila stranou, jak kráčí dál, vstříc lepším zítřkům, a už nikdy na něj nepadne jediná vzpomínka.
Pomohla mi. Hodně. Jenomže jestli odejde, až odejde... pochybuju, že na tom budu tak jako předtím. Mé tělo zasáhne rána, zůstane na něm jizva, díra, jakou dost možná nikdo a nic nevyplní, ani vědomí o jejím štěstí.
Ale přesto nebudu odporovat. Nevznesu jedinou námitku.
Je mou povinností udržovat ji šťastnou. A pokud to znamená nechat ji jít... co jiného mi zbývá.
O to víc tato myšlenka bolí, když řev a křik vystřídají titulky a ona mě opravdu nechá jít, pravděpodobně aby nevyvstaly otázky od její blonďaté spolubydlící, která nám ukradla popcorn a rukou prohrabává misku, jestli přece jen něco nevynechala. ,,Uh... jasně, že všichni vyvázli živí," nedrží v sobě zklamání z filmu, který, hádám díky žánru a prvotnímu odporu brunetky, vybrala ona sama. ,,To je tak nerealistické."
,,Vidíš?" nenechám Maddie dlouho bez svého zájmu, využiju toho, že mi hledí do očí, nevšimne si tak, že si ruku, za kterou mě pevně držela, otřu do stehna. Na to, jak malou má ruku, docela dost se potí. ,,Nejsem jediný, kdo to tvrdí."
,,Realistické anebo ne, jsem ráda, že Laura neztratila Tima."
,,Ten debil si ji stejně nezasloužil," Daphne nás hned obdaří svým názorem, jak misku položí na stůl.
,,Jakto? Vždyť se pro ni obětoval a pro ten klíč šel s rizikem, že on se odtamtud živý nedostane." A já jsem se těšil, že když vyměním Benjiho a Alexe za Daphne a Maddie, tohohle budu ušetřen.
,,Jsi neviděla, jaký pohled házel na Emu? A ona na něho? Bylo očividné, že Lauru podvedl. Ta příšera ho měla dostat, hajzla."
Pohledy, zase se řeší pohledy. Tolik věcí bych jim vytknul, radši se však natáhnu pro hrnek a poznámky spláchnu. Tam byla nějaká Ema? A vůbec, proč řeší vztahy? Byl to horor, to je fakt nezaujalo třeba to, jak tomu klučinovi při pořezání začala stříkat krev? To bylo jasné poranění žíly, ne tepny, ta krev měla téct. A měla být tmavší, tahle krev byla až moc světlá i na okysličenou.
,,To teda neměla," brunetka se drží svého, jako by na tom snad nějak zvlášť záleželo. ,,Potom by nebyl šťastný konec." Tomuhle říkáš šťastný konec?
Daphne mě dožene s žízní, narozdíl ode mě však za sklenicí vína poznámky neskrývá, naopak, dodává jim volný průchod. ,,Věř mi, byl by šťastnější, kdyby Tim už Lauře neotravoval život."
Ještěže se nemusím obávat případných analogií na mou osobu. To se takhle hádají vždycky? Je tady nějaká strana vůbec správná? Za kterou se mám postavit? A nebude nejjednodušší zůstat v neutrální zóně? ,,Vítě, že jsou to jenom fiktivní postavy, že jo?"
Blondýnka však jen pokrčí rameny: ,,Radši budu řešit život někoho, kdo neexistuje, než ten svůj."
Mám se ptát? Mám něco říct? Asi ne, Maddie to má pod kontrolou, i když... chce o tom mluvit? A když už, tak jsem já ten pravý, abych se ptal? Uh, k čemu jsou chemosignály, když nedokážu číst myšlenky. ,,Dobrá pointa," zahraju snahu do outu, pokládaje hrnek zpátky na stůl.
,,No vidíš," přikývne. ,,Děkuju."
,,Theo, nabídnu ti ještě něco?" má hlavní hostitelka dlouho neotálí, vlastně se zajíma hned, jen co se protáhne po ani nevím kolika minutách nepřetržitého sezení, zatímco já... bych spal. Ani to kafe od ní nepomáhá, uh, dneska to bude peklo. ,,Já nevím, asi ani... kolik je?" vzlédnu k hodinám. No, stejně budu muset tak do půl hodiny vypadnout, jestli mi má stačit pouhá pomalá chůze. Dneska neběžím. Fakt ne. ,,Asi nemusíš. Díky."
,,Dobře," chvilku mi svůj nevinný pohled věnuje, než jí padne na dlouhé rukávy, co si potáhne, na ten jediný kus látky, který dělil její kůži od té mé.
,,Jinak, Theo," Daphne se hned chopí iniciativy, jako by snad ticho působilo trapně, ,,díky, že jsi přišel. Oliver se na nás pěkně vykašlal."
,,Jak bych si tohle mohl nechat ujít?" Možnost znovu v jejich očích stoupnout a spolu se svým výšlapem srazit Olivera k zemi. ,,Pohled na naši vystrašenou Maddi je k nezaplacení," rozcuchám jí vlasy, jak se ona už párkrát odvážila mně, i když u ní to jde těžko, sahají jí až k pasu, zatímco ty mé by na některých místech jen stěží uchopila mezi prsty.
Mé dílo si sice hned zase upraví, avšak čin mi nevyčítá. Už si zvykla na mou vlezlost odrážející se od té její. Vlastně mě jí učí. ,,Jestli nebudu moct usnout, je to vaše vina."
,,Jasně, jasně. Však ta příšera tě už čeká ve skříni. Dávej pozor." Ale. Očividně nejsem jediný, kdo se na jejím strachu tolik baví.
,,Daphne, přestaň."
Daphne, přestaň. Theo, pojď na věc. ,,Ve skříni ne, tam má poličky. Ale... být tebou bych se nedíval do zrcadla. Člověk tam často vidí, co před obyčejným zrakem tma skrývá," temným hlasem a úšklebkem skrývám pravdu, potlačuju vzpomínky, kdy stačil jediný pohled, abych zpochybňoval vlastní život. Obzvlášť, když jsem se otočil, a ona už tam nestála.
Ze strachu mým slovům věří, hlavně když od jejího pohledu neuhýbám, abych neupozornil na její blížící se spolubydlící, co spatřím v periferu. ,,Theodore, já vím, že mě rád strašíš, ale upusti od toho."
A očividně nejen já.
,,Baf!" zvolá blondýnka, když jí stiskne ramena, naše smíchy úplně potlačí její vyděšené lapání po dechu. Nemůžu si pomoct. Miluju ten pohled.
,,Stačí!"
Ne, nestačí. Ani jednomu z nás. Že se mračí, nás nezastaví, s radostí přijmu ruku nataženou ve vzduchu a odměním ji za dobře odvedenou práci. Den, noc, světlo, tma... bojí se všeho. A já bych ji na uklidnění nejradši objal. ,,Ale nó..." skloním k ní svůj líbezný pohled, ,,povol trochu."
Neocení mou snahu, ani trochu, k tomu nepotřebuju chemosignály, stačí vidět její svraštěné obočí a založené paže. ,,Pěkně jste se proti mně spikli. Pche."
I Daphne ještě rozdýchává, nechce své spolubydlící zbytečně tížit, pokušení je však až moc velké. ,,No dobře, musíme přestat, Theo, jinak umřu hlady."
Když chceš... uchechtnu se ještě pro sebe, nutnost smíchu z plic vydechnu. ,,Sis vybrala špatnou společnost, jediný tvůj ochránce se tahá povenku. Ty si zahráváš."