Neptej se

XXX.

Mám za sebou desítky fyzických soubojů na život a na smrt. Stovky hodin bez možnosti se zastavit, popadnout dech, promnout si bolavé místo, vytáhnout kulku z těla nebo si jenom otřít krev. Nevím, jestli bych byl schopný se dívat na své tělo, kdybych neměl ten dar rychlého hojení, a tak můžu přijít domů a bez obav druhé ráno vstát.
Teď mám konečně pro všechny případné modřiny pádnější důvod než bitka v baru a zápas v posilovně.
,,Pauza."
Řekl jsem hop, dokud jsem nepřeskočil.
Ta by na bojovém poli byla tuhá do dvou minut. Ještěže o nadpřirozenu zatím nemá ani ponětí. ,,Ještě chvilku, pojď," i přes hluboký a rychlý dech držím, teniskami pevně zarytý v tom málu země, již nezahaluje pokrývka zelené trávy, která následkem tepla a minimálního zásahu lidského ruky den co den připadá zelenější. Kdyby tu nějaká rostla, už dávno by nebyla tak jasná jako ta, kterou jen zřídka osvětlují paprsky slunce ochotně propuštěné korunami vysokých stromů, protože odhodlaná studentka - bývalá studentka by ji svými poskoky už dávno udusala na rovinu zeminy. Nedýchá o nic míň pravidelně než já, naopak - není zvyklá na takovou fyzickou námahu, obzvlášť po týdnech úmorného učení. Ale tomu je konec. Tohle vyčerpání jedině podporuju. Prameny vlasů jí stejně hotově padají z drdolu, jako když jsem ji uprostřed noci tahal do postele. Tehdy jsem jí sám gumičku sundával, protože ona sotva držela, seděla mi v klubíčku na klíně, hlava na rameni. Červenou nekřičí uslzené oči, ale líčka odrážející fyzickou aktivitu. Konečně je plná života. Plná energie.
Konečně je to ta holka, kterou jsem tehdy skromně požádal o druhou šanci.
A o této pravdě mě přesvědčí, když uposlechne mého takřka příkazu a jemně kývne, jen co si dobřeje pár hlubokých nádechů, sama zaryje tenisky do země paloučku uprostřed portlandského lesa. Kdyby jen tušila, že si s sebou na podrážkách odnese částečky zbytků krve z boje. Lidské krve. ,,Můžu?"
,,Můžeš zkusit," pobídnu ji s úšklebkem. Že by mě snad překonala, z toho obavy nemám, i když ona se na druhou stranu nezdá, skrývá toho v sobě hodně. Taková křehká duše a tak silný duch. Kdybych jí stál nikoliv jako boxovací pytel, ale jako rovnocenný soupeř, kdovíjak by mě tahle mazaná liška přelstila.
Znovu se rozeběhne jako už několikrát a stejně tak opakuje pohyby, které jí jsou už moc dobře známy. Ještě několik takových tréninků a nemusí se obávat odvrknout v baru, nemusí se bát v noci chodit sama...
Nemusí se bát povědomých mužů před její bytovkou.
Nedostanu to z ní. Mohl jí ublížit kdokoliv, spolužák, rodinný příslušník, ten její bývalý, nějaký učitel... ale to je minulost.
Teď je tady. A je moje.
A jestliže na ni přijdou lovci, musí vědět, jak na ně.
Proto ji příště budu víc držet, víc se jí dotýkat, učit ji, jak se vymanit sevření. Teď musí především v sobě najít tu klíčovou sílu.
Nesmí se bát ublížit.
Párkrát ji nechám udeřit, ale aby si nezvykala, že je boj tak jednoduchý, rozhodnu se ji trochu rozproudit úmyslným vyhnutím. A ona se opravdu netrefí. Frustrovaně vydechne, jen aby si ulevila, a aniž bych to čekal, vykopne pravou nohou.
Co přijde, zase nečeká ona.
Mé reflexy jsou rychlé, rychlejší, než o jakých by se jí mohlo zdát, proto vrátit se do původní pozice, hbitě se z ní zase otočit a chytnout Maddie za kotník není sebemenší problém. Jen ať si hopká. Já se vyloženě bavím.
,,Hej!" nazdráhá se na mě zamračit. Ani zlobit se nedokáže. Je tak roztomilá. Svým výrazem si přece jen po chvilce vydobyje svobodu a nechám ji se vzchopit, zbytečně nenaléhám. Vím, že by to k ničemu nevedlo. Vždyť už teď sotva zvládá.
Ale život se s nikým nemazlí.
A nebudu se s ní mazlit ani já, dokud se ona nemazlí se mnou.
Přesně proto znovu uskočím do strany.
Nemá cenu to dál protahovat, konec se blíží víc než neodvratně, a tak jí dnešek ještě trochu obohatím. Než ji stihnu oběhnout, z rukou shodím návleky, do kterých tak mermomocní bušila, a možná si mou nepřítomnost uvědomí, až když si ji zezadu přitisknu tělo na tělo, svíraje její zápěstí a do kříže ji jimi zepředu blokovat předloktími těsně pod hrudí. I já mám šanci se nadechnout. ,,A je po tobě," šeptnu s horkým dechem na její klíční kosti. Škoda toho potu, jinak se rty ani nezdráhám. Dělá mi radost. To se poddá.
A přesně jak věřím, skutečně se poddá. Srdce jí netluče zděšením, jako když jsem ji takhle svíral poprvé před několika týdny, ale ještě zpracovává všechny ty výkopy a údery, její hlava mi dokonce padne na rameno. Čímž mi dělá radost ještě větší. ,,No paráda."
Sotva slyšně se zasměju, než se rozhodnu pominout pot, na který jsem konec konců víc než zvyklý spolu s krví, a lehce ji políbím aspoň na spánek. To byl zas nápad. ,,Slušně zpocená," hned pusu otřu do paže, ta ale není o nic sušší.
,,Já vím. Nemůžu se dočkat, až vlezu do sprchy."
Se mnou, doufám. Na to se zase těším já. ,,Ale můžeš na sebe být hrdá. Lepšíš se," sehnu se k zemi pro návleky, zatímco ona si otírá pot z čela. ,,Můžeš ještě?"
Široký úsměv a zatřesení hlavou si vyložene protiřečí. ,,Zběsile se ohánět už určitě nedokážu."
Že jsem se vůbec ptal. Ale to nevadí, s podobným gestem na tváři naopak přikývnu a vzápětí se odvrátím, kroky zastavím až u tašky, po cestě si sundám poslední návlek z břicha. Slyším, že Maddie se přidává, boxovací rukavice nadále neobepínají její zápěstí, ruce jsou znovu schopny dýchat. Já nemám co řešit, návleky stačí schovat do tašky a ukořistím láhev, v teplácích zůstávám a na triko je celkově horko. Spolu s kusem plastu se odeberu zpátky k Maddie, ale přece... jí to neudělám tak jednoduché. ,,Theó..." zničeně se po lahvi natahuje, zatímco mně stačí vzpřímit paži. Nedosáhne, nemá na mě. Marně se natahuje, skáče, až je mi do smíchu.
,,Tak mě slož," ušklíbnu se, ruku v žádném případě nevracím dolů.
,,To chceš, abych umřela žízní?" zavěsí se mi na paži, nevědoma, že chlapy dvojnásobné váhy běžně přehazuju přes hlavu. Stačí zatnout sval a ani pod její vahou se nehne.
,,Právě protože nechci, abys umřela nebo se ti cokoliv stalo, tak tě trápím." Místo toho úkol ještě ztížím druhou rukou. Je tak bezmocná. A to ji stačí polechtat.
Přesně jak se dalo čekat, podlehne svému tělu a ruce stáhne k sobě, plná smíchu snažicího se dostat ven. Úspěšně. ,,To není fér! Theodore!"
,,Ale, copak? Co se naší Madelyn nezdá fér?" ruka s lahví konečně padne, pití ale místo plnění své funkce dopadne na zem a i druhá ruka se přidá k tyranii ústící v ten libý zvuk.
,,T-Theo! Stačí!" zoufale se svíjí, snaží se mé ruce odehnat. Jenomže na ní tohle nezáleží. Jak se to bude dál vyvíjet, o tom rozhodnu já.
A dle mého skromného názoru ten čas nastal. Nemám v plánu překročit hranice, ještě by spadla, a tak na břicho možná dál neútočím, její tělo se však mého doteku jen tak nezbaví, dlaněmi jí zahřeju boky. A ani tohle milé gesto se neobejde bez shlédnutí s širokým a škodolibým úsměvem.
A ona neodmítá. Naopak, dlaně uloží na mé hrudi, vůbec se neostýchá. A to mě těší snad ještě víc než její bojové schopnosti. ,,Ty jsi takový prevít."
Pokrčím rameny. Ještě mi bude něco vyčítat. ,,Ty sis mě vybrala."
Přikývne, dokonce se přivine blíž. Tohle vypadá moc dobře. ,,A udělala bych to znovu."
Několika tahy odlehčím jejímu obličeji od potem slepených vlasů, klouby prstů ji pohladím po lícní kosti. Je to tak uvolňující pocit. Opravdu ji mít. Široko daleko ani duše, jen zvuky lesa. ,,Dneska sis mákla. Mám z tebe radost."
Miluju, jak se jí po podobných slovech pokaždé koutky úst vyhoupnou vysoko, že ji div nebolí. Za ruku mě chytí, sevře konečky prstů. Nechápu, co se to mezi námi děje. Ještě jsem nic takového nezažil. Ale je to... příjemné. Moc. ,,Děkuju. Dal jsi mi pěkně zabrat."
Bez mého úšklebku se její věta neobejde. Však ona její pravý význam teprv pozná. ,,Nic jiného ode mě ani čekat nemůžeš."
A k mému údivu její rty kopírují ty mé, taktéž se na mě ve vteřině šklebí. Ty, nenatahuj mě, Lambertová. Já nemám problém z tebe to oblečení sundat i tady. ,,No, teď, jestli dovolíš..." pomalu se ode mě odtáhne, nechávajíc otisk svých rtů na mé ruce, na kloubech prstů. Nikdy nepochopím, co s tím má. ,,Potřebuju se převléknout, nedokážu takhle dál existovat."
Uh. ,,Fajnovko," obrátím oči v sloup, ,,nechápu, co máš za problém."
,,Nemám ráda, když jsem zpocená a smrdím. A tohle tričko je na tom tak špatně, že ho můžu zrovna spálit."
Brát ti to nebudu. S tou myšlenkou se ohnu pro láhev, která je teď výhradně moje, nechám Maddie ze své plátěné tašky vytáhnout bílé šaty s malými slunečnicemi, ve kterých sem připochodovala. Teď se s plastovým hrdlem u úst posadím vedle své tašky, pohled jenom na dívce přede mnou, s tou podívanou pohled roste. Škoda, taková škoda... že mi klečí zády. Dělá to záměrně, já vím, ale kdy si uvědomí, že já jí nechci zle? Nemusí se stydět. Každý její pohyb... je to věčná škoda. O to větší, když opravdu vstane s plátěnkou se zpoceným oblečením přes rameno a otočí se ke mně, až když ani jediný knoflík vpředu nezůstává rozepnutý. Proč mě tak trápí...
Avšak v realitě úsměv nepadá. Sám vyskočím na nohy, má taška přes rameno podobně jako ta její, a konečně taky Maddie nabídnu zasloužené osvěžení. ,,Děkuju," nenechá se dvakrát prosit. Ještě s tím úsměvem... jestli já opravdu nechodím s vílou. Vůbec bych se nedivil.
Trvá to pár vteřin, kdy mi Maddie zašroubovanou láhev vrátí a já ji schovám, ani se nenadáme a volnou rukou už ji opět držím kolem pasu. Nezdráhám se jako ona, dostatečně si ji prohlédnu.
Mám to ale štěstí.
Skoro se leknu, když se nahne a políbí mě na hruď. Rozhodně si rád zvyknu. Klidně všechny věci zase hodím na zem. ,,Jdeme?"
A pak kdo je tady provokatér, ty. Sluníčko. ,,Pojďme. Benji už nás beztak vyhlíží." Pochybuju. Při našem odchodu vypadali s Alexem docela zažraní do debaty, už ani nevím o čem. Ale čas osamotě jim prospěje, i když... je ho čím dál víc. Však oni mi ještě poděkujou.
Propletené prsty mě vtáhnou zpět do reality, stejně tak přibývající kroky. Musím vést, Maddie by se ztratila. Nikdo to tady nezná tak dobře jako místní zvěř a já. V dálce slyším šum potoka, o kus dál se dokonce rozléhá živé jezero. Sice ledové, ale není nad osvěžení, pročistit si čas od času hlavu. Zpěv ptáků dopomáhá vnímat přírodu jako takovou, jaro překlápějící se v léto, sluneční svit klid na duši prohlubuje. Ani není škoda, že je do lesa omezený přístup, který v noci pro civilisty znamená naprostý zákaz. Máme to tu celé výhradně pro sebe.
,,Co máme v plánu u tebe?"
,,Co jen si zamaneš." Pár nápadů mám.
,,Hmm," volnou rukou si poupraví řetízek, bez kterého jsem ji vlastně ještě neviděl. ,,Dobře. Něco vymyslím."
Jak se tak na tebe dívám, ani vymýšlet nemusíš.
Přívěšek je víc než přijatelná záminka zaujatého pohledu. Dozajista nejsem jediný muž, který zneužívá nevinných hrátek prstů s kusem kovu, jenomže jedině já mám na tuto výmluvu právo. Vždyť... jak bych se mohl nedívat. Ještě když se odhodlala zvolit výstřih, kterému se pořád tak vzpírá. Sevřu její ruku o něco pevněji, než se mi po chvilce podaří do plic nabrat trochu víc vzduchu a pohled si znovu vyslouží cesta.
Jo. Dneska máme jasný plán.
,,Těším se na Alfu, dlouho jsem ho neviděla."
,,Něco mi říká, že ani on už se nemůže dočkat. Vlastně nevím, kdo by se tam na tebe vždycky netěšil, ať už má čtyři nohy nebo dvě."
No ty se směješ, ale já to myslím vážně. Zamilovali si tě. Všichni. Komplet celý útulek. A to nemluvím o Pam, své samozvolené starší sestře, která se nemůže dočkat, až si s tebou potřese rukou. Až mi bude prát někdo jiný než ona. ,,To mě těší. Vždyť i mně všichni chybí... moc. Musíme tam trávit víc času."
Já se rozhodně nebráním. ,,Teď už se na školu nevymluvíš," shlédnu k ní, úsměv jako přimražený.
Následkem čehož mi dívka stiskne ruku, sama doslova září. ,,Nemůžu se dočkat, co podnikneme přes léto."
To je pravda. Přemýšlím, co nadhodit, za účelem ji souhlasně políbit do vlasů se skloním... ale zpomalím v kroku.
A hele. Společnost.
,,Děje se něco?" kopíruje mé pohyby.
Nenechám ji se ptát, hbitě si přiložím prst k ústům a natočím ji směrem k hlubině lesa. K jeho krásám, zelené trávě...
A na ní dvěma se pasoucím laním.
Maddie nechápe. Postrádá tuto schopnost, vidět, slyšet a vnímat i nemožné, čeká, až ji s překvapením objasním. A já dlouho nečekám; pokrčím se v kolenou, dokud má brada v podstatě nespočívá na jejím rameni, abychom měli oči ve stejné úrovni a já ji mohl co nejpřesněji nasměrovat. Ukážu směrem za keře, přesně tam, kde se dvě zvířata spokojeně cpou. Jsou špatně vidět, splývají, ale když se chvilku soustředí, rozpozná pohyb.
A Maddie se to dle jejího širokého úsměvu a sevření mé dlaně podařilo.
,,Chceš jít blíž?" šeptnu, rty téměř natisknuty na jejím uchu. Nečekal jsem jiné gesto než přikývnutí, a když se mi ho dostane, pomalu, opatrně položím svou tašku na zem, nechám ji na cestě u nízké dřeviny, a společně s Maddie nepozorovaně sejdeme z cesty. Laňky se ani nehnou, to až po chvíli jedna zvědavě zvedne hlavu. Čekám, kdy se rozeběhne pryč, to se ale pletu. Ani se nehne. Nutíká. Čelí nám pohledem.
Pohled její a ten Maddie, jako by se sobě rovnaly.
Já osobně už jsem s laněmi netrávil volnou chvíli už dlouhou dobu, vlastně... asi nikdy. I když jsem nějakou skupinku nebo nešťastnou osamělou duši minul, vlčí aura předešla lidský pach a kvůli svěmu výbornému čichu se býložravci okamžitě zalekli, rozeběhli se pryč od jisté smrti. A tak jen polknu, další krok je malý, jeden z mých posledních. Nechci v žádném případě přerušit Maddyinu fascinaci, obzvlášť po náhodném střetnutí laně po cestě do útulku, o kterém mi vyprávěla. Tehdy chudinku vyplašilo troubící auto projíždějící kolem. Tentokrát se, dost možná ta stejná konkrétní, pohybuje ve svém prostředí. Nezná zlo, nebezpečí se jí doteď vyhýbalo. Zvědavě přistoupí.
,,Jaktože se nebojí?"