Neptej se

X.

Když nad tím tak přemýšlím, noční směny měly přece jen něco do sebe.
,,Říkal jsi sem!"
,,Ne, říkal jsem na třetí. Tohle je druhý pražec."
Vstávání ve dvě odpoledne mi upřímně chybí. Když už mě o spánek v takovém množství neokrádají noční můry, je to pro změnu neochota mého těla podvolit se za šera. Snad proto, přestože jsem už dva dny oka téměř nezamhouřil, místo toho abych využil situace, schoulel se do rohu venkovní pohovky, přehodil si kapuci přes tvář a nechal se unášet sny, jen netrpělivě polehávám, točím s telefonem v ruce, čekaje na rozsvícení kontrolky. Abych si zkrátil nedočkavost, sem tam vzhlédnu k jedinému rozptýlení, co mě každý úplněk stejně jako ostatní vlky drží při zemi. Možná by má agrese v tento jediný den v měsíci s postupem času narůstala, kdybych si své potřeby na jednu stranu nevybíjel a na druhou stranu mi chyběl právě tento důvod k úsměvu.
Dodnes si pamatuju, když mě s už léta zavedenou tradicí obeznámili poprvé. Vysmál jsem se jim, na rovinu jsem je upozornil, ať se mnou na těchhle seancích v žádném případě nepočítají. Teď si však nedokážu představit obrat se o ten libý pohled, kdy kluci měsíc co měsíc sedí u provizorního ohniště, často i bez rozdělaného ohně, drásají nám uši svým pokusem o zpěv a při té příležitosti nadřízený učí blonďáka na kytaru. 
Už čtyři roky, co tu jsem, snad i dýl.
A jemu to pořád nejde.
Alex mi vyprávěl, jak s touhle tradicí přišel ještě bývalý šéf, od té doby, ať už počasí přeje nebo ne, seděli venku a hráli vlkům, aby potlačili hlasité vytí na měsíc či snad nadměrnou touhu po krvi, jak to on nazývá. A... nevím sice jak, ale opravdu to zabírá. Ne že by jejich vystoupení byla nějaký med, takové lži nejsem ani já schopný, ale pořád je to jisté rozptýlení, které mě drží od nervů z obrovské koule na obloze. 
Co jsem odešel z Beacon Hills, o úplňcích se ve mně probouzí ten starý Theo. A mým spolubydlícím se nevědomky úspěšně daří mě zadržet od touhy po krvi stékající po mých prstech. Sebekontrola tak nečiní větší problém, pořád však ani zdaleka takový, jaký bych měl jako skutečný vlkodlak. V porovnání s minulostí ale pociťuju změny, občas si dokonce i přes silný odpor šeptám tu hloupou mantru. 
Bojím se superúplňku. To se dost možná i někam zavřu. Nadpřirozená stránka mi přerůstá přes hlavu, jako by se ve mně probouzel skutečný, nefalšovaný vlkodlak.
Doktoři by byli hrdí.
,,Zas děláš, jak ti strašně vadí tu s námi být?"
Nenechám se vyprovokovat, to opravdu ne, bez náznaku dotčení proto jen s uchechtnutím odvrátím pohled k zemi. Nevadí, rád bych si i přisednul a provokoval vás jako jindy. 
K mé smůle, dnes na takovou pohodu nemám nejmenší pomyšlení. 
,,Nech ho. Vždyť víš, že je to takový náš vlk, třeba na něho má vliv ú-"
,,Ano, Benji, já vím, třeba na něho má vliv úplněk, opakuješ mi to každý měsíc."
,,No ty se směješ, ale takové studie opravdu existují. Že úplněk má vliv na lidi. Ono totiž už jenom jak je příliv a odliv, tak měsíc-"
,,Stop, přestaň, stačí, žes to vyvěsil na nástěnku a někdy mi to z nudy čteš."
,,Kdybys mi místo řečí radši znovu ukázal ten a-moll."
Kéž by si už konečně přiznali, že nejsou jenom spolubydlící nebo přátelé. Kdo ví, třeba když budu častěji odcházet a nechávat je tu samotné, jednou se konečně vrátím s tím, že kluci nikde, až když vyjdu do obytného patra, z jediné místnosti se budou ozývat přerývané vzdechy. Je to jenom otázkou času, vždyť stačí ty jejich pohledy, co jeden na druhého pravidelně hází, když se ten druhý nedívá. 

,,Aww, Maddie, ty se usmíváš jak sluníčko. Zdržel tě pěkně dlouho, povídali jste si nebo... jste si trochu užili?"
,,Daphne, uh, přestaň! Nic takového nebylo! Jsme jenom kamarádi."
,,Kamarádi se na sebe tak nedívají."

Anebo taky můžu být slepý a pořád nerozeznám lidské emoce. Návštěva u bývalé spolužačky mě o tom přesvědčila. 
Jako jak jsme se na sebe dívali? Já jsem ji jenom provokoval, to poznala i ona... nebo ne? I když, je pravda, že uvěřila, že bych s ní chtěl... Celou cestu domů mě myšlenky na návštěvu neopouštěly, naopak, bily se jedna přes druhou, a slova, jež jsem zaslechnul ještě při sbíhání schodů, nebyla vyjímkou. Že by i blondýnka za mou návštěvou viděla něco víc? A co ovečka? Ten beztak celou dobu poslouchal, čekal, až smích přejde ve vzdechy. Vzteky pukal. 
No dobře, ale tohle je úplně jiná situace. Já a Maddie spolu trávíme čas sotva dva měsíce, ani to ne. 
Kolem Benjiho a Alexe se motám už čtyři předlouhé roky, nikdo mě nepřesvědčí, že tam o nic nejde. 
Tolik jsem byl zabraný do myšlenek, že jsem si nevšimnul příchozí zprávy, na kterou už hodiny netrpělivě čekám. Zatřesu hlavou a rychle si text zobrazím, doufaje, že mé dvouminutové zpoždění nevzbudí podezření, nepřivodí zbytečné obavy, proto hbitě vyskočím na nohy a odložím telefon na stůl, sotva si vyhledám přesné místo, kam mě dovedou přijaté souřadnice. Benji ani Alex se neobtěžují ptát, koutkem ucha jen zaslechnu rozloučení a nějakou letmou poznámku, abychom nerozbili postel. 
Ne, dnes v noci to žádná postel neodnese.
Zato životy... uvidíme, jak moc mě kdo bude štvát.