Neptej se

XXVI.

Upozornění: kapitola obsahuje drastický popis násilí a tudíž je nevhodná pro mladší a čtenáře slabší povahy.

Upozornění se vztahuje ke čtvrtému odstavci.

„Příště mám u tebe panáka."
Se smíchem se usadím vedle ní, zbytek oblečení ve formě hromady odložím za nás na pohovku. Dosáhne na něj, až skončí s kalhoty, které právě svírá v ruce.
„Ne, vážně. Co mi to ptáček zazpíval? Ať ti kalhoty zašívá ta tvoje."
Tady je každá snaha marná. Proč bych se bránil. „Benji nebo Alex?"
„Tak nějak oba. Mají z tebe radost, brácha teda hraje, jak je otrávený z toho vás vidět spolu, ale Benji si s ní podle všeho moc sednul. Jak že se jmenuje?"
Nejdřív se s dovolením napiju. Z tohohle už neuteču. Ne pokud chci zašité kalhoty. „Maddie," odložím sklenici zpět na stůl.
„Maddie," Pam ke mně od jehly vzhlédne s vlídným úsměvem, „to je moc hezké. Maddie a Theo. Jak jste se potkali? I když, že se ptám, co?"
„Ty a tvoje domněnky."
„Tím chceš říct co? Že jste spolu nejdřív nespali, než jste se dali dohromady?"
Ne že by ti do toho něco bylo, Pam. Ale... nemám s kým si o Maddie promluvit. A Pam je žena, nebude si mě dobírat, tohle pochopí a klukům nepráskne. Maddie už mě pěkně zpracovala. A Rogerovi se svěřit nemůžu. „Nespali jsme spolu doteď."
Má slova ji viditelně zaskočí. „Páni. Benji říkal, že je jiná."
Už víckrát jsem ji zklamal svou povahou. Nebude na škodu jednou shodit obranu. „Já nevím, co dělám špatně. Vždycky to šlo, ty to víš - teda, dobře, tys byla výjimka. Ale jinak? Slíbil jsem jí, že ji do ničeho nebudu tlačit, ale už jsme spolu dost dlouho."
„Dost dlouho, to je...?"
„Skoro měsíc." I když vlastně ještě ani to ne.
Její pohled se mi vůbec nelíbí, dokonce i zašívání jde stranou. „Theo, zlato..."
Co je? Co jsem zas řekl?
„Měsíc vážně není dost."
„Jaktože ne? Vždycky mi stačilo pár hodin."
Proč jsi ze mě tak zoufalá? „Bože, ta holka s tebou musí mít trápení. Nenutil jsi ji do ničeho, že ne?"
„Samozřejmě že ne."
„Dobře. Podívej... úlet na jednu noc a vztah je něco úplně jiného. Můžeš si s holkou užít a pak ji nikdy nevidět, ale jakmile ti na ní záleží - záleží ti na ní, že jo?"
Moc. Jinak bych nebyl schopný jí vzít bolest. „Záleží."
„No. Tak jí hlavně dej čas. Vážně zním jako tvoje máma? To je Benova práce, já mám být starší sestra, do prčic."
„Ale jak dlouho to bude trvat?"
„Já nevím, Theo. To záleží na ní. Musíte si k sobě zkrátka najít cestu, jakože tu bližší, vyplyne to ze situace, poznáte to oba- ne, nech mě domluvit. Já vím, že ty jsi strašně hrr a city jdou stranou, ale uvědom si, že bys ji mohl ztratit. A to nechceš, vidím ti to na očích. A jestli... může jí to být nepříjemné. Nemluvili jste o tom spolu?"
„No..."

,,Tak schválně. To fakt čtyři roky nic? Žádný přítel, žádná známost na jednu noc? Nemusíš se stydět, jestli to jenom nechceš říct, taky nejsem svatoušek."
,,Přísahám, že celé čtyři roky nic. Já... musím mít k člověku důvěru, a tu si zatím nikdo nezískal natolik, abych se mu oddala."
,,Tak jedna věc je důvěra, druhá věc je mít na to chuť. To fakt nic?"
,,Ne. Já na to prostě nejsem, jestli má být chuť, musím mu věřit."

„Mluvili, jo, ale to už je dávno."
„A?"
A říkala, že k tomu potřebuje danému člověku věřit. Copak ty mi nevěříš, Maddie? „Není na to, no."
„No. A jsme doma. Jednou to přijde, hlavně nebuď netrpělivý. A jestli... já tu situaci znám, jeden to chce, tak ten druhý se podvolí, i když být to na něm, nic takového se neděje. Musíš dávat pozor. Hlavně když nebude chtít, tak prostě nic, je ti to jasné?"
„Možná jsem debil, ale ne úplný."
„Tak jsem to... jenom nevím, jaká je. Musíš mi ji představit. Potom si klidně přijď pro další rady ohledně děvčat," mrkne na mě, se znovu dobrou náladou se vrátí k látání děr. No hlavně že se baví.
„A ty a Patrick... taky vám to ze začátku nešlo?"
„To ne. My jsme si spíš museli zvyknout na to, co chce ten druhý."
Jo. To já budu očividně muset taky. Nečekal jsem, že vztah bude až takový oříšek, obzvlášť s Maddie, se kterou je mi líp než s kýmkoliv jiným. Jediný výkyv a už by to nejradši celé šlo do kytek. „A teď? Jak... pořád nic?" Nemusím specifikovat. Ví moc dobře, že narážím na její snahu otěhotnět.
Smutně vydechne, zatřese hlavou. „Pořád nic."
A mně to přece nedá. „Pam, já... mrzí mě, jak jsem po tobě tehdy vyjel."
„Místo omlouvání se uvědom. Já tě vidím jednou za čas, navíc tě znám roky, vím, jaké to s tebou bylo, vím, jak to máš s emocemi, že jsi prostě někdy jak bezcitný dub. Zlepšil ses, to jo, ale pořád když se podíváš třeba i na Alexe... já to přejdu. Ale ta tvoje? Myslíš, že ona by ti něco takového odpustila?"
Maddie by se s její křehkostí třásla v koutě, kdybych na ni zvýšil hlas. Proto zatřesu hlavou.
„Přesně. Prostě si na to dávej větší pozor, dobře? Hlídej si to. Nebo uděláš nějakou blbost a přijde chvíle, kdy omluva stačit nebude."
Přesně toho se tolik obávám.
„Tak. A teď mi konečně vysvětli, jak je krucinál možné, že máš tolik děravé oblečení. Co pořád děláš?"