Neptej se

XVI.

Proběhne úprava

,,Já žes říkala, že chceš vidět východ slunce, ne západ."
,,Vtipný," zakvílí, ,,zpomal trochu, já se mými kroky těm tvým dlouhým nedokážu vyrovnat."
,,Já tě varoval, že to štěně tě s tvojí kondičkou zabije."
,,Možná by to s mým tempem bylo lepší, kdybych ještě nebyla jednou nohou v posteli."
,,No, můj nápad tohle nebyl," možná se otočím s vyčítavým pohledem, na rtech mi však ve známce nadsázky hraje hravý úsměv.
,,Já vím, já vím," úsměv přeruší až silné zívnutí, kvůli jí až nažene slzy do očí, ,,ale bude to stát za to."
,,Jestli to stihneme..." Co se to tam leskne? ,,Pokračuj rovně, hned jsem zpátky. Liame!" volám po zaběhlém vlkovi, aby má nepřítomnost později nevyvolávala otázky a já nebyl nucen přicházet s výmluvami. Další lež na kabátě. Další tajemství, kterým si chráním prdel, protože pravdu by mi přinejlepším nevěřila.
Ohlédnu se přes rameno, abych se ujistil, že na mně nevisí zvědavý pár očí, než opatrně uchopím odhozenou zbraň, která tu leště včera neležela, a schovám ji do keře, pečlivě ji zamaskuju, aby na ni nedohlédla nejen má společnost, ale ani kdokoliv, kdo by se tu mohl náhodou potloukat, než se uberu k její likvidaci.
Hlavně že mi Roger slíbil, že se o všechno postará, než sem s půjdeme.

,,Počkej, cože? Zopakuj to."
,,Rogere-"
,,To nemyslíš vážně, že ne? Vážně jsi mě sem vytáhnul na lovce jenom proto, že chceš uklidnit les, abys měl pich?"
,,O to tady vůbec nejde."
,,No jasně. Chceš vytáhnout holku do lesa? Jenom proto, že ona chtěla? Theodore, něco jsi mi slíbil."
,,O nic nejde, sakra! Dlužím jí to, tolik toho pro mě... a vůbec, co je ti do toho? Prostě jsem tě požádal o pomoc, když se ti to nelíbí, klidně les pročistím sám. Jako bych já tobě někdy řekl ne."
,,Ugh... fajn. Ale jestli nás zrovna dneska kvůli tobě a tvojí nadrženosti chytnou, tak si mě nepřej."

Kvůli mojí nadrženosti.
Jen co na zbraň pouhé oko nepohlédne, otočím se po dívce kráčející do neznáma směrem, jakým jsem ji pobídnul. Hned zatřesu hlavou a shlédnu k zemi, abych se zbavil toho jemného úsměvu, co mi při pomyšlení vyrašil na tváři.
Co by si o mně pomyslela, kdyby jen dokázala číst myšlenky.

,,Takže jsi rád ten dominantní, jo?"

Jediná věta mi dokázala uvíznout v hlavě, pomást mysl. Ještě několik minut poté, co jsem se ráno po našem hodinovém nočním telefonátu probudil, jsem se nepřítomně potácel, přemýšleje, jestli bych přece jen radši neprožil svou typickou noční můru než tu až moc skutečnou slast. Tázal jsem sebe samotného, přítomnost kterého děvčete s dlouhými, vlnitými tmavímy vlasy mi svědomí tíží míň.
Dospěl jsem k názoru, že přestože po probuzení jedné popadám dech, svíraje látku na hrudi, zatímco druhá mi dopřála příjemný úsměv a hruď se mi naopak zaplnila, obě jsem zradil.
Slíbil jsem, že se jí ani nedotknu.
Nemůžu se nechát svést svou touhou. Nenechám se o svou nejbližší připravit jen kvůli svému nenasytnému libidu.

,,To máš v hlavě fakt jenom sex?"

Vsadím se, že si o mně nic lepšího už ani nemyslí. Nemůžu ji zklamat. ,,Zvládáš?" doběhnu ji, jen abych mohl kráčet po jejím boku.
,,Zatím ano. Jak daleko ještě?"
,,Určitě to chceš vědět?" zasměju se, ne však na její účet.
,,Máš pravdu. Radši nechci," zvonivý smích mě usvědčí, že pochopila správně. Jeho náhlé přerušení mě i lehce poleká, jen co se po ní otočím, rychle se nahnu a natáhnu ruce, abych ji stačil zachytit, než by kvůli nešikovnému zakopnutí stačila padnout na zem. Udržela by se na nohách i bez mé pomoci, její tělo se o mou dlaň sotva otře. ,,Sakra!"
,,Žiješ?" ujistím se.
,,Žiju," rukou si pleskne po čele, nechám ji svobodně kráčet dál. ,,Uvidme, na jak dlouho."
,,Tady musíš dávat obzvlášť pozor. Je to tu samý kámen, díra, kořen... dívej se před sebe."
,,Beru v potaz. Pořád je celkem tma, sotva přes ty zalepené oči vidím."
,,No jo, tvoje oči byly zvyklé na pouliční lampy." Zatímco mě sotva badatelný stříbrný svit kryje záda už hodiny. ,,Sem sotva dolehne měsíc, úplněk ještě daleko."
,,Vždyť právě. Celý les takhle působí úplně jinak, tak... strašidelně."
Nemáš nejmenší tušení. ,,Snad by ses nebála," rýpnu do ní. Nemáš se čeho bát. Dokud jsem s tebou.
,,No... trochu. Vlastně celkem dost."
,,Ále. A čeho," ušklíbnu se. Ne, vážně, čeho? Jestliže o skutečném nebezpečí nemáš ani páru.
,,Nevím. Člověk netuší, co za těmi stromy číhá. Anebo kdo."
,,To máš pravdu." Sakra, co to bylo? Ohlédnu se přes rameno zbrkle, za zvukem praskajících větví. Zhluboka polknu při uvědomění dalšího tlukotu srdce. Nejsme tu sami.