Neptej se

XXXVIII.

Strach. Zrada. Krvežíznivost.
To byly před tisíciletími síly, jež řídily celý náš svět.

Tak začínal jeden z mnoha kreslených snímků, s jehož sledováním jsem po rozhodnutí naoko zamilované brunetky souhlasil.
Chápeš to, Theodore? Ona tě donutila - ty ses kvůli ní díval na pohádky.
A jak veškerá tvá snaha dopadla? V co to nakonec vyústilo?
Udělala z tebe totálního kokota.
Ve skutečnosti v tobě neviděla kresleného lišáka, který se díky ní změnil až tak, že by mu nabídla přihlášku do policejního sboru.
Jsi ta krvežízniv liška, kvůli které za opaskem pořád nosí pepřák.
Když jsme příběh králičice ve městě zvířat sledovali, nemohl jsem si nepovšimnout pohledu, jaký scénáristé vštěpovali. Vlastně, malý podtext, kdy byla chulpatá celou dobu prezentována jako kladná protagonistka navzdory všem svým chybám a síle, jako ty chybky dokzaly ublížit, dokonale zakryla hlavní myšlenka - stereotypy a generalizace.
Býložravci jsou kořist. Nevinná, zranitelná, snadno polapitelná kořist.
Protipól? Dravci. Predátoři. Bezcitná stvoření.
Predátor a kořist.
Vlk a laň.
Přesně jako v jednom z mnoha mých až moc hlubokých snů.
Byla to předzvěst? Spíš rada. Madelyn se rozhodla, jak uznala za vhodné, a já podle toho konám.
Ze mě čuráka nikdo dělat nebude.
Ještě by mohla mít v pokoji nachystanou kameru, aby světu dokzala právem, jaký je Theodore Raeken násilník.
Měla v plánu křičet o pomoc? Udělat scénu z něčeho, co ona sama podněcovala, a já jsem se jí jako... jako... jako totální debil ještě ujišťoval?
Emoce. Zbytečná ztráta času.
Bude mi líp samotnému. Tak jako předtím.
Kdo stojí o někoho takového?
Ona nestojí o mě.
A mně z ní už snad ani stát nebude.
Jsou mnohem důležitější situace v životě. Výrazně podstatnější myšlenky.
Predátor není vždy predátorem. I on se může octnout v pozici kořisti.
Čím jsem dnešní noc já?
O tom se ještě stále rozhoduje.
To, že se skrývám za stromem, nic neznamená. Špatné slovo - já se neskrývám. Číhám.
Střelná zbraň v mé ruce mě vždy přiměje alespoň k úšklebku a uchechtnutí, vždy si totiž vzpomenu na lajdáctví svých oponentů. Od té doby upustili od zkoušek naslepo a úplně každého, i ty nejnovější rekruty, obeznamují s tvářemi, s jakými se ve stínech jehličnanů stoprocentně setkají.
Respektive - alespoň tu jednu tvář, která je jim známá.
Roger Austin setrvává v anonymitě.
Theodore Raeken je zrozbou číslo jedna.
A je na to hrdý.
A od jaké že doby si na mě musejí dávat tuplem bacha?
No, on totiž Theodore Raeken není žádný idiot. Co by to bylo za férovost, kdyby oni měli tu možnost útočit na dálku a my ne? Rogerovi se tato taktika moc nelíbí, sám zastáncem držení pistole není, ale já si říkám, proč to někdy neokořenit. Takže jsem tak jednou stál, krčil se za stromem, v úplně stejné pozici jako teď. Okoukal jsem ji od lovců, tudíž když mě můj nepřítel spatřil, nepochyboval. Už už jsem na něj namířil zbraní, ale on zvednul ruce, tiše se ke mně připlížil. ,,V klidu, to jsem já," naznačil svou identitu a rozhodnul se držet se mnou. Nepoznal mě. Neznal. Navíc byla tma, rozpoznat civilistu od vlastních by se nepodařilo ani leckterým zkušeným, k tomu nás od půlky společného lovu doprovázela bouřka. Procházeli jsme snad hodiny, hodiny jsem ignoroval Rogerovo volání a signalizace. Potom jsem samozřejmě dostal slušně vynadáno, že jsem ho tak vyděsil, že si myslel, že mě lovci vzali - ale mohl jsem jinak?
Když to klučina oficiálně vzdal, přivedl mě mezi své, přímo do jednoho z pavilonů. Nic na mně nepoznal, a to jsem se ani nemusel tolik snažit.
A v té osudné chvíli, kdy mě postavil mezi ostatní?
Nestačili upozornit, nestačili uskočit. Konat. Jednat. Trefit modifikované kulky.
Popadali jeden po druhém. Jako kuželky na bowlingu.
Oblečení jsem musel spálit. Maskáčová, v níž jsem tu noc do lesa přišel, jen sotva přebíjela všechnu tu rudou.
Na noc s Tanyou sice nemá, ale i na tuhle rád vzpomínám.
Tolik krve. Tolik křiku.
Stihnul jsem projít celý objekt, poctivě, každou jednu místnost. Shodou náhod jsem právě tuto noc nenechával telefon doma, jako bych to snad tušil. Ty fotky, s nimiž jsem přišel? Nové informace, které jsem Rogerovi poskytnul? Nové světlo, jaké můj průzkum na lovce vrhlo?
Někde mají své tajné sídlo. Někam směřovaly všechny odkazy, když jsem jim prošel otevřené, neodhlášené počítače, do telefonů jsem se dostal pomocí čtěčky prstů nebo obličeje. S mrtvými těly už se manipulovalo snadno.
Ale ještě předtím?
V rohu místnosti prolitou krví hlídala bezpečnostní kamera. Sledovala mě. Viděla celý ten hrůzný počin. Mělo mě to napadnout, ale já jsem si jí všimnul až ve chvíli, kdy jsem pod krkem držel posledního, právě nejmladšího, který mě k nim zavedl. Úplně jako Johnny - jeho chyba dopsala osudy ostatních. Jeho chyba. A aby na to tak rychle nezapomněl, ušetřil jsem ho. Navrch toho, že musel sledovat své kolegy umírat, se toho on ani nedočkal. Musí se svou chybou žít do konce života. Teda, musel by - spáchal sebevraždu. Neunesl tu tíhu. A tahle slabota se mě odhodlávala po razit? Právě tato naivita lovcům nejvíc ubližuje. Domnívají se, už roky jsou přesvědčeni o tom, že v mase je síla. Kvantita převýší kvalitu.
Sami zjistili, jak šeredně se pletli.
Chybami se člověk učí. V jejich případě je tou chybou jen několik desítek padlých z vlastních řad ve snaze porazit dva, když se k nám čas od času přidá Sam tak tři potvory, jež je dle jejich slov a přesvědčení potřeba zprovodit ze světa.
Zkrátka jsem se i s tím chudákem v zajetí svých spárů usmíval do objektivu, starým známým jsem zamával a mile je žádal o záznam z toho, čeho právě byli svědkem. Chtěl bych se poučit ze svých chyb a mít se nad čím zasmát a nad čím honit.
Video mi nikdy nepřišlo. Asi prý kamarádi nikdy nebudem.
A tak teď stojím a poslouchám do dáli, s Rogerem jsme si obsadili rajon. Procházíme vytipované úseky, kontrolujeme nové stopy a pachy. Lovci se tu totiž vyskytují přesně za tím samým účelem - číhají. Mají nás za zvěřinu, která ve volné chvíli nemá co lepšího na práci než pobíhat po lese. Patří do divočiny, takže tam ji taky najde a tam se jí především nejsnáz zbaví.
Že to pak schytají nevinní vlci, laně králíci, bobři, lišky a medvědi, na to už se nehledí. Oni přece jen loví ty, kterí loví je. Totální kokotina.
Chtějí někoho zmasakrovat. A schovávají to za dobré úmysly.
Za ta léta jsem se naučil rozpoznat zvuk zvěřiny od úmyslně lehkých a nenápadných kroků, jaké se snaží nelámat větve, no zároveň zbrklý běh za nepřítelem. Přebití zbraně. Frekvence dechu. Na všem záleží.
Sakra, na tohle by se psala seminární práce. Škoda že takové téma vám na střední nezadají.
I když, že zrovna já jsem přeborník, se vědělo i bez toho.
Jenomže stejnětak rozpoznám útěk zvířete před nebezpečím. Lehce se narovnám, zlaté duhovky nechají zornici se rozšířit.
Běh vlka.
Výstřely.
Hon a smích.
A ani jedno není Roger.
Rychlá úvaha v hlavě mě snadno navede na správný směr, jakým useknu běžeckou dráhu dnešní kořisti. Je odsud takových... dvě stě metrů a běží směrem od města. Buď zpanikařil, nebo se lidem záměrně vyhýbá. Když utíká kulkám, vrahům táhnoucím se za ním pouhých několik desítek metrů, nad cílem asi úplně nepřemýšlí, rozumím.
Sám si nepomůže.
Tohohle lovci nedostanou. O to se postarám.
Přeměněný cíl nebo pouhé vystrašené stvoření?
A záleží na tom?
Nerozpoznávám a nevěnuju se tomu ani, když už jsem mu poměrně blízko. Ještě před finálním stykem však zajedu nohama do země, rýhy jsem si plně vědom, a dokonce padnu na koleno, aby se mi lépe zaměřovalo. Zavřeným okem dodám přesnosti a zmáčknu spoušť, párkrát ji přebiju a hlasitou ránu zopakuju. Vlka samozřejmě minu, naneštěstí netrefím ani žádný z blížících se lovců. To nevadí. Vynahradím si to na nich jinak, jako varovný signál tohle stačí.
K mé smůle se však ran poleká i samotný vlk.
Nemůžu ho nechat utéct, instinkt mi napovídá, že se nachází v neznámých končinách. Panikaří. Už ale není sám, nedovolím, aby se mu cokoliv stalo.
Během ho rázem doženu, ani se nenadám a mám ho nadosah. Už ho dokážu chytnout a spadnu s námi oběma, jinak by mi však utekl. Musím ho pevně držet okolo těla, div netahám za srst, aby se mi nevyvléknul. Vidí ve mně nepřítele, samozřejmě. ,,Ššš," varuju ho s ukazováčkem u rtů, pohled hluboko v těch vystrašených očích. Dýchá nepřiměřeně rychle. Nejspíš za to může i rána, kterou cítím, sáhnul jsem na jeho krev. ,,Nic ti neudělám, jasný? V klidu. Jenom mlč, podívám se ti na tu ránu." Mám jakýsi vnitřní um. Dokážu se dorozumět i s obyčejným vlkem, bytost nemusí lidské řeči vůbec rozumět. Ze zkušenosti vím, že právě přeměnění vlkodlaci mě spíše neuposlechnou. Možná se skutečně jedná o jednoho z nich - dle mého rychlého zkoumání poměrně mladého, navíc s netypickým zbarvením patrným i ve tmě rozráženou pouze svitem měsíce - a možná je jen stvoření tak vystrašeno k smrti, že se podrobilo silnějšímu.
Ano. V tuto chvíli v lese není silnějšího jedince.
Něco vlkovi porušilo strukturu na zdech, krve pravděpodobně už i dost stačilo vytéct. Chudák, je slabý, určitě vyčerpaný, netuším, kdy naposledy jedl.
Kéž by lovci najednou zmizeli a já toho ubožáka mohl odnést k nám, teď hned.
Držím ho u země, jen já sám vystrčím hlavu zpoza keřů a rozhlédnu se po útočnících. Tak, jak utíkají teď, nás minou možná tak o sedm metrů. ,,Poslouchej mě," šeptám vlkovi, ,,jestli mi rozumíš, tak tam, tím směrem," ukážu prstem, jeho oči vědomí kopírují, ,,je vlčí útulek. Počkej tam na mě, postarám se o tebe. Jestli mi nerozumíš, tak tady," tentokrát prstem ukážu na místo, kde se právě nacházíme, ,,tady zůstaň. Přijdu si pro tebe. Co nevidět tvoje trápení skončí."
,,Vylez, ty chlupatá svině!" doléhá smích z dáli.
Nemůžu ho tady přece jenom tak nechat.
Ale někdo se s lovci vypořádat musí.
Není tu bezpečno, když se co pět vteřin ozve množství výstražných výstřelů. I mně by kolovala krev žilami jako formule na dráze.
,,Ná, puťa puťá!"
Typičtí lovci. Zesměšnění, to je jejich. ,,Udělej, co ti říkám," pomalu se od vlka zvednu, v ruce zbraň. A když vystřelím, netrefím se, tak dobrý nejsem, těsně jsem minul cílený strom. Výsledek je však mnohem lepší; kulka zlomila větev a ta spadla do vody, což vyvolalo šplouchnutí v nedaleké řece. Kousek odsud je most.
Mýtinka jako z příběhu, kam ve skleslých chvílích vodím Liama, je odsud daleko. Tam nás boje ještě nikdy nezavedly a věřím, že nikdy ani nezavedou.
Na tu trávu nikdy nedopadne jediná kapka krve.
,,Tamhle je!" zakřičí jeden z nich jako největší idiot. Snad to slyšeli všichni, ne? Uvědomuješ si, že takhle pouze prozrazuješ svou pozici?
Ne. Jim je to jedno. Hlasitě se smějí, loví vlka jako zvěř, jako by plánovali hody. Jeho hlavu si plánovali vycpat a pověsit nad krb.
Na desku určenou pro tu mou se jim už pěkně práší.
Lovci utíkají od nás a já se vydám za nimi. Tichý krok, klíč k úspěchu. Jak že je možné, že tolik jich ještě nedokázalo porazit dva z nás? Vždyť mají množství zbraní, různé vymoženosti.
Technika však nikdy nepředčí zázraky přírody.
Když už mě za to chtějí zabít, tak to proti nim použiju.
Poslouchám dopředu, a přece slyším i kroky za sebou. Poslouchám všude možně, aby mi náhodou neunikla případná Rogerova slova a především jeho pozice...
Do prdele, to jsou někde další dva lovci?
Ne, ti by nekráčeli tak pomalu.
Tak kdo to je?
Jde od nich strach.
,,Theo, Theo, Theo..."
Jenomže k tomu všemu se přidá raněný běh čtyř nohou.
Ten vlk se pomátnul.
Anebo skutečně běží k útulku.
,,No? Rogere?"
,,Sláva." Do tří set metrů odsud. A blíží se. ,,Běží k vodě, nebo se mi to zdá?"
,,Nezdá. Ale asi sto na západ ode mě, jsou tady ještě dva."
,,Kde?"
,,To ser, obsatarám je já. Hlídej lovce, pak se k tobě přidám." To už mě kroky vedou právě k dvojici. Můžu klidně běžet, na takovou dálku mě stoprocentní lovci neuslyší.
,,Jak myslíš."
Ví, že mi nemá co odporovat, stejně by nic nezmohl.
A teď hlavně ani nechce.
Mám přece čisté úmysly.
Čím blíž jsem dvojici, tím víc zpomaluju v kroku, snižuju šance svého odhalení. I když - čím jasněji je vidím, uvědomuju si, že konám vlastně úplně zbytečně. Jsou tak ustrašení, tak nalepení jeden na druhém, že by si mě nevšimli, ani kdybych půl kilometru šel přímo za nimi. A to pravděpodobně uši šponují poctivě.
Už není pochyb. Civilisti.
Co tady kurva dělají?!
Vylezu před ně, rukama hned dávám najevo, že jsme v klidu. Ale zajímá je to? Ne, křehčí polovička, podezřele povědomá blondýnka, se natiskne na svého přítele s hlasitým výkřikem. ,,Ššš!" utnu ji s krokem blíž jim, hlavu okamžitě natočím do boku. Budeme mít štěstí, když nás lovci neslyšeli. ,,Se mnou. Tudy," kývnu jim hlavou a rozejdu se směrem k pěšině, z níž pravděpodobně sešli. Zbytečná zdržovačka. Už jsem mohl někoho držet v drápech.
Tak co je, kurva?
,,Hej!" hvízdnu na ně, v očích nervy. To musí rozpoznat i přes tmu, doslova rozhořčením páchnu. Lidé. Všechno jen komplikují. ,,Chcete tu chcípnout nebo ne? Jdeme." Kašlu na jejich překvapení, možná zděšení. Jde o jejich životy. Jestli o záchranu nestojí, já se víc než rád budu věnovat tomu, na čem opravdu záleží, a těm kteří o mou pomoc reálně stojí.
Anebo takovému malému detailu, jako vlastní život.
Nemají tu co dělat. A já bych se na ně měl...
,,T-Theo?" kuňkne ta vystrašná žába po dvou minutách mého následování. Pochopili, že sami se z lesa nedostanou. A hledej tady nějaký signál.
Ta výzva mě však zarazí. Natolik, že zastanu v tak důležitém úkolu jako vývod těch dvou nezodpovědných parchantů do bezpečí a otočím se k nim, v očích otázka. Kdyby to byla jenom nějaká další, se kterou jsem spal, tak by si mé jméno tak dobře nepamatovala, obzvlášť když už by uběhl minimálně rok, ale...
Blondýnka. Odkud jinud bych mohl znát...
Kurva.
,,Lea?"
„L-Lia." Natalia. Maddyina kamarádka a především kolegyně, očividně se svým partnerem, kterého vytáhla už při naší první společné konverzaci. Výborně. Dnešek se fakt víc posrat nemohl.
,,Co tady děláš?" Samozřejmě. Už má v hlase to své sebevědomí, svou kuráž. Bojí se, ale najednou se cítí o něco komfortněji, prostředí se jí stalo přívětivějším díky známé tváři.
Já z toho takovou radost nemám.
Tohle nesmí nikdy prásknout. Jedině to mi teď běží v hlavě.
,,Co ty tady děláš," oslovím ji hruběji. Co sis doprdele myslela? Teda, pokud nejsi tady s frajerem jen pouhý nástroj k odlákání pozornosti, i takovou možnost musím zahrnout do úvah. Bavíme se tu o lovcích. Obětovali už i své vlastní. Nějaké pochyby na základě otázky morálky, která stejně i mně částečně chybí, jsou zbytečné zdržování. To jste se zkrátka z nudy vydali do lesa? Nebo co? Já si tady asi hraju, že? ,,Vy oba. To jste snad úplní ignoranti, abyste šli uprostřed noci do lesa, i když je to od města vyloženě zakázané?" Ne, Theo. Ser na to. Nádech, výdech - nevzbuzuj pozornost. Třeba přesně tohle chtějí. Ty jsi ten poslední, který by lovcům měl naletět. Už tak riskuju minutami zády k nim. ,,Prostě pojďte za mnou. A žádné zdržovačky," propálím pohledem především blondýnku, protože pan přítel se k řeči ani jiné emoci než strachu moc nemá. Když se opět vrátím k původní cestě směrem ven z těchto tajemných zákoutí, je mi hned jasnější, kdo z nich dvou nosí kalhoty.
A přesně ta hlava se zas ozve: ,,Já se ptala první." To jí nic neříká nějaká bezpečnost? Tohle není prdel, doslova se tu střílí.
Po jejich průvodci.
Ženská, ty vole.
,,Nemám důvod se ti zpovídat."
,,Ale to bys měl, jestli chceš, abychom ti-" Předpokládám, že 'věřili' bylo to, co jí další hlasitý výstřel ukradl od úst. Slyším, jak to v ní hrklo, dokonce se víc zaryla nohama do země, nebýt přítele, leží na zemi. K místu střelby do kroku přidám nejen pohled, ale především sluch.
Drž se, Rogere. A hlavně žádné kraviny.
,,C-co-"
,,Ty seš asi úplně vymletá, že?!" sežehnu ji pohledem s šeptem, ruce na pistoli. Vůbec se mi nelíbí, že smích slyším mnohem blíž než potok. Kráva blonďatá. Jestli dneska zdechnu, tak kvůli ní. ,,Co je na tom tak nepochopitelného, kurva?! Drž hubu a krok, jinak chcípneš, rozumíš? Chcípneš." Poslední šance. Tentokrát už nezastavím, a jestli mě budou následovat, záleží čistě na nich. Taky bych se hned teď mohl sebrat a zmizet jim z očí. Hodně štěstí s hledáním cesty pryč.
,,Znáš-" zarazí se v půlce věty. Ona tu hubu prostě nezavře. ,,Parkere, myslíš, že zná cestu? Určitě?" šeptne přítelovi, jako bych ji snad měl neslyšet. Jako by tím snad situaci zlehčovala - přece nemluví na mě.
Ale furt mluví.
Ty vole, a s tímhle se Maddie přátelí. Chtělo by to čistku.
Teda, teď už je to vlastně úplně jedno. Ať si Madelyn přátelí s kým chce. Ať se baví, s kým chce.
Ať si spí, s kým chce.
Ne, to mi ani nesedí do huby. Měl bych... musím...
Ne. Tohle posrala ona. Já nemusím nic.
,,Znám," div nezavrčím, oprávněně. Že se po nich už ani neotočím, to platí a platit bude.
Správně. Neodpovídej. Bude to tak lepší, pro všechny. Ale hlavně pro tebe.
Ne kvůli pomalosti kroku se cesta táhne, může za to její délka. Pár se zamotal do skutečně hluboké části lesa, řekl bych, že by tu dřív umřeli, než našli cestu ven. Kdo to tu nezná, je nahraný.
Aby se ale jejich štěstí, že jsem je našel, nepřeměnilo v mou smůlu.
Ostražitost v žádném případě neberu na lehkou váhu, i kvůli ní ignoruju další občasný šepot vystrašených. Nesmí se stát rozptýlením. Proti takovým nešvarům už jsem se naučil dostatečně obrnit, představují zbytečné zkratky k prohře. Kdyby na mě přišli lovci, teď, v této chvíli, víc než pravděpodobně bych jim v sebeobraně předhodil tady ty dva chudáky. Za tolik mi opravdu nestojí. Oni se možná ohání tím svým debilním heslem, ale ve skutečnosti nehledí na množství prolité krve. Naopak - dělá jim to dobře.
Ale to už přece víme.
Stačilo by navýšit počty a porazíme je. Ve dvou si netroufneme na celý hlídaný objekt zaopatřen kdovíčím. Obzvlášť když ani nejde o jejich hlavní sídlo. Nesmíme riskovat. Pokud vypadne jeden z nás, nadpřirozeno je nahrané.
Roger si to ani neuvědomuje. Ale my bojujeme proti největším nepřátelům nadpřirozena. Stavíme se té největší hrozbě. Nikdo vyšší už není, leda tak vedení těch ubohých pěšáků, které na nás neustále posílají. Nepřiznají si to, ale začínají být extrémně zoufalí.
Anebo se nás snaží přelstít. A přitom plánují něco mnohem většího.
Když už jsem u Rogera... ,,Slyšíš?"
,,Huh?" ozvou se ti dva za mnou samozřejmě. Reagoval bych, podrážděně, nehledě na situaci.
Vyruší mě něco jiného. ,,Kdo to je? Poslouchám vás celou dobu. Civilisti?"
Nejsi úplně blbý. ,,Civilisti. Vedu je ven. Čekej. Jasný?"
,,Jasný."
Že mě právě zmiňovaní nechápou nebo že mě snad mají za blázna, by mi nemohlo být víc ukradené.
A že nás mohli slyšet nepřátelé?
Už jsem čelil tváří v tvář samotné Tamoře Monroeové. Dřepěl jsem před ní. Zatímco ona zvažovala, zda uvěří naší léčce v podobě podstrčených čerstvých mrtvol, zarytě jsem se jí díval do očí. Pomohl jsem si chemosignály, snažil jsem se tu chvilku vyčerpat co nejvíc a přijít s vlastní analýzou jejího charakteru. Odhalit její slabosti, tajemství. Její citlivá místa.
Od té doby jsem již neměl tu čest.
Když mě dvakrát chytli. Nejdřív jsem utekl obyčejným kurvám do počtu, ale podruhé už jsem si vysloužil návštěvu od samotného Thomase Hoovera. Zástupce a pravé ruky Tamory Monroeové. To on se podepsal pod výtisk, který jsem si před týdny obstaral. Jakožto realistická literatura má za úkol varovat a vyděsit ubohou, nic netušící společnost.
V některých pasážích jsem se našel. Do prdele - tomu se musím navenek uchechtnout, pořád tomu totiž nemůžu uvěřit. On opravdu doslova popsal některé mé útoky, a to mi i v určitých pasážích lichotil, prý aby se to dalo číst. Zas takový necita nejsem, to si vyprošuju. Každý člověk se v životě setká s nějakým násilím, je to přirozené. To mě naučil už fotr. Ale aby si ze mě doslova udělali boxovací pytel? Aby do mě řezali a kýbl s mou krví představovali jako nádobu s červenou barvou? Budiž, tomu bych se i zasmál, kdybych zrovna nevisel ve vzduchu s pažemi svázanými k sobě u zápěstí drsným lanem. A s tím se nepochlubí, čuráci. Dobře, fajn, několik z jejich řad, několik desítek jsem opravdu sundal, ale to je jiné. Já je zabíjím, protože oni chtějí zabít mě. Ale oni zabíjí nás jenom proto, že dýcháme. Oni když nás - mě - mučí, je to oprávněné. Ale já jsem krvelačný parchant.
Já kdybych jim poslal do postele nějakou vlčici, chovali by se k ní úplně stejně. Ošukat, možná vytáhnout nějaké informace, a kuchnout.
Ty vole, ale Tanya...
Ne, dost myšlenek o ní. Ještě se mi postaví.
Jediná brunetka, která v posteli za něco stála.
To křupnutí klacků nevyvolal lovec. To králík dvojici poctil vystrašením. Na tuhle noc dozajista nikdy nezapomenou.
Město už na nás dýchá, co nevidět čerstvou vůni lesa nahradí dusno vytvořeno tím nejhorším druhem na planetě. A pár za mnou si možná až úlevně oddechne při spatření první budovy v dáli, no mě přepadá i dusno psychické.
Kašlat na všechno. I když to Maddie posrala, pořád je moje. Já se jí tak snadno nevzdám.
Tak snadno mi neuteče.
Znám ji. Začne se omlouvat, v tomhle případě by i měla.
Ne, možná nezměním názor. Je to strašná přítěž, především zbytečná.
Ale...
No, asi si to ještě nechám projít hlavou.
Abych však nepřišel o tu šanci, nesmím si to posrat já, z druhé strany.
Ze strany jménem Lia.
Bojí se mě. Nevěří mi. Nerozumí, co jsem tam dělal.
Je to vtíravá svině, určitě se ještě bude vyptávat, až budeme definitivně venku, a ona tak ztratí opětovnou šanci uniknout naprostému zatracení.
Ale zároveň je chytrá holka. Takže by si mohla uvědomit, že zahrávat si se mnou není prdel.
,,Určitě tady už nikdo střílet nebude?"
Ty vole, a ten její hlas nemá nebo co?
,,To nikdy nevíš," jsou slova, s jakými dastavím deset metrů od hranice asfaltu s půdou lesa. Vyvedl jsem je k zadní budově místního skladu, sám netuším, jak firma si tu založila sídlo. Ale nikdo sem nechodí. Tato ulička je dovede až do města, stačí se smířit s tím nemnohem světla. Pouliční lampy září bíle, jejich vynechávání dodává nádech hororu.
Aby taky ne. Od jednoho jsem je právě vyvedl.
Konečně se po páru otočím, v očích přísnost. Otázku, tu nejistotu nevyslovím s přehnanou lehkostí. Nejde totiž jen tak o něco.
Tady nejde jenom o to, aby se to nedozvěděla Madelyn.
Nesmí se to dozvědět nikdo.
,,Děkujeme," vydechne přítel konečně, no já nekývnu. Vlastně k němu sotva vzhlédnu. Mnohem víc mě zaujme výraz Lii. Drží se silnější paže, vine se ke svému milému, srdce ještě svým pumpováním nestačilo zpracovat tu ránu. Ten šok. Vzhlíží ke mně, až nedůvěřivě. Čeká, až začnu, vytuším.
Ne. Spletl jsem se.
Nestihnu ani otevřít ústa.
,,Co jsi tam dělal, Theo?"
Ty zvědavá kurvo. Přísahám, jestli jsi opravdu od lovců... ,,Nic? Žádné 'děkuju'?"
Chvilku si svou odpověď rozmýšlí. Ale ona by přece nepolevila. Nedá najevo, jak moc se bojí. Sama svůj strach popírá. ,,Děkuju, že ses náhodou objevil uprostřed lesa zrovna, když se tam střílelo."
Polovičce div nevyjedou oči z důlků. Hned ji začne usměrňovat, on totiž pochopil. ,,Zlato, to nic, není to-"
,,Jak ses tam vzal, Theodore?" Už se nevine. Naopak, předstoupí. ,,Sám mi tady tvrdíš, jak jsou ty lesy zakázané, že jsem tam neměla co dělat. A cos tam teda dělal ty? To seš snad tak výjimečný, že máš nějaké speciální povolení se motat, kde se ti zachce, nebo co?"
Opatrně, kočko. Abych ti nevytrhal drápy. ,,Shodou okolností, ano, mám," sáhnu do kapsy a potvrdím jí, co už párkrát policistům na obchůzkách. Jsem v tom nanejvýš nevinně. A nemám potřebu se nikomu dokazovat, ale z tohohle by mohl být průšvih. Je to známá známé mých známých, nemůžu použít násilí a dopustit tak temnotě překrýt obrázek na mě. Ne hned, teda. Snad se uklidní. ,,Asi sis toho nevšimla, ale mezi stromy tam běhal vlk. Vlk, který tam už pravděpodobně nebude, když se tam vrátím," povolení výlučně mé osobě, jeden z mála nefalšovaných dokumentů, jež vlastním, schovám zpět do kapsy, ,,a to jenom kvůli tomu, že jsem se musel starat o tebe a dalšího náhodného člověka, který tam kurva neměl co dělat."
,,Aha, jasně. A proto máš za pasem tu pistoli?"
Kurva.
Dobře. Fajn. Vyjednávání nezabírá, já jsem chtěl být hodný. Ale můj pohár má dno poměrně vysoko.
Rýpeš, Lio. Nepřiměřeně moc mi nedůveřuješ.
,,Kdo tě sem poslal?"
,,Cože?" uchechtne se, když nakrčí obočí. Strach neustupuje. Bojíš se kvůli tomu, co běžný člověk? Nebo kvůli tomu, abych nepřišel na něco, o čem nemám mít ani tušení?
Tentokrát o krok přistoupím já. ,,Kdo tě sem poslal, Lio?" lehce nakloním hlavu na stranu. Jsem smrtelně vážný.
A ona konečně cítí, že začíná přituhovat. ,,Jak jako 'poslal'?"
,,Tak, jak to říkám. Mluv."
Už tu masku neudrží. Musí ji lehce pozměnit. ,,Kdo mě sem poslal? Co si myslíš, že jsem nějaký špeh? Že jsem snad chtěla střílet sama? Že jsem tam byla schválně? Já tady nejsem ta, co je očividně plná tajemství, Theodore, ví o tom - to Maddie mi o tom řekla, víš? Úplně se rozplývala nad tím, jak jste na útesu sledovali hvězdy, jaký nádherný byl východ slunce, jak to byla jedna z nejkrásnějších nocí jejího života, prostě jsem holka a taky jsem to chtěla zažít, to je kurva všechno, ty jeden podezřívavý, prolhaný-"
Do hajzlu. Madelyn.
Jestli se tohle dozví... může se to dozvědět kdokoliv další. Alex. Benji. Náhoda je svině, obzvlášť jde-li o mě, tohle by mě mohlo stát hodně.
,,Opovážíš se jí o tomhle říct. Rozumíš? Neřekneš o tomhle nikomu, ani jeden z vás, vezmete si to do hrobu."
On okamžitě přikývne, možná až moc zbrkle a ustrašeně. To samé by měla udělat ona, sama to zmínila, mám zbraň. Očividně jsem nebezpečný.
A ona se přesto rozhodne pro tvrdohlavost. ,,Nebo?"
Tos neměla dělat, holčičko.
,,Nebyla jsi tady." Co věta, to krok. ,,A už vůbec jsem tady nebyl já. Necekneš. Ani se o mně nezmíníš." Stojím už přímo u ní, musí zaklánět hlavu.
Poslední šance. Opravdu poslední.
,,A... co když neposlechnu?"
Sotva větu dořekne. Konec se spíš přemění ve skučení. Bolestné.
To mé prsty jí drtí zápěstí, vztekle vykrucují ruku. Skoro ji až nutí padnout na kolena.
Nebýt tu svědek?
Už by čichala fialky.
,,Hodláš to riskovat?" zafuním tak vztekle, až bych přísahal, že se na její tváři kromě potu lesknou střípky mých slin.
Teď. Teprve teď se její tvář podvolila a nechala proniknout skutečný strach. Nefalšované zhrození. Přesně to, z čeho mi vduchu koutky cuknou nahoru, pohlazení na srdci dopomůže rapidně zrychlený dech.
Oh, jaká to slast.
Čeká. Na ránu, na smrt... na trest. Přesně tak, Lio. Mám tě ve své moci.
Co se s tebou v následujících vteřinách stane, závisí jen a pouze na mně.
To já rozhodnu, zda budeš dál žít.
Neposlušnost má svou daň.
Ale neboj. Ty ji pochopíš. Pochopili ji všichni před tebou.
A ti, kteří ne?
Těm jsem další šanci pro pochopení nedopřál.
A to jsem zrovna já kurva štědrý.
,,Chceš to vidět?" zafuním jí do tváře, když se mi nedostává odpovědi. Ohluchla snad? Stačí, aby potřásla hlavou, víc nevyžaduju. Pouze příslib její mlčenlivosti. Žádám toho snad tolik výměnou za její život?
Pravděpodobně přišla o jazyk. A stejně tak o sílu v kolenou, vždyť když ji pro vlastní pobavení pustím, padne na zem. Sukně, která jasně dokazuje, jakému dalšímu činu jsem v lese zabránil, se nechtíc vyhrnula a holým zadkem dopadla na kamínky, nepochybně ji musí tlačit stejně jako do dlaní, o něž se zapírá.
Nekoukej na mě tak. Přesně tahle očka zbožňuju.
Strach.
Bezmoc.
Prohra.
A má výhra.
Snaží se utéct, když si k ní dřepnu, ale nestačí mé ruce. Předtím jí drtila zápestí, tentokrát stačí její kotník sevřít jen s poloviční silou. Víc potřeba není, zas tak důležitá není, abych na ní nešetřil. Neboj se. Já toho, že ti vidím až na kalhotky, nevyužiju. Jsi možná můj typ, ale já nejsem žádný násilník. O tom ji přesvědčím, když se k ní nahnu, druhou rukou jí odhrnu slepené vlasy z uplakané tváře. Přítel se neobtěžuje ani vyhrožovat policií. Sám sotva popadá dech, stojí jako opařený, jako přilepený k cestě. Lio, chudinko, já být tebou, kopnu ho do prdele, jen se dostanu do bezpečí. Pořád na něj máš šanci, maličká. ,,Řeknu to teda takhle. Cekneš? Madelyn? Komukoliv?" Můj dech jí rozvíří vlásky, bije se s tím jejím. Držené vzlyky téměř přebíjí podlý šepot. Ne vydírání. Domluvu. ,,Budeš se modlit, aby tě bývala střelila jedna z těch kulek."
Definitivní propadnutí srdce až někam k pánvi.
O to víc, když ji přechytnu pod kolenem, pod stehnem, aby mi hůř utekla.
Poslední šance, Natalio. Važ úkonu.
,,Rozumíme si?"
Konečně. Posbírá rozum a s ním v hrsti začne zbrkle kývat hlavou, po líci stékajíc další zbytečná slza. Uklidni se, Lio. Nechci ti ublížit. Už ne.
Už a zatím.
Projev slabosti mi připadá tak zbytečný, že jí ho vlastním palcem setřu, na tváři dokonce jemný usměv. Nevyvedl jsem je ven jako nepřítel. Ne že bych přijmul, ale překvapuje mě, že za ušetření života nenabízí něco naoplátku.
Možná kdybych ji reálně držel pod krkem drápy.
Nebo jejího přítele.
Protože skutečná bolest je přece ta psychická. A pokud bych jí chtěl ublížit, způsobit tu zničující, devastující psychickou bolest, nemohl bych ublížit jí. Ale někomu, koho miluje.
No, těžko říct, jestli to po dnešku tady u panáka ještě bude platit.
Ale taková fajka... sakra, kvůli tomu zbytečnému celibátu už si fakt sahám na dno. To ani Tanya nebyla tak potupná.
,,N-n-ne-e-eře-ek-kne-em-m-me-e t-t-o-o n-n-ni-i-ik-ko-om-mu..." Sotva mu rozumím, vážně. Ale pointu pochopím, právě proto k němu vzhlédnu. Ještě aby si myslel, že mu tady tu čubku chci přebrat, to tak. Bejvávalo. Jestli tenhle páreček má v budoucnu dospět k dětem, ze srdce jim přeju, aby zdědili moudrost po tatínkovi. Ani se nehnul a vystrašeně souhlasí kvůli strachu, který celou dobu neopustil jeho žíly. Nejsem sice psycholog, jisté brunetce nesahám ani po kotníky - v tomhle - ale odhaduju, že se mu sem minimálně zprvu ani nechtělo. Přece, kdo by chodil v noci do lesa? Je to nebezpečné, nikdy nevíš, co tam na tebe vyskočí.
Přesně.
Paradoxně to největší nebezpečí představuje jejich vlastní rasa.
,,V to taky doufám," pomalu vstanu, nejdřív však blondýnce škubnu čelistí. Uvědom si, kde se kurva nacházíš. S kým. ,,Běžte."
Co zas? Jste teď prozměnu hluší oba?
,,Neslyšeli jste mě, kurva?! Běžte! Zmizte! Vypadněte!"
Opět se zodpovědnosti musí chopit muž, jak je tomu již po staletí. Pomůže přítelkyni vstát, i když sám div nepadá na hubu, a s neustálým ohlížením se po mé maličkosti vypadnou. Trvá to, už bych kontroloval hodinky, kdyby mi obepínaly ruku, ale neměním ani pozici ani pohled, dokud se z něj nedostanou. Desítky metrů je nechám se trápit, klopýtat s nedůveřivostí a nejistotou věnovanou mi přes rameno. Jako bych se za nimi měl každou vteřinou rozběhnout.
To se nestane.
Nohy zaberou až na druhou stranu, a to teprve v momentě, kdy už nedohlédnu na jediný blonďatý vlas. První hrstku vteřin dokonce běžím pozpátku, i když sluch mi jasně napovídá, že můj selský rozum neselhává a oni se nevrátí. Proč by to taky dělali?
Který člověk mimo lovců by se dobrovolně a tak snadno oddával jisté smrti?
Ale k čertu s lidmi, jedněmi i druhými. V hlavě mě tlačí množství dalších starostí, než nějací dva nadrženci, chtíči nějaké romantiky. V lese? Mezi stromy a dalším porostem plném pavouků a všemožné jiné havěti?
Proč se vůbec někdo s nějakou romantikou sere? Nic mu nedá. Nic.
O to hůř, když mu nedá ani ta, pro kterou se snaží.
No, to je sice hezké, ale ani na tyto nervy si teď nehodlám vynahrazovat prostor. Místo toho ušima pátrám po případném souboji, avšak dostane se mi pouhého křupání větví. Roger vykonal, jak slíbil, čeká. A já se k němu co nevidět přidám, jen...
Do prdele dneska už se vším a se všemi, fakt.
Kam zmizel?
Vážně ten vlk utekl?
Vlastně, ano. Slyšel jsem ho mířit...
Na opačnou stranu, než je útulek.
Očividně ho lovci doposud nedostali. Opačnému verdiktu musím zamezit, i kdyby snad už vůbec nehrozil.
Kdyby se jednalo o pouhého vlka, vinil bych se mnohem víc.
Snad ho najdu u útulku.
,,Kolik jich je?" Přesně. To mi totiž uniká. Jejich počet se od mé zdravotní procházky mohl změnit - rozdělení, noví příchozí. Někdo může číhat a nehýbat se, pár může své kroky záměrně synchronizovat. Vlastně jsme teď s Rogerem perfektně taktizovali - stačil je zkoumat.
,,Osm."
Jestli dneska aspoň půlka padne, já snad půjdu Lii poděkovat.
,,U sebe?"
Chodí přímo mezi námi. Když rozzářím oči, siluety rozeznám od nekonečné tmy.
Máme je v pasti, aniž by to tušili.
,,Tři, dva, dva a jeden."
Těším se na jejich zoufalství jako dítě na pětadvacátého prosince.
A co teprv ta krev.
Hostina čeká.
,,Kryješ mě."
,,Vážně?" V překladu - vážně si neodpustíš tu svoji dramatičnost? Povrchnost? Hru?
,,Vážně." Musím si zlepšit náladu.
Kvůli vlkovi.
Kvůli Natalii.
Kvůi Madelyn.
,,Kryju tě."
Výborně.
Už teď ze rtů nespustím úšklebek, a to si mě protivníci ještě ani nevšimli. O to víc od sebe koutky putují, když sebou skutečně hrknou a namíří zbraně, dobrovolně zvednu paže do vzduchu. Ať si první nalezená trojice užije pár vteřin naděje a radosti.
Zezadu už se plíží Roger. Všimnu si jeho rozzářených očí.
A úšklebek tak nepadá už vůbec.
,,Ahoj, hoši."