Neptej se

XLIIII.

Proběhne úprava

Nechtěl jsem ji pustit domů. 
Dřív už nastalo pár rán, kdy jsem v hlavě přemítal nad silnějšími city. Uvědoměním, že jsem i přes léta popírání přecejen našel svou Lunu a podlehnul jsem té primitivní lidské slabosti. 
Poslední měsíce se odehrávaly ve znamení křivky, která si nemohla vybrat jeden směr. Klesali jsme a stoupali, spadli jsme na úplné dno a zažili jsme téměř vrchol. 
Z obyčejné holky se stalo jméno, při kterém se mi rozbušilo srdce strachy, když jej zmínili lovci. 
Stala se jediným člověkem, kterého nejen, že bych v životě neudeřil, protože její stav mm potřebu chránit v té nejkřehčí rabičce, bránit před nejmenším škrábnutím. Ale zároveň bych za ni pravděpodobně položil život. 
Nesnesu, jak moc se mi vryla do hlavy. Že mi překopala priority, chtíče a vlastně celé smýšlení, kdykoliv jsem s ní. Nahlas bych to nepřiznal a dopalují mě Alexovy narážky. Měl jsem přece zemřít sám, obklopen vlky. To měl být můj osud, jeho nejpřijatelnější varianta, kterou jsem si dle svého ani nezasloužil. Bral jsem ho jako vysvobození. Nikdo ani netvrdí, že nám to s Maddie vydrží, upřímně o tom pochybuju, i když tahle myšlenka seriozně bodá. Ale buď s Maddie... nebo sám, obklopen vlky. 
Ne sám.
Ale osamělý. 
Osud najednou dostane svému významu. Trestu. 
Netuším, kdy jeho definitivní forma zaklepe na dveře. Avšak než se tak stane, můžu zvonek se třemi příjmeními stláčet s úsměvem, natěšený na ty prosté chvíle plné nevyslovené intimity vyjádřené jinak, než jsem znal doposud. 
Vytáčí mě to. Přivádí mě to k nesmírnému šílenství. 
Ale tím nejhřejivějším způsobem. Tím nejzvrácenějším - což je něco pro mě. 
,,Ehm, ehm... kdože mě to přišel postit svou návštěvou?"
Už teď ji chci držet v náruči. Kdo ví, možná nás čeká další společná sprcha. Nestěžoval bych si. Potřebuju se navrátit do momentů, v nichž neexistuje nikdo kromě dvou ztracených duší. Jsou ztracené spolu a nevadí jim, že jsou ztracené. Moji dobrou náladu musí slyšet i přes sluchátko. ,,Když jste tak paranoidní, možná by nestálo za škodu požádat pana domácího o interkom s kamerou, doktorko."
Její smích boří veškeré hradby. ,,Hm... a víte co? Já chci heslo."
,,Heslo?" Zvuk radosti jí opětuju, opřu se o stěnu. ,,Tak to asi naschle. Ne, počkej, nech mě hádat. Hmm..."
,,Není to tak těžké. Že máte tak příjemný hlas... dám Vám nápovědu. Dvě slova. Klíč k mému srdci."
Moje hravá romantička. No co, každý máme svoje mouchy. Dvě slova, hm... samozřejmě, že chce, abych jí zopakoval tu libuzvučnou lež. Ale proč si trochu nepohrát nazpátek? ,,Alfovi chybíš."
,,Tak mu vyřiď, že za ním přijdu. Vyřiďte. Ale tobě... teda, Vám... zbývají už jenom dva pokusy."
,,No nejste moc profesionální, jak to tak poslouchám. Abych Vám nevzal diplom."
,,Poprosím Vás, abyste neodbočoval od tématu, pane," zašeptá sladce, no zároveň... svádí mě? Ona? Zas si domýšlím? Nevím, po sprše je možné všechno. Testuje mě. Zkouší mou toleranci a mé nervy. A já nejsem zvyklý prohrávat. 
A protože už teď mám výhru v kapse, bez špetky hněvu se zasměju. Maddie je jedna z mála, které je můj podlý smích cizí. A hodlám to tak taky nechat. ,,Začíná pršet."
,,Ts, ts, ts... špatně."
Ale nedělej. Baví tě to stejně jako mě. ,,Ale já to myslím vážně. Nebo snad chceš, abych šel domů v dešti? Co kdybych... ti je řekl až nahoře? Si třeba do té doby vzpomenu."
,,To bych ti radila." Varování s sebou přinese bzučení dveří, kterých se chopím, než by ustalo. Na berle už si nehraju, můžu proto po schodech nabrat své klasické tempo. Tíží mi jen úvahy, na mé dřívější já možná zbytečně hluboké. 
Pořád... jsem nestačil stoprocentně zpracovat emoce ze sprchy. Kolikrát jsem se zarazil na místě, pokračuje v pouhých mechanických pohybech, zatímco hlavu zaplnilo... teplo. Mate mě. Nepoznávám sám sebe. Dokonce se proměnily priority - nemyslím s ní na boj tolik jako na ni v boji. 
A... to začíná být nebezpečné. 
Hlavně už vůbec nesnesu Rogerova slova. Narážky? Starost? Možná? Netuším. Závěr je jediný - nebezpečí. Pro mě, to vem čert, ale... pro Maddie. 
Jednou jí to řeknu. Už teď je mi bližší než jakákoliv jiná bytost na zemi, snad kromě Liama, ale ten má slova proti mně neobrátí. Nemá z mých činů takový rozum, byť se v žádném případě nejedná o hloupé zvíře. 
Nevím, co je nebezpečnější. Zda její přijetí mého druhého já nebo odloučení.
Lovci o ní ví. Prý. Možná. 
Naděje umírá poslední, říká Roger. 
Hovadina.
Další prostor na myšlenky mi dopřán není.
Překvapení mě uvítá už v otevřených dveřích. Neměl bych se čemu divit, pravidelně na mě ráda čeká a netrpělivě tak zkracuje čas oddělení o prostou minutu. Deset vteřin, možná. Doslova za mnou vyběhne, div nedočkavostí nezačne skákat. Anebo je to možná zimou - pro ni už teplé letní dny dozajista odzvonily, no přesto se teď přede mnou vlní v kraťasích a černém tílku. Za chvilku jí půjdu pro deku, přísahám. Trošku už ji znám za tu dobu, co spolu... jak dlouho už to vůbec je?
Posledních pár schodů vyběhnu svižně jako dřív - z radosti ze zdravé nohy, to zaprvé, a zadruhé, aby za chvilku do podlahy nevyklepala díru. A zatřetí se snažím zbavit toho mála kapek, co na mě už opravdu stačilo dopadnout. ,,Jaké milé překvapení." 
Konečně poběhne ještě blíž, navíc... bosky? Ty si zahráváš. Míň bys toho na sobě fakt mít nemohla. 
Však si taky uleví, když mi skočí kolem krku a zavěsí se na mě. Ochotně ji dlaněmi ochráním před ledovou a špinavou podlahou chodby. Až tak se pro mě obětovala, že na chvilku zapomněla na svou pedanci na čistotu. ,,Chyběl jsi mi," líčko mi hned zasype sprškou své něhy. Musí mít úplně podrážděné rty, chuděra. 
Zato ty moje vynechala. ,,Tady jsi vynechala," promnu si je.
Svou chybu napraví, no s potrápením dlaně. Jistota, že po mně nikdy nebude chtít, abych se vizualizace svého charakteru zbavil, hřeje podobně jako její nevinn všeň. Nikam nevede, vím. To neznamená, že si ji nemůžu v mezích užívat. 
,,Hm..." nos otře o ten můj, ,,a to heslo?"
Na to už jsem, upřímně, zapomněl. ,,Dvě slova k tvému srdci, hm?" ukazováčkem jí kroužím po stehně, dosahuju i o něco výš. Škoda, že kraťasy sahají až do poloviny stehen. ,,Tak to budou... určitě..." lehce zakloním hlavu.
Ona tou svou uhne do strany. ,,Mám pro tebe překvapení, ale nedostaneš ho, jestli si nevzpomeneš, zlato."
Pohledem zpátky na ní nadzvednu obočí. Taková špinavá hra? Od tebe? ,,No tak v tom případě... udělám večeři. Hm? Nezní to srdíčku dobře?" kývnu jí k němu. Ano, k němu. Rozhodně ne k té nádheře, co se stejným směrem pod ltkou doslova rýsuje. ,,Teda spíš se můžu pokusit, ale to je víc než dvě slova."
,,Ne, pane. Chci slyšet svoje heslo," přikáže. Co se ti to leskne v očích?
Nejdřív se zasměju, ale pak nasadím stejně vážný výraz jako ona. Což pro mě paradoxně tvoří mnohem vtipnější situaci. Jen sotva držím koutky dole. ,,Ještě jeden pokus?"
Několikrát přikývne, čelo opře o čelo. ,,Jeden poslední pokus."
Nejdřív zavřu oči, párkrát se zhluboka nadechnu. A srdce jí odemknu, možná ústy, ale ne slovy. Oddaluju její čekání, ale nemůžu si pomoct. Sám v sobě chci probudit to napětí, aby tentokrát slova něco znamenala. ,,Miluju tě," vydechnu konečně tiše.
A... zase nic.
Prosím, hlavně to-
,,Miluju tě," k mojí smůle zopakuje a poděkuje mi, jak to umí a hlavně smí jedině ona. ,,Teď si to překvapení dozajista zasloužíš."
To nevím. ,,No doufám, že bude dobré," postavím ji na zem se smíchem, abych si zul boty. Tentokrát je ale jen neskopnu a neodhrnu stranou. Nepatřím mezi nejvšímavější, když jde o zbytečné detaily, ale... ,,Máte návštěvu?"
,,Huh?" Nepochopení jí z tváře zmizí až po pohledu na mně neznámé topánky, na které narážím. ,,Ah, ano. Teda, Oliver má. Nějakou vážnou známost, asi. Lisu."
Tentokrát nadzvednu obočí já. S odporem a nechutí. Vážnou. Tak určitě. ,,Oliver?"
,,Uhm," kráčí se mnou dál do bytu. Doufám, že to nejsou oni, kdo ruší ticho domácnosti trapným seriálem. ,,Ji poznal v nějakém baru, kde byli i s Daphne a Rogerem, moc dlouho se nepoznají. Není moc milá, co jsem si všimla, ani k němu, ale hlavně ke mně. Daph vždycky pozdraví, mě nikdy."
Vrána k vráně sedá. Si může třeba trhnout, jako bys ji potřebovala. No a když už jsme u toho zdravení blondýnky... ,,Čau," kývnu na fyzičku v obýváku, ke tdroji toho bordelu. 
Zpětná vazba se koná v podobě salutování. Ústa nezahálejí: ,,Nazdar, Theodore," ale mnohem víc se těší, až se do nich dostane víno, pro které se natáhla. Ona s dekou nezahálela. Vážně se divím, že když o mě Maddie otřela nos, nezanechala na mně ledovou stopu. 
,,Uhm," Maddie si dál jede svoje, ,,má úplně stejné vlasy jako já. Vážně, zezadu by sis nás spletl."
Proč asi. Nemusím dvakrát hádat Oliverovu oblíbenou polohu v posteli. To je tak nechutné, že nebýt mé dobré nálady a jeho momentální absenci v mém zorném poli, asi bych se neudržel. ,,A víš, že mě to absolutně nepřekvapuje?" Ve finále je můžu jenom litovat. Oba. A na to bude čas jindy, teď si chci působit radost jinak. Někým jiným. Obzvlášť když... ,,Tady to vóní."
Sladkým, ale to nevadí. Jednou to přežiju, na maso udělám štěněčí oči jindy. Maddie ani nemusela poběhnout k hrnci s topící se čokoládou, abych si uvědomil zdroj provonění celého bytu. ,,Aby taky ne. Nevěděla jsem, jestli máš radši mléčnou nebo bílou čokoládu, tak jsem vzala obě... a teď mi hlavně neříkej, že hořkou, protože tu jsem zapomněla. Ale!" se zvoláním se na mě otočí, ,,žádné ostružiny ani borůvky mezi ovocem nenajdeš."
Mezi...?
Ah. Roztopené čokoládě přísluší talíř s ovocem všeho druhu, od jahod, přes jablka, banán až po... kdes sehnala mango?
,,My něco slavíme?" zasměju se, z legrace, úsměv široký. Tohle je... hezké. Tak moc Maddie.
Aby ze skříňky vyndala misky na čokoládu, musí si stoupnout na špičky. Ne že by třeba řekla nebo tak. ,,No, ne úplně slavíme, ale..."
Ale?
,,Před pár dny jsme měli výročí, tak..."
Kurva.
,,Mě napadlo, že si uděláme trochu speciálnější večer."
Dokud mě nevidí, začnu počítat na prstech. Kolikátého jsme se vlastně dali dohromady? A bylo to... v dubnu? V květnu? Sakra, snad mi nebude nevědomost vyčítat, to mě ani nenapadlo. Jak to mám ale zjistit, aniž by si to uvědomila? ,,Pomůžu ti nějak?"
,,Hm..." bílou čokoládu naposledy promíchá a hrnec vezme, ,,můžeš přelít tu druhou, jestli chceš. S mým štěstím bych se opařila a mohli bychom směřovat na pohotovost."
To je fakt, to u mě nehrozí. Do nemocnice jste mě nedostali ani s nohou prokousnutou na kost. ,,Prosimtě. Trocha ledu a večer by sis na to ani nevzpomněla. Nebo bych ti to pofoukal," uculím se na ni a holýma rukama se o horkou nádobu postarám.
,,Aww," zasměje se, pomáhajíc si lžičkou. Já se s tím tak piplat nehodlám. ,,Ale víš, že led na popáleniny jít nesmí? To nejdřív musíš namočit pod vlažnou vodu, aspoň na pět minut."
Ne že bych to potřeboval. ,,Ne, ne, víš, co dělávala máma?"