Neptej se

LI.

Proběhne úprava

Dva a půl roku.
Dvacet devět měsíců.
Osm set osmdesát dva nůžkami vyrytých čar.
Tolik se jich na dřevěný stůl nevešlo, ani když se sotva osmiletý chlapec naučil čtyři čárky přeškrtnout pátou. Měl tak navíc lepší přehled.
Přepočítával však jen pro své uklidnění. Ve skutečnosti měl dokonalý přehled.
Osm set osmdesát dva. Přesně před tolika dny kvůli škole dostal své první nůžky. Přesně před tolika dny poprvé viděl, co se to dole ozývá za křik.
Přesně tolik dní tak moc doufá, že někdo ublíží jeho otci.
On sám to nedokáže. Není strážce spravedlnosti, není hrdina, vždyť má do výšky polovinu, co jeho nejnenáviděnější osoba na celém světě. Nesnese ty myšlenky, protože ví, že je to špatně, tak ho to maminka přece učí. I když ani jí už pořádně věřit nedokáže, protože on to pozná, není hloupý, vidí, že lže. Pod několikaměsíčním nátlakem i starší sestra povolila a přiznala, že maminka opravdu není tak nešikovná, aby se pořád bouchala, opařovala a padala.
A už vůbec se ho nesnažila přesvědčit o opaku, když i jemu po pokusu o to ochránit dospělou blondýnku zápěstí několik dní ohavil otisk těch obrovských, slizkých, nechutných, smradlavých prstů.
Vždyť je ještě ve vývinu. Kdyby sestra nezasáhla, o schopnost hýbat rukou by nadosmrti přišel. Kůstky by mu zůstaly na prach.
Ale to se změní, funí chlapec pod nos, jak nůžkami už podruhé kopíruje novou čárku.
Osm set osmdesát dva. Tak staré jsou jeho kruhy pod očima.
Od práce ho vyruší až zaklepání na dveře. Ani od postele, kterou zdobí teď, nevstane. Proč taky. Matka se sestrou na něj už dávno přišly a uklidňují se tím, že aspoň si pro své nervy vybral něco neživého.
Mary se za těmi emocemi snaží najít naprosto cokoliv, jen aby nemusela nahlas přiznat pravdu.
Dřív aspoň zamručel. Teď neodvětí, jeho přítomnost prozradí pouze škrábání ocele o dřevo, jaké neustává. Právě proto se taky dveře pokojíku otevřou bez vyzvání. Přívlastek dětský mu nesluší už dávno. Na zemi leží jen jedny tepláky, přes židli přehozená mikina, o skříňku se opírá lakrosová hole a přes ni převěšený dres, ale jinak je úplně všechno schované. Ani jedna hračka mu nezdobí poličku. Všechny fotky a nakreslené obrázky skončily v koši. Na povlečení se nesměje žádná kreslená postavička. Stěny jako by vlivem žalu a vzteku vybledly. „Theo?"
Nic. Pořád ještě se mu dnešní čárka nelíbí. Pořád by nůžky nejradši zabodnul do otce.
„Zlatíčko, můžeš se na nás otočit, prosím?"
Na pár vteřin to v něm hrkne, protože matka použila množné číslo. K jeho úlevě však, když opravdu přestane a otočí se, spatří pouze dvě ženy, vlastně, ženu a dívku. Obě dvě drží křečovitý úsměv na tváři, matka k tomu ještě hořící překvapení v rukou.
Hlavně nezačněte zpívat, pomyslí si chlapec.
Pouhými myšlenkami však následující minutu zakřiknul.
„Hodně štěstí, zdraví..." zpívají obě dvě, no tiše, dokud Tara nezavře dveře. Má o svého brášku nesmírný strach. Dobře, ani ona nebyla dost velká, když problémy doma začaly, ale ona aspoň už měla kamarády, kteří ji mohli držet nad vodou, ke kterým mohla v případě nejvyšší nouze utéct. Její bráška je sám.
A teď se na ně div nemračí, minimálně z výrazu v jeho tváři nejde poznat, zda nezačne co vteřina zvracet.
Byl jsi tak veselé batole, bráško.
„No tak, Theo, přej si něco," pobídne ho, dokonce natáhne ruku. Její bolest je jiná než matčina. Vždyť si i místy připadá víc jako jeho máma než ta jejich skutečná.
A právě proto, že ho pobídla Tara a ne Mary, se chlapec s výdechem skutečně postaví, nůžky nechá ležet na zemi. Neprotne oční kontakt ani s jednou. Hypnotizuje svíčky.
Snaží se přijít s nějakým méně násilným přáním.
Avšak jeho kamenné srdíčko prahne po jediném.
A přesně s tou myšlenkou zavře oči a svíčky sfoukne.
„Hlavně to neříkej nahlas," sestra ho chytne za rameno, „jinak se ti to nesplní." Skoro nadskočí, když se jí konečně podívá do očí. Místy v nich nevidí nic, na to už si zvykla.
Tentokrát však přesně dokáže vyčíst jeho myšlenky. Ví moc dobře, co si oslavenec přál.
Ona si totiž posledních pár let bez výjimky přála to samé.
„Jak velký kousek chceš ukrojit?" zeptá se s nadějí matka.
Chlapec však jen pokrčí rameny, připraven se vrátit ke své předešlé, mnohem záživnější činnosti. „Nemám hlad."
„Ale měl by ses najíst. Abys měl energii."
Ta slova ho zastaví. Energii? Na co? Pochybnosti nevysloví nahlas, jen se zamračí. S tím Tara na chvilku odběhne, zatímco Mary dojde až k jeho stolu, kam odloží domácí čokoládový dort s osmi svíčkami, a nedá jí to, shlédne k pilinám na zemi. K nůžkám. Nadechne se, aby mu domluvila nebo ho snad pokárala, a... upřímně? Thea by to snad i potěšilo. Viděl by, že se jeho máma jen nebojí, že zná i hněv a že snad existuje šance, že by násilníkovi dala utrum. Ona však jen zhluboka vydechne. „Zvládneš si tu potom povysávat?"
Aha. Jak chceš, mami. Uteču z domu a už mě nikdy, nikdy neuvidíš. Já už takhle dál žít nedokážu, copak to nevidíš! Nechci se pořád tak bát!
Slova se na povrch dostanou jen v podobě slz, které však setře, než by vůbec stihly stéct na líčko. Za jednu věc otci skutečně vděčí. Odmítá projevovat slabost. Musí být dost chlap, ale proto, aby mu jednou mohl vrazit.
To už se však dveře znova otevřou a zavřou, Tara stihne včas rozbít přeháňku, než by se z ní rozpoutala bouře. Theo se znova zamračí. Samozřejmě, že čekal dárek, i když mu na tom naprosto upřímně nezáleželo, no... takhle velká krabice? Tak velký dárek dostal naposledy... ani si nepamatuje. „Necháš to snad otevřít mě?" zasměje se. Mary si ostychem sedne na postel. Když Tara s nápadem na dárek přišla a máma jí přiznala, že na to zkrátka nemá peníze, ani si nechtěla domýšlet, jak její dcera myslí, že to zařídí. Kdyby věděla, že kvůli tomu po nocích psala spolužákům úkoly, že prodává své výborné svačiny, a že dokonce prodala dvě svá trička s logem kapely z osmdesátých let, radši by si sehnala třetí práci. Ještě že Theo její výraz nevidí. Dívá se jen na svoji sestru, která svou lásku v jeho očích jako jediná myslí upřímně, tak se na něho i právě teď dívá. Právě proto by i rád vykročil, no Tara to vyřeší po svém, posadí na matraci i jeho, hned vedle sebe, přímo mezi ni a mámu. Teprve tehdy mu dárek předá, no půlku drží, protože na chlapcova stehna se nevejde. „Trhej," pobídne ho tiše. Nemusí tak dělat dvakrát. Theo se do nebohého papíru skutečně pustí, jako by na něm snad byl otcův obličej. Teprve když se vrýsuje obrázek na krabici, zpomalí. Po obou se podívá s naprostým nepochopením. To má být vtip? Co je ve skutečnosti uvnitř té krabice? „No otevři to," Tara se usměje ještě šířeji a jednu ruku obětuje, aby jí mohla bratra chytnout okolo ramenou. A na uklidnění se natáhne a pohladí i mámu.
Theo neváhá. Plný očekávání krabici skutečně otevře a... vytáhne skutečný skateboard. „To vážně?"
„To vážně," sestra mu rozcuchá vlasy.
„Ale," otočí se po mámě, „říkala jsi, že nemůžu."
„To bylo předtím, než ti doktor zakázal hrát lakros," převezme to opět Tara. „A s mámou víme, jak moc tě to mrzelo, protože pohyb miluješ. A já si moc dobře pamatuju, jak jsi básnil o tom skateboardu, co ti ukazoval Jackson."
„To bylo loni."
„Uhm. A i tak ti teď září očička."
Má pravdu. Vždyť se dokonce široce usměje, přesně tak sestru obejme. Co, obejme, doslova jí padne do náruče. A sice to chvilku trvá, ale nakonec tělo přece jen vytočí i na opačnou stranu a gesto zopakuje u mámy. Ta už ani nedoufala. Vždyť jí do očí vyhrknou slzy. „Děkuju."
Přivine si k sobě svého synka tak pevně, jak už měsíce neměla šanci. Vybudoval si odpor k projevování smutku, hlavně protože už ho vyčerpával a k ničemu nevedl. Avšak teď ledy u srdce praskly. Zapomněl, jak moc mámino objetí potřeboval. Na chvilku totiž uvěří, že skutečně svítá na lepší časy. No jen v přítomnosti jich dvou. Kdyby se teď oni tři měli sbalit a odjet pryč, neváhal by, dokonce by sám odnesl kufry. To by byl ten skutečně nejlepší narozeninový dárek.
„Ale pod dvěma podmínkama," sestra ho probere ze zasnění. „Zaprvé, je to dospělácký skateboard. To znamená, že budeš mít přilbu, chrániče na tebe asi nenarvu. A minimálně ze začátku budeš jezdit jenom se mnou, dokud nebudu mít jistotu, že nikde nespadneš. A vždycky, vždycky u sebe budeš mít inhalátor. Je to jasné?"
„To jsou ale tři podmínky."
„Ne, to je pořád ta první. Ta druhá je, že přestaneš dělat ty čárky."
„Ale-"
„Jednak tím ničíš nábytek, druhak nůžky, a hlavně můžeš ublížit sobě. Uklouzne ti to, máš špinavé nůžky v noze a jedeme na pohotovost. A chceš snad být v nemocnici?"
Zamručí. Nesnáší, že je na něho sestra přísná. Respektive nesnese, že od ní to na něj tak působí. „Ne."
„Tak vidíš." Povolí na drsném hlase, začne ho hladit po zádech. „Já chápu, že tě to uklidňuje. Věř mi, já to vím, i když si myslíš, že o tom nevím nic."
Já to vím, křičím, i když nejsem vyslyšen. Vlastně tu ani nejsem. Jen ze třetího pohledu sleduju události staré sedmnáct let.
„Ale není to řešení. Víš, jak se ti ulevilo na lakrosu. A sice tohle není ani zdaleka takové, ale pořád tě to dost vyčerpá, navíc, zaměstnáš hlavu učením se něčeho nového. A ne jako ve škole, ale něčeho zajímavého. Hm?"
Co mu zbývalo než přikývnout. „A... můžeme to jít otestovat teď? Prosím?"
Tara se jen zasmála nad jeho nedočkavostí, hravýma očkama, nohami kopajícími ve vzduchu. Byla tak šťastná. V takovou reakci ani nedoufala. „Můžeme. Ale pod jednou podmínkou."
„Uh, ty máš podmínky pořád."
„To si teda piš. Moje podmínka je... že se vrátíme, až budeš tak vyčerpaný, že budeš mít chuť sníst půlku toho dortu. Protože s tím čokoládovým krémem jsem se dělala já a fakt bys mě urazil, kdyby ses ho ani nedotknul."
„To zní fér," skočí na nohy a... nůžky zvedne a schová je do šuplíku. Nedočkavě čeká na Taru, no té to v jeho očích trvá, proto se zvládne ještě podívat na mámu. I když se usmívá, i když je jen s nimi, ta bolest v jejích očích ho trhá na kusy. „Půjdeš s náma? Prosím?"
A tahle bolest ho ničí ještě víc. „Zlatíčko... nemůžu."
„Nebo nechceš."
„Opravdu nemůžu."
Musí se kousnout do jazyka. To kvůli fotrovi, že?
„To nevadí. Pojď, Theo, ať jsme zpátky, dokud je ještě světlo."
Huh? Zpátky?
Odkud?