Neptej se

I.

„Liame! Liame! Liame, kde jsi! Tady jsi, štěně moje," sehnu se k zemi a otevřu náruč, aby na mě vlčátko mohlo skočit jako vždycky, predátor na nic nečeká a skočí tak vysoko, že mě málem přeletí, se smíchem ho jen sotva stihnu chytit. „To abych si už ani neklekal," vstanu s vlkem v rukách. Dneska mě ještě neviděl, proto mi samou radostí okamžitě olíže tvář, za odměnu ho podrbu za oušky. Ne, tenhle mě nikdy neopustí. Jako by si uvědomoval, že ten černý vlk, co se tu sem tam objeví, jsem taky já, jestli podle pachu, očí... ať už jako člověk nebo jako čtyřnohá potvora, miluju tohle štěně nade vše.
„Ty by sis měl brát dovolenou častěji, Theo, vždyť ten malý je na tobě závislý víc jak na vlastní smečce."
„To, že spolu žijou," položím Liama na zem, no on se mi stále lísá k nohám, „neznamená, že jsou jedna-"
„...že jsou jedna smečka, jo, jo, my víme. Jako bys jim rozuměl."
Jen nad svými spolupracovníky zatřesu hlavou, obrátím oči v sloup a s Liamem u kotníků dojdu pro pytel s krmením. Už ani nevím, jestli jsem na řadě nebo ne, neřeším to. t
Tihle vlci jsou pro mě vším. Že mám peníze a kde žít je pro mě vedlejší, i když samozřejmě jsem rád, že jsem si sehnal práci, která mě baví, kde se obejdu i bez maturity. Tohle pro mě není práce. Je to můj život. „No jo, jen si dejte," náhodného vlka podrbu na zádech, jak se všichni seběhnou a pustí se do jídla; popadnu pytel a chci odejít, jenže štěně mě následuje. Zhluboka si povzdechnu, dřepnu si prohrábnu mi jemnou srst a kývnu k ostatním chlupatým: „Liame. Běž se najíst."
Vlk zakvílí. Jako by mi rozuměl.
Lehce se ohlédnu přes rameno, a když vidím, že Alex i Benji ke mně stojí zády hluboko zabraní do konverzace, vrátím se pohledem k Liamovi, rozzářím oči do jasně žluté a jemně zavrčím. I v lidské podobě si pamatuju pár vlčích signálů, Liam jen zavrčí zpátky, přitulí se mi k ruce a odběhne za ostatními. Tenhle pohled je k nezaplacení. Ti dva si ze mě můžou dělat srandu, že to štěně je jako moje dítě, no pro mě opravdu je svým způsobem jako mladší brácha. Pokaždé, když jsem ve vlčí formě a blbnu s ním, mám zároveň nutkání chránit ho, no ne tak jako zbytek vlků, o které se tu staráme. Sedli jsme si. A mě mrzí, že jsem se nerozhodnul pro vlčí život až do konce života. Lépe bych tak utekl od problémů. Od minulosti.
Vždyť jen proto jsem se odstěhoval z Beacon Hills až sem, do Portlandu. Oregon není moc blízko ani moc daleko, takže když se do Beacon Hills jednou za rok vrátím, nemusím tam cestovat dny... a upřímně, pořád tak nějak doufám, že se mi ozve Scott, že mi dává druhou šanci, že mi věří.
Marně. Místo toho už roky trčím tady.
Ale nestěžuju si, to opravdu ne. Jsem rád, že zrovna tenhle vlčí útulek mě přijal, opravdu, když jsem tehdy po porážce Monroeové seděl u sebe v autě, uvědomil jsem si, že takhle až do konce života žít nechci, no že na druhou stranu nechci život ani skončit... přemýšlel jsem nad prací a tohle bylo jako seslání z nebe. Navíc budova střediska je trojpatrová, jedno patro kluci udělali obyvatelné a ještě jedno místo tam měli. Nežiju sám, navíc kluci jsou fajn, skvěle si s nimi rozumím... a především mě neznají. Vyhnu se veškeré té lítosti, co se mé sestry týče, tudíž kromě nočních můr mi téměř nepřichází na mysl a já tak můžu žít svůj život.
Není totiž nic, co bych mohl udělat, aby mé svědomí působilo lehčí.
„A hele, už je tu ta třída-"
„Ne, ne," přelezu obrovský plot oddělující vlky a hrdě kluky předběhnu, oprašujíc si kolena od hlíny, „tyhle mám já."
„Ježíš, tys měl ty puberťáky minule!"
„Jo, a tohle jsou třeťáčci. Vy dva si běžte zatím třeba zapíchat, už máte nejvyšší čas, a mě ten váš oční sex už vážně nebaví. Dobrý den," s úsměvem a silnějším, radostným hlasem přeběhnu k bráně, kde už stojí nedočkavé děti s tyčící se paní učitelkou mezi nimi, „dobrý den, dobrý den, vítám vás tady u nás. Ještě než vás sem pustím, musím vás varovat, vlci jsou pořád vlci, jsou to nebezpečná zvířata. Musíte mi slíbit, že nebudete dělat žádné hlouposti, jasné? Žádné zbytečné křičení, poutání pozornosti ani házení věcí a hlavně za plot nestrkáme ruce. Slibujete?"
„Ano!"
„Jo!"
„Slibujeme!"
„Neslyším vás, slibujete? Ano?"
„Ano!"
„No, tak se mi to líbí," vytáhnu z kapsy klíček a odemknu bránu, čímž vpustím malé děti dovnitř. Je na nich znát, že nejsou hloupé, uvědomují si, jaké nebezpečí vlci představují. „Tak, děcka," sehnu se a ukážu stranou na Alexe, „utíkejte za tamtím pánem v červeném tričku, on začne s takovýma těma nudnýma věcma, prostě informace, bla, bla, bla, a já si vás potom vezmu na tu zajímavou část, jo?"
„Jó!" pár dětí se vyjádří verbálně, no všechny z nich zamíří za dvojicí mých spolupracovníků, já se jen s úšklebkem narovnám, založím ruce a sleduju, jak mi můj plán vychází.
„Tohle jsme si nedomluvili! Raekene!" vyčítá mi Alex, no sebere své nervy a začne s výkladem, odvede si děti kousek stranou, aby jim mohl i ukazovat na tabulích, no já mám skvělou náladu.
A Benji, k němuž, přejdu, očividně taky. „Ty seš zmetek," směje se mému husarskému kousku.
„Sranda musí být."
„Přesně. Hlavně děti jsou natěšené... to je hlavní."
„Hmm," nedá mi to, „ty poslouchej, teď jak na to koukám, Alex má fakt dobrý zadek."
„Ty přestaň," praští mě do ramene, no místo bolesti cítím štěstí. Baví mě to. Navíc nejsem slepý, je jen otázka času, než jeden z nich začne.
„Já prostě jenom nechápu, proč furt čekáte."
„Nečekáme. Nic to není. Nejsme teplí, jasný?"
„Jasný, jasný... hele, nemusíš se stydět, že se ti líbí kluk."
„Theo, ty víš, že tě mám fakt rád, ale už si prosimtě najdi holku."
„Jak to s tímhle souvisí?"
„Nebudeš mít čas na tyhle hovadiny."
„To nejsou hovadiny, všichni to vidí... už vás unavuje, co?" přejedu pohledem od Benjiho k učitelce, jež se od svých svěřenců odpojila a přešla k nám.
„To ne," pozoruje děti odsud, „jen jsem vám přišla vyjádřit obdiv."
„Huh?" podívám se po ní zaujatě.
„Opravdu jste děti nadchnul, a to jste sotva něco řekl... všechna čest, je vidět, že to s dětmi opravdu umíte."
Benji si jen cosi zabrble pod nos a radši zajde do budovy. Nechce mi dělat ostudu, jen by měl kecy.
„Jejda... tak to děkuju."
„Musíte být skvělý táta. Nebo teprv budete?"
„Co?" můj smích zní hodně nervózně. „Ne, já... já a děti, to asi ne."
„To je škoda. O hodně přicházíte."
„To není na mně, já to jenom neumím s holkama. Já nevím, nějak jsem přilnul k vlkům."
„Hmm," cítí se trapně, neví, jak svůj přestřelek zachránit, „ale všechna čest... já se jich bojím a to jsou za plotem a vy s nimi pracujete..."
„To víte, každý na to není. Ale děti mají rádi adrenalin, nedivím se, že jsou tak natěšené, navíc naši vlci jsou hodní. Promiňte, už musím... tak," sprásknu ruce, nervozitu se snažím hodit za hlavu, „děkuji, Alexi, žes mi tyhle děti znudil, já je teď budu muset nějak nabudit!"
Děti se na mou vlnu chytají poměrně snadno, jsou ještě malé. A jejich úsměvy rozšiřují ten můj.
„Ták, ať zvedne ruku ten, kdo by si chtěl pohledit skutečného vlka."
Kupodivu všechny paže vystřelily do vzduchu.
„No... s tímhle jsem se snad ještě nesetkal. To bude mít štěně radost. Liame!" a hvízdnu. Sic všichni vlci zvednou hlavu, jediné mé milované mládě se rozeběhne až k bráně, na druhou stranu plotu, kde stojím já, a netrpělivě tlapkami ryje do země. „No jo, no jo..." dřepnu k bráně a pokývu mu prstem, „žádné blbosti, jasný?" Jako by mě vnímal, už chce ke mně. Zatnu zuby s vírou, že mě nijak neztrapní, a s tou samou vírou odemknu a otevřu bránu; v ten moment Liam vystartuje a svou vahou mě svalí k zemi, bezmocně padnu na záda. Alex rychle přiskočí, aby stihnul zamknout bránu, než si volnosti všimne někdo skutečně divoký. „Hej, hej!" snažím se ze sebe vlčáka sundat, no on si nedá říct a s pachutí masa mi olíže tvář i krk, „ztrapňuješ mě!"
Avšak děti se smějí. Alex kleje, přeje mi tohle ztrapnění, no zároveň chápe, že je to celé jen recese. Nakonec se mi opravdu povede se s Liamem posadit a postavit ho na zem, děti to však úplně zabilo. Dlouho nezahálím a nechám je svou lásku pohladit, popíšu jim části těla, oni sami je potom ukážou na Liamovi... a k překvapení všech je uvědomím, že tohle je ještě pořád štěně, přestože na první pohled může působit jako zcela dospělý vlk. Pár triků, skopičiny, předvádění se s nebezpečnými vlky... a mám za sebou další úspěšnou prohlídku. Podařilo se mi vykouzlit úsměv na nespočtu tváří, všichni odchází s omalovánkou a skvělým pocitem, no nejvíc se tetelí mé svědomí. Všechny neduhy, co jsem za život spáchal, všechny hříchy, tíží mě o to míň, když nějaké živé bytosti pomůžu, rozveselím den.
Ale jestli bych takhle dokázal žít do konce života?
Co mi zbývá.