Neptej se

XV.

Proběhne úprava

,,Mae, chceme s tebou mluvit o jednom nápadu, ale ještě předtím... nechceš nám něco říct?"
,,Že jsem tu už byla?"
,,Do problémů nás dostávají jen lži, věci, které tajíme. Samozřejmě že jsem věděl, že jsi tu už byla. A teď, když znám tvé tajemství, cítíš se lépe nebo hůře?"
,,Lépe. Vlastně je to úleva."
,,Já věřím v dokonalost lidských bytostí. Když ze sebe vydáme to nejlepší, možnosti jsou neomezené. Neexistuje problém, který bychom nevyřešili. Můžeme vyléčit jakoukoli nemoc, můžeme ukončit hladomor, a... Bez tajemství, bez utajování vědomostí a informací, můžeme konečně plně rozvinout náš potenciál."
Já se z těch mých spolubydlících snad zblázním.
Chápu, že nám chtějí vynahradit zameškané filmové večery, ale... Oni mi to snad dělají schválně.
Jako by bohatě nestačil pocit viny, co mě už dny dobíhá.

„Theo, ššš... Nic se neděje, dobře? Už jsi vzhůru, nebylo to skutečné. Neboj."

Ale mohl jsem jí snad přiznat pravdu do očí? Co by si o mně pomyslela? Jak by na mě pohlížela s vědomím, že to srdce mé sestry mi již čtrnáct let pumpuje krev do žil? Dokázala by se mi podívat do druhých očí bez toho, aby utekla?

,,Já jenom... kdykoliv jsem tady, dobře? Když mi i o půlnoci zazvoníš, seběhnu dolů, když zavoláš, zvednu to. Jsem tu pro tebe. Mám tě ráda, trdlo, fakt že jo. Chci, abys to věděl."

Jenomže to není tak jednoduché. Mluvit o Taře se v porovnání s pravdou o mně blíží procházce růžovou zahradou. Taru jsi navíc vytáhla ty, zatímco jakoukoliv zmínku o nadpřirozenu...

,,Můžu se tě na něco zeptat?"
,,Jasně, sem s tím."
,,Věříš v nadpřirozeno?"
,,Myslíš jakože upíry, víly a tak dál? Ne, to fakt ne,"

...pokládáš za fámy.

„Dobrou noc, Theo. A, prosím, pamatuj. I o půlnoci, dobře?"

Ten zvon již dávno odbil, malá ručička nejvyšší číslo nejistě opouští. A já si s povzdechem vyčítám, že jsem se jí ještě neozval. Utekl jsem jako slaboch. Zbabělec. Její silueta mě však doháněla k šílenství, myslel jsem, že sem nikdy nedorazím. Co si o mně musela myslet? Jak na ni působil pohled na vyděšeného chlapce se slzami stékajícími po tváři, jenž se před zraky všech skrývá za maskou neoblomného drsňáka?

,,Víš, jedna taková holka mi řekla, že člověk se nemusí omlouvat za slzy, nebo když se potřebuje svěřit, když ho něco trápí."
,,Není ta holka náhodou tak náhodou pokrytec?"
,,Každý by měl být někdy trochu naivní."

Je naivita to, co teď potřebuju? Je ten neduh, za který jsem se při našem posledním setkání tolik káral, co mi teď naopak chybí?
Přijme mě? Toho skutečného Thea?
,,Hej. Řekli jsme si vypnout, ne?"
,,Huh?" vzhlédnu k tomu ze spolubydlících, co stále ještě bdí. Alex neodpoví, jen kývne ke stolku, kam jsem byl nucen odložit telefon, aby mě neodrazoval od filmu. Ale že Benji spí, to mu nevadí. Přitom jednoznačně mám lepší zadek já. V této noční hodině mě únava dobíhá zřídkakdy, to kvůli neustálému sledování obrazovky se mi klíží oči. Proto se nedívám na filmy. Unavují mě, uspávají, obzvlášť v případě, že jsem předešlých čtyřiadvacet hodin oka nezamhouřil. To je taky jediný důvod, proč mi nestačí jen zaměřit zrak, ale musím se naklonit a mobil do ruky pozvednu, jak se přes mrkající víčka snažím zaostřit na jméno volajícího. Takhle pozdě? Se ten Roger už zbláznil. To bych ho taky mohl poslat...
,,Maddie?" přijmu hovor okamžitě, sotva jméno rozeznám, z části díky nastavené fotografií brunetky v blúzce její oblíbené barvy, ignoruje Alexův propalující pohled a nevěřícně otevřená ústa. V druhé emoci ho však samotného nenechávám. Vždyť by měla už dávno spát.
,,Ne-nevzbudila jsem tě?" hlas se jí třese, projednou pochybuju, že snad zimou. Sakra. Něco se stalo.
,,Vůbec, naopak jsi mě zachránila." On mě zabije. Zítra mi dá práce, že budu rád, že večer lehnu, už to vidím. Ale co. ,,A i kdyby..."