Neptej se

XLI.

Proběhne úprava

Je tak jednoduché zapomenout.
Nechat se unést vlastními problémy. Potlačit potřeby a nálady ostatních, uzamknout se do vlastní bubliny a přemýšlet nad tím, kde a kdy mám být, co mě tenhle a další den čeká.
Tak... vlastně funguju já.
Co je mi po ostatních? Proč by jejich dobro mělo znamenat něco pro mě?
No, ano.
To by mi ale do života nesměly vpadnout dvě osoby s naprosto opačným smýšlením.
Prvním z nich byl bojovník v podobě vlka. Jediný zastánce svého druhu, se kterým právě neprohazujeme slova s žádnou jinou záminkou než starostí o možný nový přírůstek. Mladá Omega, Luke, mi vlastně díky Rogerovi tolik zaplnil mysl, že ani tolik nepřemýšlím právě nad druhou osobou s opačným smýšlením, k níž mířím. Směna jí skončila před půl hodinou, snad mě nezastihne na ulici kráčet s oběma berlemi v jedné ruce.
Ano. Mám berle.
A pěkně mě to sere.
Ale co mám dělat? Jak mám přesvědčit svět, že se mi naskrz prokousnutá noha zahojila jen po pár dnech? Uh, jsou to chvíle jako tahle, kdy si vyloženě přeju, aby povědomí o nadpřirozenu vyplulo napovrch a já se mohl přestat přetvařovat.
Je snad už čas na to se Maddie svěřit?
Ne. Lovec lhal, určitě. Neví o ní.
Nic jí nehrozí. Dávám si pozor.
,,Pomůžu Vám?"
Lidi jsou tak naivní. Vážně ti, holka, stačí vidět berle? Vždyť držíš za ruku děcko. Co kdybych byl vrah?
Hah.
,,To jste hodná, děkuju," nechám si podržet dveře do budovy. O zvonek míň.
,,No snad nepůjdete po schodech. Zavolám Vám výtah. My se s Destiny rády projdem, že?"
Destiny, jo?
Pěkný trapas. Takhle pojmenovat dítě.
,,Ale mámí..."
,,Neodmlouvej. Vidíš, že pán má zraněnou nožičku."
,,To nic není, vážně. Musím se trénovat."
,,A ještě se zraníte. Ne, pojďte," pokyne k výtahu, který už stejně zavolala. Prohodíme slova díků a pak už jen slyším dětské kvílení, než se plechové dveře zavřou. Věděl jsem, že Maddie není jediná křehká duše, vždyť s jednou takovou bydlím. Ale lidé obecně si vřelost a soucit nezaslouží. Mně se ho nedostávalo ani od nejbližších.
A očividně se mi ho nedostane ani teď, když mi po zaťukání otevře jediný obyvatel bytu, kvůli kterému opět přestanu hrát zraněné divadlo. V trenkách, s plechovkou piva v ruce. Povrchní kokot. ,,Maddie tu není."
,,Tak počkám," odbydu ovečku s kroky dál, dokonce se i stačím zout.
Jeho uchechtnutí odignoruju, slova ale už jen tak neproletí. ,,A počkáš na obou nohách nebo po jejím příchodě začneš zase hrát formu, aby ti mohla skákat kolem prdele? Simulante zkurvený."
,,Myslíš, že mě to baví?" Kdybych mohl, berlemi bych třísknul, ale nechci se pro ně pak sklánět. Už teď jsem stačil zlenivět. ,,Ale vysvětli obyčejnému člověku, proč se ti rána, přes kterou vidíš naskrz, zahojila za týden. Jinak, pořád to bolí, dík za optání."
,,Děkuju za informaci... kter mě absolutně nezajímá. Mohla by ti klidně i odpadnout. Možn by tě potom konečně nechala a uvědomila si, že si zaslouží lepší."
Kdybych měl být takový ubožák a chudák, stokrát radši bych se zabil. ,,Jasně. Potom bys mě totiž velmi ochotně nahradil na bojišti, co? Hrál by sis na hrdinu," pomalu kráčím blíž, ,,aby sis na něho pak mohl hrát a zapůsobit na zadanou holku, která tě čtyři roky nechce. Gratuluju."
Plechovku odloží, tak hraje dopálení. Dokonce si myslí, že na mě zapůsobí přivřenýma očima a mírným zafuněním. ,,Chtěla mě, Theodore. Nebo si nepamatuješ, jaké pohledy na mě házela na bowlingu?"
Přistoupím k němu blíž, zuby dominantně zatnuty, schválně sahám výškou nad tou jeho. Opatrně, Olivere. Roger ti přestřelky možná odpouští, ale tady se pohybuješ na tenkém ledu. ,,Bowling byl jenom chabý pokus o to ve mně vyvolat žárlivost. Vážně si myslíě, že by dala přednost tobě přede mnou? Nebuď směšný."
A Oliver se mi zoufale snaží rovnat. ,,Ona ještě neví, co chce. Neví, co je pro ni dobré."
Jazyk převaluju v ústech. Nejsem dvakrát trpělivá osobnost, to si dovtípí i ten, kdo mě vidí poprvé. Právě proto ho starší bratr tolik varuje. Protože mě právě zastihnul mimo náladu na rýpání. Zřídkakdy přitomnou. ,,Chceš říct, že já pro ni nejsem dost dobrý."
Přikývne bez váhání. ,,V žádném případě nejsi. Je zmatená, proto to nevidí. Ale jednou..."
Nedokončuj tu větu.
,,Jednou otevře oči a bude to zespodu, když bude přede mnou na kolenách."
Já jsem tě varoval.
Naoko chápavě přikývnu, avšak s plamenem v očích. S bouří značící vše kromě dobrého úmyslu. ,,Uhm. Zmatená." A žár se vydere na povrch pěstmi. Nemůžu ho chytnout za triko, nemá ho, ale za ramena ho stejně přitisknu ke stěně, o nic míň silněji, až to zaduní. Berle narazily na podlahu. ,,To jsi tak naivní, hloupý nebo jenom nemáš pud sebezáchovy?"
Rána do hlavy ho bolela. Marně se mi snaží vyvléct, teprv mou sílu poznává. Ale něco mi říká, že ne naposled. Stačí vidět zář nahrazující jeho duhovky. Ve skutečnosti by mu však příslušela ta samá, co mně. Nechová se jak člen smečky. Nechová se ani jako člověk. Nebo naopak - přímo dnešní lidstvo a jeho sprostotu definuje. ,,Právěže narozdíl od tebe vidím pravdu. Oh, jak se mi nastavuje... kroutí boky, špulí zadek a doslova prosí o to, aby konečně dostala přádný zásun. Od tebe... se jí nedostává ničeho. Pořád slyším pláč místo rozkoše."
Protože nechce. Vidíš, až tak moc ji neznáš. Protože nechce, protože nechce, protože nechce... s nikým. nejen se mnou, kvůli bývalému. Nemá to nic společnoho s tebou. Nic. ,,Lžeš. Tak nechutně lžeš, kdyby tě Maddie slyšela... nechtěla by tě už ani vidět. Nesnáší tě, víš? Nesnší tvoje pohledy, tvoje myšlenky. Když tu byli Jeremyho kámoši, byla ráda, že tu nejsi. Protože věděla, že ty neuděláš nic. Že bys možná sm přihazoval, aby sis ji mohl koupit." Můj srdeční tep ani jednou neposkočil.
Zlatá nezabrání proniknout temnotě. Funí, čím dál víc a hlasitěji. Protože ví, že nelžu. Je snad ještě naivnější než střed této při. ,,To není pravda! Chce mě! Vždycky chtěla!" Chabě do mě strčí. ,,Nikdy bych jí neublížil! Ničím! Ty jí pořád vrážíš dýku do zad! Nesnší tebe!"
Přecejen nejde o tak marný boj. Nálada se mi totiž vrátila, a nejen to. Oliver sám ji může vidět na mé tváři. Na koutcích v úsklšbku. ,,Proto v mé náruči usíná tak rychle. Proto se ke vždycky tak tiskne, když mě vidí. Proto by pro mě udělala první, poslední. Proto... se tu minulý týden několik dní neukázala, když se o mě starala. Aww, tak moc jsi jí chyběl, že?"
Díky absenci síly z jeho strany jsem i já povolil. Chyba. Protivník se okamžitě chopí příležitosti a vymění pozice, přičemž nešikovně klopýtnu a spíš než jeho sevření cítím posun ne zcela zahojené rány. Pod ortézou to hoří. ,,Protože ji manipuluješ, ty zkurvený ubožáku. 'Maddie, au, bolí mě nožička, vykuř mi, abych se cítil líp.' Kokote," prská mi do tváře. Kéž by to bylo tak jednoduché, chudáku. Ale ty nejenže to neumíš s mojí Maddie, ale očividně s ženami vůbec. A myslíš si, že se ti ta, která vyžaduje maximum péče, chytne na minimum zájmu. ,,Víš... jak nádherně vzdychá, Theo? Hm? A to znamínko nad pravou bederní kostí... a její tělo..."
To není pravda. Žádné znamínko tam...
Přestaň.
Její prsa jsem viděl jenom dvakrát, nevykouřila mi ho, neměl jsem v ní prsty, ale to nic neznamená. Jsi jako třináctiletý puberťák, který zjistil, že to, co má mezi nohama, mu k nščemu je, to je všechno. Nic to neznamená. Ale... mám na tvoje utahování si ze mě i kvůli tomuhle? Jaký protiargument by ho odzbrojil? ,,Plivla by ti do ksichtu, kdyby slyšela, jak o ní mluvíš." A že nechtíc, někde vzadu, začínám pochybovat.
O ní.
O sobě.
Šel jsem na ni příliš prudce. Co když Oliver...
,,Možná." Necul se. Přestaň. ,,Ale je moje, Raekene. Moje, moje, moje, jedině moje. Celá."
Teď už zuby zatnu pevně. Snažím se přesvšdčit sebe samého, vzpomenout si na všechna ujištění od brunetky. Vtlouct si je do hlavy. Ale Oliver se mi do hlavy zaryl už dávno a... teď přilévá benzín do ohně. ,,Není. Nikdy nebyla ani nikdy nebude. Připomenu ti to, až tě uprostřed noci vzbudí její vzdychání mého jména," Což bude. Co nevidět, určitě.
A tvůj smích nijak nepomáhá. ,,Sni dál. Jestli se to vůbec někdy stane, dám ti stovku. Abys ty někdy nepřišel a nenašel ji sedět na kuchyňské lince, přímo tady... s mým jazykem mezi jejími nožičkami."
Najednou i druý pár očí září žlutě.
Funím. Krčím nos. Mračím se.
Možná tisknut ke stěně, i tak ho chytnu pod krkem. Měl by se začít modlit, nebo ho na místě uškrtím. Bez lítosti. Bez mrknutí oka. Chromá noha znamená víc síly nahoře. ,,Ani ve snu. Špinavá kurvo, kterou zavrhuje i vlastní rodina. Rodiče, bratr, holka, kterou chceš, všichni mají radši mě. Závidíš mi, Olivere. Závidíš, že i přes to, že jsem o všechno přišel, i přes to všechno zlo, co jsem napáchal..." s uculením je řada na mně, jako na lovce v jejich poslední vteřině, ,,všichni by si vybrali mě místo tebe bez váhání."
Možná bezemoční poleno. Ale skvělý manipulátor.
Takový, který ví přesně, na jaké struny zahrát.
,,Lžeš. Nikdo by si radši nevybral chladnokrevného vraha. A kdyby to věděla Madelyn... utíkala by na druhý konec světa."
Kamkoliv kromě tvé náruče. Ta by byla úplně poslední. To by se radši vrátila ke mně. ,,A stejně zahřívá moji postel místo té tvojí. Tak dobře na tom nejsi. Nejsi o nic lepší než sprostý vrah." Který bude mít do pár vteřin na kontě další oběť.
,,Nepotrvá to dlouho a ty pozice se vymění. A já si zase, konečně, připomenu, jaká je teplá a hebá a úz-"
Jasně. Takový hrdina, že se zalekne třetí spolubydlící, na kterou jsem teda já stačil dočista zapomenout. Kdyby i v reálném životě existovalo rozdělní na postavy, tak blondýnka by se jednoznačně řadila do kategorie těch, jejichž jméno si musí lidé vyhledávat. O ni se zajímá snad už jenom Roger. ,,Hrabe vám?"
Zmanipulovat Maddie bylo až moc jednoduché. Takže zmanipulovat Daph? Takové výzvy přijímm s radostí. Ihned na sebe ukážu, zdravotnická pomůcka na zemi hraje v můj prospěch. ,,Já? On mě drží!" Uvnitř se nahlas směju. Dokonce zraněnou nohu držím mírně ve vzduchu, nedotýká se ze mě. I kdyby mi to snad nevyšlo. Večer se na tom budu řezat smíchy.
Oliver si samozřejmě pokouší zachránit prdel, jak mě rychle pustí, no pohledu a výtkám Daph už neunikne. ,,On si začal!"
Ale prosím tě.
S Daph... to ale ani nehne. Založí paže a oči obrátí v sloup, jako bychom snad s Oliverem patřili stejně nízko. ,,Oh, prosím tě, Theodore. Máš jenom bobo na noze, nejsi chromý. Zbil jsi tak deset chlapů, nevěřím, že na zpacifikování tohohle tintítka by ti nestačilo jenom fouknutí."
To... je fakt.
Ups.
Ale trocha soucitu pro raněného by ti neuškodila, pomyslím si během zohýbání pro berle. ,,Jak Maddie může být v bytě zrovna s váma dvěma, nikdy nepochopím." Stejně jako fakt, že její nevinná duše se nechá tišit dlaněmi v krvi koupanými.
,,Hej!" Oliver se na kamarádku urazí o něco ostřeji.
Blondýna si z toho však nic nedělá. ,,A já zase nepochopím, jak můžete být takové nevyspělé opice." Proč mluvíš v množném? ,,Furt. Po několika měsících. Ne - víte co? Mám toho dost. Maddie má toho dost. Sedejte na koberec, okamžitě," luskne a ukáže na pohovku. Kdo si kurva myslí, že je?
,,Tak na to zapo-au!" zakvílí Oliver, tažen na místo za ucho.
To víš že jo. Tebe tak budu poslouchat. A ještě se kvůli tobě ponižovat? Ostatní muži tě můžou považovat za bohyni, ale jsi jenom plavovlasá ubožačka. Máš to v genech. ,,Hej, spolubydlícího si vychovávej, jak chceš, ale já nedělám absolutně nic špatného. Že se on sere, do čeho nemá, není moje vina."
Kudrlinka skončí na zemi, blondýnka si udělá pohodlí na pohovce. Jako by se nám svou elegancí vysmívala. ,,Týká se to tvojí milé. Jestli ti na ní záleží, tak mě poslechni a sedej."
Já ti dám takové sedej, odfrknu si a s pomocí berlí je doplním, abych mohl zatížit křeslo. ,,Nejsem žádný pes."
Vteřinami mlčení nejspíš buduje napětí, ale mě tím jenom zbytečně rozčiluje. Dej mi důvod se teď nezvednout a neodejít. Zbytečně se snažíš skolit vyšší sílu. Oliver, fajn, tomu je pořád mentálně deset. Já řeším problémy, o jakých se jí ani nezdá. Neuvědomuje si, jak klidný a spokojený život žije. ,,Co to kurva děláte, hm? Máte třináct a procházíte pubertou? Anebo pět a hdáte se o lopatku na pískovišti?"
,,On si začal!" Dík, Olivere. Teď jsi doslova potvrdil její slova.
,,Je mi u prdele, kdo začal. Pokračujete v tom stejným podílem. A víte, koho tím ovlivňujete nejvíc? Maddie."
Tak určitě. ,,Já se jenom kurva bráním. Bráním sebe, bráním Maddie, snažím se, aby tenhle nevyspělý kokot konečně pochopil, že ona ho nikdy chtít nebude. Sere nám vztah a mě už to přestáv bavit."
,,Ty si ten vztah sereš sám, kokote."
Abych ti jednu nenatáhnul, debile.
,,A dost! Co kdyby vás přistihla Lyn místo mě, huh?" Konečně by se od Olivera držela dál? ,,Měli jste štěstí. Neplánuju žalovat," achjo, ,,neplánuju jí kazit den, to se nebojte. Ale uvědomte se. Olivere, přestaň ji balit. Přestaň Thea provokovat s přestaň ji dostávat do nekomfortních situací."
No! Moje slova. ,,Vidíš? Neděláš nic dobrého, kreténe. Jsi ten poslední, komu by dala."
Tentokrát se Oliver bránit nestihne. Zabrání mu v tom nadzvednuté obočí, ne jeho ani moje. ,,Myslíš, že ty ses ničím neprovinil? Anebo Maddie strkáš jazyk až do střev, kdykoliv Oliver vejde do místnosti, kvůli nehynoucí lásce? Povol. Povol s provokací, povol s majetnictvím."
Protožes mi to řekla ty, ne? To učritě. Víš, jaká je to prdel? ,,Já nedělám nic špatného. Nic, co bych nesměl."
,,Um, děláš. A ona si všímá, Theo. Uvědomte si, že je člověk, že je to žena s city a vnímá váš konflikt. Fakt se chováte jako malí. Prosím. Žádné slizké pohledy a žádné přehnané majetnictví. Ona ti nikam neuteče, jasný?" mluví výhradně ke mně. Jako by přečetla mou osobnost. Mé obavy. ,,Jenom... povol."
Nemůžu jí přiznat, vlastně ani naznačit, že uhodila hřebík na hlavičku. Nezměknu před ní, to fakt ne. Stejně mě nepochopí, nemá ten zájem. Jsem pro ni to, co pro ostatní. Agresor. Manipulátor. Majetník. Škatulkovat je tak jednoduché. ,,To nemůžeš vědět."
,,Ale vím." Naivní jako tvoje nejlepší kamarádka. ,,Prostě se po Oliverově příchodě do místnosti chovej normálně. Nemusíš si nic nic dokazovat."
Seru na ego, mě to prostě baví.
,,Haló?" netázaný zvedne ruku. ,,Já jsem tady."
,,Sklapni. Theo... dělej jak myslíš." Tak proč mi tu minuty promlouváš do duše? ,,Ale aspoň nad tím popřemýšlej. Čuráku, padej do pokoje."
Tak. Jediné přijatelné zakončení.
,,Abyste se neposrali, fakt. Zas jsem nejhorší já," vytočeně se zvedne. ,,On jí ublíží."
,,Ty jí ubližuješ pořád. Padej."
Zmizte už. Já už to nechci poslouchat, nechci se zbytečně vztekat.
Nechci... přemýšlet, jestli jsem to snad opravdu někdy nepřehnal.
Ne. Nemá s tím problém, nikdy jsem si žádného náznaku nespokojenosti nevšimnul.
Ale to jsem si nevšimnul, ani když jsem se nad ní skláněl.
,,Nevíš, kdy má přijít?" Mám rozpis jejích směn. Už by tu měla být.
,,Psala mi, co chci z obchodu. Takže... každou chvilku. Prosím, Theo. Važ si jí." Tohle varování jí stačí k odchodu.
A já si jí snad nevážím?
Zase do toho kecá někdo nezúčastněný. Normálně se vsadím, že Maddie jenom nějak špatně pochopila, nebo že si na mně zkrátka vybíjí frustraci, protože mě náhodou nemusí. Nebo brunetce závidí obsazenou druhou půlku postele?
Nepromlouval jsem jí snad do duše dostkrát? Na to, že jsem se v životě o nikoho nezajímal? Taky bych se mohl sebrat, vykašlat se na empatii a spát s vědomím, že když si Madd nestěžuje, je spokojená.
Ale... Maddie.
No, musí to být Maddie, za kým bouchnou hlavní dveře. Otočím se a čekám, dokud se nepřesvědčím o mé mínce.
Správné mínce.
,,Theo?" plné tašky vyloží na kuchyňský ostrůvek.
,,Překvapení." Její úsměv a rozzářená očka potápí mou snahu o nulovou empatii. Minimálně o to se o ni nepokoušet.
Rozpřažené ruce si vyloží správně a se smíchem se do nich rozeběhne. Sedne si ale opatrně, narozdíl od svých spolubydlících mou zraněnou nohu bere vážně. Vlastně ve finále záleží jen na ní, a ona by naštěstí starost a naivitu mohla rozdávat. Tvář už mi ale nešetří, rty nevynechají snad jediné místo. Kéž by mě tak netrápila a nechala mě vnímat její vyzývavé oblečení. Chová se, jako by jí žluté triko s límečkem nekončilo nad pupíkem a z kraťasů jí téměř nelezl zadek. Je tak sexy, jen si to přiznat a nechat mě zakročit. ,,Mhm... chyběl... jsi... mi..."
Jak si mě ona brání okolo krku, tak ji já odmítám pustit okolo pasu. Navyknul jsem si na ni, to teplo mi dodává specifický komfort. I když dlaně jí musím většinou zahřívat já. ,,Už jsem se bál, že nepřijdeš."
,,Zastavila jsem se ještě v obchodě a na trhu. Co noha? Lepší?"
Přikývnu do ní, palec hladě pihami poseté líčko. Neříkal jsem to snad? ,,Úplně jsem na ni zapomněl, co ses na mě usmála."
Lezu jí do kalhotek? Možná. Možná trochu.
Anebo jí chci jen udělat radost.
Mít ji omotanou okolo prstu o něco těsněji.
Úspěšně. Blíž bychom si teď být nemohli. ,,Moje trdlo..." Emoce konají za ni. Je těžké ignorovat vášeň, nevracet ji ve větší míře a hlavně si nedomýšlet. Nespálit se. Víme, jaká Maddie je, já už se znova hádat a omlouvat nechci.
Takže radši včas obraťme list. ,,Má cenu se tě ptát, jestli s něčím nechceš pomoct?"
Neodpoví hned. O to víc mě její slova překvapí. ,,No... můžeš očistit a nakrájet zeleninu, hm?"
,,Fíha. Tady se to v někom hnulo," poplácám ji po stehně, mírně, aby ze mě slezla, což udělá. A zároveň částečně díkem. Nedělá ze mě zbytečně nemohoucího. ,,Co dneska vaříme?"
,,Barbeque křidýlka s pečenými brambory na rozmarýnu a zeleninou. Může být?"
V jejím podání bude příprava působit triviálně, no mě odrovnala už názvem. ,,Od tebe? Klidně i pečený písek." Tak, jdeme hrát. Nebaví mě chodit s berlemi, ale co mi před Maddie zbývá. Je to jenom pár dní. Pravda je taková, že holeň s lýtkem se stejně ještě nezacelily úplně.
,,Posaď se tady," kývne k barové stoličce, a já bez námitek vykonám. Zdravou nohu k tomu vyložím na překližku a zapřu se, nechám ji pokrčenou v koleni. Teď se mi aspoň sedí pohodlně, ale zbytek času už mi v noze trne. Chybí mi pohyb. Posilovna. Pohyb.
Mám se jí zeptat? Nemám?
Mám řešit Oliverova slova?
,,Prosím," podá mi krájecí desku, zeleninu a hlavně nožík. Ještě že si škrabku nechala, vůbec nevím, jak bych si s ní poradil. U nás doma nic takového neexistovalo.