Neptej se

II.

„Brambory... mrkev... jedno maso, druhé maso..." sakra, vážně není žádné jídlo hotové? Fakt to ti dva stihli všechno sežrat? Jako by nevěděli, že neumím vařit, že bez nich neudělám ani čaj. Proto piju džus. To abych se stravoval s Liamem a ostatními vlky. „Hej, spoluspící," zavolám na celý areál, sotva doběhnu do přízemí, Alex i Benji mi hned udeří do oka jako datel do stromu.
„Konečně. Už jsme tě chtěli jít budit."
„Respektive jsme na tebe chtěli poslat Apolla."
Chtějí mě vyprovokovat, no jejich poznámka ve mně evokuje smích. Představa, že by toho nejdivočejšího vlka pustili do baráku... umřeli by. Kdyby je teda Apollo poslechnul.
O čemž silně pochybuju.
Jen jediný člověk si na Apolla troufne bez ochrany či náhubku.
No, člověk... jistá chiméra.
„Jen se směj."
„Vždyť já ani nespal... a vůbec, jsem tady? Jsem. Stihnul jsem to."
„No jo, ale nejsi tu, protože sis snad vzpomněl, že jedem pryč a máš to tu na povel ty teď."
„Cože? Já jsem vás přišel zdrbat, že jste zas všecko snědli... ajo vlastně, ta konference."
„Hele, nech si to, jo? Nemáme na tebe náladu."
„Nechám, nechám... však vy si náladu hned zlepšíte," poplácám Benjiho po rameni s úšklebkem, popadnu poslední náhubek a rozejdu se k výběhu. „Koho ještě chcete?"
„Dakotu. Není to konference, ale prohlídka..."
Jako bych je měl potřebu poslouchat. Sotva vejdu za bránu, mé oblíbené štěně po mně začne skákat; abych se ho na tu chvilku zbavil, vytáhnu k kapsy už připravený míček, zamávám jím Liamovi před nosem a hodím ho na druhou stranu ohrady. Jako vždy předtím, má lest zabírá; pro štěně nejsem najednou nic než pouhý živitel a celý jeho svět se točí ve vzduchu. „Dakoto!" hvízdnu přes prsty. Volaná vlčice na povel zvedne hlavu, sotva probuzena z hlubokého spánku, a zcela neochotně se protáhne, než se otráveně postaví na všechny čtyři. Pohled na ni mě bolí, no těší mě, že už to není tak hrozné, jako sotva pár dnů zpátky; nejsem necita, doklušu k ní a padnu na kolena, s úsměvem ji podrbu za ušima. „Jsi silná," prsty jí pročísnu srst. Chci jí dodat sílu, nějak ji podpořit... bude v pořádku, chce to jen čas. „Vydrž to, ano? Pro mě." Nedával bych jí náhubek, kdybych nemusel, soucítím s jejím pocitem nesvobody. Tak rád bych našel jinou cestu.
„Pohni zadkem!"
Dakota na mé spolupracovníky křičící z dálky chabě zavrčí, brání sebe, brání mě. Kdyby jen tušila, jakou radost mi dělá. „Za chvilku to budeš mít za sebou," popadnu slabého vlka do náruče a vynesu ho z výběhu, dokonce ho klukům zanesu do dodávky a jemně ho položím do nákladního prostoru.
„Jasný?"
„Co zas..." jedním uchem je vnímám, zbytek smyslů stále věnuju péči o divokou fenu.
„Že za chvilku přijde Jamie, tak se koukej chovat."
„Zas ten brigádník?" vyskočím z vozu ven, věnuje Dakotě poslední, soucitný, letmý pohled.
„Nedělej, že tě to nějak obtěžuje."
„Obtěžuje. Všecko jste snědli."
„Si něco uvař, ne?"
„Vtipný."
„Je ti dvaadvacet, chlape, koukej se sebou něco dělat..."
„Nebo si konečně najdi holku." Ha, ha. Jen se smějte.
„Vtipný," vyčtu jim, „móc vtipný. Nemám si rovnou vzít i noční směnu? Abyste si mohli rezervovat pokoj a konečně si zapíchali."
„Fajn," jen málokdy Benjaminovi dojde trpělivost, to Alex bývá ten negativní, „jak chceš. Chtěl jsem ti jít rychle uvařit aspoň těstoviny, ale bohužel. Přišel jsi o šanci na jídlo."
A sakra. „Benji... noták..."
„Si něco objednej, ne?" Alex s úšklebkem usedne za volant, Benji zaujme místo spolujezdce a bez rozloučení oba pouze prásknou plechovými dveřmi. Achjo. Jak já jsem rád, že je mám.
Ale teď vážně. Už by si měli aspoň dát pusu.
Otráveně ústy opakuju zvuk svého břicha a zavrčím, fakt mám docela hlad, na cestě k vlkům to proto vezmu oklikou pro telefon. Chvilku zvažuju, jestli si nenajdu nějaký jednoduchý recept, který zvládne i poleno jako já, no nadšení z nového umu mě omrzí ve chvíli, kdy na mě vyštěkne notifikace. Jen s těžkým srdcem kontroluju datum. Opravdu. Dneska jsou to čtyři roky.
Přesně před čtyřmi lety jsem zachránil Liama Dunbara před jeho nebezpečným spolužákem, společně jsme svalili lovce na jednu hromadu... a poprvé v životě jsem někomu vzal bolest. Místo působení smrti jsem umírajícímu ulevil. Dodnes mě tahle vzpomínka bodá u srdce, už jen z důvodu, že... já nevím, tak nějak jsem si myslel, že mi Scott začne věřit, vždyť jsem jeho Betě zachránil život, jenže Scott nic. Přitom Liam vypadal, že už ke mně nechová takovou zášť, že bychom, co já vím, možná mohli i být přátelé... očividně mi však tento život není souzen. S hlubokým povzdechem strčím telefon do kapsy a sehnu se ke kňučícímu štěněti, jiný úsměv než falešný nezvládám vytvořit. Je smutný, že jsem smutný, i když mu znovu hodím míček, nevěnuje se zábavě, ale vyskočí na zadní, předními tlapkami se mi zapře o ramena a olízne mi tvář. A přesně proto si toto tehdy čerstvě narozené štěně vysloužilo jméno Liam. Stejně jako Dunbar, ze slabého štěněte vyrostl silný jedinec, jednoho dne z něj bude nejsilnější vlk. Dává mi víru, díky němu ji neztrácím. A hlavně... Liam pro mě symbolizuje nový začátek. Kousek Beacon Hills se mnou bude pořád. ,,Fajn, fajn," padnu na zadek s vlkem prakticky v klíně a po silném boji ho ze sebe svalím. Ne že bych si nevážil jeho zájmu, pořád mám strach, že mě povyžuje za samičku, jenže povinnost volá. ,,Jamie!" zvolám na příchozího mladíka, máváním si získám jeho pozornost. Už z minulých pár setkání jsem si o něm stihnul udělat povrchní názor; v kostce - nechápu, co tady ten člověk dělá. Jasně, je na zdravce, chce být veterinář, ale tak je spousta zaměstnání se zvířaty, kde tolik nehrozí újma na zdraví. A tenhle klučina připomíná vyplašené štěně. ,,Dneska tu budeš se mnou, kluci jeli pryč."
,,Jo... dobře..."
,,Hele, umíš vařit?"
,,Cože?" nechápe.
,,Umíš nebo ne?"
,,No jako... moc ne."
,,Ugh," ohlédnu se po vlcích. To je nápad. ,,Znáš tu v Portlandu nějaké dobré výdejní místo?"
Šrotuje to v něm, nedokáže se rozhodnout, jestli si dělám srandu nebo to myslím vážně. ,,Tak, co já vím, Pilot House má docela dobré jídlo."
,,Hmm, to není moc daleko, že?"
,,Tak, čtyřicet minut pěšky."
,,Fajn... Jamie, vidíš tu čáru dva metry před ohradou?"
,,Uhm... jo?"
,,Je to můj vynález. Říkám ji idiotská čára. Pokud tu nebudu s tebou, k vlkům nevlezeš a ani nepřekročíš idiotskou čáru, jasný?"
,,Jo, jasný... počkej, kam jdeš!"