Neptej se

XXXIX.

Proběhne úprava

Pojem o čase každého z nás se diametrálně liší.
Teď nemyslím ani tak vteřiny, minuty, hodiny. Průběh času. Že je čas relativní, o tom se přesvědčil už každý z nás. Je to prosté - dvacetiletý fakan bude dva roky vnímat odlišně než dvaaosmdesátiletý pamětník, protože tvoří menší část jeho života.
Tento fakt se přelévá k mé hlavní myšlence.
Třicet let. Co to je?
Přelom do skutečné dospělosti?
Mladost?
Stáří?
No, soudě podle Rogerova výrazu... nic příjemného.
,,Tak teda na tvoje, brácho," pozvednu panák whiskey, který přede mě právě přistál.
Je mi ho až trochu líto, v tomto směru. Ne že bych teda zrovna já byl nějakým zastáncem oslav, kluky se od toho každoročního zpěvu snažím odradit, i když si to nikdy neodpustí. Tradice. Jenomže nic víc za tím není, jakási rutina, až povinnost, řekl bych. Nepotrpím si na připomínku, že mi na odpočítávači chození po této planetě přibyla další číslice.
Roger je rodinný typ. Teď ani tak nemluvím o té bolesti, jakou dle mého a vlastně všech cítí kvůli závazku boje. Nikdy nebude mít vztah, nikdy v rukách nepotěžká svého vytouženého potomka. Miluje svou rodinu. Rodiče navštěvuje až pravidelně, a to i mimo potřeby, prostě se jen tak zastaví, aby zjistil, jak se jim daří, aby se s nimi zasmál a připomněl si to rodinné teplo. Kontroluje bratra kvůli obavám, no zároveň je to jeho bratr a on si ho bude hřát na prsou, ať už posere cokoliv.
Není milovníkem společnosti. Samotářem se stal nedobrovolně, ale přátele úplně nevyhledává. Nejbližšími se mu stala hrstka členů smečky, například Connor, náš vlkodlačí doktor, nebo Mike, bránící nás u chlupatých.
S rodinou poseděl minulou neděli.
A mimo to... slaví se mnou.
Říkám. Je mi ho líto.
Jak špatně na tom někdo musí být, aby si za nejlepšího přítele vybral právě mě.
Namlouvám si, že jde o víc než vděk za záchranu života.
Tu prvotní. Ty desítky dalších nepočítejme.
,,Ještě dvakrát?" otáže se sympatická blondýnka za barem, sotva prázdné sklenky zaduní o bar. Ne že by neměla práce dost, otáčí se i s kolegyněmi o sto šest. Ale co by mladá neudělala pro dýško.
Stačí jí přikývnutí, Roger se ještě ani vyjádřit nedokáže. A že jsem takhle bez rozmyslu rozhodnul za něj, v něm spustí smích. ,,Víš, že se nemůžeme opít."
,,No a? Hele, nekaž mi tu radost, já furt marně doufám."
Nechodíme si takhle sednout často. Sakra, vždyť už je to doba, co jsme spolu trávili čas za jiným účelem než řešením problémů. Ať už nadpřirozených nebo... ,,Asi nechci vidět, jak bys dopad, kdyby to šlo. Poslední dobou."
Ty na to jdeš fakt zhurta. Až se mi to nelíbí. ,,Nevím, o čem to mluvíš," odvrátím pohled k baru, vybírám z toho množství voleb. Chtělo by to zkusit něco nového.
,,Ty víš moc dobře, o čem mluvím."
Strč si tu svoji empatii někam. Opravdu. ,,Rogere, při vší úctě - přišli jsme zapít, že už si jen tak nevrzneš. Do tohohle vůbec nevidíš."
Rozptýlení zabralo. Aspoň povrchně. ,,Prosím?"
,,No? A ne? Už seš starej, na to nějakou dvacítku nesbalíš."
,,Zaprvé, děláš, jako by mi o to někdy vůbec šlo, a zadruhé - ty máš tak strašně špatnou mínku o holkách."
,,No, očividně." Kdyby tomu bylo jinak, už bych nebyl přes půl roku na suchu. Kam se poděl ten zápal? Ta vůle pro ni vydržet, ta touha mít jen a jen ji?
S čím má kurva problém?
,,Poslouchám."
Tos uhodl. ,,Není co. Nemám ti co říct."
,,To vidím. Mluv. Potřebuješ to ze sebe konečně dostat."
,,A co?"
,,Už jsou to celé dny, Theo. Nebo snad týden? Dva?"
,,Přestaň se mi srát do života, Rogere."
,,Nepřestanu." Loktem odsune skleničku, jež mu k němu právě přistala. ,,Třeba ti... můžu pomoct."
Nenech se vysmát. ,,Pomoct? Jako jak? Dojdeš snad osobně za Madelyn a zeptáš se jí, čeho se kurva bojí? Jestli ji hodně baví si ze mě dělat prdel?"
Nakrčí obočí, dokonce mírně nakloní hlavu. Jako by snad nechápal. ,,Cože?"
,,Slyšels." Já se však skleničky chopím, nazlátlou tekutinu v ní krouživými pohyby zápěstí vytrhnu z nehybnosti. Ví, že jde o Maddie. Netuší, co přesně vzbudilo můj odpor vůči té, již jsem se pokoušel milovat. ,,Já nechápu, co s ní je, Rogere. Celou dobu dělá a dělá a... já se kurva snažím," otočím se po něm, ,,bere mi to víc síly než přeměna, abych se před ní neprozradil, nic nedal najevo. Ale upřímně? Už mě to sere. Já se můžu zbláznit, pomalu předvádím psí kusy, hraju si na toho nejlepšího přítele, ale slečně to furt není dost. Je stejná jako ostatní - nejdřív mi na bedra háže podezření z nevěry a teď? Normálně ze mě dělá násilníka, do prdele. Já jsem se jí ptal - ptal jsem se jí dvakrtát. Ale slečně Lambertové ani to nebylo dost dobré, normálně mě shodila, kdybych... kdybych nepoužil chemosignály..." hlava mi padne do druhé dlaně, zapřené o stůl. Vztekám se, ano. Ale hněv pouze zakrývá to zklamání v sobě samém. ,,Mohl jsem ji... chápeš? Já jsem ji... já jsem ji málem... ale byla by to moje vina, samozřejmě," seberu se, ,,protože to já jsem si nevšim, že s ní něco je. Ne, já toho mám dost, ať si třeba táhne, když jí nejsem dost dobrý. CHtěl jsem to zkusit, zkusil jsem to, ale aspoň vidím, že jakákoliv snaha je fakt úplně-"