Neptej se

XLVI.

Proběhne úprava

Deming. Nové Mexiko.
S nelegální pomocí našeho spojence se zákonem se nám podařilo sehnat snad přesné půdorysy obrovské budovy, která jako by vypadla mysli padnutého lovce z oka. Obrovský komplex uprostřed ničeho, očividně střežený - plot, pravděpodobně nabitý elektrickým proudem, obklopen očima v podobě kamer a ozbrojených sil.
Přesně tak vypadá nejhlavnější, největší a nejpovolanější základna našich milovaných úhlavních nepřátel ve Spojených státech, dost možná i na celém světě. Minimálně Roger neví o vyšší koncentraci nadpřirozených jinde na světě.
Abychom nepropadli odkrytí tajné mise, všechny tyto informace nám Mike, zmiňovaná policejní spojka, předává z očí do očí, u Rogera v obýváku. Michael West sem přišel v doprovodu smíchu způsobeného svým nejlepším přítelem, a to doktorem Connorem Davisem. Nedivím se, že se jim do boje nechce. Oba už páchnou stářím, Mike má dokonce dceru, co vím, Roger se jim za chvilku bude moct rovnat. Jen nadpřirozené geny je zatím drží od šedin a ztráty záviděníhodné postavy. Nejstarší dva jsou tu kvůli informacím, od boje tentokrát dávají stejně jako ve většině případů ruce pryč.
Narozdíl od naopak nejmladších dvou.
Se založenými pažemi ladně přejedu pohledem od Mikea a Connora právě až po Sama a Lukea. Samuel Miller, náš nejčastější společník na bojišti, byť ne nějak pravidelný, sedí na pohovce, nervózně se škrábe na zátylku. Za společnost vděčíme ročnímu období, zkoušky má až za dlouho a akorát si stačil přes prázdniny odpočinout. Očividně mu však ani na výšce takhle nemotají hlavu. Už od pohledu lituje, do čeho se to dal, na co to zas kývnul, na rozmyšlenou už však další prostor nedostane. Ale aspoň jeho mimika něco prozrazuje, emoce se u něj střídají. Ne jako u nejmladšího, kterého nejen díky věku známe nejkratší dobu ze všech nadpřirozených napříč Portlandem. Ten si pohovku stačil označkovat důlkem. Hlavu už aspoň neskrývá ve vyložených kolenou, jen ji o ně ležérně opírá a pozoruje tak veškeré dění s mírným náklonem. Nic bych za to nedal, že sotva vnímá.
Roger ho přemlouval, ať neblázní. Sotva si jedno trauma prožil, nepotřebuje na to po sotva pár měsících házet další.
Mně je to jedno. Sice síla navíc, ale v nesprávném klimatu bude spíš přítěž. A já mám v bitce fakt lepší věci na práci, než chránit zadek někoho jiného.
No a poslední stojí vedle mě, nejvíc zainvestovaně z nás všech přebíhá očima z papíru na papír, tři dokonce drži v ruce a zběsile jimi listuje. Kdybych ho neznal, řekl bych, že se předávkoval kofeinem.
Já jsem tu hlavní bojovník. Sotva mám co říct k plánu a strategii.
Connor a Mike jako by si ani nevšimli, že jsem tu taky.
Svůj Halloween jsme si asi všichni představovali trochu jinak. Connor - kde jinde než v nemocnici nebo v posteli nějaké své praktikantky, Mike by čekal na zástup dětí v kostýmech v čele se svou dcerou, Roger by se s Lukem díval na nějaký film, Sam by se asi šel snažit ožrat na párty a já jsem měl z Liama udělat toho nejděsivějšího vlka, zatímco Alex by věšel výzdobu, Benji pekl, Pam oxidovala a Maddie... by se přidala k tomu, ke komu by ji to lákalo. Překvapilo mě, že chtěla Halloween strávit tak stroze, ale vlastně mi to k ní docela sedí. Není úplně ožírací typ, co jsem tak zjistil. Po jejích narozeninách jsem jí musel slíbit, že ji od alkoholu budu držet dál. A těžko říct, jestli jsem já skutečně byl to největší lákadlo - Benjimu, Alfovi, Pam a dětičkám asi sotva odolá úplně stejně.
,,Jakože chceš být dvacet čtyři hodin na telefonu," pochybně vznese Sam směrem ke Connorovi po jeho potřebě nás kontrolovat.
,,Tak třicet," opravím mladého, spustím založené paže a vytáhnu telefon, ,,počítej, že čas na Google mapách je v ideálním stavu. Bez přestávek, bez zácpy."
,,Měli byste v půlce zastavit a prospat se. Nebo blíž ke konci. Nechceme, abyste to nedali kvůli takovému debilnímu detailu," podotkne Mike.
,,Vždyť máme v plánu přesný příjezd, ne? Nebo? Chcete prostě přijed někdy, jak to vyjde?" Mám takové tušení, že tohle Samovo zpochybňování je jenom snaha o zavrhnutí celého plánu. To se ale nestalo.
,,Musíme přijít s nějakým nejlepším časem," rozhodne nervózní Roger.
,,Uhm. Nejlepší čas. To bude totiž hrozně jednoduché a logické na základě všeho, co jsme o nich vypozorovali, podle toho, do kolika jejich kamer jsme se dokázali dostat a kolik hodin záznamů jsme sledovali což je přesně..." prsty naznačím číslo nula a zadržím povzdech, když se tomu číslu rovná i počet nepřečtených zpráv. Čekal jsem, že Maddie napíše, když dojde do útulku. Říkal jsem jí, že přijdu později, ale myslel jsem... asi se do toho s klukama prostě zabrali.
,,Jdeš rýpat?" odvrkne Connor.
,,Víš, že kdyby to šlo-"
,,Nikdo ti nebránil v tom se o to postarat," prozměnu Connor utne Rogera.
Nezbývá mi nic než zvednout ruce v obranném gestu. ,,Jasně. Zapomněl jsem. Já jsem tu jenom síla do počtu."
,,Přesně. Tak drž hubu."
A ty jsi tu - k čemu vlastně, huh? Nikdo z nás teď bebí pofoukat nepotřebuje. Jako by byl Mike akorát posraný přijít bez tebe, někoho, kdo je na nás - nevím, víc zvyklý? To za tebe řeší i věci s dcerou?
,,Každopádně..." Roger s výdechem padne do křesla, dlaně zapře o stůl, ,,řekl bych, čím dřív, tím líp."
,,Takže, dva dny cesta tam, dva dny cesta zpátky... přinejlepším pět dnů."
,,Jak jako 'pět dnů'? Tak dlouho nemůžu být pryč, musel bych dohánět všechny zápočty a přednášky a-"
,,A s čím jsi počítal, Sammy, hm?"
,,Nevím, den tam, hodíme bombu, otočíme se, voila, za dva a půl dne přinejhorším jsme zpátky," tleskne.
,,Jsi ještě mladý. Na to přijdeš."
,,Na co? Huh?"
,,Na to, že všechno v životě není tak jednoduché."
,,Aha, takže takhle na mě jdeš," vstane, ,,jakože jsi velký táta, tak mi teď budeš dávat rady jak synovi. No, hádej co, Mikeu, já nejsem... nejsem..."
,,Nejsi co?"
Frustrovaně sebou trhne. ,,Neznám její jméno."
,,Avery."
,,Díky, Connore. Nepomáháš, teď fakt ne."
,,Mladému nějak narostl hřebínek. A nenapadlo tě, pane Světaznalý, že to je celá ta pointa? Nemůžu jenom tak riskovat. Mám rodinu. Půjdeš Avery vysvětlovat ty, proč najednou nemá tátu?"
,,Přestaň. Přestaň to říkat, jako by nám něco reálně hrozilo."
,,A ty začni žít v reálném světě."
,,A dost," Roger se po nich všech podívá, značně vyčerpaně. Škrtám svoji nevyřčenou poznámku, fakt mám chuť mu to kafe jít udělat. ,,Takhle se nikam nedostaneme."
,,Ale já chci pravdu, Rogere. Jinak se na tohle fakt můžu z vysoka vysrat. Proč by se to mělo protáhnout? Huh?"
,,Nechci, aby se to stalo, Same, věř mi, že ne. Ale musíme počítat se vším. Co když - můžeme se tam dostat a aspoň den sledovat, abychom fakt vychytali tu perfektní hodinu. Můžeme se brutálně zaseknout na cestě. Můžou posílit ochranku a my budeme muset přijít s lepším plánem. Mike má pravdu, musíme mít záložní plán i pro záložní plán."
Chlapec vychladne. Není sice o tolik mladší než já, ale v mých očích sotva pocítil sílu skutečného života. Vlastně, to nikdo z přítomných. Jenom Luke to trochu dotahuje. Ten až se z toho dostane... budu mít v síle nevídaného konkurenta. Jestli se z toho teda někdy dostane. Trauma, konec konců, formuje charakter nejvíc.
,,Podle těch plánů... nejlogičtější asi bude tu nálož nechat v přízemí, někde... tady," hlavní velitel akce ukáže přímo doprostřed mapy. ,,Hlavně nebudeme muset jít do vyšších pater."
,,Souhlas. Vyhnete se dalšímu možnému kontaktu a tam bude pravděpodobně i hlavní nosný sloup."
,,Navíc je vyšší šance, že se to zbortí do sklepa a jejich zbraně jednak zůstanou pohřbené, a kdyby je vyhrabali, nemusí zůstat v celku."
,,Ne že by to byl úplně problém. Podle jejich oddílu tady mají snad neomezený bankovní účet."
,,Ale bude to sražení ega."
A budou víc zbrojit. Ale to už znovu nahlas neříkám. Mně je to ve finále jedno - bojoval jsem, bojuju a přestat bojovat si už ani nedokážu představit.
,,Určitě... nezjistí..." Luke do sebe potáhne - nebýt naprostého ticha, ani bych ho neslyšel, ,,že jsme to... byli zrovna my?"
A záleží na tom? Nejsme v bezpečí i bez toho.
,,Když se zhroutí kamerový systém, což by po zhroucení budovy byl zázrak, kdyby přežil, tak ne."
,,A je to hlavní velitelství. Nikde by nemuseli mít bokovou zálohu." Jak pěkně se vy dva doplňujete. Kdyby jeden z vás nebyl roky ženatý a druhý ve svém omezeném volném čase nepíchal jednu praktikantku za druhou, měl bych o vás své pochybnosti.
,,Co když je ta nemocnice opodál s nima nějak spojená? Jakože - víme, že je, ale co když to není jenom nemocnice? Co když tam mají... nějak... nevím, co když je to propojené?"
,,Chceš snad nasadit bombu i tam?"
,,Na to zapomeň. Pořád tam můžou být obyčejní pacienti, kteří-"
,,Uklidni svoje nemocniční instinkty na chvilku. Ne každý v nemocnici si zaslouží pomoct."
,,Naopak. Nemocnice je jediné místo, kde by se k lidem mělo chovat bez rozdílu."
,,Jasně. V rámci jednoho pojištění."
,,Žádná bomba..." Roger frustrací zamručí, ,,se do té kliniky dávat nebude. Ani nevím, kde bychom druhou sháněli."
Další pře na chvilku vyšumí do pozadí, mnohem víc mě zaujme telefon. Trochu poodstoupím, možná až přehnaně prudce, avšak stejně prudce ze mě všechno napětí taky opadne. Tohle jméno jsem sice úplně nečekal, ale třeba jsou to i tak dobré zprávy. ,,Je tam?"
,,Proto ti volám," odpoví blonďák, podle zvuků pozadí už ne tak zavalen dětským osazenstvem, ,,Theo, Maddie... ještě nepřišla, myslel jsem, že je s tebou. Já jenom, že už to pomalu balíme, a jí se nedá dovolat, tak-"
No.
Do prdele.
Hovor s Benjim propadne minulosti, pokusím se ho nahradit tím se zevnějškem maximálně odlišným, no duší takřka spřízněnou.
Zvedni to! Maddie, no tak!