Neptej se

XXXVI.

Nemyslel jsem si, že sem ještě někdy zavítám. A když už, rozhodně ne za takovýmto účelem.
„Dobrý den." Hlavní je hra. Široký úsměv, v záloze naprosté zmatení.
„Dobrý den, co pro Vás můžu udělat?"
Moment, není to ta samá? Ale vždyť... „Doktorka na recepci?"
Vzhlédne ke mně zvědavě, hledajíc v paměti. „Ano. Kolegyně má pauzu a já nemám co dělat, ráda se prohrabuji v systému," nadhodí hravě. „Přišel jste si sem jen povídat?"
Nedivím se, že si mě nepamatuje. I přesto už teď chytá zájem znovu. Ale to nevadí. Já se jí mile rád připomenu. „Přišel jsem navštívit známého. Johnnyho Rimmera."
Samozřejmě. Rozpomene se téměř okamžitě, hned na to si mě neopomene přeměřit pohledem. Očividně má pořád zájem. A já jsem v tomhle pořád v koncích. Ne že by nebyla chuť, vždyť žiju jen s vlastní rukou už celé měsíce a co si budem, radost mi to úplně nepřináší. Ale naneštěstí spolu s Maddie pořád oficiálně jsme a vlčí loajálnost nevěru nedovolí, ani když by se udála ta účelem získání informací.
Nevěra? Zvláštní to slovo. Protože to Maddie nevěří mně.
„Ano, ano, pamatuji si Vás... bohužel, musím Vás zklamat. Pana Rimmera před několika dny propustili. To se k Vám nedostalo?"
Teď. Teď přichází na řadu to zmatení. „Sakra... teda, samozřejmě, že je to dobře," uchechtnu se, dlaň na hrudi ve znamení úlevy, „jenom... nevím, co proti mně jeho rodina pořád má. Chápete to? Znám toho kluka léta, udělal bych pro něho první poslední, ale pro ně nejsem pořád dost dobrý. Ani na tolik, aby mi řekli, že Johnny už..."
Pro jistotu si ověřím chemosignály, jestli se jí opravdu ve tváři odráží lítost. Možná nejsem schopen běžně cítit smutek, zato ho dokážu dokonale předvést. „To mě moc mrzí..." rozhlédne se dokola a nakloní se ke mně přes pult. A mám ji. „Není to vůči Vám fér. Už když přišli, nevyzvedli ho přímo jeho rodiče, ale jacísi známí, kteří to měli domluvené s vedením. Vůbec se mi nezdáli, kdybych nebyla v práci a za dne, za světla, kdybych je někde náhodou potkala, asi bych strachy utekla. A to já proti tetováním nic nemám, ale způsob, jakým je ti muži podtrhli, jeden úplně vyholený, oblečení do tmava... no prostě hrůza a děs, i když se usmáli," potřese hlavou a sedne si zpátky, narovná se za poupravení vlasů a mírného stáhnutí trička. Tak, když už nabízíš takový výhled, neodmítnu, že. Máš je slušné, to musím nechat. Hezký by skákaly. „To je prostě umění, vypadat děsivě. Třeba Vy. Taky máte svaly, ještě větší než oni, ale Vy mi přijdete jako úžasný člověk."
Brzdi s tím flitrem. Ještě bych se rád něco dozvěděl něco o Johnnym. A především, nejen, že ze mě bys měla mít ještě větší strach než z nich, měl bych tě zarazit už u toho člověka. Teď se jen snažím. „A věřila byste, že většina lidí má právě opačný názor?"
„Nesmysl... tací lidé nemají kouska citu."
„Víte, po tom incidentu... i Johnny se mě bál. Musel jsem kvůli tomu odejít, chudák malý se mi tam úplně třásl. A proto se i divím, že už jste ho pustili, vždyť byl na tom víc než bídně." Snad se neurazí za to, že jsem její pokus zahrál do outu. Ale kvůli sexu jsem sem vážně nepřišel. Dnes.
„Ano, dostalo se to ke mně. A bylo mi řečeno, že bych Vás už k němu neměla pouštět, ale - to bych k němu nesměla pustit nikoho, víte? Pacienti se liší, liší se jejich traumata, každý tak na podněty reaguje jinak. A já si dovolím tvrdit, že o nic klidněji pan Rimmer nereagoval ani na ty jeho 'kamarádíčky'. Naopak. Odcházel odsud naprosto bez emocí. Snad ještě v horším stavu, než v jakém přišel."
Věděl jsem to. Bylo jasné, že si pro něj přišli lovci. Otázkou zůstává, co teď plánují. Tohle nebude jen tak. A sebevíc radši bych se ještě ptal, otevření dveří mě nutí ohlédnout se přes rameno. Další návštěvníci. Výborné.
„Nedáte si kávu? Na nás. Za vteřinu se Vám mohu opět-"
„Ne, to není třeba, děkuji. Jste moc milá. Ale... víte, rád bych se něco dozvěděl o Johnnyho stavu, když byl tady, jeho se na to ptát nechci a, pochopte, je mi hodně blízký, chci mu v případě nouze domluvit a vědět, jak pomoct."
„To samozřejmě chápu." Ty jiskřičky v očích.
Odpovědí je můj vytažený telefon, otevřený na novém kontaktu. „Co byste řekla na kávu někdy ve Vašem volnu?"
Tak. Přesně. Už teď tě mám naprosto omotanou okolo prstu a to jsem tě viděl dvakrát. „Pozvání na kávu nikdy neodmítnu..." telefon mile ráda přijme. ,,Takže nemocný už nejste?"