Neptej se

XXIV.

Někdy se člověk zastaví a sám sobě si začne pokládat rozmanité otázky. Filosofické. Nereálné. Začne zpochybňovat smysl života, přemýšlí nad pointou všeho.
To si já dovolit nemůžu.
Kdybych tak teď udělal, zaprvé bych možná dospěl k závěrům, jaké by odporovaly mému přesvědčení, a zadruhé, do chvilky bych dost možná zmoknul. Pohledu na chodník přispívají pouliční lampy, i přes prudké světlo mi však při zaklonění hlavy neuniknou sbíhající se mraky, jež se díky větru ženou po obloze, chladem se vznáší listí z toho mála stromů, co v chodníku vysadili, hravě tancuje vzduchem spolu s občasným uletěným letákem. Z dálky ke mně doléhá skřek koček, co se právě probudily k životu, uh, jak já ta stvoření nesnáším. Jedna se mi dokonce připlete pod nohy, hned nesouhlasně zaprská, avšak jen co jí do nosu udeří má predátoří aura, chlupy jí zděšením vstanou a já se jí nemusím dál zaobírat, sama prchne. Jen nad ní zakroutím hlavou, mna si sklaplé pravé víčko; i kdyby se snad chtěla prát, má nedostatečná energie by ji maximálně odkopla stranou. Do útulku to mám ještě daleko, ve skutečnosti kráčím opačným směrem. Ale tak... přece bych ji nenechal jít samotnou.
Poslední dny jsem vztah poměrně odbýval, Maddie se nedostávalo vřelosti, na jakou ode mě byla zpočátku zvyklá. S blížícími zkouškami tady pro ni ale chci být, jak jsem slíbil, počínaje dneškem. Rogerovi jsem dal utrum, i když už tak mě nevytáhnul ven dostatečně dlouho, aby každým dnem stoupaly obavy z dalšího nočního útěku, na kterém absenci mi už tak jednoduše nepromine. Dnes jsem tedy využil noční nabídky jiného ze svých známých, konkrétně trenéra v posilovně, kterému na dnešní turnaj vypadli dva lidi a já měl možnost si přivydělat. Čert vem peníze, nouzi o ně vážně nemám, ale zase to byla změna.
Teda, možná jsem poučoval, hlídal, kontroloval a spotoval místo svého běžného tréninku, za jakým tam chodívám obyčejně, ale stačila společnost, jaké se mi dostalo, a už po jednom pohledu bylo jasné, že několik následujících hodin bude o nervy.
Možná se to neobešlo bez pár narážek, musím uznat, dnes obzvlášť bylo z čeho vybírat. Ale už jen z toho důvodu mě teď nohy nesou ne do pracoviště mého, nýbrž toho mé slečny. Úsměv se mi rozlil na tváři, kdykoliv jsem se stal potřebným druhému pohlaví, protože mě ani zrak netáhnul, necítil jsem potřebu cokoliv zkoušet. Navzdory chladu, jímž kráčím, se mi hruď plní teplem, jaké mi ještě žádná noční známost nedopřála.
Možná jsem vázaný, přesto pociťuju volnost, jakou už dlouho ne.
Zhluboka do plic naberu teplo, jen co vejdu dovnitř podniku. Ještě než se dostanu ke svému stálému, jako vždy prázdnému místu přímo u baru, rozhlédnu se dokola, sic za pultem nestojí nikdo kromě blondýnky, ke které jakýkoliv zájem z mé strany klesnul, když v krátké konverzaci se mnou bokem prozradila, že má přítele. Ne že by na tom už nějak záleželo. Důvod tohoto mého postoje spatřím až po prohlédnutí si celého prostoru, akorát lítá mezi stoly. Pracuje, samozřejmě, nepřišel jsem ji rozptylovat, proto nenechám židli dál zívat prázdnotou, tašku s věcmi do posilovny nechám padnout na zem tak, aby nikomu nepřekážela. Hlavu oberu o kapuci, jejíchž služeb nadále není potřeba, prsty si prohrábnu ještě vlhké vlasy, druhou rukou už zapřený o bar. A mé štěstí na sebe nenechá dlouho čekat, jen co se vrátí za bar, hned mě osloví, přihlásí se ke mně: ,,Ahoj, Theo. Co ty tady?"
Jen s úsměvem lehce pokrčím rameny, připomínám si její tvář, sic zapomenout by bylo nemožné. Toho by nedocílili ani Přízrační jezdci. ,,Měl jsem to po cestě, říkal jsem si, proč se nestavit."
No. Stačila malá lež a hned má důvod k širšímu úsměvu. Nemůže mě kárat za mou neupřímnost, za má tajemství, ani ona, ani nikdo. Pro všechno mám důvod. ,,Teď se ti ale nemůžu moc věnovat, promiň, máme tu strašný nával. Co ti nabídnu?"
,,V pohodě. Stejně za chvilku končíš, ne? Počkám a odvedu tě domů, tak... jenom nějakou vodu."
,,Dobře," přikývne, ,,díky. Hned ti ji přinesu," odebere se k pohárům, já si ji tak můžu pozorněji prohlédnout. Je to ironie, že právě v práci se mi dostává nejrozsáhlejšího pohledu na její tělo, tehdy, když má její křivky na očích i každý jiný. Co se dá dělat. Pracovat napořád tu nebude, navíc... to mně patří. A nikomu jinému. Ať už si ji prohlíží kdokoliv, jediný já na to mám právo. Buď si mého pohledu nevšimla, nebo souhlasí s tímto mým přesvědčením, protože jen co sklenice s čirým nápojem zaduní o desku, než se odebere pryč, věnuje mi aspoň letmé pohlazení po paži. Jak jen to dělá, že její dotek je tak jemný? Její pohled tak nevinný? Její úsměv tak zářivý? Jestli ona nakonec vážně nebude nějaká víla, proletí mi hlavou, když se za ní otočím už s vodou u úst, dopřeju svému hrdlu vytoužené osvěžení, jakým jsem mu po fyzické námaze ještě nestačil odvděčit. Vůbec mi nevadí na ni čekat, naopak. Jednou za čas zpomalit přijde vhod, nesmím se pořád hnát. Ještě by utrpěla moje výdrž, to tak. A tak se jen s hlubokým výdechem rozhlížím dokola, všímám si detailů, co mi doposud unikaly. A činím tak jako jediný, každý další je příliš zabraný do sebe nebo do své společnosti, případně společníka nahrazují elektronická zařízení všeho druhu.
,,Tak už mi to řekni! Prosím... o co jde?"
Tak se na to podívejme, hm. Z očí nic nevyčtu, ty jsou moc daleko, až příliš, zato slečna rozhazuje rukama, široce se usmívá. Předpokládá, že chlapec naproti má pro ni příjemné zprávy. Ano, určitě, je šťastná.
Jak že to Maddie říkala?
Řeč těla. Oči. Mimika tváře. Tón hlasu.
Zapomeň na chemosignály. Dedukuj.
,,Noro, podívej, já... lásko, jsme spolu už dlouho a..."
To vypadá na rozchod. Stačí ta sladká kaše okolo. Lásko. Nesnáším, když se dva častují těmito názvy, kdykoliv ke mně od Hadley dolehlo miláčku, naskočila mi tak silná husí kůže, že ještě v noci jsem ji setřásal.
Škoda, že mu nevidím do tváře.
,,A?"
,,Dobrý den, co Vám nabídnu?" přeruší mě z přemýšlení hlas, kterému naslouchám ze všech nejradši.
,,Jedno velké pivo," odvětí muž kus ode mě, než se stačím otočit, nenechám se dál rozptylovat, a tak obrátím pohled zpátky ke dvojici... která se teď s širokými úsměvy objímá? Huh?
,,Hned to bude."
To jsem přestřelil. Dobře, tak... ta skupinka támhle, očividně opilí. Jeden z kluků hází žíznivý pohled na holku opodál, vidím mu do hlavy, přesně.
,,Promiňte, došel sud, musíme ho vyměnit, nebude to trvat dlouho. Lio, prosím, skočíš pro Deana?"
,,Jak že došel sud?" nedá se odbít nepříznivec, zatímco kolem mě proběhne plavovláska v poutavé uniformě, ohlédnu se za ní jen očima, a to velmi zběžně, mé hlavní soustředění si pořád drží skupinka mladých, co si přes ramena nahlíží do telefonů a mají na tom obrovskou zábavu. Tak schválně, kdo se dneska vyspí s kým?
,,Promiňte, omlouvám se."
,,Kurva jedna..."
Nemyslel jsem si, že má přítomnost v debatě bude zapotřebí, vždyť proč taky. Stačí však jediná hanlivá narážka směrem k dívce a odhadem můj vrstevník si získá mou plnou pozornost. ,,Cos to řekl?"
,,Slyšel jsi. Nestarej se."
,,To se teda budu starat," nepokládám zbraně, ani když se Maddie začne věnovat zákazníkům dalším. Tohle si k ní nikdo dovolovat nebude. ,,Kdo si o sobě myslíš, že jsi? Ta holka ti neudělala nic, dělá svoji práci, když nevíš, jak se chovat, jak mluvit k ženě, nelez mezi lidi."
,,Budu se chovat, jak já chci, nemáš právo mi do toho kecat."
,,A ty nemáš právo ji takhle urážet." I když, fajn, musím uznat, že mi ty naše noční úlety s Rogerem chybí. Boxem si frustraci nevybiju. To jedině slovy a tou libozvučnou psychickou tyranií. ,,Omluv se jí. Hned."
,,Beztak mě ani neslyšela." Vypadám snad, že mě to zajímá? ,,Už ten obrovský výstřih tasí na ostatní."
Zuby mi div neskřípou. ,,Varuju tě. Važ slova."
,,Nebo co? Jsi tu nějaká ochranka?"
,,Hodláš to snad riskovat?"
Možná obrátí oči v sloup, poznám však přerůstající obavy. Na ty jsem cvičený. ,,Trhni si." Samozřejmě. Protože víš stejně moc dobře jako já, že bys prohrál.
,,Zapomeň. Buď se uvědomíš a omluvíš se jí, nebo ti pomůžu si zapamatovat, jak se chovat. A líbit se ti to nebude."
,,Vyhrožuješ mi?"
S uchechtnutím na vteřinu shlédnu k zemi. Oh, frajere, do takové situace se se mnou opravdu dostat nechceš. Jeho psychika je pro mě jako herní ovladač, střídavě otáčím páčkami, mačkám šipky, než palcem X zarazím skoro až úplně dovnitř okolního plastu. Dávám mu najevo, jak moc na háku celou situaci mám, že opravdu nemám problém mu něco udělat. Podotýkám, bez lítosti. ,,Ne, ne, to není vyhrožování. To bych řekl něco jako 'buď se jí teď omluvíš nebo si tě tak podám, že budeš rád, když ještě někdy vstaneš', tohle bylo, řekněme... varování. A upomínka. Rozhodnutí je čistě na tobě," vážnost svých slov ve vteřině podtrhnu tvrdým výrazem vzbuzujícím respekt a množství otázek. Na podobné situace jsem zvyklý, vím, jak druhému rozbušit srdce. V dobrém i špatném slova smyslu.
A tady u tvrďáka jsem tomu dostál až moc snadno.
Zhluboka polkne, strachy, srdce tluče tak silně, až se obávám, jestli mu vzhledem k odhadovanému obvyklému množství alkoholu v krvi neselže. Nejspíš si risk sám uvědomuje, proto radši obrátí zrak k číšnici, již tak nelibě častoval. ,,Hej, uhm..." no opovaž se jí podívat jinam než na jmenovku, ,,Madelyn. Ujely mi nervy. Omlouvám se." Jak snadno to šlo.
,,V pořádku, nic se nestalo," usměje se na něj zaměstnaná pomezi odpojování prázdného sudu.
Vítězství. Nadřazenost. To jediné teď sálá z mé tváře. ,,No. Bolelo to?" ohlédnu se po něm opovržlivě přes sklenici, jak se odměním vodou. Dál se mu opravdu věnovat nehodlám. Snad si to dobře zapamatuje.
,,Maddie, proč jenom stojíš?" Hlas mi není povědomý náhodou. Tenhle hurikán znám až moc dobře. ,,Neser mě. Když se vrátím s novým sudem, nechci tě vidět nic nedělat. Rozumíme si?"
,,Ano, Deane," plně si vědoma svého postavení, ujistí svého šéfa.
,,No. Poslušná."
Poslušná? Je snad pes? Vím, že nadřízený je hrubý, nejednou už jsem jeho přístup sám zažil, teď se ale celá situace... no tak moment. Zapomeň, že se jí takhle budeš dotýkat. Ani Maddie se ruka jejího šéfa až moc nízko na jejích zádech po tom, co se o ni tak vlastenecky otřel, nezamlouvá, její srdce slyším bít až sem. Nemůže vzdorovat. Ale já si tohle líbit nenechám. Maddie je moje. Tohle můžu jenom já. ,,Hej. Možná podřízená, ale trochu důstojnosti by neuškodilo."
,,Huh? Zas ty?"