Neptej se

XXXV.

Proběhne úprava

Aby bylo jasno. Možná mi nespočetněkrát zachránil krk, ale to i já jemu, účty se nám vyrovnávají. Navíc, já jsem to začal. Beze mě by tu už vůbec nemusel být.
Tohle zapotřebí vážně nemám. Tomuhle jsem se neupsal.
Tohle mu ani nedlužím.
Lovci Oregon a především Portland jakožto primární sídlo tohoto severozápadního státu neosídlili zničehonic. Latentně tu číhali desítky let, pouze sem tam z nudy zaútočili. S dobou se však tři rodiny přerostli v organizovanou skupinu dychtivých zabijáků. Portland, metropole obchodu s bílým masem a zvýšené kriminality obecně, je dokonalá základna. Případů neprávem oddělaných vlkodlaků a vyhlazených smeček po celých státech přibývalo. Jenomže celá smečka Richarda Brookse se k nebezpečí stavěla pasivně. Nechtěli umřít, samozřejmě že ne. Jenomže nikdo nenašel tu odvahu se postavit zkušenému zlu.
Nikdo až na šestnáctiletého chlapce.
Roger Austin. Starší ze dvou bratrů, narozen v srpnu 1989 Monice a Paulu Austinovým. Skoro stařeček. Prací zavalený technik opakovaně odmítající vyšší pozici pro vlastní čas ke mně má blízko nejen fyzickým vzhledem, jak tvrdí Maddie a Daphne, ale také například vzděláním. Dobře, on má aspoň maturitu, ale vysoká se vyhnula i jemu. A spojuje nás také faktor, jenž vyššímu vzdělání zabránil.
Jedním slovem?
Nadpřirozeno.
Narozdíl od Olivera dům svých rodičů neobýval tak dlouho přímo po vůli, pouze využil příležitosti, kdy přes den pracuje, v noci bojuje a s dalšími starostmi je mu pomáháno. Stereotyp a životní směr, jakým se ubírá už téměř třináct let.
Má můj obdiv. Upřímně.
Taková snaha, odhodlání... a jeho druh se mu staví zády.
Místo toho mu na ramena hází další břemena.
Například tuhle skupinku mladých poděsů.
Jediný, ke komu přechovávám poměrně kladný vztah, je Samuel Miller, chlapec sedící po mém boku na podlaze Rogerova příbytku a stejně jako já se potí u obrazovky notebooku snahou najít další dílek skládačky, pouze on si už zmoženě hlavu opírá o sevřenou pěst. Možná se s námi bojů neúčastní neustále, ale ve chvíli, kdy je jediným ochotníkem, se i to málo cení. Často jsem interně přemýšlel, zda jej Roger nezve a nežádá v kratších intervalech z valstní vůle, nebo protože ho Sam už nejednou odmítnul. Nadějný vědec nejednou přišel s omluvou v podobě množtví učiva, což se dalo čekat. I proto k němu mám o něco blíž - na Portlandskou univerzitu nastoupil pro svůj věk o dva roky později než Oliver Austin a jeho dvě půvabné spolubydlící, avšak opět mluvíme o zcela odlišném oboru, tedy fakultě přírodovědné. Jako výkupné za promeškaný boj jsem nejednou přijal jeho poznámky. Takové vědomosti se hodí vždy. Rozhled mých třech vychovatelů možná sahal do obrovské míry, avšak se svým prvním experimentem sdíleli pouhý úlomek. Probudili v něm však neutišitelný zájem. Další odměnou představuje Samovo mlčení před jeho rodiči a primárně strýcem. Richardem Brooksem. Alfou smečky. Ten se dozvědět, kdo že to Rogerovi už léta chrání krk... dozajista se s mým jménem už setkal.
Aby taky ne. Tu pověru znal každý. A když jsem se jim představil? Nevěřili.
Že si však spojitosti neuvědomil právě mladší bratr toho nejzainteresovanějšího, mě ani zdaleka nepřekvapuje. Oliver by nemohl mít nadpřirozeno víc na háku. Proto teď mnohem radši trpí bratra Daphne, bezdomovce, který se do bytu na dobu neurčitou v podstatě nastěhoval, místo toho, aby pomohl Rogerovi, nebo aby jemu bylo pomohnuto, jak velký velitel sám tvrdí. Já mu tak říkám. Velitel. Chytlo se to. Možná jsme na stejné příčce, ale sobě bych spíše přisoudil označení generál. Tou podobností si nás dobírají především mladí, i když mně zrovna tohle nevadí. A oni to vědí. Protože vyslovit jediné slovo proti, byli by si vědomi následků v podobě uvěznění v bariéře z jasanu horského. Plný byt nadpřirozených. Jediná osoba s těmito pravomocemi. Moje maličkost. 
Respekt cítím zasloužený. 
Především z dvojčat na pohovce, přímo naproti mně. 
Richard a Stacey Brooksovi. Povědomé, že? Ne, nejedná se o toho Richarda Brookse, tento spolu se svým dívčím dvojčetem sotva dosáhl šestnácti. Komplikovaná větev rodiny. Jejich rodiče jsou sotva staří jako Pam, což znamená, že jsou s Rogerem téměř vrstevníci. Ale i pro vlkodlaky platí, že si musí dát sakra pozor. Jedna unáhlená noc vyústila v komplikovanou situaci, kterou mi Roger nemusel ani blíže popisovat. Stačilo, že tehdy mladičké dívence nechybělo mnoho k potratu, když ji její přítel obeznámil s realitou nadpřirozena. Naštěstí všichni přežili a rodiče dodnes kupodivu tvoří poměrně spokojený pár. To se moc nedá tvrdit o páru z Oklahomy, o kterém se náhodou zmínil Roger před... fu, dvěma lety? Zbytečné složitosti zanechám stranou, zkrátka ani druhé dítě, tentokrát chlapec, myslím Noah, nepřinesl bůhvíjakou radost. A já se musím sám sebe ptát, stojí jim takové dítě za to? Obyčejný omyl, který představuje zbytečné nebezpečí pro své okolí, kterého hlava představuje terč už v děloze. A to teď neurážím, pouze sděluju fakta. 
U zbývajících dvou dnes přítomných by se nad záměrem dalo polemizovat. 
Ať užšlo o pouhé nehody nebo ne, podstatný je vývoj. A ten se povedl pouze u jednoho z nich. 
,,Ne! Nechej to!" 
,,A to jako proč? Vždyť je tam reklama," zkonstatuje otráveně Sean v reakci na Stacey, ještě se ani ovladače nedotknul. Tento devatenáctiletý mladík mi neustále zabraňuje v utvoření si nějakého pevného názoru na jeho osobu. Zaprvé se nesetkáváme tak často, pomáhal jsem Rogerovi s hlídáním možná tak sedmkrát. A mimo tyto prostory o něm ani neslyším. Je mi tak nějak upřímně ukradený, nejspíš jsem totiž i já jemu. A to cením. Žádné zbytčné drama, žádné hádky, pouze právoplatný respekt. Kdyby se mě někdo otázal na jeho zaměření, bez váhání bych odpověď vzdal. Netuším a nevadí mi to. 
,,Ale na oblečení, chci vědět, co to je za značku."
,,A je ti to k něčemu? Stejně přes Theodora nevidíš."
Ano, samozřejmě. Ještě ty se ozývej. 
,,Dámy a pánové, Amanda Perksová, pořád stejně trapná."
Děkuju, Seane, za nepotřebné, i dkyž vítané usměrnění. Takhle mohu ostrost mým směrem přejít bez náznaku výčitek a pokračovat v práci. 
Můžeš za to ty, Amando. Byla to tvoje vina. Nevychovaný fracek. A kdo to schytal?
,,Hotovo, vážení," přižene se hostitel, dlaně si otíraje do utěrky, ,,kdo si dá domácí čínu?" 
„Díky, strejdo." Na to se Roger uchechtne, no já zatnu zuby. Parchanti nevděční.
Rozměry obýváku kopíruje mnou vytvořená hranice z jasanu, která tu mladé v případě nouze udrží. Musím ji teď přerušit, aby se mohli odebrat pro misky, sám si však vystačím s energetickým nápojem a něčím na práci. Když odpiju, dovolím si další chvilku na rozjímání. Tyhle děcka si Rogera nezaslouží. Nezaslouží si ho vůbec nikdo, ze všech nejmíň již vzpomínaný bratr. Vnímám to pořád. Dělá pro něj první poslední, vždyť i ten byt mu zařídil on přes známého. Ale kudrlinka se nepřestane chovat jako nevděčný kokot. To Daphne mu za jeho nabídku aspoň poděkovala. ,,Nějaké info?" dostaví se ke mně, využívajíc tak několika vteřin, kdy obývací pokoj zůstala jen nám dvěma a vyčerpanému Samovi. 
Ani se nemusím ptát, co myslí. Kývnutí k telefonu pokryje vše. Já tou svou však musím potřást. ,,Ne. Asi je tam klid."
,,Asi pro mě není jistota," žádá mě starostí v očích. Tenhle pohled moc dobře znám. Drží se ho jako klíště a mizí pouze na bojišti. Teď přede mnou dřepí ten pravý Roger Austin. 
„No," teatrálně se podívám po displeji, „Maddie zatím nic."
„A když ti napíše, dáš mi vědět?"
„Ty se Daphne štítíš? Vyrůstala s vámi, ochotně jsi jí nabízel peníze, aby vyplatila bratra, taky bys jí mohl normálně zavolat nebo napsat."
„O to nejde. Jenom jí nechci ještě víc přitěžovat, kdo ví, třeba zrovna relaxuje nebo ani není doma."
„To už není starostlivost. To je ustrachanost."
„Dáš mi vědět, kdyby něco?" zopakuje svou prosbu.
A sebevíc si ho rád dobírám... „Spolehni se." Jeho okolí si ho nezaslouží. Dělá první i poslední, pro všechny, a jediný, kdo mu nějakým způsobem dává najevo, že na něho totálně nesere, jsem paradoxně já. Smečka však ráda využívá nejen její ochrany, ale i služeb technika. Nejednou mi volal, že nestíhá na trénink, protože například mámě doma spravoval umyvadlo a nepočká to. Všechny staví nad sebe, až tomu nerozumím. Vždyť z toho nic nemá. Většinou ani ten dobrý pocit.
„Co Maddie? V pohodě?"
Přesně o tomhle mluvím. Rogere, doslova Maddie sotva znáš. Co je ti po jejím bezpečí. „V rámci možností. Ani tobě by nebylo příjemné přechovávat doma feťáka."
,,Bylo mi jasné, že kdybych to Daph navrhnul, odmítla by ještě razantněji než ty peníze."
,,Počkej, jakože by sis toho bezďáka nacpal do baráku?"
,,Kdyby to Daph pomohlo."
,,Odkdy je Daph tvůj problém?"
,,Vždycky bys měl nabídnout pomoc, když se ti nabídne příležitost."
,,Ty svoji pomoc doslova rozdáváš a pokud dobře vím, nevrátilo se ti to pořádně ještě ani jednou."
,,Ale to není o nějaké splátce nebo.. nebo vděku, čemkoliv."
,,Tak to stojí ještě víc za hovno. Jestli jsi mi chtěl tímhle nějak promluvit do duše, neuspěl jsi." Ostřejší slova perfektně fungují jako zvyšovač respektu u mladých. Oni své jazyky možná také nešetří, ale rozhodně se já jim nebudu klanět. 
,,Já vím. Ale snaha byla. Možná kvůli Maddie se nad tím zamyslíš."
,,Ten tak. On je ten poslední, kdo by se kvůli nějaké obyčejné holce najednou choval aspoň trochu starostlivě. To vím moc dobře."
,,Ty vole, Amando, a dost, jako bych to neříkal. Všichni víme, že vy dva jste spolu spali, nemusíš to předhazovat pokaždé, když jste spolu v jedné místnosti." A opět mi Sean odtrhne slova přímo od úst. Na jeho připomínku už nereaguje vesměs nikdo, pouze já nechutí třesu hlavou a stokrát radši se opět věnuju počítači. 
Je jen pár nocí tohoto typu, na něž nerad vzpomínám.
A zkušenost s Amandou Perksovou bych za dobrou neoznačil ani jako ožralý pod obraz. Další z kroků, které naprosto podryly mou víru v ostatní. 
To se mám snad každé, co mě tahá do postele, výslovně ptát, jestli ještě není pod zákonem? Záměrně to zamlčela, ale na vině jsem byl samozřejmě já. Taky jsem dostal pěknnou ránu, jen co se to Roger dozvěděl. Bez výtek samozřejmě nezůstala ani Amanda, ale nemíra férovosti jednotlivých závěrů mě dopaluje do dnešního dne. Je to její vina. Věděla, v jaký průšvih to může vyeskalovat. Kráva namyšlená. A tak ji označím bez špetičky výčitek, kdykoliv a kdekoliv, nehledě na její věk. Už jí je devatenáct, už je dospělá, už ji můžu právoplatně poslat do prdele. 
Měl bych pokračovat. Samovo zběsilé ťukání jen tak nedoženu. Beztak nás tahá za nos a normálně tu pracuje na vědech do školy. 
,,Já vůbec nic nedělám," životem nepolíbená, namyšlená blondýnka založí paže, tvář arogantně odvrátí ke stropu.
,,To teda děláš."
,,Vždycky."
,,A je to pěkně otravné." Dvojčata Brooksovi se dokonale doplňují. Amanda to jejich následkem vzdá a stejně jako ostatní se pustí do jídla, které nikdo ani nepochválil. Přitom já jen z vůně rozeznám Rogerův kulinářský um. Upřímně, kdyby mi Benji, Maddie a Roger připravili to samé jídlo, jen těžko bych seřazoval od nejlepšího po nejhorší. 
Avšak bezkonkurenčně stokrát lepší než výtvory mé mámy. 
,,Dívej, a zase tam máš reklamu," upozorní Sean, Amandu dokonale odignoruje. Slečna je vlastně takový Oliver v ženské verzi, co se oblíbenosti týče, ale pořád by si každý vybral radši ji. Těch neduhů stále skrývá méně. 
To bych zrovna já měl vědět.
,,To protože to někdo asi přepnul."
,,Jako já?"
,,A kdo jiný? Ty máš ten ovladač nejblíž-"
,,Kurva."
Dozajista nejsem jediný, kdo kvůli Samovu mlčení pochyboval, zda mladík po mém boku ještě dýchá. Po Samovi se otočíme doslova všichni, no on dál zkoumá. Až po chvilce zhluboka polkne a konečně vzhlédne. Pohled na jediném. Na tom nejpodstatnějším.
A ten to nevydrží. ,,Co?" otáže se Roger nervózně.
„Já se tak strašně modlím, abych se pletl."
Každý z přítomných čeká na osvícení. Samův pohled nemůže značit nic dobrého. „V Montaně se pohřešuje velká rodina. Prostě najednou zmizeli."
Ani hlasy herců nevyplní to ticho. „A ty si myslíš...?"
„Během pátrání našli v lese nové vlčí stopy. S tím, že tam, konkrétně v tomhle lese, vlci nežijí."
„Kdy?" zapojím se i já.
„Ty zprávy jsou staré..." zkontroluje datum na obrazovce.
V tom ho však předběhne Roger. „Měsíc?!" vyskočí na nohy z dřepu. Nemusím poslouchat, abych uhodnul rychlost jeho tepu. „Sakra... sakra!"
„Rogere, uklidni se. Nemohl jsi s tím nic dělat.
„Ale měl jsem na ně dát pozor, na ně na všechny musím. Když se jim nedaří tady, jasně že začnou útočit jinde, to je-"
„Hej," definitivního uklidnění se chopí Sam, když vstane a chytne Rogera za ramena, nakloní hlavu. Možná jsem jeho nejlepší přítel já, ale já se do něj nedokážu vcítit, nechápu, proč tak vyvádí. Tohle přece není jeho problém. „Už teď děláš víc než kdokoliv jiný. Víc než je právem požadovatelné. Nikdy nezachráníš úplně všechny, to víš..."
„A třeba přežili. To nevíš," přidá se Sean.
„Přesně. Nikde tam není nic o vraždě, ale o zmizení. Možná se skrývají. Možná se mi pokusí sehnat na toho Klinea kontakt? Nebo ti mladí, měli kamarády, třeba něco zjistím. Spojím se s Lancem." Samův starší bratr. IT technik. „Nemohli se úplně vypařit. Třeba jsou jako Theo, cestují na vlastní pěst, bez zprávy civilizaci. Bylo by to pochopitelné."
Rogerovy slzy se až teď prodraly na povrch, cestičky mu zmáčí tvář. Jen tak něco ho navenek nerozhodí. Je ten silný, to k němu se celá smečka obrací. To on si zaslouží rudé oči. Ale každému někdy dojde trpělivost. „Co když je chytli? A mučili?"
„Tak by nám určitě poslali zprávu. Vyhrožovali by. Využili by to, aby konečně zjistili, kdo vlastně jsi, abys nebyl jenom nějaká silueta." Aspoň slovy pomoct můžu. Pokus je to nejmenší, co jim můžu dát. „Denně umírají stovky. Tisíce. A nejen vlkodlaků, všeho, jak nadpřirozena, tak obyčejných lidí. To bys musel být Bůh, abys to změnil."
Mám pravdu. On ví, že mám. A nijak to nepopře. Ta bezmoc je frustrující, vidím mu ji v očích. Tolik chce něco změnit. Udělat za celou válkou definitivní tečku. To si samozřejmě přejeme všichni.
Jenom teda nevím, kde a jak si budu ulevovat potom.
Krev na rukách nenahradí ani sex.
„Musím - uklidit po vaření..." odkráčí nepřítomně, to až za stěnou se otočí. Sledujeme ho všichni, ještě hodnou chvilku civíme na místo, kde stál. Roger Austin si zaslouží to nejlepší. A to dokážu říct i já. Já. To už je co říct.
Myšlenkami nejspíš co chvíle uteču, ale nejdřív  mě podvědomí nutí se vrátit k vlastnímu otevřenému notebooku. Hledal jsem nové informace, procházel jsem veřejné listy, jsem v tomto směru poměrně poctivý. Ale když mi přišel e-mail od Connora Davise, dvaačtyřicetiletého nadpřirozeného lékaře, který tomuto druhu zachránil prdel už nespočetněkrát a já osobně si s ním rozumím o něco víc, všechno šlo stranou.
Tu zprávu jsem přečetl už několikrát. Snažil jsem se nalézt nějaký chyták, náznak šprýmu. Jak zprávu od Connora, tak tu lékařskou, kterou zaslal v příloze.