Neptej se

XVII.

„Ty, Maddie?"
„Hmm?"
Jednou rukou jistím tašku, aby mi popruh nesklouznul z ramene, jak se k dívce nakloním a ukážu na kmen opodál: „Vidíš ten flek na tom stromě?"
„Haha. Vtipný."
Ona se možná nebaví, já však dobrou náladou přímo srším. Tolik jsem se na ni těšil. Nehodlám se jí vyhýbat, jestli mám normálně fungovat i s vědomím, že bych ji k nejbližšímu stromu nejradši přitisknul svým tělem, tak hlavně nesmím nechat vyvstat podezření z její strany. Jak bych to asi vysvětloval?
Marně se sám sebe snažím přesvědčit, že to nic není. Že přece ani nepoznám, jak to má vypadat, neznám ten pocit jako takový, tak jak můžu vědět, že je tohle ono?
A jediná má záchrana mi odmítla pomoct.

„Benji, máš chvilku?"
„Jasně. Co se děje?"
„Nic se neděje, jenom... potřebuju se na něco zeptat. Ale nic za tím nehledej, jasný? Jenom se ptám."
„Hmm?"
„Fajn. No... řekněme, že se mi asi někdo líbí. Takže jak-"
„Theodore, tohle přestalo být vtipné už dávno."
„Ale-"
„Víš ty co? Běž si ze mě dělat srandu třeba s Pam. Že jsem ti vůbec něco říkal."
„Ale, Benji-"
„Nepotřebuju od tebe pomoc, od nikoho, nech mě napokoji. A přestaň s těmi neustálými narážkami. Možná si to neuvědomuješ, ale ono to bolí."

A k tomu jsem šel spát o hladu.
,,Takže když je světlo," zase se odkloním, ,,najednou strach jako bys neznala, hmm?"
,,Samozřejmě, že to tady působí úplně jinak ve dne než v noci. A ještě s tebou po boku, jak bych se mohla bát."
A jak bych se já teď mohl doslova neculit. Vůbec mi to neulehčuje, ani v nejmenším. ,,Jak jinak. Hlavně že máš koho hodit vrahům."
Smíchem nešetří. ,,Anebo naopak, já budu oběť, kterou jim strčíš."
,,Hmm, to je dost možný," shlédnu k ní, ,,já bych jim totiž utekl."
Možná do mě šťouchne loktem, to jí na smíchu však neubírá. Je tu tak krásně. Snad nikdy mi lesní procházka nedopřála na duši až takový klid. ,,To ale není fér."
,,Co není fér? Že zatímco tys trávila hodiny nad knihami," já v lesích a doupěti Hrůzných doktorů přihlížel jejich činům, ,,já se potil v posilovně?"
,,Pche. Tak tohle už tuplem není fér."
Nechám čelist překvapeně padnout. Jako co podle ní není fér? Každý jsme si vybrali svou cestu, není moje vina, že já se líp ubráním. I když, je pravda, že její pohlaví a výška zrovna nedopomáhají.
A ona má ještě tu drzost ve stejném šoku zvednout obočí. ,,To říkáš, jako kdybys mi to snad vyčítal."
,,To ne, nevyčítám. Jenom... ale, však co. To napravíme. Jen co nadobro odložíš knížky, pěkně si tě vezmu na paškál. Potom si budu já stěžovat, co není fér."
Naše libé projevy radosti se kryjí jeden přes druhý, narušují ticho lesa. ,,Fajn, fajn. Moje fyzická kondice bude čistě v tvých rukách."
,,Přesně tak," poplácám ji po zádech a poskočím dopředu, jen co má dlaň opustí její lopatku skrytou pod látkou táhnoucí se až k zápěstím, abych nám z cesty mohl oddělat větev. Přece nechceme, aby si slečna narazila hlavu, než něco vůbec začne dělat. ,,Pojď, než to pustím."
,,To bys mi udělal, jo?"
Komukoliv. Jen tobě ne. ,,Hodláš to riskovat?"
,,Máš pravdu. Nehodlám," nedá se dvakrát prosit a opravdu radši projde, poslušně čeká, než se k ní znovu připojím. Je to změna, nemít s sebou to štěně, po kterém bych se mohl ohlížet, co by mě vytrhávalo z hlubokého zamyšlení. Ale já to zvládnu. Nejsem žádný zoufalec, ani nejsem studentkou po svém boku nějak posedlý.
Že mi jen málokdy sejde z mysli je normální, ne?
,,Chceš něco vidět?"
,,Že se ptáš," přikývne.
Další větvi se musím sklonit jen já, avšak jen co záda opět narovnám, sám cítím, jak mi srdce zpomalí, když se myšlenkami přenesu do noci sotva pár let nazpět. Rozhlédnu se dokola, přítomnost se prolínajíc s minulostí, jako nastřihaný film. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Hřejivý zpět ptáků. Bolestné kňučení stvoření v pasti. ,,Ten velký kámen," kývnu napravo, než se k místu bez ohledu na svou společnost po udusané zemině mýtiny téměř bez porostu rozejdu. Taška mi padne ke kotníkům, když se ohnu v kolenou, prsty přejedu po drsném povrchu, jenž si s každou návštěvou do mysli zarývám hlouběji. Po kameni sklouznu až k díře pod ním, narozdíl od mé první návštěvy tohoto na první pohled ničím výjimečného místa však díru neskrývá padlý kmen, široká, přetěžká větev pro malé, sotva narozené vlčátko. ,,Čtyři roky a pořád to tu vypadá stejně."
,,Jak jsi to tu vlastně objevil?"