Neptej se

XI.

Proběhne úprava (nevím kdy, jednou snad jo)

Upozornění: extrémně dlouhá kapitola

„Moc vám děkujeme. Děti mají opravdu zážitek."
„Jsme rádi, že jste spokojená."
„Jako by to šlo i jinak. Každý rok děti odcházejí veselejší. Příští mě tu máte zas, jsem zvědavá, co si pro nás připravíte."
„No jo, to jsme i my sami zvědaví..."
„Promiňte, můžu se zeptat?"
„Samozřejmě."
„Ten muž v ohradě... to je normální? Není to nějaký...?"
„Ne, ne, to vůbec, nemějte strach. To je ten náš poslední kolega, nevím, jestli si ho pamatujete."
„Aha... a to tam tak normálně leží? Vypadá trochu mimo."
„Vůbec o něj nemějte strach. On je jenom svůj, jemu rozumět, to se ještě nepovedlo nikomu. Každý odpočíváme jinak, a náš Theo je nejradši mezi svými."
„Mezi svými?"
„On je takový náš vlk. Jako by jim rozuměl víc než lidem. Ale to jsme úplně odběhli, budeme se na vás zase těšit." 
Mezi svými. Kdybys jen, Benji, tušil, jak blízko pravdě ve skutečnosti jsi.
Hruď mi pomalu stoupá a klesá, nikam se neženu. Že jsem se ráno po úplňku vrátil ve skvělé náladě, si kluci samozřejmě všimli, připisovali to však ženské společnosti. Že už dny mě široký úsměv v podstatě neopouští, míň remcám a celkově jsem klidnější, už si však vysvětlit nedokážou.
To byla tak dobrá? zeptal se Alex nejednou. Kolik jich vůbec bylo? Kolik sousedů jste vzbudili? Kdy mohla znovu chodit?
Můj úsměv se však při vzpomínce na hlasitý, bolestný řev, kdy z lovce vyšel poslední dech, ještě protáhne. Nikdy neodpovím, ale zároveň jim jejich teorii nevyvracím.
Sex je zkrátka skvělá výmluva na všechno. Snad proto jsem v očích kluků nadrženec, k tomu když mi jednou vtrhli do pokoje a přestože jsou oba teplí jak radiátor na pětce, hned se odvrátili a nechali mě, ať video s hlasitými vzdechy plavovlásek zastavím a natáhnu si kalhoty. Benji se mi týden nedokázal podívat do očí.
Ale tak, radši ať si myslí, že mám nenasytné libido, než aby se dozvěděli pravdu, o mé druhé stránce. Radši ať na mé ruce vidí bílou než rudou.
Někdy se sám sebe ptám, která touha je větší. Ve výsledku... sám netuším. Záleží od chuti, jinak v tom zas takový rozdíl není.
V obou případech se mi dostává proseb, žadonění.
V obou případech mi v uších zní hlasitý křik.
V obou případech mám úplnou kontrolu nad tím druhým. Jen na mých slovech a pohybech záleží. Co chci, to se taky stane.
Snad proto si jsou tyto dvě činnosti tak blízké, proto ani jedné nemám dost. Konejší mou touhu po moci. Jediné, co mě dokáže skutečně naplnit.
Ta pravá touha, jež ovlivňuje každé mé rozhodnutí, každý můj krok.
A přesto nejsem monstrum, za jaké považuju své mladší já. Za ty roky jsem zjistil, že moc nespočívá v množství krvi na mých rukách. To však neznamená, že bych s tímto koníčkem kdy přestal, to ne. Znamená to, že vezmu život pouze v případě, kdy by se mé oči obrazně nezměnily v modré.
A do té doby? Než se nějaký viník najde a já na čas touhu uklidním?
Čísel na holky mám v telefonu dost.
Ale fakt by to chtělo zas nějakou pěknou lovkyni. Co je lepšího než spojit dvě oblíbené aktivity v jednu?
Nebudu lhát. Lepší sex jsem nezažil.
„Ale no..." vyčtu štěněti, když mi jazykem zanese tvář, ani oči nestačím otevřít. Až když mu dám dostatečně najevo, že mu vyhovím, sleze ze mě a jen mi na odhalenou hruď hravě položí okousaný míček, čekaje, než dostojím svému nepřímému slibu a opravdu se aspoň posadím, abych mohl hračku dohodit dál a zbavil se tak Liama na pár vteřin navíc. Výsledek? K běžícímu štěněti se přidají další čtyři páry nohou, sotva jim koule přeletí periferem.
S výdechem padnu zpátky na záda. Už.
Teď se jich nezbavím. Minimálně na dvacet minut mám o zábavu postaráno.
Sotva stačím dokončit myšlenku, už se ke mně nesou tři rozvířená vlčata, a mně nezbývá než se znovu posadit, dokonce se vyhoupnu na nohy.
Tak ukaž. Kdo ho chytil.
Za normálních okolností bych se za vlky nejspíš rozběhnul, snažil se je od sebe odtrhnout. Ale teď? Jsou to dívá zvířata, že se perou o cíl, je naprosto normální, hlavně když míč chytila jediná samička z trojice. Černý vlk se ji snaží připravit o kořist jen proto, aby jí dokázal, že má navrch, zatímco můj oblíbenec... ten chce prostě potěšit páníčka, abych na oplátku já pohladil jeho ego.
Přitom kdyby míček chytil on, Alfa by se na něj vrhnul, jen aby mohl míč předložit Uně, nebo by se snad mládež o puberťáka nezajímala a zase by se točili za ocasem toho druhého.
„Ukažte... no dobrý, siláku, pusť," skloním se ke skupince přerostlých štěňat a s nataženou paží čekám, až mi to se srstí tmavou jako noc do dlaně cenu odevzdá. Celý je od slin, trochu ho otřepu, aspoň tak dám trojici šanci postavit se na nohy a nenávistně jeden na druhého zavrčet.
„Raekene, pojď sem!"
Ugh. Nemám teď směnu, dej mi pokoj. „Hned!" zakřičím na nadřízeného, aniž bych mu věnoval byť letmý pohled. Mám práci. „Tak, ještě jednou. Tři... dva... jedna..." A s hlasitým teď míč letí vzduchem, nespočet očí na něm. Tlapy se odráží, sotva dopadnou na zem, navzájem se předbíhají. Všichni tři chtějí být první.
„Pojď! Sem!"
Dej. Mi. Pokoj. „Vydrž, ti říkám!" Závod je až moc napínavý, abych se připravil o moment, kdy koule zůstane v tlamě jednoho z běžících.
Jediný skok rozhodne o vítězi.
„Skvělý!" raduju se společně se štěnětem, co mi míček už nadšeně nese, dva poražení se aktivitě dál odmítají věnovat a radši si užívají společnosti druhého. Stejně tak blížící se vlče touží po mé maličkosti. Ale blíží se trochu moc. „Počkej, počkej, Liame, ne-!" nestačím nadšení utlumit, taky pěkně narazím. Doslova. Liam na mě skočí tak zbrkle, až mě ze stoje svalí na zem, snad se mi i cosi pohlo v zádech. Jako bych se na něj ale mohl zlobit. Vždyť já se musím smát. Hračku vytratil už někde cestou, nic mu proto nebrání ve vyjádření radosti jazykem, moc se neostýchá. Vždyť už se mi musí celá tvář lesknout slinamu. Smíchem ztratím sílu v pažích, shodit ze sebe těžké zvíře je proto samo o sobě obtíž. A co. Štěně se vyřádí, já nikam nespěchám.
,,Ehm, ehm."
,,Uh," obrátím oči v sloup, otočím se po muži za oplocením, ,,co je tak..." Nepotřebuju moc času, abych rozeznal tvář nižší dívky stojící po jeho boku. Spíš šok než její přítomnost sama poleví na mém otrávení. ,,Maddie?" Jen mi jméno bývalé spolužačky sklouzne po rtu, štěně si uvědomí, že přišlo o mou pozornost, můj zájem, a tak naoko uraženě sleze a rozběhne se, nejspíš pro míček. Nic mu to není platné, neotáčím se. Mé soustředění si už pro sebe získala brunetka ve žlutém. S nechápavým úsměvem vyskočím na nohy a rozejdu se k bráně, přišla za mnou, to je očividné a logické, snad ji nenechám bez své společnosti. ,,Co tady děláš?"
,,Minule sis nevzal tu bundu, tak jsem si řekla, že ti ji donesu," zlehka pozvedne ruku. A opravdu, až teď si všimnu černé látky, co už dlouho nepocítila chlad mého šatníku. A to mi chceš říct, že jsi přišla jenom proto? Nebo jsi šla kolem a napadlo tě, jak mě ušetřit další návštěvy tvého bytu a spolubydlící?
,,Ajo vlastně," opustím ohradu, východ ve středu vysokého oplocení jako vždy pevně zajistím, než konečně přejdu ke studentce a přijmu oděv zpět do svého výhradního vlastnictví, ,,mně to došlo, až když jsem byl o dvě ulice dál, že jsem ji tam nechal. Díky."
,,Tak Maddie, prý."
,,A kdo to vůbec je?"
,,Nevím. Ale mohla by to být ta z té fotky."
„Proč vlastně přišla? Nemá trochu... netypickou barvu vlasů?"
Idioti. 
,,V pohodě," vlídný hlas mě vytrhne z poslechu spolubydlících, ,,i tak jsem byla zvědavá na..." při pohledu do ohrady lehce vypleští oči, ,,ty vlky."
Ale notak, Maddie, snad by ses těch stvoření nebála. ,,Jsi mi nevěřila, že fakt pracuju s vlky?" koutky nahoře nestačí, dobrá nálada vyústí ven skrz smích. Nedivil bych se, kdyby pochybovala, přece jenom, není to nejběžnější povolání. Těch pár slečen, které ze mě mé povolání přece jen vymámily - i když moc jich nebylo, koho by to zajímalo - mi nevěřilo, některé propukly v smích. 
Co už. Já se jich o uznání neprosil.
A o to težší je uvěřit, že mou náplní je o někoho se starat, když působím dojmem... jak to bylo? Už vím. Arogantní debil.
I přes prvotní postoj, směje se teď se mnou, ne však mé práci jako takové, jako ty před ní. ,,Věřila, ale, páni. Jsou větší, než jsem si myslela."
,,Jo, ti tři vepředu?" Koukám, Alfa a Una se zas navrčeli. ,,To jsou ještě štěňata. Ti dospělí spí." V poslední době nejsou mé noční vůbec klidné, jak tomu bývávalo, ba naopak. Přichází jaro, ve vlcích se budí instinkt nočního zvířete.
,,Jak se jmenují?" zeptá se překvapeně. Studovaná možná, ale snad každé malé dítě ví, jak velký je vlk. Proto jsou před nimi varováni. Co sis myslela?
Lehce se natočím, abych jí mohl jmenované ukázat, tělem však stále stojím natočený spíš k ní. ,,Ten černý je Alfa, co tam s ním běhá, to je Una, a ten, co si hraje s míčkem, je Liam."
,,Tvůj oblíbenec, že? Jestli si dobře pamatuju."
Pamatuješ. Narozdíl ode mě. To jsem ho zmiňoval? Kdy? Proč? ,,Dobře si pamatuješ. Chceš jít blíž?" koutky se mi prohloubí. Pročpak ten strach, Maddie? Že jsou vlci nebezpeční, je jen fakt, nikdy ses o tom nepřesvědčila sama. Jak si potom můžeš být tak jistá?
Možná se směje, tu nervozitu by však rozeznal i slepý. ,,To asi... asi ne."
Zapomeň. Jsi tady, z toho už se nevyvlečeš. ,,Ale no, snad se nebudeš bát štěňat. Většina dětí by se za nimi s radostí rozeběhla, jen ať si je můžou pohladit." Dobře, většina zrovna ne, obzvlášť když už jsou starší, ale tak, proč ji trochu nepotupit. ,,Nekousnou tě, neboj."
,,Já ti nevím, Theo..." váhá. Studuješ psychopaty a lekneš se vlka? Styď se, Lambertová. ,,No dobře, ale jen když budeš stát vedle mě."
Ha! ,,Samotnou tě tam ani pustit nemůžu. Odhodím si tu bundu, počkej na mě."
Jen přikývne, co jiného jí zbývá, vždyť už jsem na půl kroku pryč. Hmm... tak kterého ti dám? Liam by byl moc jednoduchý, chceš přece jen překonat... strach.
To je ono. 
Tohle je šance posunout se s Alfou zase dál. 
,,Že je to ona?" nevyhnu se narážkám, přestože jsem si přišel odložit bundu tak klidně, jak to jen šlo. Všechny čtyři oči sledovaly každý můj krok, doslova prosily, abych se na chvilku od slečny odpojil, jen abych se jim mohl pochlubit dalším úlovkem.
Ale to jsou mimo. 
,,Theó, noták, kdo to je?"
,,Co je vám sakra do toho?" otočím se po nich, jen co hodím bundu na pohovku při dveřích ke schodům do obytného patra, ruce nechávapě rozpřažené. I kdyby byla moje další, i kdybych s ní teď měl jít nahoru a zatížit postel, může jim to být úplně ukradené. Ať se laskavě starají o sebe, už mě to věčné vtírání otravuje. ,,Se zavřete k sobě do pokoje, když vám furt tak vadí, že se nebojím si užít."
,,No ale to je právě to. Proč ještě nejste nahoře?"
On si prostě nedá pokoj. 
Daří se mi kecy setřást z hlavy, nehodlám je dál poslouchat. Do mého života nikomu nic není, za ty roky se to ti dva naučili, nechápu, co to s nimi teď je. 
Nezměknul jsem ani nic podobného neplánuju. To bych si dal.
To až obavy ve vzduchu mi uleví, konečně se můžu věnovat jen a čistě pohlazení svého ega. ,,Tak," otevřu bránu, pobídnu dívku dovnitř, ,,prosím, slečno."
,,Děkuji, pane," přijme mé pozvání a čeká na mě, než znovu zajistím možnou únikovou cestu. Nedaří se jí zakrýt to zděšení, vždyť div se jí ještě netřesou kolena. 
,,Čeho se, prosím tě, tak bojíš?" rozejdu se s ní, jen zanalyzuju lokalitu svého cíle. 
,,Nevím. Nesní mě?"
Prosím, řekni mi, že podobným věcem vážně nevěříš. ,,Jasně. Přesně k takovým zvířatům bychom pouštěli malé děti," sežehnu ji pohledem, úsměvem jí však dávám najevo, že rozhořčení je pouze předstírané. Už tolikrát jsem se octnul v situaci, kdy má ironie nebyla pochopena, kdy ten druhý opravdu nepoznal mé skutečné stanovisko. Čtrnáct let tréninku emocí, pořád se mám co učit. A tady Maddie mi výrazně pomáhá, díky ní se mi daří přijít na emoční pochody těch slabých. Abych jí nenahnal strach, musel jsem se hodně přizpůsobit, tolik slov a výrazů potlačit. A vypadá to, že trénink i přes mezery nepřichází vniveč. 
To půjde.
,,Možná se jim nebudu zdát."
Čím blíž zvířatům jsme, tím víc mě její narůstající strach bije do nosu. Dost vtipů. Trochu ji zklidni. ,,To je dost možné." Podpořit, podpořit. ,,Když dáš najevo strach. Vlci to vycítí a berou to jako slabinu, jako bys jim přišla ublížit. Takže nádech, výdech."
Ne že by jí má slova nějak dodala na odvaze, ale s vírou, že opravdu nepřišla jako kořist, má slova uposlechne, neodváží se pohledem uhnout od mých očí. Fajn, když ji to uklidňuje, proč ne. Já můžu aspoň rukou kývnout na Alfu a gestem ho přivést sem. Vypadá to, že přímý pohled ji opravdu klidní. 
Což se hodí. Už teď splnila čtyři z šesti základních pravidel snahy o získání na svou stranu divokého vlka. 
Těchto šest pravidel podle pana Olivera Starra znám už zpaměti, Benji měl období, kdy chodil sem a tam a neustále si moudré rady opakoval, dokud jsem je nezačal slýchávat ve vlastních snech. 
Že můj způsob je efektivnější, pomíjím. Já jsem vlkodlak. Stačí můj pach, druhé oči a tvor má respekt. 
Člověk to má složitější. 
Nestačí jen pomalý pohyb, jak by si někdo mohl myslet, ne. Důležité je také nevěnovat zvířeti přímý pohled, nevztahovat k němu ruku jen proto, že je blízko. Čepice a brýle taky moc nepomáhají. A důležitý poznatek - proto je Maddie pro Alfovu zkoušku perfektní volbou - vlci lépe přilnou k ženám. Obzvlášť jsou-li nevinné jako tady Madelyn. 
Teď už stačí jen trpělivost. Není kam se hnát.
,,Tak. Buď v klidu, fakt. Teď se hlavně pořád dívej na mě, dobře? Nedívej se na něj."
,,Dobře." Možná je naivní, nebezpečí však pozná. Je pravda, že hbitý pohyb by se jí právě teď moc nevyplatil, proto jí nevyčítám, že tak studuje mé oči, že se od nich neodváží odtrhnout. Alfa by jí to dost možná za rámeček nedal.
Černý vlk zastaví až u mé ruky, poslušně čeká na další pokyny. ,,Fajn," ani já od jejích očí pohledem neuhýbám. Dodávám si tak na jistotě, že opravdu uposlechne mých rad, ze zvědavosti je přece jen nevezme na lehkou váhu. ,,Dřepni si." Dobře, tak takhle asi ne. ,,Pojď, spolu," popoženu ji trochu, když se sám začnu ohýbat v kolenou. 
Možná váhá, neodváží se však vzepřít takřka profesionálovi, netrvá proto dlouho, než se úrovně našich očí vyváží, pohledy stále jako jedna přímka. ,,Takhle? V pohodě?"
Notak, zahoď ty nervy, Maddie. Užívej si to trochu. Kdy se ti naskytne taková příležitost? Ne, Theo, nenervuj ji ještě víc. Jen jistě přikývnu. Jako, je pravda, že na svoji plachou povahu... vede si dobře. Však já tě toho strachu zbavím. ,,A teď opatrně otoč hlavu. Žádné prudké pohyby." Ve vteřině se vzepřu vlastnímu kázání, když k vlkovi obrátím pohled bez váhání a podrbu ho za ušima. Přítomnost Maddie se mu nelíbí, to poznám jen od pohledu. Musím ho trochu uvolnit. Nechceme přece, aby někoho kousnul, to by opravdu ničemu nepomohlo. 
Rukou stále velebím srst, avšak pohledem se nedočkavě vrátím k brunetce. Srdce jí bije jako o závod, kdyby se však měla dát na útěk, nic by nezmohla, poddala by se jako socha. Ono není divu. Barva chlupů vlkovi dodává na pocitu nebezpečnosti, tajemnosti. Vždyť Benji se mu dodnes nedokáže plně podívat do očí, Alex kdyby se přiblížil na vzdálenost menší než tři metry, Alfa by po něm asi skočil.
Můžou si za to sami. Neměli udělovat povolení k uspání. 
Že jí i dech přidá na intenzitě, když vlk o krok přistoupí, jí vyčítat nemůžu, i když bych měl. Vůbec jí to neulehčuje. ,,Uhm... nedívá se na mě dvakrát pěkně."
Protože nemá důvěru k lidem. K žádnému člověku. Jedinou chiméru nechá na něj sáhnout, a to jen kvůli strachu, jenž budí pro jeho druh démonické oči. Vlci, kteří dokáží své oči rozzářit do jedné ze tří základních barev, značí nadřazenost, neboť jsou schopni obrovských věcí, jak vůči druhu zvířecímu, tak lidskému. Budím respekt. Musí mě poslechnout na slovo. 
A možná mě neberou jako jejich šéfa, i tak stačí zvýšit hlas a i dospělí se krčí, kňučí jako vyplašená štěňata. ,,Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o tom vlkovi, co ho policisté uspali? V davu lidí? Protože ho nějaký idiot vyfotil se bleskem?"
Uvědomění značící její souhlasné přikývnutí je až mrazivé. ,,Tohle je on?"
Též kývnu hlavou. Alfa je, zdá se, v klidu. To půjde. Musí to jít. ,,Podívej se mu do očí. A neuhýbej."
No ta málem přišla o duši.
Čeho se bojíš? Vždyť jsem tady, hlídám tě. 
A to samé platí pro tebe, ty nezbedníku. Opovaž se ji zbytečně děsit. 
Co jsem teď říkal! ,,Hej, hej," za tlamu si jeho pohled přitáhnu k sobě, jen vycení zuby a lehce zavrčí. Ani nechci vědět, na co dalšího se chystal. ,,Nechce ti ublížit. Notak," kývnu k Maddie. Možná nerozumí mým slovům, no z pohledů už mi číst dokáže. Hned taky uposlechne, upře pohled zpátky na mou bývalou spolužačku, sic ne zrovna dvakrát přívětivě. Já chápu, že jí nevěříš, ale je se mnou, jasný? A kdy jsem ti já naposledy chtěl zle?
,,Theo..."
,,Neboj se," klidním i druhou stranu, která možná tak blbě nekouká, zato hlas se jí třese přímo úctyhodně. Cením, že očima neuhýbá, tím by skutečně nepomohla. Ale ať poleví, takhle opravdu působí jako nepřítel. ,,Neublíží ti, slibuju. Zkus k němu zvednout ruku, jako by ses ho chtěla dotknout," doposud jsem prsty srst neopustil. Věřím, že nebýt stimulace lebky na ušima, už by se na ni možná opravdu vrhnul.
Nevím, čekal jsem snad, že opravdu bez poznámek udělá, oč ji žádám?
Pravděpodobně ne.
,,Tak?"
Možná jsem ji přece jen trochu podcenil. Tohle chce hodně odvahy. Se zatajeným dechem čekám, dokud se kůže nesetká se srstí, jestli si to přece jen nerozmyslí.
No, to se nedozvím.
,,Hej!" křiknu po vlkovi, sotva stačí zavrčet. Tenhle zvuk by zastrašil většinu, brání se. Nevěří, že by mu ta křehká duše nechtěla ublížit. A Alfa hned svého činu lituje. Můj křik v něm probudí pocit selhání, jako by snad teď mělo přijít něco strašného. Možná se mi odváží pohlédnout do očí, hlava mu však klesne k zemi, do toho provinile kňučí. No. A už buď klidný.
Skvělý, jedna strana zmáknutá. 
A teď ta druhá. 
,,Promiň,"vzhlédnu k Maddie, ,,ale já potřebuju, aby přestal mít strach z lidí. Uh..." nehty si podráždím zátylek. Nemůžu to teď vzdát, ani s jedním. ,,Víš co? Hele," vyměním ruce, tu druhou uložím na černou srst, ,,dej ruku na tu moji."
Nabídka se jí moc nepozdává, zfleku bych dokázal vycítit na deset emocí, ani jedna vlídná. Strach ji neopouští ani v nejmenším, neštěstí v štěstí, moc dobře si uvědomuje, že já neustoupím. Nezbývá jí tedy než podlehnout mému neverbálnímu nátlaku, po chvilce pozorování mé ruky zabořené v srsti se opravdu odhodlá a zahřeje mou ruku svou, dokonce se lehce pousměje. No. Bylo to tak těžké? ,,V pohodě?"
,,Jenom se přestaň tolik třást," smíchem se jí snažím ulevit. Tak, teď už jen počkat, dokud nebude vnímat dost na to, abych mohl nenápadně opustit její dotek a přenechat ho vlkovi. ,,Fakt ti neublíží."
,,Tobě se to řekne, nejen, že vidím vlka poprvé v životě, ale ještě na mě i zavrčel."
No aby ses nezbláznila. ,,Jako bych ti to mohl vyčítat. Ty máš tu smůlu, že tvůj bývalý spolužák je idiot, který ti předvede jednoho z nejnebezpečnějších a nejnevyzpytatejnějších vlků, co tu jsou."
,,Hm. Chceš se mě nějak nenápadně zbavit a tohle ti přišlo jako nejlepší způsob?" zasměje se. 
Neboj. Jestliže nejsi lovkyně nebo mě nebudeš hodně štvát, takový osud ti nehrozí. ,,A sakra. Prokoukla mě," přidám svůj smích. Nevnímá. Tak a teď pomalu...
,,Takže přece jen se mnou máš nějaké nekalé úmysly."
Hotovo. Jsem prostě dobrý. Ta bude koukat. ,,Já mám vždycky něco za lubem. Třeba sis ani nevšimla," s pyšným úsměvem pozvednu obě ruce, ,,že už se ho vlastně dotýkáš."
V první vteřině jí možná málem vyjedou oči z důlků, avšak jen co si uvědomí svůj životní úspěch, tvář se jí konečně zalije úsměvem. Už se tolik nezdráhá, prsty ještě trochu do srsti zaboří, dokonce se jí už tolik netřesou. ,,Páni," vydechne nevěřícně. Tohle si asi úplně od této nevinné návštěvy neslibovala. Jsem na ni hrdý. Vždyť veškerý strach je pryč. A jak jsem doufal, i Alfa se podvolí. Přísný pohled zjemní, než oči úplně zavře a ještě se trochu natáhne, aby dotek pocítil intenzivněji. Je mu příjemný. 
Tos měl zas projednou skvělý nápad, Theodore. ,,Úžasný pocit, že?"
Smích jí z úst vypadne podvědomě, plně se soustředí na vlka, na chlupy, jež rozráží svými prsty. ,,To teda ano."
Tenhle pohled bych si mohl užívat hodiny. Už teď cítím, že mi jen tak z mysli nesejde. Už dlouho jsem nepocítil takový... vnitřní klid? Je to možné? ,,Ty máš vlastně štěstí. Vlci se spíš odváží k ženám."
,,Vážně?" úsměv se jí ještě protáhne. ,,No, jsem zvědavá, kolik nových věcí se od tebe ještě dneska naučím."
V první vteřině mnou trhne, když se vlk vyjme sevření, klid je hned zpátky, když se jen přesune k jejímu tělu, lísá se k ní, zanechává na ní svou pachovou stopu. Líbí se mu. No, Maddie, teď mám obavy já. Tohle štěně počítá s tím, že tu nejsi naposledy. 
A jak tak sleduju, snad i ty si tuto teď už povinnost uvědomuješ.
Její smích se poslouchá mnohem líp než obavy, radostí doslova září. Nemůže se chlupáče nabažit. A on si každé poškrábání užívá, nakrucuje se, ať si taky jednou užije. 
Tuším, už se nebude tolik vyhýbat doteku pravého člověka. Alex a Benji nám ještě poděkujou. 
,,Ale no..." otočím se po skleslých krocích, co nás došly, po těch smutných očkách, jež nesnesou, že není středem zájmu a radosti on. Natáhnu ruku, podrbu ho za ušima, jen co je na dosah, nezdráhá se dát najevo, čí jsem. ,,Snad nežárlíš."
,,Upřímně, tohle je fakt příjemné."
,,Že?" vzhlédnu k ní na vteřinu, než by štěně opět nabudlo té nepěkné emoce. Aby dal aspoň na chvilku pokoj, přece jen mu vezmu míček, co mi tak benevolentně přinesl, a hodím ho do dálky, Liam se dlouho nerozmýšlí a střemhlav se pro něj rozběhne, dokonce se k němu přidá další vlk, co opodál polehával. Tak. No ale tady si někdo užívá. ,,Představ si, že by ses o tohle nechala připravit jenom kvůli strachu."
Přikývne: ,,Nebýt Vás, pane Raekene, nepřekonala bych ho a nezamilovala se do tady tohohle zlatíčka. Že? No jasně, ano, jsi fešák."
I kdybych chtěl, smích nepotlačím. Nejen, že jsem pochyboval, že se kdy dočkám dne, kdy Alfa bude něčí zájem přímo vyžadovat, ale... odjakživa nesnáším, když lidé, v drtivé většině případů pak ženy, mluví a chovají se k psům jako k miminům, na to ani nemusím být sociopat, aby mi tento přístup vadil. No ale teď? Hlavně když vidím Alfovu upřímnou radost, je to roztomilé. Kdyby jí tak rozuměl. ,,Jsem rád, že se nebojíte. Ani jeden..." Co si myslí, že dělá? ,,Notak, nezlob," pokárám Liama, když se místo ke mně vrátí k hravé dvojici a skoro až násilně se ji snaží rozdělit, chce od sebe Maddie a Alfu odtrhnout. Chápu, že žárlí, ale tohle už je moc i na něj. 
Maddie si však ze záchvatu žárlivosti nic nedělá, naopak, takový zájem ji těší, nedělá jí proto problém chvilku u Alfy polevit a potěšit i to přerostlé dítě. ,,Normálně se budu červenat z takové pozornosti."
,,On jenom není zvyklý, že mu nevěnuju pozornost. To víš, když sem přijde prohlídka, většinou beru jeho jako příklad, ale když se věnuju tobě a k tomu ještě jinému vlkovi? Žárlivé dítě," se zakroutěním hlavy nevěnuju štěněti nic než přísný, vyčítavý pohled. 
Ne že by si z toho ona něco dělala. ,,Aww," dívá se střídavě po mně a štěněti. Hej. Kazíš mi morálku. ,,Já ti ho nepřeberu, neboj," skloní se k Liamovi, jenž jí vstřícnost okamžitě opětuje jistou formou značkování, svou srstí se snaží přebít pach uraženého, odstrčeného černého vlka stojícího opodál. Ta si to užívá. Hlavně že sem původně nechtěla jít. I Liam se přímo tetelí... zatímco Alfu snad abych chytnul, jinak na Liama skočí. No jo, Maddie už je hold jeho. 
,,Theo! Pojď sem!"
,,Ugh," No to si ze mě snad už dělá srandu. Má společnost se náramně baví, není proto důvod nevstát a nevěnovat svému nadřízenému otrávený pohled. ,,Co zas?" o pár kroků se od skupinky vzdálím, ať si Alex šetří křik.
,,Hele, kdyby to nebylo důležité, nechám tě. Dělej."
,,Uh..." Teď. Zrovna teď. Celý den po mně nic nechce, a když mám návštěvu... ,,Promiň," věnuju Maddie omluvný pohled, než se naplno oddám přání šéfa, mineme se v bráně. ,,Dej na ně pozor." Nechci Maddie vyhánět ven, rozhodně ne teď. 
,,Jsem snad magor? Nemůže tu zůstat sama."
Nezaslouží si dalšího slova, proto rovnou neochotně doklušu za Benjim, jen ať to mám rychle za sebou. ,,Tak?" rozpřáhnu ruce netrpělivě.
,,Maddie? Hezké jméno."
To snad nemyslí vážně. ,,Benjamine, já tě varuju, jestli jsi mě sem zavolal jenom kvůli tomuhle..." Nedopovím myšlenku, měl mě zarazit už jeho výraz. Neusmíval se, snad slova vyslovil, jen aby odlehčil, co přijde. Hned se otočím po notebooku, po článku, co na mě otočil. 
Ztuhne mi krev v žilách, polknout najednou nelze. 
A kurva.
,,'Tohle nemohl udělat člověk', tvrdí Portlandská policie definitivně," přečte nadpis, aniž bych se o to nějak zvlášť prosil; naopak se mi srdce rozbuší ještě víc. Má neschopnost slova v blonďákovi evokuje pocit nutnosti vrýt mi slova do paměti, popojede o kus níž, aby se konečně vyhnul pohledu na archivní záběry zakrvácené podlahy. Jenže místo toho, aby znovu otevřel ústa, sáhne k tiskárně a podá mi ještě teplé papíry, přijmu je s obavami. Až když kývne, odvážím se sklonit pohled, zatímco on ten svůj upře zpátky na obrazovku. ,,Pošlu ti to, ať se na to potom podíváš v klidu, ve zkratce..."
No pěkně. Předvolání k výslechu.
,,...co bys čekal, no. Jakože tvrdí, že to musí mít na svědomí nějaké divoké zvíře, a, cituji: 'S největší pravděpodobností se jedná o vlka.' Teď tam byl prý i nějaký svědek, ale ten je teď kvůli tomu na psychiatrii, že se léčí, z něho policie ještě nic nedostala, no a-"
,,Kde to bylo? To tělo?"
,,Hmm... počkej... tady to je. Nějaký bunkr na kraji lesa."
Skvělý. Takže lovci povýšili hru. Tahají do toho federály. Pravděpodobně Owena rozvázali, židlí i všech dekorací se zbavili a celé to naaranžovali jako útok nějakého divého zvířete. ,,Aha, jasně. Bunkr, jo?" rozčileně třísknu papíry o stůl. ,,Takže ten vlk si tam asi sám otevřel, ne? Nebo ho tam dotáhl?"
,,Já vím, kam míříš, s Alexem to tvrdíme sami, že to nemohl být vlk, minimálně ne nějaký od nás, jenomže ty rány, to je prostě rozdrásané drápy."
,,No tak to někdo skvěle maskuje, přesně proto, aby poldové nepodezřívali člověka."
,,Theo..."
,,Ty lidi nezabil žádný vlk, kurva!" pěstí vrazím do stolu, až Benji leknutím na židli poskočí. Nebylo mnoho chvil, kdy bych před ním nebo Alexem doslova vybuchnul. Jenomže když už taková chvíle nastane, ptají se sami sebe, jestli si pod střechu nenastěhovali násilníka. Naháním strach. 
Jenže Benji už taky ví, že mám ke svým činům důvod, ke všem. A že jeho mám rád, nikdy bych mu neublížil. Proto leknutí nepřerůstá v delší šok. Klidně sedí a čeká, než se uklidním. 
Tak fajn, Theo. Nádech výdech. ,,Takže co? Řeknou, že to byl vlk, že za všechny ty vraždy za poslední roky můžou vlci, že jsme neschopní, a?"
Mlčí.
,,Benji, když ztratím tuhle práci, ztratím všechno."
,,A co asi my? Hmm? Střecha nad hlavou, stálý příjem, vlci... vždyť ti vlci by si lepší ochranu přát nemohli, Bůh ví, co by s nimi bylo nebýt nás tří."
Bůh tady teď moc nepomůže, kamaráde.
,,No... tak jsem myslel... nezná třeba někoho?"
Nerozumím. ,,Huh?" paže radši držím založené. 
Místo odpovědi kývne k ohradě, pohled mi hned spadne na smějící se děvče. ,,My už jsme tak s Alem přemýšleli, ale neznáme nikoho, kdo by mohl nějak extra pomoct..."
,,Zapomeň."
,,Já to nemyslím zle, ale vůbec ji neznám, co já vím, kde dělá? S jakými lidmi se zná? Jenom se ptám, nevíš, jestli nezná někoho, kdo by nás z tohohle mohl navždy vysekat?"
,,Jako?"
,,Nevím, ale někoho vlivného. Víš, proti komu stojíme."
,,Myslíš syna toho dědka, co to tu vedl před Alexem?"
,,Myslím syna toho pána, co nesnášel Alexova dědu a Alexe sem vzal jenom na truc. Ten jeho syn nechce, aby to tu Alex vedl, nechce, aby tu byl jen jeden z nás. A tohle jim hraje do karet, Theo, prosím..."
,,No..." její smích mě lehce klidní, uleví srdečnímu tepu. ,,Její táta je právník, ale..."