Neptej se

VI.

Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct... dvanáct... třináct... čtrnáct... notak, Theo, dělej...
„Fakt to teď vzdáš?"
„Drž hubu," procedím skrz pevně zatnuté zuby, div že mi pod náporem tlaku ještě nezačaly praskat.
„Dělej, Raekene, aspoň dvacet."
Má pravdu. Snad nezklameš publikum.
Než mi železo pod náporem zátěže stačí rozdrtit hrudník, námahou k sobě přitisknu víčka a svraštím čelo.
„Patnáct!" vykřikne několik hlasů zároveň.
Dělej, ještě to nevzdávej.
„Šestnáct!"
„Kyle, vole, spotuj ho pořádně, ať ho to nezabije."
Očividně nevíš, o kom mluvíš.
„Sedmnáct!"
Cítím ty vyběhlé žíly, jak na pažích, tak nad obočím.
„Osmnáct!"
„Jenny, nebuď blbá, polechtáš ho, přestane se soustředit a rozdrtí mu to žebra, tohle není prdel."
„To je pravda, prostě mu seď na nohách a seď."
„Uh..."
„Devatenáct!"
Nejradši bych toho nechal, nemůžu si však dovolit selhat tak blízko k cíli.
„Notak, Theo, ještě jednou!"
„Raekene, jestli už nemůžeš-"
„Ty kokos, on to fakt udělá!"
Už jenom jednou... přeměň psychickou bolest ve fyzickou sílu...

„Nejsou jako ty... nikdy nebudou..."
„Protože jsem chiméra? Protože nejsem skutečný vlkodlak?"
„Protože jsi sotva jen člověk."

„Dvacet!"
„Ty jsi blázen," dva z jásajících mi vezmou tyč z rukou a pomůžou mi ji zaháknout, ať se můžu konečně zhluboka nadechnout a posadit.
„Dvě stě kilo... ty snad ani nejsi člověk."
S děkovným přikývnutím přijímám od dívky tížící má lýtka ručník, stačila minuta a já jsem zpocený jak prase. Jo, kdybys jen věděl, jak blízko jsi pravdě.
Nejsem člověk. Nejsem přirozený, nejsem nadpřirozený. Vždyť já vlastně ani nevím, co jsem.
Jsem silný. O tom jsem právě přesvědčil jak sebe, tak v podstatě všechny v posilovně. Přestože v davu mě podporovala jen hrstka přítomných cvičících, nebyl jediný, kdo by se nezajímal, proč tolik povyku.
„Chápeš, že reálně bys mohl uzvednout člověka? Nebo vlastně i dva? Holýma rukama?"
„Já to vím už dávno," dívka na mých nohou se opět vnutí do konverzace. Má štěstí, že má prsa a zadek, jinak by už dávno letěla z našich debat.
„Skvělý. Můžeš ze mě teď konečně slézt?"
„Hmm... co když se mi nechce?"
„Tak tě shodím na zem," upozorním ji, fakt teď nemám náladu na tyhle řeči. Jako by snad bohatě nestačilo, že už tak mi to chlapi dávají sežrat, jestli to takhle půjde dál, tak asi budu zvedat Liama místo činek, běhat s ním po ulicích místo odírání si tenisek na běžeckém pásu, svoje tělo budu předvádět před učitelkami a mladými studentkami, jimž se hormony jen víří, než abych rozptyloval posilující, co za tu dobu už stejně znají každý můj sval.
Jenny uraženě zakvílí, jak se opravdu odhodlá nechat mé nohy napokoji, přitom se nezapomene dostatečně protáhnout a pokroutit, aby si co nejvíc z přítomných, já především, mohlo prohlédnout její perfektně tvarované tělo. Ne že bych jí to mohl vyčítat, já když se můžu předvést, nic mě nezastaví. „To bys neudělal."
„Jak si můžeš být tak jistá?"
„Protože jsi to ještě nikdy neudělal."
„Boha, Jenny, všichni tady víme, že vy dva spolu pícháte, nemusíš na sebe za to být tak hrdá."
„Není hrdá," postavím se na nohy, s Kylem sundáme většinu závaží, aby činku mohl použít někdo na nižší úrovni fyzické síly, než mám já, „je nadržená."
„No vidíš, dokonce mě znáš."
„Hele, nezlob se na mě," přejdu k ní, nerad na holky zvyšuju hlas, „ale když chceš tak strašně moc mrdat, rozhlédni se dokola a posluž si. Já jdu dělat to, proč jsem sem přišel."
„Ajéje, problémy," Kyle mě poplácá po rameni, jak mě míjí k lidem, co by snad potřebovali jeho pomoc jakožto trenéra, „na to už je známý postup. Ale všechna čest, Raekene, dneskas to zandal jak pán."
„Neasi, Theo, příště třeba dáš i třicet."
„Dej vědět, až tu zas budeš, budem pořádně fandit."
„Jasně, díky," kývnu na ně všechny, popadnu telefon s bezdrátovými sluchátky ze země a ani nemusím přemýšlet, kam teď. Sakra, někdo tam teď je. Nevadí, stejně se potřebuju protáhnout po zvedání těžkých váh.
„Ty, Theo."
Ugh. Dej. Mi. Pokoj.
„Dneska mám volný byt."
„Fajn. To si tam můžeš třeba udělat párty." A aniž bych jí dál věnoval pozornost, nasadím si sluchátka ve znaku chtěné ignorace.
„Ježiš, co je s tebou?" nenechá mě se ani na vteřinu zapřít do pozice prkna, místo toho mě chytne za rameno.
„Nic. Nech mě napokoji."
„Theo... noták, už je to tak měsíc. Aspoň se uvolníš."
Zhluboka vydechnu, zbavit se jí je tak vyčerpávající.
,,Tak?"
,,Jenny, fakt nemám náladu."
,,To jsem od tebe v životě neslyšela. Co třeba ve čtvrtek? Máš čas?"
,,Že ty se zrovna umíš trefit do dne, kdy mám volno... anebo nemám," pozvednu telefon, jak se mi v rukách příchozí zprávou společně s cinknutím ve sluchátkách rozzáří displej, ,,třeba mi právě píšou kluci, že zrovna ve čtvrtek mě strašně potřebujou. Dám ti vědět."
,,Ugh, ty jsi fakt neskutečný, Theodore."
,,No ještě si stěžuj," zabrblu si pod nos, jak nechtěná společnost konečně opustí mou přítomnost a já mám konečně příležitost padnout na zem na předloktí, jenom si nejdřív spustím hudbu a nastavím stopky...
Maddie?