Neptej se

XLVIII.

TRIGGER WARNING: násilí

Několikrát jsem se v mysli vracel ke vzpomínce ukradené přímo z loveckého zdroje. Přemýšlel jsem – neexistuje možnost, že jsem se v názvu města spletl? Co když jsem se chopil špatné nápovědy nebo snad účelně nastražené falešné stopy? Co když jsme si už pouhým nasednutím do auta zpečetili osud?
Takovéto pochybnosti se mě však nikdy nedrží déle než pár vteřin způsobených několikahodinovým monotónním řízením, přebíháním pohledem mezi cestou a navigací, a neschopností se vůbec protáhnout, protože by to znamenalo pustit volant. Ze zkušenosti už vím, že mě funkce řidiče na cestě přes několik států nijak zvlášť nevyčerpává. Uběhlo pár hodin, co jsme překročili hranice Nového Mexika, a s každým dalším kilometrem napětí v autě stoupá. Ani Roger už se nesnaží síleně sršet vtipem, mlčky si do hlavy vrývá půdorys budovy, již jedeme napadnout a pokud možno srovnat se zemí.
No tak, Rogere. Ty plány už teď znáš líp než ti architekti sami, líp než každý jeden člen tamního loveckého sboru.
Jsi nervózní. Sakra hodně.
Ve zpětném zrcátku občas zaznamenám Lukeyho pohled na dva nejlepší přátele vepředu a jeho nervózní okusování nehtů, až odmítám věřit, že už se nestačil dostat na kůži. No a Sam by si očividně nejradši krátil čas brouzdáním po internetu, ale protože si z bezpečnostních důvodů všichni kromě mě nechali telefony v Portlandu, protože já jsem potřeboval navigaci, víc než znuděně hypnotizuje už druhou knihu. Přiznal se, že střídá mezi skripty a fikcí. Dobrovolně se učí. Magor.
Po cestě jsme udělali několik nucených zastávek nejen kvůli výměně řidiče, ale taky na benzínkách skrz vlastní biologické potřeby a palivo, tohle vypůjčené auto má na mé poměry nepřiměřenou spotřebu. Jenomže když auto zastavím teď, Sam zvedne pohled s těžkým polknutím. V takovéhle pustině silnice uprostřed noci neosvětluje jediná lampa, poslední jsme minuli před deseti kilometry. Zvýrazňovala ceduli, která neměla zůstat přehlédnutá. Vjezd přísně zakázán. Kdokoliv, kdo odsud chtěl udržet zvědavce, dal na zákaz důraz varováním ohledně nebezpečné zvěři, které samozřejmě každý obyčejný člověk dozajista vezme vážně.
Nikdo nemá jak tušit, že tím skutečným nebezpečím je jejich vlastní druh.
Slova se ztratí v myšlenkách. Všechno jsme dopodrobna rozebírali několikrát, strávili jsme tím značnou část cesty, a tak všichni mlčky vystoupíme z auta. Tmavé oblečení dokonale splývá s černotou noci, i batoh na Samových zádech se dokonale ztrácí. Jsem to já, kdo nedočkavě pokyne ostatním, aby se naše malá skupinka rozešla. Nemáme se čeho chytit, ani zlaté duhovky nepomáhají. Kráčíme na pohled opuštěnou pouští.
Desítky minut, během nichž se napětí ve vzduchu exponenciálně stupňuje, se vyplatí v momentě, kdy se nám před zraky objeví obrovská budova střežena vysokým elektrickým plotem. Nepochybujeme, že varování před proudem v tomto případě není jen papírové placebo. I s tímhle jsme počítali, proto jsme zjistili jeden slabý bod, ke kterému se musíme nepozorovaně dostat.
Už teď můžeme být pod drobnohledem.
Všichni čtyři, i když jako těžké muže lze považovat pouze dva z nás, našlapujeme opatrně kvůli kamínkům a větvičkám. Mám skromnou teorii, že po překonání první překážky si budeme muset dát pozor i na množství nášlapných min. Už už jsme skoro u krajního sloupu, po kterém bychom mohli vyšplhat, když nezůstaneme sami.
Hlídač s baterkou.
No tak. Vážně jste tak paranoidní? Není to tak, že by se na vás a vaše množství zbraní chystal doslova atentát nebo něco podobného.
Až k nám kužel světla naštěstí nedolehnul, proto stačilo zmrazit jakýkoliv případný pohyb a počkat, až se octneme zpět v té neutišitelné tmě. Tentokrát Roger pokyne, ne však před sebe, ale přímo k proudem neobalenému sloupu. Jako první musí na druhou stranu Sam, je lehčí, méně fyzicky zdatný, takže mu s Rogerem pomůžeme nahoru, ale hlavně se i přes vlastní strach nevyrovná chvějícímu stresu nejmladšího z nás. Toho vyhoupneme nahoru hned po tom, co Sam dopadne chodidly na tvrdou zem a může Lukea chytat. Oba chlapci se skrývají, zatímco Roger a já přelezeme po svých. Měli bychom se rozdýchat, pobrat ztracené síly, ale na to není čas. Všichni počítáme s tím, že se naše akce v nějakém bodě přemění v naháněčku, bez ní jsme si to nedokázali představit. Už teď bojujeme o život. A i kdybychom snad nějakým zázrakem neutíkali před výstřely ze zbraní, tak před výbuchem, jaký jdeme způsobit.
Tentokrát doslova.
Mapu pozemku jsme memorovali tak moc, že jsme se z ní v autě navzájem zkoušeli. Já osobně dokážu prohlásit, že bych se v komplexu dokázal pohybovat po slepu, kladl jsem důraz na každých deset centimetrů. Obloha nám hraje do karet, měsíc se záměrně skrývá za hustými mraky, aby si nemusel vyčítat, až vyjde ven a zástup nadpřirozena změní k nepoznání. Hraje v náš prospěch, zastává se nevinných. Přeskakujeme ze stínu do stínu, mimo viditelné i skryté kamery, jako bychom se tudy pohybovali dennodenně. Větší skupinka by nejspíš skutečně představovala risk. Teď, když prolezeme dovnitř nedbale otevřeným oknem, se můžeme bez obav rozdělit do dvojic. Roger vykoukne ze dveří a dá pokyn rukou, abychom se nepozorovaně začali plížit dlouhými, chladnými chodbami. Tady už se kamerám určitě nevyhneme. Ideálně bychom do pěti minut měli utíkat zpátky k autu.
Jako jeden muž zastavíme na rohu, kde se sbíhají dvě uličky spolu se schodištěm dolů. Nepotřebovali jsme slova, tohle místo jsme společně kroužkovali. Přesně tady budou Roger s Lucasem čekat a hlídat. Nádech, výdech a přikývnutí od Rogera mi stačí k tomu, abych holýma rukama a značnou částí své síly rozerval kovovou bránu bránící mně a Samovi s výbušninou na zádech proniknout ke dveřím. Lukeovi, naší stydlivé Omeze, bude mnohem lépe tady, minimálně po boku svého řečeného ochránce.
Těžko říct, která pozice je nebezpečnější.
Nesmíme ztratit jedinou vteřinu.
Shody sbíháme po dvou. Na obavy z pádu není čas, jediné zakopnutí by znamenalo jasnou prohru. Ať už fyzické nebo psychické. V tento moment není cesty zpět. Prudce se rozhlédnu do stran, Sama nechávám bezpečně za sebou. Těžko naslouchám případné hrozbě, když mi v uších nezní nic než tlukot vlastního srdce. Hrdlo se najednou zdá až moc vyprahlé. Málem podlehnu touze se zhluboka nadechnout, ale v tento moment se nacházíme pod hladinou. Mnohem víc se blížíme utopení než samotnému kyslíku. Jestli na něj chceme ještě někdy dosáhnout, musíme se rozeběhnout.
Hned.
Teď.
Nehledím na rámus, jaký za sebou naše boty nechávají. Hrajeme boj s časem. Chodbou k nám nikdo nekráčí, beru zatáčky jako závodní auto. Narazím si rameno o stěnu, ale nic mě nezastaví.
Doprava.
Doleva.
Rovně.
S rozdílem dvou vteřin staneme se Samem před dveřmi, za nimiž se kromě objemného množství zbraní nachází náš hlavní cíl. Podpěrný sloup, bez kterého celá budova lehne v prach. Dveře možná vyrazíme spolu, ale Sam mi kromě batohu věnuje poslední vyděšený výraz, než dovnitř vkročím sám. Hlídá tohle patro, zatímco já se musím během pouhých pár vteřin zorientovat a, hlavně, nic neposrat. Mysl se mi přepne do bojového módu. Drtivá většina lidí ho nezažije, ten pocit, kdy konám automaticky, vlastní vědomí potlačím dozadu a očima skenuju, zkoumám. Jsem divák toho nejnapínavějšího filmu. Režisér a herec koná své dílo a mně schází moc do výsledku jakkoliv zasáhnout.
Tady jsi.
Jako by se na něm objevil červený kříž.
Z první osoby vidím ruce, jak v dřepu pokládají batoh na zem a chtějí vytáhnout ničivou zbraň. Už už se chtějí dotknout zipu, ale...
Vědomí se vrátí s rychlostí, s jakou se znova narovnám a stanu uprostřed místnosti.
,,Tady je tvá pravá stránka."
Vlastně, podvědomí. Samotné srdce.
Kurva, myslel jsem si, že se mi volání mého jména zdálo! Jsem na misi, nemůžeš se tady jen tak objevit! Nech si svoje lekce na jindy!
,,Říkej si co chceš, bráško. Ale s tímhle plánem jsi přišel proto, aby přežilo co nejmíň lidí."
,,Na tohle nemám čas, kurva!" zakřičím v realitě.
Moment. Tohle volání mého jména... bylo mužské.
,,Přiznej si to. Nejvíc tě mrzí, že je neuvidíš a neuslyšíš prosit o milost."
Nestihnu odpovědět. Zmizí stejně rychle, jak se objevila, a její místo nahradí tři ozbrojení muži.
Dva vystřelí, zpomalí můj krok v sebeobraně.
Třetí zpoza zad vytáhne elektrický obušek.
A já druhý krok už nestihnu.