Neptej se

XXXIII.

Proběhne úprava

Každý někdy chybuje. Já sám jsem toho krásným příkladem.
Ale co mám dělat ve chvíli, kdy se naopak snažím jak pomatený, dělám vše a víc než to, chyba nevznikne na mé straně, a přesto vyjdu z celé situace já jako ten špatný?
Nic. Zkrátka to musím přejít, jako by se nic nestalo.
Jenomže ono se stalo.
Jeden by tak nějak čekal, že když jsme si to vyříkali, věci se vrátí do normálu. Opak se však stal pravdou.
Trvalo to, ale nabývám pocitu, že už jsme se onečně dostali do starých kolejí. Možná už hodinu nehybně ležíme v obýváku bytu v centru deštivého Portlandu, Maddie na zádech a já mezi jejíma rozkročenýma nohama, hlava pokojně odpočívá na jejím břiše, ale já to beru jako relax pro nás oba. Vítaný relax, abych byl upřímný. Včerejší noc mi dala zabrat a dnešní směně jsem se nevyhnul.
Možná díky další krvi na rukách jsem tak klidný.

,,Přísahám, Raekene, když jsi přišel, byls tak nervní, až jsem měl strach o vlastní život, a ono ti fakt stačilo někoho sundat a nemůžeš se přestat smát. Tohle není zdravé."

Teda, aspoň to tvrdí Roger.
Ale může se mi divit?
Od kavárny jsem před Maddie neprohodil jedinou narážku, nijak jsem na ni netlačil. Chvílemi mi ta trpělivost drásala nervy, vždyť i teď se místy nemohu rozhodnout pro stanovisko, jakého se mám držet. V jednu chvíli mi říká, jak na takové věci není, a pak mi nemůže přestat hladit vlasy, tvář, obdarovávat mě letmými polibky na spánek. V jeden moment si říkám, že dobrý, konečně je připravená, no na stranu druhou mi doteky a jejich jemnost připadají nucené, až pochybuju, proč jsem sem dnes vlastně přišel. Tak věří mi nebo ne?
Netuším. Ale tušit bych mohl. Jenomže pokud se mám zlepšit, pro ni zlepšit, nesmím svého daru zneužívat. Chemosignálů se straním, jak jen to jde, věřím, že mě sama zastaví, kdyby cokoliv. Teda, kdyby měla důvod. Upřímně, poslední dny byly zvláštní - neobvyklé. Sotva jsem se jí dotknul, s těžkým srdcem jsem i odpovídal na pozdrav její blonďaté spolubydlící. Místy už mi z toho držení se zpátky začíná být nepříjemně. Přitom bychom se naopak měli uvolnit, oba.
Nezasloužím si to snad?
Určitě. Vražda včera fajn, alkohol nepomáhá, já už to napětí nesnesu. A tak se jí líčkem přilísám k břichu. Gesto jemné, milé, avšak s jasným skrytým záměrem.
Její odpověď?
Pokračuje v škrabkání mé hlavy.
A co si z toho mám asi vyvodit?
Dřív jsem v podstatě za vším hledal souhlas. Teď? Už kolikrát jsem si říkal, že možná i její opilost byla příležitostí. Protože takhle? Ať se na mě nezlobí, ale moje trpělivost už vážně přetéká. A ona to ví. Dost jasně jsem jí to dal najevo při výměně názorů v kavárně. Trochu ji přes triko podráždím strništěm, na chvilku zvednu tvář a na zabalené břicho jí dám pusu, ale s tím zase nechám hlavu padnout zpátky, sleduju obrazovku. Má tohle být vše? V žádném případě. Jenom čekám. Čekám, že převezme iniciativu ona, napraví své pochybení a neustálé oddalování.
No tak, Maddie. Aspoň rychlovku.
Nic? Ještě ti to nedochází?
Tak přitvrdíme.
Bradou se o ni opřu, pohled na její tváři. Vážně, nejspíš potřebuje větší znamení. Tím, pro které se rozhodnu, je menší sprška polibků, jakou na její břicho snesu. Jsou pomalé, jemné, nikam se neženu. Chci si ji vychutnat. Už tak dlouho mě trápí, uh, já to snad nevydržím.
Maddie, no tak. Netrap. Dávám ti šanci to napravit, nevidíš?
Dopadající kapky deště, které slyším tak jasně díky otevřeným dveřím na balkon, poskytujícím nám přísun kyslíku v těchto horkých a dusných dnech, a herce v televizi rozrazí výdech, jak se brunetka pomrví, to k ní dokonce vzhlédnu. Se zavřenými víčky nechala hlavu padnout dozadu. Div se neculím. Líbí se jí to. Jenom ten nezájem hraje, stoprocentně, chce, abych si její tělo užil dle svého. A k tomu se taky uchýlím, vyslechnu její prosby, znovu se k jejímu břichu vrátím. Nosem po břichu nejezdím náhodou, látku jím záměrně vyhrnu, až vlhkost polibků místy dopadne na holou kůži. To už ale obě ruce nezůstávají pod ní, jednu uvolním a přejedu jí až ke stehnu a po něm zase nahoru, dolů a nahoru. Tak příjemný dotek a ona by mi ho chtěla odpírat, mrška. Po pár cyklech už to ale prsty nevydrží, dostanou se ke kraťasům a nevinně je povyhrnou, stejně tak rty postoupí až nebezpečně nízko ke kraťasům z druhé strany. Pokaždé, když s ní začnu, jsem o to víc nedočkavý. Jako bych cítil její srdce, tluče jí až v kalhotkách, to je nad slunce jasné. Nenalže mi, že mě nechce stejně jako já ji. Dobře, tak moc možná ne, ale když...
Ale když si kraťase zbrkle stáhne a potřese hlavou, mám pocit, že mě vyloženě nesnáší.
,,Mám svoje dny... promiň."
Mohla jsi mě zastavit jakkoliv. Mohla jsi zašeptat cokoliv, nějak bych to vzal, to víš.
Ale lhát mi do očí?
Kdo si myslíš, že jsem?
To mě dopálí asi ze všeho nejvíc. Žádnou krev necítím, ani jsem nemusel poslouchat její srdeční tep. A navíc, stačí se jí podívat do tváře. Bojí se mě snad nebo co? Lžeš, křičí mé duhovky, aby si to zapamatovala. To jsem ji snad už dostatečně nenaučil, že mně prostě lhát nebude? Co bych jí asi udělal, hm? Zase ve mně vidí agresora, jako všichni.
Ale to nevadí. Pustím ji, ruku vrátím na původní místo pod ni. Má ještě jednu šanci.
,,Ale já ne..." Mám tě snad prosit na kolenou? Kdybys byla jako já, už by ti ta nádrženost vypalovala sliznice.
,,Je mi špatně."
Tohle už nevydržím. To otrávení nezadržím, zachrčím, jak se na ni znovu svalím, pohled na obrazovce. Pořád nějaké hloupé výmluvy, pořád. Pořád. Ležím přímo na ní a přece si jí připadám tak vzdálený. Jedna věc a jako by z nás zase dělala cizince.
Vždyť o nic nejde, do háje. Je to jenom sex.
Tak proč z toho děláš takové drama?
Pořád by to mohla zachránit. Vzít svá slova zpátky, otočit situaci, oba nás přivést na jiné myšlenky a vztah konečně posunout správným směrem. Jenomže ona se ubírá právě tím opačným. Prsty už vlasy neprocházejí, pouze v nich nečinně leží. Nechce mluvit? Fajn. Stejně jsme za celý večer sotva prohodili slovo, můžeme na sobě dál jenom ležet jako dva...
Ne, dost, odmítám se dál snažit. To si mám snad vážně najít nějakou jednorázovku, aby to konečně pochopila? Cítila by se líp, kdybych byl takový, jakého vykreslila jejího bývalého? S ním byla nějaké dva roky nebo kolik, třeba by to fungovalo i tady.
A teď mě napadají takovéhle myšlenky.
Vážně, Madelyn. Kopeš nám hrob.