Neptej se

XXVIII.

Když se člověk zastaví.
Teprve tehdy si plně uvědomí, jak moc se vlastně žene.
V útulku mám sice po probuzení prostor se vyvalovat, jenomže vůle k tomu klesá, spíš obětuju svůj čas pro chlupaté predátory, zpříjemňuju jim den. Spánku jsem si poměrně odvyknul, případný úbytek energie doháním kofeinovými nápoji. A takových pilných nocí nemám málo. Sex mě nikdy tolik nezřídil, abych další ráno musel dospávat, to spíš létání po lesích s Rogerem a dalšími vlkodlaky si vybírá mé úsilí. Sem tam ještě trávím dlouhé večery v posilovně, ale například takové ty zábavy mladistvých, to pro mě nic není, už jenom z důvodu, že alkoholu si zaprvé nejsem schopen užít kvůli náladě a zadruhé mu nejsem schopen přijít na chuť.
Včerejší noc byla výjimkou.
Hlídat Maddie chvílemi připomínalo hlídání mladých členů smečky za úplňku. Slíbila sice, že pít nebude, ale nevyčítám jí její finální stav.
Ji bolela hlava. Ne mě.
Škoda jen, že v zásadě jsem odmítal cokoliv jenom navrhovat, natož začínat. Sice, ano, oslavu jejího úspěchu jsem si představoval asi tak jako její spolubydlící, která mi i přes stěnu dráždila sluch vášnivými vzdechy, ale na to bude ještě spousta času. Za vývin událostí jsem rád tak či tak, jinak bych se právě utápěl ve všech možných problémech, obavách a strastech, místo toho zhluboka dýchám a nechávám na sebe doléhat to ticho. I přes zavřená víčka vnímám sluneční paprsky, které mě vlastně probudily, k uším doléhá rozmanitý zpěv ptáků a jejich hrátky, pouští je ke mně pootevřené okno spolu s občasným projetím auta. A přece k naprostému vnitřnímu klidu přispívá až pravidelný dech bijící se s tím mým, už hodiny mě lechtá na holé hrudi spolu s prsty, které na mé klíční kosti leží pohodlně položené. Možná bych je svíral, tisknul si je blíže k hrudi, jenomže si užívám chvilky pro sebe; jednou rukou si podpírám hlavu, s loktem vystrčeným do strany nechávám vánek ševelit po mých svalech, aby vyrovnal teplo, které naopak intenzivněji vnímá ruka druhá, schovaná pod peřinou, procházející prameny vlasů pod září slunce připomínající tekuté zlato.
Je tak křehká. Nevinná. Ve spánku o nic míň než za bdělosti, radost na ni pohledět.
Těžko říct, kdo by se jí chopil, kdybych včera nepůsobil jako její bodyguard.
Ani nechci pomyslet, kolik lovců se dívalo po mně s nadějí, že zajdu za roh a oni si mě odchytí.
Veškerá pasivita se rozplyne jako pára nad hrncem hlubokým nádechem a novými pohyby, osůbka nadále pouze neleží, ale přichází k vědomí. Bylo na čase, tolik toho zase nevypila. I když... její tělo alkohol musí vstřebávat úplně jinak než ta mých spolubydlících, dospělých a silných mužů, kteří panákem nepohrdnou poměrně často. Otevřu oči a shlédnu ke svému štěstí, zastihnu ji si mnout oko, s podezřelým jemným úsměvem. Tady se nám někdo dobře vyspal. ,,Dobré ráno," úsměv opětuju. Jen matně vzpomínám na její touhu, která se prolíná s nynější realitou. Přesně o takovémto ránu snila.
A o co víc? Dokonce se jí vyplnil i princ. Nikoliv však na bílém koni, nýbrž v modré Toyotě.
,,Dobré ránko," znovu mi zahřeje klíční kost, jako bych to snad vyžadoval. Přestávat ale nemusí.
Abych probuzení ještě zpříjemnil, skloním hlavu, ohnu krk a políbím ji na čelo, nepřestávaje hladit její vlasy. ,,Doktorko Lambertová," připomenu realitu, což vyhoupne její koutky výš.
,,Na ten titul si budu ještě dlouho zvykat, pane Raekene," palcem mě po klíční kosti pohladí.
,,V tom případě abych Vám tak říkal častěji," s širším úsměvem si ji přitáhnu blíž.
,,Uhm... to klidně můžete," nahne se a několikrát své rty otře o můj krk. Moc se mi líbí, kam tohle směřuje.
Nadšení vyjádřím jak úšklebkem, tak celou dlaní, kterou jí přiložím na záda. S chutí do toho, Maddie. Jen do mě. ,,Takže hlavinka už nebolí?"
Místo smíchu vydechne, až mě polechtá na krku. Kdyby jen věděla, jak moc mě natahuje. ,,Po tak krásném probuzení hned přestala."
Tak to mě nesmírně těší. ,,Aspoň že probuzení stálo za to," políbím ji do vlasů. Když už usínání nestálo za nic. Díky, Daph.
,,Aspoň že jsem pila tak málo. Narozdíl od Daphne a Axela."
Tu mi ani nepřipomínej. Šlo to slyšet. Dost. ,,Daphne se docela předvedla."
,,Nic nového."
Tobě se to směje. Já takové věci neposlouchám, pominu-li porno, to já bývám poslouchán. Kluci si málokdy někoho přivedou, navíc když už si někoho najdou, zásadně vše provozují mimo společné prostory. S tím ty do budoucna moc nepočítej. ,,Posloucháš ji takhle často?"
Zatřese hlavou: ,,Ona většinou chodívá ke svým nočním známostem, málokdy si někoho vodí sem. Ale když ano, tak... nám sotva dá spát."
,,A..." začnu té mojí chudince prsty na zádech jezdit v kruhu, srdce najednou buší rychleji, ,,tos jí to nikdy nechtěla oplatit?" tichou mluvu doplním o úšklebek.
,,Aby mě slyšela? Vždyť bych se hanbou propadla pod zem."
Pokrčím rameny, záměr jasný. ,,Jednou začít musíš." Úšklebek neopadá, naopak. Přitáhnu si ji ještě blíž, dokud se naše rty nesetkají, nechám fantazii přejít v realitu. A nesmírně mě těší, že brunetka to cítí stejně. Vášeň opětuje, dokonce se posune výš, aby lépe dosáhla, to je jasné znamení. Jasný krok. Konečně, po takové době jsem se dočkal, čekání přináší ovoce. Věděl jsem, že jen co bude utrum s učením, přijde zábava.
Prsty jí i přes triko zatlačím na kůži, jako bych látku chtěl sevřít, druhou rukou si přivlastním temeno její hlavy a zajedu pod vlasy, neschopen cítit víc. Každý centimetr mého těla nevěnovaný jí je němý, jako by neexistoval. Těchto centimetrů ubyde, když mi sama přiloží dlaň na zátylek, uh, nemohlo by se to vyvíjet líp. Nejeví žádné známky nesouhlasu, tohle skončí jediným způsobem.
Tím mým.
Už je to až moc dlouho. Kašlat na celý celibát. Dluží mi to.
Chci být klidný, vždyť není kam spěchat, přesto jako bych si musel kvůli něčemu pospíšit. To nedočkavost mě tolik žene. Nutkání si připomenout ten pocit uvolnění, jednu z mála mých touh, způsob, jak mě skutečně přivést na jiné myšlenky. A Maddie, sakra, odolávat jí je noc od noci těžší. Může si tvrdit, co chce, i kdyby snad opravdu doposud spala s jedním, nějak to půjde. Přizpůsobí se. Sama včera říkala...
Se zamračením se lehce odtáhnu a pohledem spálím čerstvě probuzený notebook na stole, který se zničehonic rozezněl vyzváněním hovoru. Je mi jedno, kdo to je, co po Maddie může zrovna teď chtít. Má smůlu.
,,Sakra, to je Anne. Úplně jsem zapomněla, že mi má volat," začne se celá upravovat, připravena mě vyměnit za svou sestru.
Tak tohle ani nezkoušej. Rodina není výjimkou. ,,Ne, ne, ne," přitáhnu si ji zpět na postel, pozice se mi však podaří vyměnit, svými pažemi ji uvězním pod svým tělem, ,,ty jsi teď moje." Vlastní iniciativou ji umlčím, zároveň přišpendlím k posteli. To tak. Zvonění za chvilku ustane a my budeme mít čas jen a jen pro sebe, tuhle chvíli mi nikdo nevezme.
,,Theo..." vydechne vzrušeně a dlaně mi přiloží na ramena, srdeční tep ji dokonale zrází. Marně vzpomínám na její konstatování, že na podobné hrátky není. I kdyby to měla být pravda... sama cítí, že se její postoj velmi rychle změní.
,,Vždycky ti může zavolat později..." padnu až na její klíční kost. Už se nemusím ostýchat, a ten pocit je tak uvolňující, bez výčitek můžu dotekem zjistit křivky jejího těla, jejího břicha, jejích stehen. Nač začínat úplně zhurta. Dál se dostanu ve vteřince, dlouho čekat nebude.
,,Ne... je to důležité, sotva jsme si našly čas ráno..."
A já snad nejsem důležitý?
,,...já... vynahradím ti to. Slibuju."
Přece jen se odtáhnu, i když značně neochotně, to dokonale podtrhává absence úsměvu.
Slibuješ? Opravdu?
,,Co s tebou," nesouhlasně vydechnu, sám ze svého svalení na druhou - v podstatě svou stranu postele cítím značný odpor. Ruce dám za hlavu, v hlavě všechno, co jsem mohl pokazit. Je to její sestra, sakra, může jí zavolat doslova kdykoliv. Vždyť... mě chtěla. O nic míň než já ji. Ale... to ne, nemůžu to mezi námi pokazit. Nesmím být sobecký, fajn, nevyšlo to, ale jen co dovolá, máme na sebe celý den. ,,Ale ne že mě necháš čekat dlouho," usměju se, aby opravdu nenabyla pocitu zklamání nebo jakékoliv negace, a pohladím ji po ruce. Sílenost jejího úsměvu, co mi opětuje, připisuju ještě mírné hladině alkoholu v hlavě, přece jen, myslí už je u sestry. Nebo kdoví, třeba s ní hodlá řešit závažné věci, rodinné drámo.
,,No konečně... co tak trvalo té naší doktorce?"
Zájmem nadzvednu obočí, dokonce se nahnu, abych onu Anne spatřil, ne však tolik, aby spatřila ona mě. Nevím, jestli jí o mně Maddie říkala, upřímně doufám, že ne. Sice se s ní mám za týden setkat, to ale neznamená, že stojím o nějaké předběžné seznámení už teď. Třeba mě Maddie ani nemá v plánu vytahovat, možná v jejich rodině panuje tradice sex až po svatbě a má přítomnost by mohla působit všelijak. Kéž by byly tyto domněnky realitou.
,,Promiň, promiň... už jsem tady."
Je to sesterská debata, chápu, nehodlám se do ní míchat ani v nejmenším; s výdechem proto zatřesu hlavou a ulehnu zpět, převalím se na bok, dokonce zavřu oči. Tolik odpočinku je nadstandard.
,,Nic se nestalo. Chyběla jsi mi."
,,I ty mně. Strašně se na tebe těším."
,,I já na tebe. Přiletím už v devět, takže než se ubytuju v hotelu, odpočinu si, to mi dává tak akorát dvě hodiny na promoce." Co ten mužský hlas v pozadí? Uh, tohle je děs, nedokážu neposlouchat. ,,Ne, zlato, ještě jsem nejedla... ano, kávu si dám. Počkej, pojď sem!"
Těžké kroky značí příchod další osoby, pravděpodobně onoho muže. Když už nic, aspoň si procvičím sluch. ,,Maddie, ahoj! Naše šikulka, jsme na tebe tak pyšní." A pak že jí to nikdo neříká. O co se vlastně snažím? Aspoň vidím, odkud má Madd některé návyky - kávu nalačno jsem jí už vysloveně zatrhnul. A jestli ta její sestra bude nějaká... ne, Theo, kašli na to. První dojem je první dojem, navíc, ani neví, že jsi tady. Nenech se vyprovokovat.
,,Děkuju, Harry," Maddie se rozpačitě dokonce zasměje. Takže Anne a Harry... ,,Ty nepřijdeš s Anne?"
,,Chtěl jsem," muž si povzdechne, ,,měl jsem už i letenku, ale práce..."
Ne. Tohle nemá cenu. Navíc to vůči nim není fér, opravdu. Ale spánku už mám opravdu víc než dost, ani má milovaná vůně mě dostatečně neuklidní, proto se k její strůjkyni otočím čelem a natáhnu se po svém telefonu na stole, spolu s ním si lehnu zpátky. Benji a Alex mi tentokrát dali pokoj, vzali si k srdci můj rozvrh. K mému údivu si na mě nevzpomněl ani Roger, překvapuje, chlapec. Pracovat na našem rozlehlém hledání nemůžu, to mám rozdělané na notebooku, který dnes zůstal doma, plus bych potřeboval své poznámky, kus papíru, cokoliv, a to v přítomnosti Maddie zkrátka nepřipadá v úvahu. Sociálním sítím se vyhýbám, celé ty roky. Ano, lovci jsou silným důvodem, ale... vím, že by mě překonala touha a já bych se dopustil strašné hlouposti.
Beacon Hills a její obyvatelé jsou uzavřená kapitola. Teda, pomineme-li, že jsem právě z jednou obyvatel skoro spal. Ale... Scott, jeho smečka, Liam... nechci být slaboch. Nemám za potřebí vzpomínat, připomínat si chyby svého pubertálního já nebo snad žádat o odpuštění. Ne. Nikdy už je neuvidím, nestojím o ně.
Vím, že oni by nestáli o mě.
Liam. Možná. Skoro mě zastavil, chtěl... kdoví, jak by můj život vypadal, kdybych se nechal. Kdybych býval neutekl.
Byl bych snad lepším... člověkem?
Na tom nezáleží. No, přesně, přesně kvůli tomuhle rozjímání se sociálním sítím vyhýbám, tohle vážně nemám za potřebí. Nejsem žádný zkurvený chudák. Fakt se bije s faktem, mechanicky jsem do vyhledávače zadal místní zprávy a očima už projíždím všechny poslední útoky. Poslední, tím myslím za několik pár měsíců, nějaký velký čipera zas nejsem. Konec konců, naposledy jsem s někým spal před víc než čtvrt rokem - a držím. To už o něčem vypovídá.
Zvědavost zatoulá až k článkům podobně starým jako můj poslední sex, až mě zarazí, kolik jich je. Útoky zvířat jsou hold velké téma, není divu, že město vydalo vyhlášku a opatrnost v prostorách portlandských lesů ve dne a naprostý zákaz vstupu v noci, vyjma povolaných osob jako například zaměstnanci vlčího útulku.
Každé slovo vyvolává vzpomínky, krev mi běží žilami o něco rychleji.