Neptej se

XL.

Proběhne úprava

,,Maddie, podáš sem tamtu bednu, prosím?"
Brunetka mě nechá čekat u plotu a pomůže mi, abych mohl pokračovat v chystání stolíku a na něm mou vlastní krabici. Prkotiny, u kterých jsem za ty roky usoudil, že se při prohlídce děti zkrátka hodí. Nic extra, jenom pastelky, čisté papáry a bonbony. Ještě by neměly být prošlé.
,,Tady máš," vrátí se s ní za chvilku. Snad si tolik pospíšila, aby se co nejdřív mohla vrátit ke sledování rozdováděné Divy. Oblíbila si ji. Vlastně si se oblíbily navzájem.
,,Uhm. Přesně ta," dám jí letmou pusu na líčko ve znamení díku, přičemž krabici převezmu a projdu kolem ní, položím ji na správné místo. Osnovu si v hlavě už ani neprocházím, znám ji zpaměti. Naneštěstí dak dávám průchod jiným myšlenkám. Sice semknu rty v jednu přímku a zadívám se na jedno místo, prsty přepočítávám, ale snad sedmkrát musím začít znovu. Vždy mi do toho uteče myšlenka nechtěná.
Už jsme za dobře. Myslím. Doufám. Nevypadá, že by se kdovíjak bránila, vždyť svůj volný den dokonce tráví po mém boku, přestože mi právě vyšla denní směna. Od vyříkání si nesrovnalostí oné deštivé noci jsme se k tomu tematu nevrátili, a mě to vlastně mrzí. Chci vědět, co má za problém. Ne ve špatném slova smyslu. Ale po tom, co si na mně Daph následující ráno vylila nervy, když se vrátila od své noční známosti, nemůžu přestat přemýšlet nad tím, jak se na mě brunetka doopravdy dívá. Přetvařuješ se? Jsem nesnesitelný?
,,Kurva!" Alex mě vyruší z hlubokého zamyšlení. Avšak rozhodit se jím nenechám. ,,Já se na to můžu vysrat dneska už!" a na završení kopne do složek, které mu vypadly na zem, čímž papíry jen rozhází ještě víc.
Takové nervy. A to stačilo jenom, aby si Benji vzal jeden večer volno.
Mě neoklameš, Ale. Včera jsme se na tom s Pam shodli, když se stavila. Žárlíš. Ale první krok neuděláš.
,,Jak jsi teď rád, že jsem si ty děcka vzal já, že?"
Uchechtnutí mi neopětuje, jen nenávistně zvedne hlavu, než opět kopne do složky a třískne za sebou dveřmi od schodů k bytu. Ty jsi takový chudáček, že? Kdybys byl normální, viděl bys, jak se Benji ve skutečnosti trápí. Vsadil bych se, že s tou holkou spolu ani nespali.
,,Co to do něho vešlo?" diví se Maddie. Chudinka, lekla se té huby nevymáchané.
Odpovím jí jen v rychlosti, a to pokrčením ramen, hned se vrátím ke své předešlé činnosti. ,,Asi ho štve to, že Benji šel na rande." Nemůžu se neculit. Pardon. Hrozně mě tohle drama nebaví, a zároveň ho miluju.
,,Chudák..."
Spíš chudák ta holka, co nedostala, řekl bych, kdyby neutekla. Takhle se aspoň narovnám a podívám po otevřené bráně - po přibližujícím se dětském smíchu. Do kroku zkontroluju čas na telefonu. Projednou nemusím čekat. ,,Vítejte u nás," přivítám je už ze vzdálenosti pěti metrů, a to jak tváře nové, tak tu již známou. Ihned klesnu k její ruce. Prstýnek se blyští.
,,Ahoj," usměje se paní učitelka, ,,snad, nevadí, že jdeme trošku dřív." Beatrice Altwoodová. Během školního roku učitelka na střední škole nám nejbližší, o prázdninách vedoucí dětského tábora. A 'dětským' myslím takový, že jí na každé z rukou visí tak pětileté děvčátko. Zelenooká blondýnka, která by svým úsměvem dokázala usmlouvat i mír ve válce. Projde jí všechno. Tváři se nevinně, ale má jediné štěstí, že ji pověst nepředhání.
,,U tebe už ani nepočítám s tím, že bys přišla včas. Dřív nebo později, jinak to nejde. Vem si je dozadu, jenom za vámi zavřu."
,,Tak, jdeme," zavelí, svoje špunty si popožene. Už to tu moc dobře zná. Prohlídky pod jejím velením se staly neodpustitelnou tradicí.
,,Dóbrý dén!" volají špunti sborově za mými zády. Když k nim dojdu, všimnu si předmět jejich pozdravů. Samozřejmě, tohle si nemůže nechat ujít.
Mimo vnímání všech rozhovorů doběhnu k Bee, šeptem si získám posledních pár vteřin vlastního klidu. ,,Vypadají čím dál mladší," přiložím jí ruku na rameno, abych se snáz sklonil.
,,Že?" odvětí s úsměvem v očích, vzhlédne ke mně jen na vteřinu. ,,Ty nejlepší generace už vyrostly."
,,Moje řeč," zasměju se s ní, než splasknu ruce a předběhnu před děti couváním. Jsem rád, že o ně nezakopávám. Fakt to vůbec nestárne. ,,Tak vás tady všechny ještě jednou vítám. Schválně, kdo z vás už tady někdy byl?"
Ze zkušenosti už vím, že dětskou pozornost si nejlépe získám gesty a bohatou tóninou hlasu. Následkem toho vystřelí nahoru hned několik rukou. ,,Já! Já!"
,,Hm, dobře, tak..." založím paže, ,,uvidíme, kolik si toho pamatujete. To hlavní vám ale připomenu. Budete dělat přesně, co vám řeknu, jinak vám ten vlk ukousne hlavu, jasný?"
Některé děti se zhrozí, děvčátka zapiští, ostatní se smějí. Už dlouho navrhuju nějaký společný táborák is dětmi. Alex si mě dobírá, že klidně, ale až budu mít já nějaké své haranty. Takže ve zkratce takový táborák nikdy nebude.
,,Ale no..." klidní dítka Bea, ,,ne, nic takového nikomu nehrozí. Ale je pravda, že musíme pana chovatele poslouchat, abychom vlkům neublížili. Dobře?"
Moc mi ta taktika na získání pozornosti nevyšla. ,,Hm?" abych pochopil jejich rozptýlení, sám se otočím po plotě. Stačí, aby se ve značné vzdálenosti od plotu prošel dospělý šedý vlk. Rázem neexistuju. ,,Achjo. Co jsem čekal. Asi mi teď nebudete věnovat pozornost, co?"
Přesně jak říkám, Mnohem radši sledují vlka.
,,To jsem si mohl myslet. Tak... co kdybych jednoho vlka přivedl k nám a povyprávěl vám o nich s jedním přímo u nás?"
Tentokrát vnímají. A jásají.
,,Paráda. Beo, buď té lásky," kývnu k zemi, zatímco hrábnu po klíčcích v kapse a otočím se. Bea idiotskou čáru už moc dobře zná. Můžu se spolehnout, že mladým spolehlivě předá mou podmínku, zatímco já se odeberu pro dítě v chlupaté formě. A navíc už trochu přerostlé. ,,Liame!" hvízdnu na celý komplex. Muselo mě slyšet každé jedno ucho, ať už lidské či zvířecí.
Volaný na sebe však nedává dlouho čekat.
Skočí na mě, sotva jsem si ho všimnul, tak nenápadně se zpoza stromů vynořil. Vyplazený jazyk div nedopadne na mé tváři, na zadních se mi velikostí rovná. A přece spíš než hrůzostrašného vlka připomíná jen přerostlé štěně. Ideální příklad pro malochy. Vždyť se na něm už teď z dálky smějí. ,,Teď si nejdeme hrát, máme práci. Ale budeš hodný a bude odměna, souhlasíš?"
Jasně, tomuhle rozumíš. Ty šibale.
Ale co to lízání tváře, sakra!
,,...pan chovatel ví, co dělá. A paní učitelka by nás sem nevzala, kdyby byli nebezpeční. Určitě to bude ještě hravé štěňátko."
Slečna nová vychovatelka nemá od pravdy příliš daleko. Je. Jenom přerostlé. ,,Tak pojď," pokynu mu prsty a vlk mou ruku poslušně následuje. Měl bych mu nasadit nhubek, vlastně jsem tomu povinnen. Ale nejsem necita. Mnohem radši bych připoutal tady ty sotva narozené šibaly, jsou mnohem nebezpečnější a vypočítavější. Když zavřu bránu, dřepnu k živému exponátu a poškrábu ho za oušky, přesně jak to má rád. Oči mé nepřesahují výškově ty dětské. Získám si k nim bližší důvěru. Žádné z nich opravdu nepřekročilo čáru, to je chválihodné. ,,Tohle je Liam. Můj nejlepší kamarád."
Moc dobře vím, co nastane, nestojím tu poprvé. Narozdíl od nich. Děti si samozřejmě začnou mezi sebou o nové situaci v životě povídat, dobírat se a především tahat za paní učitelku a dovolovat se jí o přiblížení a alespoň pohlazení. Bea by měla dožadovat alespoň náhubek, ale to by ani ona nesměla být Liamova stará známá. Vlk si k ní už stačil vybudovat důvěru.
,,Ha-ha! Ellie je malé miminko!"
,,Ty se bojíš všeho, posero."
,,Ššš!" utne dobíravé trpaslíky starší blondýnka, aby se mohla věnovat mně. ,,Takové věci se se neříkají."
Neřekneš to ty? Dobře. Beru jako souhlas. ,,Kdopak si ho chce pohladit?"
Jako shodit bombu. ,,Já!"
,,Já, prosím!"
,,Já chci!"
Roztomilí parchanti. Stačí mi si je za život užít takhle. ,,Můžete všichni, ale postupně a opatrně. A zrovna vás něco naučím, je to moc důležité. Tady náš Liam je výjimka mezi vlky i psy, zbožňuje pozornost. Ale kdykoliv vidíte cizího psa, nikdy, nikdy ho nehlaďte po hlavě. Je to projev dominance a to tihle nemají zrovna dvakrát rádi. Vy tři první, pojďte. A nebojte, na všechny se dostane."
Ne všechny děti se tak nedočkavě chvějí. Třeba ta malá holčička vzadu, co přímo svízelně svírá ruku praktikantky, se chvěje strachy. A vzteky, že si jí ostatní dobírají. Vidím, že se otáčejí na ni. A po tom, co se do ní opět opře skupinka budoucích grázlů, se chudinka vysmykne dospělé ruce a uteče pryč, nechá se dozorem následovat. Doslova chudinka. Ta to v životě bude mít hodně těžké.
,,Hej!" okřiknu smějící se předčasné puberťáky. Hlas přitažlivé učitelky s nimi mic nezatřese. Ale dospělý, vysoký, zarostlý, svalnatý muž? Rád tohoto privilegia využívám, a to v drtivé většině ne na děti. Proto bych se nedivil, kdyby se teď hrstka z nich klidně i rozbrečela. ,,Jste se sebou spokojení? Těší vás, že jste rozplakali holčičku? Gratuluju vám. Vy si vlka nepohladíte."
A máte po prdeli.
,,Ne! Strejdo, prosím! Prosííím!"
,,My jsme nechtěli."
A do toho mi je přesně co?
A to už ani nemluvím o tom, že kvůli nim za ubohou hromádkou neštěstí utekla brunetka moje. Zmetci. ,,Smůla. Život není fér, to jste teď ukázali té holčičce a na opltku to teď ukážu já vám." Ještě mi poděkujete, že se to naučíte tak brzo.
Tak. A už nerušte.
,,Takže. Nebudu vás v žádném případě zahlcovat zbytečnostmi, které si stejně nebudete pamatovat. Ale pár věcí by se vám hodit mohlo. Když se na tady kamaráda podíváte," dřepnu si k němu z druhé strany, než stojí děti, sám ho začnu škrabkat. Kvůli známé a nejoblíbenější vůni v čenichu se ke mně taky přilísá, až pár nevyspělých lidí zakňourá. Nechce si mě pustit, dokonce si k němu sednu. Děcka se aspoň prostřídají. Jen Bea se pořád nervózně otáčí. Maddie, prosím, doufám, že víš, co děláš. ,,Opravdu vypadá jako takový přerostlý pes. A on vlastně je. Všichni psi, které dneska znáte, od huskyho až po hnusnou plešatou čivavu," vzbudím smích, úspěšně, ,,pocházejí původně z vlka. Zdomácněli. Mají stejné orgány, stejný počet zoubků, čtyřicet dva... stejný ocas," ten Liamův pozvednu. ,,Vy na něj ale nesahejte. Vidíte, i u mě zpozornil." A pak se podíval po budově. Ah, pan vedoucí se vrátil. ,,To je taky věc. Mají neskutečný sluch. Určitě jste už někdy viděli, minimálně ve filmu, že jsou píšťalky, co pískají tak vysoko, že to slyší jenom psi. A vlci. Psi už jsou přizpůsobení na domy, vlci mají v nátuře přežít v přírodě, proto sluch mají ještě lepší. A kvůli přežití v přírodě mám ještě snad ten nejpodstatnější rozdíl, to nejpodstatnější, co si z dneška můžete odnést. Vlci žijí ve smečkách. Smečka, to je..."