Neptej se

XIII.

Proběhne úprava

Vlastně už si ani nepamatuju, kdy se z toho stal zvyk.
Poprvé jsem zdejší posilovnu navštívil asi měsíc po mém oficiálním nastěhování k mým vlídným spolubydlícím. Co si mě v dětství dali do parády Hrůzní doktoři, pravidelná fyzická námaha se stala jakousi rutinou. Nikdy jsem neposiloval přímo kvůli svalové hmotě, abych se snad lépe vyjímal na fotkách, to ne. Schopnost sebeobrany se však stala v podstatě nutnou pro přežití, pro můj každodenní život, přestože Doktoři svůj první experiment nejednou vystavili nebezpečí, nedovolili by si na něm jen tak pominout.
Na svůj první souboj si vzpomínám, jako by to snad bylo včera. Ještě jsem nestačil sfouknout pomyslnou patnáctou svíčku na svém dortě, když jsem poprvé do postele lehal vyčerpán, ráno mi vše živě připomněla zaschlá krev, co jsem nenasbíral sílu či pouhé pomyšlení si po návratu umýt.
Už ta noc mě však naučila, že fyzická sílu opravdu využiju. A čím více jí budu schopen, tím klidněji mohu spát.
Když jsem dohromady téměř rok strávil v prostorech svého auta, času jsem možná měl dost, ovšem motivace jaksi chyběla. Když jsem neseděl za volantem, procházel jsem temnými zákoutími lesů po celé délce západních Spojených států, většinu nocí jsem probdil. Fyzické vyčerpání mě dohnalo, nejednou jsem se málem vyboural nebo sjel z cesty. Měsíc nocí v měkké posteli, pravidelného režimu, socializace a teplého nápoje hned po probuzení mě teprve postavil na nohy a já byl ochotný se sebou něco dělat. Léta trénovanou fyzickou sílu probrat možná byl zprvu oříšek, avšak mé svaly si ochotně navykly na zátěž a já posouval své hranice dál.
Už když jsem tento práh překročil poprvé, nebyl jsem jediný, kdo okamžitě věděl, že tu nemakám poprvé. Dvakrát týdně mě očekávají, na minutu přesně. S trenéry si rozumím, tykáme si, když nezvládají, dokonce jim pomáhám.
Vždyť v pažích skrývám mnohem víc síly než kterýkolik ze zaměstnaných.
Avšak je to poprvé za ta léta, když si zavážu tkaničku i na druhé botě, nezamířím z mužských šaten přímo do hlavní posilovny, jen se se založenými pažemi opřu o stěnu a čekám. Čekám, čekám, čekám... odkdy tu jsou modré stěny? To malovali? Nebyly dřív šedé? A co ten koš? Ten museli přidat nedávno, vždyť doteď jsem si ho nevšimnul. Přemýšlením se poškrábu na tváři. Už bych se mohl oholit. Nezkracoval jsem si vousy nedávno? To stihly tak rychle zase vyrůst? Že bych si to konečně nechal trochu delší?
Proč to holkám tak strašně trvá?
Jak je na tom asi Roger s tím plánováním? Že bych měl tak na měsíc pokoj? Nestěžoval bych si, krve mám teď na chvilku zase dost. Teď bych snad opravdu zabíjel jen a ppouze v sebeobraně.

,,Ukaž, pomůžu ti."

Skvělý. Dneska se to tu frajírky jen hemží, jak tak poslouchám. To abych pořádně hlídal.
Ah, konečně, otočím se k ženským šatnám, paže mi padajíce podél těla. S vlídným úsměvem očima projedu brunetku od hlavy až k patě. Tak, ne že bych nebyl zklamaný, ale pořád jsem realista, ani jsem nečekal, že by odhalila víc kůže, než je potřeba. I tak však ocením změnu, na přesvědčení, že je nádherná bytost, si teď stojím horlivěji, když legíny barvy krkavce dávají znát jejím nohám, netíží je zbytečně pevná látka. Volné triko odmítám soudit, tak zhruba vím, co pod ním skrývá.
Aspoň k pohlazení mužského oka je její pracovní uniforma dobrá.
,,Připravená?" vykročím dívce, v mysli se pousměju nad jejím znatelným zalíbením mého těla. Nemám co skrývat, dokud mi nevstávají chlupy, nemám důvod ubírat všem svalům horního těla touženou volnost.
,,Pojďme na to."
,,Tak pojď," pokynu s úsměvem, poslušně mě jako ocásek následuje do místnosti, kde se hluky doslova předhánějí v běsnosti. Jako by měla na výběr. Hold mi jednou kývla, z toho už se nevyvleče. Její nervozitu ve vteřině přebije pot, tlukot jejího srdce přehluší rap, co má cvičícím dodat energii a popohnat k lepším výkonům. Chlapi dali na naše rady a přece jen hudbu ztlumili, vždyť nešlo slyšet ani vlastní myšlenky.
Teda, já jsem samozřejmě zvláštní případ.
,,Kyle, už je tu."
,,Theo? Kde? Jo, vidím, dík."
No perfektní. To si mě stačili všimnout brzo. Vyhýbám se všem možným pohledům, nelíbí se mi, kolik párů očí vzhlíží k chiméře s bývalou spolužačkou za zadkem. Jako bych jim dokázal přečíst myšlenky, přesně vím, proč ty udivené výrazy, dobíravé pohledy. Prostá dedukce napomůže závěru, že to pohledy těch, co polevily, dávají otáčkám brunetky zabrat, vždyť kvůli jejím nervům si přeju, abych radši zase cítil ten pot. ,,Hele," snažím se ji uklidnit aspoň trochu, ,,fakt se nemáš čeho bát. Uvolni se, děláš to pro sebe."
,,Já vím, nebojím se, jenom jsem trochu nervózní." Trochu. A mně tak trochu z toho asi za chvilku upadne nos. ,,Neznámé prostředí, chápeš."
No samozřejmě. Jak by si mohla nechat ujít příležitost znovu se vtírat. Víra, že už mě nechá na pokoji, mě ve vteřině přejde, jen co se naše prohledy protnou. ,,Jasně, chápu," prohodím nedbale, očima spaluje blondýnku stojící jen o pár metrů dál. Musí mít tolik otázek. Však jen ať má, nic jí do mně není. Varoval jsem ji, že nestojím o nic vážného. Když se ona kroutila před druhými, ani jsem neceknul. Ať si dělá, co chce, nic mi po ní není. A jestli udělá scénu, bude litovat. Hodně litovat.
,,Ehm... pst, Theo?"
Výborně. Rozptýlení. ,,Hmm?" otočím se po vytržení z myšlenek. Ne že by to bylo nějak platné, sotva její slova vnímám. Přítomnost poslední z mých úletů mě v přítomnosti brunetky neklidní, ba naopak. Musí pochopit, že když jí neodepisuju na zprávy, jednoduše nadále nemám zájem a nepokusí se řešit problémy před mou příjemnou společností. ,,Co?" Nemám nejmenší tušení, co říkala. Pravděpodobně jen další nervy. ,,V klidu," ujistím ji, v chůzi nepolevuju. Ve snaze vyhnout se Jenny však zabloudím do mužské společnosti, konkrétně k ramenatým svalovcům, co mě moc dobře znají.
Nebo si to aspoň myslí.
,,...slyšíš? Bru-ne-ta!"
,,Hej a není to jeho ségra třeba?"
,,Kámo, možná že jo. Počkej, má vůbec ségru?"
,,Co já vím, to je jedno. Divej, vždyť se k ní chová jak k cizí. Určitě došla s ním?"
,,O pětku že ji jenom někam vede, protože to tu nezná."
Hmm. Vypadá to, že chlapci zapomněli, kolik vážily činky, co jsem tu posledně zvednul.
,,No konečně!"
Zpomalím krok, pohled věnuje kudrnatému muži s modrou gumičkou sdržíc mu vlasy na hlavě, jejíž barva odpovídá triku s cedulkou trenéra, co nám tak neomaleně zarazil cestu. Cítím dech na zádech, ta do mě málem narazila.
,,Ty abys vynechal, to byly stresy. Nestíhám spotovat, klidně ti dám kilo."
No jasně. Máš jich tu dost. ,,Dneska nemůžu, dneska mám svůj program." A že mi dalo práci ji přimět. Málem jsem nad ní zlomil hůl.
Způsob, jakým si Kyle mou bývalou spolužačku prohlédne, ve mně začne vařit krev. Není tu na výstavě, nepřišla se ti ukázat. Okamžitě toho nech. ,,Tahle?" Ano, tahle. Máš s tím nějaký problém? Není to znechucení, co z něj cítím, to udivením lehce nadzvedne obočí. Ještě vteřinu a...
,,Jo. Takže uhni," obejdu ho hrubě, okamžité cupitání za mnou mi uleví tlaku na hrudi, až mě to samotého udiví. Vždyť o co jde? Nic nezkoušel, jen se na ni díval. Nádech, výdech. Co je tohle za emoce?
,,Uhm... takže... co jdeme dělat jako první?"
Zatřesu hlavou, snažím se setřást zbytečné myšlenky. Notak, Theo, soustřeď se. ,,Tak, jako první se musíš zahřát, jinak by sis mohla pěkně ublížit. Počkej..." přece jen lehce přidám do kroku, abych se konečně mohl věnovat jen a pouze jí a všechno ostatní vypustit z hlavy. Tahle cesta se zdála nekonečná. ,,Jo, tady. Tak," zastavím na měkké podložce, přímo dělané pro cviky na zemi, a otočím se po dívce v černém, ,,pojď naproti mně."
,,Okej..." neodporuje povelu, naopak, na očích jí vidím, že udělá, co jí řeknu. A já toho nehodlám zneužívat.
Pouhým letmým vraženým pohledem odměním známé, co se rozhodli mít z tohoto počinu podívanou, nechci nervozni děvče nechávat dlouho bez pozornosti. Přesto mou mysl na chvíli zaplní blondýna s nevěřícným pohledem, snad i zklamaným.