Neptej se

XXII.

Věnováno anetaaz

Jako malý kluk jsem nerozeznal dobro od zla.
Je to problém všech dětí, přestože za to nemohou. Je to logické. Teprve si formují svůj pohled na svět. Vnímáme naše okolí, názory jeho a našich blízkých skládají názory vlastní, ucelují charakter. Stačí jedno špatné slovo a dítě se odkloní, jeden nátlak a o podobném tématu už nechce ani slyšet, jedna špatná zkušenost a celá vysněná budoucnost se přeskládá. A najednou se i z toho nejmilejšího dítěte, které vyrůstalo v perfektní rodině, stane pouhá schránka, klubko uzavřené do sebe, nevnímá svět.
Některé názory máme pěvně vryty v hlavě. Zapříčiní, že názory druhé se k nám neprokopou, nepohnou s naším postojem.
No a potom přijde někdo, jehož slova nám nasadí brouka do hlavy, a my si přestaneme stoupat zády a odmítat. Připustíme si, jak jsme se mýlili.
Kdyby mi někdo v mých, co já vím, šesti letech řekl, že budu vlastní rodinu nesnášet, zabiju ji, že se ze mě stane vlkodlak... ne, nezačal bych se smát. První části bych se zhrozil, protože přece já jsem hodný kluk, no u druhé by mi spadla sánka zaujetím, zatímco k hrudi bych v ručkách svíral svého kovboje z Příběhu hraček, a těšil bych se, že budu v podstatě superhrdina. Nebál bych se, proč, možná monstrum, ale který malý kluk by nechtěl mít nadpřirozené schopnosti, no ne?
Kdyby někdo mému sociopatickému náctiletému já, které se vidělo pouze jako nejmocnějšího na světě s poddanými u nohou, někdo prozradil, že selžu, projdu si peklem, no ve finále se postavím v podstatě proti vlastnímu přesvědčení, na stranu dobra, od zdí by se odrážel můj ironický smích. Nikdo na mě nemá. Kdo se mi postaví? Kdo mě porazí?
Kdyby po útěku z Beacon Hills někdo zaklepal na okénko modré Toyoty a ujistil mě, že dostanu práci, že budu pomáhat, obočí by mi vystřelilo do půli čela, no převalil bych se na druhý bok a přivinul si deku blíže k tělu.
Kdyby mi někdo po mém přijetí osudu coby chovatele vlků oznámil, že mi nadpřirozeno znovu zasáhne do po deseti letech opět normálního života, poslal bych ho pryč, okřiknul ho, odmítal bych návrat k mému temnému já. Zabil jsem, ano, šel jsem přes mrtvoly, sobeckost mi pohltila mysl, ale to už nejsem já. Tenhle život je fajn, kluci mi pomáhají držet zpátky vztek, nalézt zapomenuté emoce, Liam se beze mě neobejde, už nechci o nadpřirozenu ani slyšet.
A kdyby mi v jakékoliv části mého života kdosi vnuknul, že přijde čas, kdy obyčejná holka bude důvodem mého úsměvu, možná bych se i urazil.
Život klacky, jaké mi házel pod nohy, nešetřil. Poslední dobou však čím dál víc nabývám přesvědčení, že takhle to prostě mělo být.
Co by asi Maddie teď dělala, kdyby včera nemusela tak brzo odejít a tím pádem mi neslíbila, že si ztracený čas vynahradíme? Jak by to šlo dál, kdybych konečně neudělal ten krok? A co kdybych nabídku Alexe a Benjiho tehdy před lety v lese nepřijmul, opravdu skočil dolů? Stačilo pozměnit jediné slovo a já bych se právě nemusel ležérně opírat o linku v cizí kuchyni, kdybych naslouchal Rogerovým radám, mysl by mi neplnila vůně smažících se palačinek. Přehání. Určitě přehání. Žádné nebezpečí nehrozí, nespálím se. ,,Ne," hlavní kuchařka mě pleskne po ruce, než stačím hotovou, odpočívající placku uchopit mezi prsty, ,,ne. Pěkně si počkej."
Přesně o tom mluvím. Nespálím se.
Obrátím oči v sloup, paže založím na hrudi, ne však kvůli respektu, tvář mi září hravostí. Štěstím. Žádné napětí, žádná hloupá nenaplněná touha. Kdykoliv se můžu nahnout a ukázat jí svou náklonnost, že se místo odmítnutí dočkám vřelého úsměvu, o tom už nikdy nemusím pochybovat. ,,Za to můžeš ty. Voní to až moc dobře."
Lichotky, lichotky, lichotky. Stačí pár slov a má přezdívka pro ni hned dává smysl. Vím, jak na ni. ,,Už jen chvilku, po téhle nám zůstane těsto jenom na jednu. Chceš vidět něco, co jsem se naučila?"
Jako bych snad mohl odmítnout. ,,Předveď se."
Nevím, co přesně čekat, hned však pochopím, když pánvičku přechytne do obou ruk. Často jsem se stal nuceným divákem a rozhodčím dvou mužů, co si odmítají připustit vzájemné sympatie, to můj zrak rozhodnul, čí palačinka vyletěla výš. Vždy následuje hádka, protože vítěze místo mého oka určuje moje ego, záleží, kdo z nich mi zrovna leze na nervy míň. Teď se však neusmívám šibalstvím, to upřímná radost mi drží koutky nahoře, když Maddie pánvičkou švihne a palačinka ve vzduchu udělá otočku, až nakonec přesně padne zpátky na teflon. ,,Cha!"
Uznaně přikývnu. Je tak roztomilá, když se těší z takových drobností. ,,Mám já to ale šikovnou holku."
Přesně o tomhle mluvím. Sotva jsem něco řekl, vlastně jsem jen pohladil své ego, zatímco její nálada stoupla, sám se divím, že to ještě vůbec je možné. ,,Je to můj skrytý talent."
Na co ty nemáš talent. ,,Taky se to jen tak nevidí." Dobře, vidí, ale já to dokážu ocenit. Než mě k této schopnosti matka pustila, ztratila dech.
,,Chceš to zkusit? Můžu tě to naučit," obracečkou přendá palačinku na hromádku ostatních, pánev nenechá dlouho suchou.
,,Tak, když chceš riskovat, že zůstane na zemi," odlepím se od linky, paže podél těla. Tolik si cením, že mě kvůli mým kulinářským nedostatkům neshazuje, neznevažuje. Mám neblahé tušení, že částečně mi tak vynahrazuje lítost vůči mé rodině, možná minulosti celkově, co jsem jí nedovolil projevit. Ať už je tahle má skromná teorie pravdivá nebo ne, nikdy není na škodu takové věci umět, být zase o něco víc samostatný. Ani to těsto nebylo tak složité, vlastně jen naházet všechno dohromady.
Dá těstu čas, aby jej teplo přeměnilo v celistvou hmotu, omotá tak paže okolo krku jedinému muži, u něhož je takového dotyku schopna, zároveň u jakého jediného to má teď dovoleno. ,,Co ty nezvládneš, prosím tě."
Krk mi netáhne jen směr, jakým upírám svou hlavu, zároveň se na mě malé děvče v podstatě zavěsí, a tak v předstíraném přemýšlení zvednu hlavu do vzduchu, její tělo tisknoucí se k mému však nenechám bez povšimnutí, a tak ji aspoň chytnu za boky. ,,Taky pravda."
Nedosáhne, proto i když si stoupne na špičky, její rty dosáhnou na moji pozvednutou sánku, cokoliv výš jí odpírám. ,,No vidíš."
To teda vidím. Vidím, jen co přitížím svému krku a nechám svou tvář padnout k její s úsměvem, co sotva stačí zaznamenat, než skloním hlavu úplně a přitáhnu si ji k sobě. Už teď tohoto privilegia využívám bohatě, Maddie však neodporuje, naopak, to ona je většinou iniciátorem. Sama to v sobě držela dlouho, jak mi přiznala, není proto divu, že si oba to zbytečné čekání chceme vynahradit.
Pánev vedle nás blaženě syčí, linoucí se vůně je jediná výmluva, jakou své dívce nabízím a přijímám, na tohle bude ještě spousta času. Konec konců, tahle už je poslední. Že naše myšlenky kolidují, mi jasně dá najevo, když se natiskne ještě jednou, letmo, než nás oba nadobro ovane chlad. ,,Osud této palačinky je ve Vašich rukách, pane Raekene," kývne k pánvi. Neříkej dvakrát. Naposledy, co něčí osud byl v mých rukách, nepřežil.
S temnými myšlenkami v koutě hlavy, kam je zahání vědomí její přítomnosti, si stoupnu před sporák, prsty lapím rukojeť. ,,Mám ji vyhodit do vzduchu?"
,,Přesně tak. Ale rychle, rázně."
Lehce pánvičku nadzvednu a vyhoupnu ji, zaujatě sleduju placku ve vzduchu. ,,Sakra." Sice se odlepila a přetočila na druhou stranu, no část zůstala viset přes okraj.
,,To nevadí, ani mně to poprvé nešlo. Ukaž," obracečkou bez obav napraví mou pohromu.
,,Bude dobrá?" ujistím se, jen co se nad jejím přístupem jemně pousměju a vydechnu.
,,Jasně. Nic se neboj. S čím ji chceš?"
,,Uhm... nevím, klidně stejnou jako ty."
,,Takže ovocná směs může být? Jahodová?" slyším, jak otevře ledničku, zrak držím na pánvičce.
,,Třeba." Nebude už? Tak možná... ne, nestihnu ji sesunout na talíř, tohoto primitivního úkolu, který bych teda určitě zvládnul, se chopí Maddie, vypne plyn, to už ze skříňky vytahuje dva talíře. To je fofr.
,,Kolik?"
Co já vím, zas takový hlad nemám... ale kdo ví, v kolik půjdu zas dneska spát, a že bych si něco udělal sám, to nehrozí. Nenechával Benji v ledničce zbytky od oběda? ,,Tři."
,,Dobře."
Na těch svých nočních aktivitách ale budu muset ubrat, Roger už není jediný, komu jsem zavázaný. On je moje dobrá vůle, pro kterou obětovávám hodiny spánku, zatímco dívka, co se už činí ve finální přípravě, je moje povinnost, pro kterou tu musím v případě nouze být. Povinnost, kterou si můžu užít. Byl bych blázen, kdybych dal na jeho slova. Navíc, spánek mi přece jen dost chybí, možná proto k Maddie přistoupím zezadu a nechám svou bradu odpočívat na jejím rameni, tělem se natisknu na to její, paže ovinuté okolo těla. Tohle mi nikdo nevezme. Ten pocit klidu, pohody, snad kdybych u ní v pokoji nebo v obýváku na pohovce usnul, ani by se na mě nezlobila. Vlastně je mi teď oporou. Hm. Zajímavý to slovní obrat. Vůbec si mě nevšímá, i když určitě vnímá dostatečně. Nemám daleko a opravdu bych usnul, vždyť ani víčka nedržím otevřená. Nechávám se unášet tepem jejího srdce, jemnými pohyby, jak maže palačinku směsí a následně ji překládá, její vůní, co mi teď prozměnu plní hlavu. Chemosignály odkládám stranou, tohle je fajn. Tváří se jí otřu o krk, dech naráží o její kůži, až mě lechtá zpátky. Neodcházej. Opovaž se teď odtáhnout. Já tě nepustím.
To až bouchnutí hlavních dveří naruší tu stabilitu, pochybuju, že zvuk přišel z obýváku, kde blondýnka odpočívá u zapnuté televize.
Tím pádem jen jediná osoba právě mohla přijít domů.
To vědomí jako by mě nakoplo.
,,Čau, Daph." Ne, to není on. Ale ten hlas znám, kdo to je?
,,Zas tu budeš zavazet?" Ano. Tady je náš hrdina.
,,Ahojte, chlapci. Tím myslím vás dva, Oliver se může jít vycpat. Neandrtálec." Takže tentokrát dva Oliverovi kamarádi? No to jsem zvědavý. Doufám, že to nebude nějaký kretén, nerad bych si na něm vybil svoji najednou přemrštěně skvělou náladu.
,,Ahoj." Ale, ale? Kohopak to slyším?
,,Říká blondýnka."
,,Olivere, uklidni se." Fajn, nevím, kdo tenhle první klučina je, odkud mi jeho hlas přijde povědomý, už teď ale cítím, že má srdce na pravém místě.
,,No jasně, jasně. Kde je moje Maddie?"
Cože?
Cos to kurva řekl?
No jasně, to jejich rande... chudák. No snad si vážně nemyslí, že... až se cítím hloupě, jak moc teď zadržuju smích. Sakra, tohle bude skvělé.
,,Nelíbí se mi, jak se k ní chová," radost z mé přítomnosti z Maddie jakoby opadla.
,,Huh? V kuchyni, ale-"
,,Dík. Pojďte."
,,Mám takový pocit, že jen co uvidí svoji Maddie, hned mu ego spadne," zašeptám jí do ucha, než ji letmo políbím na krk. Žádné takové. Neboj, Maddie. Jsi jenom moje.
,,Pravděpodobně ano." Tady je ten úsměv.
,,Fakt bys mohl ubrat."
,,Jakože s čím?"
,,Vážně se ptáš?"
,,Prostě pojďte se mnou."
,,Mně se to nějak nezdá," šeptne nejmladší z trojice chlapců, jehož tvář už se mi rýsuje v mysli.
,,Ani mně."
Notak... co ti tak trvá, Oli? Už chci vidět tvůj výraz, až zjistíš svou definitivní prohru. Věřím, že i Maddie napjatě čeká, nemůžu však říct, že by to na sobě nějak dala znát, jako bychom horlivou debatu ani neslyšeli. Oba dva čekáme, až se přižene bouře.
,,Ahoj, Ma-"
A máš to.
,,Ajaj," blonďák mi vytrhne slova z úst.
Přesně tak. Ajaj.
Až teď od Maddie zvednu hlavu, jednou rukou ji dokoce pustím, abych se k chlapcům mohl napřímit, prohlédnout si je. ,,To je mi přivítání," obrátím zrak k prostřednímu z nich, hodně se držím, abych se nezačal smát na celý byt. Neusmívá se, jak předtím bylo znát z jeho hlasu, míč sotva ještě svírá. To on ji takhle má držet, ne já. Smůla, parchante.
,,Ahojte," Maddie se k nim taky natočí, má ruka z jejího boku nesjíždí. Trochu ho potrápím. Pěkně mu vryju do paměti, kdo jediný se Maddie může dotknout na místech, o kterých si zbytek nedovolí ani nechat zdát, jinak se se zlou potážou.
Sánka mu doslova padne, no hned se zamračí. Posluš si. Pobav mě. ,,Děláš si ze mě prdel? Madds, co to kurva?"
No tak to pozor. Takhle s ní mluvit nebudeš. ,,Laskavě se zklidni," úšklebek přejde ve vážný tón.
,,Nazdar, poslíčku. Ani tentokrát jsi nám nedonesl tu pizzu?" blonďák se snaží aspoň trochu odlehčit atmosféru.