Neptej se

XXXVII.

Proběhne úprava (někdy)

Zažehnání zla.
Existuje vůbec něco takového?
Hrůzných doktorů jsem se možná zbavit, ale ty vzpomínky, trauma vryto hluboce do duše malého chlapce, tam navždy zůstanou. Špatné svědomí způsobeno ranými chybami se mě nepustí, ať už bych dělal cokoliv. Během uplynulých letech jsem došel k závěru, že by nepomohla ani smrt. Ten neviditelný stín připomínek se nás drží. Možná připustí náplast na ránu, ale ta tam zkrátka zůstane. Navždy. Jakmile někdo jednou okusí sílu PTSD, post traumatické stresové poruchy, jen těžko mysl jejímu vlivu odolává do nekonečna. 
Nemluvě o tom, když je trauma čerstvé. 
To děvče ke mně přivinuté, s hlavou odpočívající na mé hrudi, mě už mnohokrát přesvědčilo o své křehkosti. Dodnes se proklínám za noc, kdy mě znova a opět probudila z noční můry, a já jsem se kvůli soustředění nikoliv na vděk za její záchranu, nýbrž vztek z její nepřiměřené dotěrnosti, neudržel a vybuchnul jsem ve slova, jakých budu do smrti litovat. Nedokážu říct, jak přesně se přes tuto neshodu přenesla ona, jestli se jen nepřetvařuje jako místy já a taky ji to v koutku duše nehlodá jako mě její podezření z nevěry. Teď však ani na jedné situaci nezáleží, protože se před nás postavil problém nový. 
Když sjem po ní křičel já, nemohla čekat, že bych jí snad jednu vlepil nebo hůř. Co se ale týče nezvané návštěvy bratra její spolubydlící, nechybělo mnoho a obavy nemusely zůstat u obav. 
To by za obyčejnou facku mohla být děvčata vděčná. 
Málem je vzali. Kdybychom s Rogerem včas nezasáhli, nemuseli jsme Maddie a Daphne už nikdy vidět. 
Daphne je silná. Psychickou pohodu možná zprvu jen předstírala, ale to je pochopitelné, to její bratr to celé zkurvil. Maddie je slabá. Už uběhla nějaká doba a ona je stále tišší než dřív, a já jsem čím dál zoufalejší. Je to těžké. Jde o další překážku, přes kterou se ale musíme přenést, která... když budu trochu sobecký, což snad nikdy nebývám, a pokusím se na celé té trabli najít alespoň něco pozitivního, mi pomáhá zlepšit svůj charakter. V to doufám. Všímám si její nálady, celé dny ji kontroluju, i teď si ji vinu k sobě, nedovolím si ji obrat o své teplo. Teď nezáleží na mně. Teď záleží jen a pouze na ní. Mám o ni obavy, vůbec nevím, jak to dál budu zvládat. Jak to budeme zvládat oba, my dva. Jak se my dva bude dál vyvíjet. Ale potřebuju ji.
Asi.
Když si povzdechne, pohladím ji, přivinu si ji blíž a dám jí pusu na temeno. Jemnější a starostlivější než předtím. Už předtím, když jsem jí slíbil, že počkám, jsem sobě slíbil, že se budu sakra snažit. A to plním.
Je to ale dost?
Já už totiž víc nedokážu.
Pravděpodobně to nestačí. Vždyť z jejích očí, kterýma ke mně vzhlédne, když si bradu opře o mé rameno, se vytratily jiskřičky, místy si stále všímám stop slz, nepřiměřené únavy. To reklama odvrátila její pohled. Komedii je tak na chvíli přítrž, i když... nesmějeme se ani jeden. Maddie na to nemá myšlenky a já cit. ,,Nemáš hlad? Nedonesu ti něco? Vodu? Nebo si objednáme? Řekni si."
Něco si objednáme. Věta, za kterou bych od Madelyn Lambernové normálně dostal za uši. Tyto časy jsou však všechno jen normální. Potřesu hlavou, pokrčenými prsty ji hladím po paži. ,,Já jsem v pohodě. Ale co ty? Ještě jsi nejedla, co jsem přišel."
Nechci se nechat tak snadno uchlácholit jejím třesením hlavou, vždyť já jí chci jen dobře. „Nemám hlad. Ale jdu si pro vodu," a skutečně se postaví. Dobře, aspoň něco. Aspoň se totálně nezabíjí, neničí své tělo do té poslední kapky. Ruku z ní spustím až ve chvíli, kdy není na dosah, tentokrát si povzdechnu já. Tolik mě to mrzí. Měl bych dělat víc. Ale co?
Teď nic.
Po pohovce se posunu níž, trochu si narovnám ztuhlé tělo doposud přetrvávající v jedné pozici kvůli přítomnosti živého závaží a zadívám se na televizi, i když ji stejně jako před několika vteřinami i minutami sotva vnímám. Prsty klepu ani nevím jak, snad je sám vůbec neovládám. Měl jsem je snad dodělat? Pomohlo by to holkám ke klidu?
Měl jsem je donutit se třesoucím se děvčatům omluvit?
Měl jsem nechat Jeremyho, aby se Daphne omluvil? Uklidnilo by ji to a tím pádem i Maddie?
Impulzivita. Pronásleduje mě cel roky. Ale co jiného jsem měl dělat? Chtěli je vzít. Do prdele, chtěli unést Maddie, mou Maddie. To bych si neodpustil. To by Alexej s celou jeho partou teprve litovali. Celá záležitost by se totálně nafoukla, začali by se do ní míchat kluci, Alex a Benji, kamarádky od Maddie, její rodina, Harry, Anne...
Tak moment...
Není to náhodou...?
„Hm. Maddie," nakloním hlavu přes rameno, Maddie totiž stále neopustila kuchyň, „ženská v televizi normálně vypadá jak tvoje ségra."
Vrátí se bez pití, bez jakékoliv skleničky, ta ještě nenapuštěná zůstane v dřezu. Už bych i nějak reagoval, možná se pro ni odebral sám, ale toto období je klíčové. Emoce. Chemosignály. Z výrazu ve tváři nic nevyčtu. „Byla to ona," otočí se na mě.
Tak proč ten smutek? „To fakt?"
usedne zpět s prsty v klíně, falešným úsměvem zakrývajícím rty nepříliš vzdálené od chvění smutkem. Nerozumím jí. Vždy, když si myslím, že už mám vědomost na dosah... „Uhm. Zmiňovala to už dávno, ale nevěděla jsem, že... wau. Tak úspěšná. A nádherná. Jsem na ni pyšná, moc."
S prsty na její lopatce možná přikyvuju, avšak slova tolik nevnímám. Naprosto totiž kontrastují s upřímností. A já to tak přece nemůžu nechat. To bych si pak od svědomí pěkně vyžral. „Všechno dobrý?"
„Jasně," přikývne a chytne mě za ruku, snaží se mě tak přesvědčit podobně jako očima.
Ale já nejsem hlupák. A mrzí mě – ne, už mě začíná přímo frustrovat, že zapomíná, že... „Maddie."
„Hm?"
„Za tu dobu, co mě znáš. Nedošlo ti ještě, že mně lhát prostě nemůžeš?" Odmlky se nechopí. Jen ji spaluje uvědomění zalito vinou. „Spusť. Pohádaly jste se?"
Skrčí obočí, hned začne třást hlavou. Popírá. Neustále mě podceňuje. Dobře, ano, jsem necitlivé hovado, ale ne, když se snažím o opak. Což bývá právě s ní. „Cože? Ne. Nepohádaly jsme se." Tak? „Já prostě... já..."
No vida, že to jde. To musí být vážné, když to jde bez dalšího nátlaku. Když jí klesnou víčka.
„Závidím jí."
Opět nakrčím obočí, procházet vlasy nepřestávám. Chytám se čím dál míň. Maddie... Neřešili jsme tohle už? Několikrát?