Neptej se

XX.

Už je mi to fakt trapné psát... ale proběhne úprava

,,Uhm... Theo?"
,,Hm?" zvednu hlavu od lísajícího se štěněte. 
,,V kolik... že jsi říkal, ať tě zavoláme?"
,,Ve čtvrt, proč?"
,,No..."

A tak už po několikáté z kapsy vytáhnu telefon, jen abych si mohl připomenout, že nestíhám, přičemž nechám z úst vypadnout další z mnoha nadávek. Původně jsem měl na čtvrtou hodinu zvonit na byt ve třetím poschodí, místo toho jsem se své spolužačce deset minut předtím omluvil ve zprávě a změnil místo setkání na naši cílovou destinaci, ke které se od útulku člověk potácí kratší dobu. Tolik doufám, že můj pozdní příchod minimálně děvčata omluví. Opravdu jsem neměl v plánu zapomenout, ovšem situace, s jakou se na pracovišti právě potkáváme, mě zatáhla do časové nevědomosti, kvůli jaké já teprv otevírám dveře a vcházím dovnitř herny, zatímco trojice spolubydlících už určitě sedí a netrpělivě čeká na toho, který atmosféru dost možná jen znepříjemní.
Ale to celé je jen otázka.
Co se mezi mnou a Maddie stalo, jsem si uběhlé dny připomínal bez přestání, proto jsem tolik uvítal zvýšenou potřebu mé maličkosti v útulku. Jenomže když se ke mně přilísal můj dlouholetý chlupatý přítel a mně byl dopřán klid při zaboření do jeho srsti, srdce mi poskočilo vzpomínkou na vnitřní sjednocení, k jakému stačil jediný dotek. Tolikrát jsem ho předtím zažil, tolikrát jsem se k němu uchýlil, v drtivé většině případů v o hodně vášnivější formě. A přesto až od brunetky jsem se nechtěl odtáhnout. Bylo to proto, že jsem musel? Protože zakázané ovoce chutná nejlíp? Buď to anebo mě přece jen pohltily nepoznané city, jaké cítím jen a pouze v její přítomnosti. Proto mi taky myšlenka, že bych dnešek zrušil, tolikrát proletěla hlavou. Absolutně netuším, jak to mezi námi bude dál. Zapomněla? Odpustila? Posnula se dál? Nebo jsem jí snad pomohl zbourat zábrany a konečně se někam dostala se svým středem zájmu?
Jsem rád, že se mi v přívalu myšlenek podaří vyptat si správnou velikost bot, které taky záhy obdržím, teď už stačí jediné. Najít trojici, Do které ani v nejmenším nezapadám. 
Daphne je mi zakázána. A vlastně už na ni ani nemám pomyšlení jiné než jako na kamarádku.
Oliver mě nesnáší. Ale na jeho obranu, nesympatie jsou vzájemné.
No a Maddie... netuším. Upřímně netuším. Ale jednou bych to zjistit musel, tak proč ne v obklopení jejích spolubydlících, jejichž přítomnost mě udrží od jakékoliv omluvy, no zároveň od sebemenšího dalšího kroku?
Nezbývá mi než doufat, že to dopadne... přijatelně.
,,To fakt nemá hodinky? Nemohl se líp zařít? Teď kvůli němu ztrácíme čas."
Jo. Támhle jsou.
,,Přestaň být nervózní," odpověď kurdlinkovi snadno přiřadím přívětivé blondýnce, přesně kopírují její hýbající se ústa, skupinku už nejen slyším, ale také vidím, ,,vždyť se nic neděje, to se stává."
Děkuju. Přece jen ale, omluva asi přijde vhod. ,,Pardon, omlouvám se, problémy v práci," Olivera pohledem jenom prolétnu, to Daphne skutečně patří mé díky. 
,,Prosím tě, úplně v pohodě. Chápeme to," ujišťuje mě hned, jak jsem předpokládal.
,,Ale příště by ses opozdit nemusel, kdo má na tebe furt čekat." Čekal jsi na mě poprvé, tak zavři pusu. Kolikrát já jsem čekal na tvého bratra. Vy Austinové jste tak strašně nevděční.
No ale to máme dva ze tří, kde... aha. Brunetka se skrývá před světem za nápojovým lístkem, přece jen mě však přivítá alespoň pohledem. A ten mluví za vše. Když se zaposlouchám, její srdeční tep přidá na rychlosti, a to tomu mému neubírá ani v nejmenším. Nezapomněla. Samozřejmě, jak by mohla, zase nejsem hlupák, nemyslel jsem si, že by... ale tohle... sakra, teď to mezi námi opravdu bude jenom divné. Co jsem čekal. Když ne ona, musím se snažit já vrátit věci do původního stavu. Protože o ten vztah s ní přijít nechci. O bezpečné místo, jaké se mi teď v mysli při pohledu na její nejistotu rozplývá. ,,Ahoj, Maddie."
,,Uhm... ahoj." Ne, ne, ne... sakra. Je to v pytli.
,,No. Můžeme konečně začít?"
,,Jdi si zapálit, vždyť jsi totálně nervní," zklidní blondýnka jediného dalšího chlapce, kterého určitě spíš než pasivita k takové horlivosti popudil intenzivní kontakt jeho snu s jeho noční můrou. No ale má pravdu, není důvod dál tu takhle stát. Ale třeba když Oliver zrovna bude u dráhy, podaří se mi Daphne nějak poslat za ním, takže když si...
,,Obsazeno," provokatér mě stačí předběhnout, přímo rafinovaně zaujme místo vedle brunetky. Za normálních okolností bych tvrdil, že jí prostě chce být blíž, jeho úšklebek však jasně značí, jak si mou prohru užívá. Chce mě vytočit. Jenže já se nenechám. A tak sic jsem zbrkle v šoku zastavil svůj plynulý krok a i přes množství nadávek svrbicích mě na jazyku, jen si povzdechnu při pohledu na jeho ruku ledabyle přehozenou přes opěradlo té, jakou zahřívá Maddie, po které se taky letmo ohlédnu, než napravím nakřápnuté sebevědomí blondýnky a zpříjemním jí život svou společností, aby se necítila ukřivděná, že dva ze dvou přítomných chlapců se odebrali právě k druhému děvčeti. I když, nebudu lhát, že by ji to nějak mrzelo, nevypadá. Ale ani jí nehodlám dlouho věnovat pohled, radši svou jemnou skleslost přenesu do předklonu, jak vyměním své bílé tenisky za boty speciálně modifikovány pro tento sport. Na hrudi mě pálí pohled, jakým Maddie obdarovává mého rivala, i když... nemělo by. Zapřísáhnul jsem se, že od ní dám ruce pryč, domluvili jsme se, že na bližší fyzický kontakt, jakého jsme se dopustili, zapomeneme, a přesto mě bolí úsměv, jaký věnuje jemu místo mě. Takhle se dívávala na mě. A má se tak dívat jenom na mě.
,,Fajn, řekl bych, že dámy mají přednost. A protože zároveň i starší, jsi na řadě, Rhodesová." Ani se nemusím ptát, kde se v tom věčně nabubřelém klučinovi najednou bere tolik sebevědomí, že dokonce i on sám něco organizuje, což přímo rozporuje se slovy jeho staršího bratra. Ale já se nenechám rozhodit.
,,Fajn," Daphne souhlasí, zároveň se nenechá dlouho prosit a nechá stoličku vedle mě, aby ji ovál chlad. 
Musím se soustředit na hru. Dělat, že je opravdu všechno v pohodě. Před Maddie, před Oliverem. Není zvyk vidět jeho ego tak vysoké, no ani si zvykat nehodlám. Jak že to říkal? Nejdřív holky a nejdřív starší? Se tak ochotně nabídnul, že půjde až poslední? Pochybuju, že narozdíl od svých spolubydlících není devadesát pětka. ,,Takže Daphne, Maddie, já, ty?" vzhlédnu k němu, jen co tkanička drží v suku. Hmm, nebo že by byl opravdu devadesát čtyřka jako já? I kdyby, to je jedno. Když nás dva vedle sebe člověk postaví, jen jednoho by označil jako muže, zatímco druhému by nazval chlapcem. Tomu dopomáhá jak jasný nepoměr svalové hmoty, tak mé strniště, navíc já jsem se už před lety zařadil mezi pracující, zatímco tady frajer ještě pořád využívá studentskou slevu v McDonaldu.
,,Přesně tak," přikývne v souhlasu, bez sebemenších námitek.
,,Tohle bude pohroma. Já bowling vůbec hrát neumím."
Ale. Ono to mluví. 
Ne, teď vážně, mrzí mě, jak se v mé přítomnosti cítí, a to jen kvůli mé nezodpovědnosti. Ani nechci vědět, co si teď asi myslí.
,,Nic se neboj," uklidní ji Oliver lítostivě, i když to v něm přímo hoří. Nic bych se nedivil, kdyby se o její stehno začal třít tím svým. Netuším, kam až je schopný zajít, ale nemám z tohohle kluka dobrý pocit. 
Radši své soustředění přenesu k dívce u dráhy, mám takový pocit, že u ní asi bude můj pohled většinu tohohle času. Jako jediná nepřidává bouři, jaká otřásá celým mým nitrem. Pečlivě sleduju růžovou kouli kutálet se po dráze, dokud spolu s hlasitou ránou část kuželek neztratí svůj balanc. ,,Uh. Mám ještě jeden pokus na to shodit zbývajících sedm."
,,Co vám nabídnu?" zeptá se chlapecký hlas, jen co se otočím, okamžitě ho bez problému přiřadím číšníkovi.
,,Tak," Oliver se znovu ochotně ujme slova, ,,dvě deci červeného, jedno velké pivo, a..." pohledem přeběhne mezi námi dvěma. Objednávka velké citronády mě na jednu stranu uklidní, hned mám lehčí svědomí objednat si colu, nebudu jediný vyhýbající se alkoholu. Na Olivera možná žádný vliv mít nebude, na druhou stranu Daphne to snad nepřežene. Třeba se jí bude líp hrát, vždyť i druhému pokusu čtyři kuželky hrdě odolaly.
Nebo minimálně víno zažene tu frustraci. ,,Můžu se na to vysrat, fakt," stolička vedle mě její zbrklostí zavrže, dokonale kryje odsunutí židle brunetky, na které je teď řada. Možná bych ji i povzbudil, podpořil víc než úsměvem, no ani na ten se teď nějak nezmůžu, musím zatřást hlavou, abych přestal zatínat zuby při pohledu na způsob, jakým si Maddie dostane do bližšího povědomí, očima se opravdu nezdráhá. Má jediné štěstí, že ho nevidí, určitě by ráda nebyla. ,,To dáš, Madds," uklidní ji ještě. Uh. Tohle jsem si fakt mohl nechat ujít.
,,To jste ještě nebyli hrát?" obrátím zrak ke své záchraně.
,,No, já a Oli ano, ale Maddie takhle s námi jde poprvé."
,,Sakra!"
S trhnutím se otočím k dráze, nevědom situace, ovšem na tváři se mi hned rozleje jemný úsměv, když zjistím, že celý problém spočívá v nadměrné tíze vybrané koule. ,,Zkus tu oranžovou, to by měla být šestka. Ukaž," okamžitě vstanu, abych jí připomněl, že tu pro ni jsem. 
Úsměvu je však ve vteřině konec.
,,V pohodě, svalovče," vtěrka vstane tak rychle, že židle div nespadne na zem, dnes podruhé mě předběhne, avšak tentokrát si neodpustí ironické poplácání po rameni, a já se musím opravdu držet, abych mu tu hnátu ve vteřině nezpřelámal, i když by do pár hodin byl jako rybička, ,,zvládneme to." 
Ale snad ještě víc mi čelist zatíná úsměv, s jakým mu Maddie i verbálně poděkuje. A mně tak nezbývá než poníženě padnout zpátky vedle blondýnky, zrak upíraje na dvojici u dráhy. ,,Občas je fakt protivný," snaží se mi ulevit, avšak marně.
Její nešikovnost ve mně nevyvolává žádnou emoci, chabý výkon je poslední, co mě teď zajímá. S takovouhle si za chvíli odřu sklovinu. ,,Říkala jsem, že to neumím," zkonstatuje, když koule po metru cesty skončí ve žlabu.
,,Počkej, pomůžu ti."
,,Občas?" odvrknu Daphne potlačovaným hněvem. Stačí uvědomění vzdálenosti mezi nimi, fakt, že je menší, než mezi Maddie a mnou. To já jí mám pomáhat. To já jsem tady od toho. Předloktími se o kolena zapírám tak silně, že jen čakám, až si jedno do druhého zarazím.
,,Fajn. Většinou. Je soupeřivý."
No neříkej. 
Příchozího číšníka s našimi objednávkami všichni čtyři odignorujeme dokonale, pozornost se táhne ke dvěma spolubydlícím u dráhy, které by na první pohled cizinec spolubydlícími rozhodně nenazval. Ale notak, vždyť se k sobě ani nehodí. A za svým přesvědčením si sedím o to urputněji, když jí Oliver možná podá kouli, no u toho jeho ochota nekončí. A já cítím, jak mi srdce vynechá úder. Takhle jsem za ní stál já. Mé tělo úplně stejně kopírovalo to její, když jsem se po několika jejích neúspěšných pokusech o hození klacku neposednému vlkovi rozhodnul vzít záležitost do svých rukou. Takhle jsem její tělo pociťoval já. Má ji hřít teplo mého těla, a ne... ne... uh. Ne. Asi to takhle má být. Sebevíc se mysl snaží rezignovat, pěsti v sevření nepovolí, a to stačí, aby se jí nosem otřel o krk. Tam, kde jí jemné chloupky vstávaly pod náporem mého dechu. Nevnímám instrukce, jaké jí věnuje, i hudba jako by najednou utichla. Všechny zvuky tlumí nános soustředění, jež plní mou mysl, pečlivě sleduju každý jediný jejich pohyb, poslouchám srdeční tep. Zrychlil se jí. Nikdo by mě neprobral z tranzu. To až moment, kdy s jeho pomocí opravdu nezůstane jediná kuželka stát, je teprv ten, který odvrátí můj zrak a povolí sílu v rukách, kterou mi už pokřupaly klouby jako bublinková fólie, abych jakákoliv slova mohl skrýt za suchost v hrdle. Bublinky mě pálí, štípou, není to však nic ve srovnání s pocitem, jaký mi dává pocítit pohled na sebestředného chlapce, jenž v pažích třímá tu, která mi rozzařovala den. Co jsem se však tehdy odtáhnul od jejích rtů, měsíc přece jen převzal kontrolu, zakryl tu hvězdu, nedovolí záři, aby pronikala, nedovolí mi vyjít z noci do dne, ze tmy do světla. Zatmění slunce, jev, jaký vždy miliony lidí vítají s nadšením, soutředí se na vizuální stránku věci, a tak pomíjí ten chlad. Jenomže já? Přemýšlím, že si znovu obleču svou mikinu, co jsem přehodil přes židli, látku, která už navždy bude moje. Už nikdy ode mě Maddie žádnou nepřijme, tím jsem si jistý. 
,,Jsi na řadě, Theodorku."
No já mu snad zpřelámu prsty.
Sklenice kupodivu nespadne, když dnem dopadne na stůl, jak vstanu, Oliverovi sotva věnuju vražedný pohled, nechci si do paměti zarývat ten vítězný úšklebek. Zaťatá sánka nedovolí žádným slovým vyjít napovrch, vždyť ani není, co bych spoluhráčům sdělil. A tak se jen přísným krokem odeberu k dráze, po chvilce přemýšleni strčím prsty do koule s druhým největším číslem napsaným bílou barvou na matném povrchu, druhou rukou ji podepřu, kdybych se náhodou vzteky zapomněl, aby mi se silnou ranou nepadla na zem. To by se Oliver určitě mohl dotrhat smíchy. A právě jeho tvář se na mě šklebí místo kuželek, culí se, šeptá, že to nedám. Vře to ve mně tak silně, nejradši bych mu hlavu rozerval ve dvě půlky, proto na nic nečekám a pošlu kouli po dráze, plný očekávání. Jako bych slyšel jeho smích, těžko říct, jestli jen v hlavě nebo i v realitě, když můj hod dvěmi kuželkami ani nepohne.
,,Páni, ten musí mít pěkné nervy... z práce." 
Přísahám, ještě jedno slovo a už žádné další nevyslovíš. 
S nadějí uchopím druhou kouli stejné tíhy, vlastně se ani nerozmýšlím, než ji hodím. A zbrkolst mě taky ve vteřině dožene, když se koule po dráze možná prožene rychle, no vezme s sebou jedinou kuželku. Ta poslední stojí, doslova se mi vysmívá. Ani na hloupý bowling nemám. K čertu, Raekene, kde myslí lítáš poslední dny?
Nemusím se ptát dvakrát. Vím to. Ale ani se po ní neohlédnu, jen se s výdechem značící lhostejnost posadím zpátky, aby hrdina nemusel dlouho čekat. Cítím výsměch z jeho pohledu, úsměvu, jaký mi bez pochyby věnuje. Kéž bych mohl nevnímat. Ignorovat. ,,To nevadí, nemůžeš být nejlepší ve všem," konečně on opustí stůl. Ve všem? No dobrý, poslouchám. V čem jsem nejlepší? Možná tak v litrech krve na rukou, v tom na mě nemá ani jeden z vás. A tak se ptám, je vůbec čím se chlubit? V čem jsem lepší než tady kudrlinka? Lepší jako člověk? V ničem. 
,,Já ho proplesknu. Držte mě," blondýnka odpije z vína, vlastně mě tak probere ze zamyšlení, a tak si až teď všimnu, že Oliverova vrhu se zalekly figurky všechny, jeho postoj značí čistý strike. Kdyby takhle pod jeho rukou radši padali lovci, hned bych k němu nabral respekt. A upřu zrak na tu, jíž teď patří dráha, čelit pohledu brunetky by znamenalo nejen vzpomínky na moment, který mezi námi všechno zkazil, zároveň by mi v zorném poli překážel ten skřet. A o to vážně nestojím. ,,No dobře, jdu na to."
Hádám, že nic moc mi neunikne, když na chvíli polevím v předstíraném zájmu, a tak, abych si schladil nervy, vztáhnu ruku ke stolu pro své pití, ovšem jen co pohledem zavadím o dvojici naproti, mám pocit, že mým sevřením se sklo sesype na zem jako hromada střepů. Vážně doufám, že jí tak okatě nečumí do výstřihu jen pro potěžení z méh vzteku, protože větší uboho st jsem neviděl. Navíc Maddie je na tyhle věci háklivá, to vím i já, někdo, komu emoce v drtivé většině připadů unikají, přesto jsem to já, kdo v mysli kárá druhého za držení svého draku v tom málu, co odekrývá sotva rozepnutý zip mikiny. Chudák Maddie, kdyby jen věděla... kolikrát už ho takhle nepřistihla? Kolikrát na ni myslel, když si rukou zajel do kalhot? Hnusí se mi čím dál víc. Že já toužím po jeho žárlivosti je jedna věc, že on touží po mojí... takhle svět nefunguje. Jenomže ho nemůžu upozornit, okřiknout, svalit na zem, to nejde. A tak ho jen smažím pohledem přes sklenici, v hlavě myšlenky, jak bych se s ním vypořádal nebýt publika. ,,Zdá se mi to nebo tu něco smrdí?" koutky mu ne a ne spadnout. Uh. Mám tohle vůbec zapotřebí? Však on jednou dostane, já mudám, zahrávat si s Theodorem Raekenem. Ještě pozná, do čeho se namočil.
,,Já nic necítím," zkonstatuje zmatená brunetka.
,,Hmm." Kdyby jen tušil, že jeho slovům dokonale rozumím... samozřejmě, že cítí můj vztek. A nos mu dost možná za chvilku upadne, jak můj vztek stoupá a stoupá, když se jí dotkne, jak jsem to ve snech dělal já, uleví jejím ramenům od vlasové přítěže, prsty jí pejede po krku, mám pocit, že každou chvílí vybuchnu. Každý pramen vlasů, jakým jí prsty projde, ve mně přetrhne další nitku, moc jich už nezbývá. Nic než nadávky neplní mou mysl, žádné jiné oznaení pro něj momentálně nemám. Mám jediné štěstí, že část mě se přece jen ještě drží, a tak radši sklenici vrátím na stůl a zrak upřu na blondýnku, ta jediná mi nedává najevo prohru.
,,Dnes jsi fakt krásná, Maddie."
I pouhé šeptání mi rve uši, uh, kdyby radši zavřel hubu. 
,,Děkuju, Oli."
Co to se mnou je? Nemůže mi přece tolik vadit přítomnost druhého, slíbil jsem, že od ní dám ruce i myšlenky pryč. Nemůžu. Nesmím. A přesto mě myšlenka Olivera vedle ní, u ní, s ní přivádí k šílenství. Maddie je moje. 
,,No, a jsem skončila."
Ještěže mám tu Daphne. ,,Nějak si fyzikálně vypočítej, jak by to šlo, ne?"
Smích obou děvčat ve mně zázrakem žádný náznak radosti neprobudí. ,,Podle mých skromných výpočtů... je to v prdeli."
Kdybych neměl blízko k vraždě, určitě bych se zasmál, proto nechám něco připomínající ten veselý zvuk opustit mé hrdlo, abych nepůsobil jako necita. ,,Notak, to zvládneš."
,,Nezvládne. Neexistuje." No jako by od tebe někdo čekal podporu.
,,Díky za podporu, Austine, fakt že jo."
,,Neposlouchej ho. Zvládneš to s přehledem."
,,No... já vám nevím. To by neshodil ani mister světa." Tak od Maddie bych takovou reakci čekal jako poslední.
,,Pche, no teda, Lyn. I ty?"
Moment, moment, moment... Lyn?  Aww. Tahle milá přezdívka, kterou určitě někdy použiju na potrápení, však neubírá na překvapení, jaké potlačuje můj vztek, při pohledu na brunetku lehce nadzvednu obočí. ,,Zrovna od tebe by člověk čekal podporu."
S úsměvem lehce pokrčí rameny: ,,Vždyť ale já neřkám, že konkrétně Daphne na to nemá. Jenom... zdá se mi to nemožné." Zvláštní. Jak dlouho už se naše pohledy neprotly?
,,Je jen realistická, narozdíl od někoho nidí nulové šance."
Tebe se na názor nikdo neptal. Svůj postoj jasně potvrdím přivřením očí jeho směrem. ,,Já si myslím, že to zvládne."
,,No," přehodí jí paži přes ramena, ,,my si myslíme, že ne."
Varuju tě, Austine. Sundej z ní tu pracku dolů. 
Nebýt mě, na podobné deteky bys mohl zapomenout. Sakra, vždyť to já jsem jí pomohl! To díky mně sebou teď Maddie netrhla a... uh. Měl jsem s tím počítat. A počítal jsem, no realita...
,,Uh..." Daphne podpoří mé myšlenky. Přesto jsem to já, komu zuby skřípou o sebe.
Radši poroto vzhlédnu k Maddie, doufaje, že nervy povolí. ,,Tak to podle mě Daphne dost podceňujete. Notak, Maddie, vážně jí nevěříš?"
,,Já..."
,,Co na ni jdeš přes city?" zastane se jí okamžitě Oliver, jako bych jí snad chtěl ublížit. Uh, nikdo přes city nejde, tupče. Kdybys ji radši nechal mluvit. ,,Vždyť se na ty kuželky podívej, jenom zdravě uvažuje."
Opravdu ke kuželkám odvrátím zrak, opravdu uvažuju. Hmm. Ale tak, kdyby Daphne hodně chtěla... ,,Vsadím se, že to zvládne," opřu se zády se založenými pažemi. 
,,O co? Hm?" chytí se hned Oliver, jeho tvář mě hned znovu zaujme. O co? Jestli čekáš, že řeknu o Maddie, tak jsi vedle, pako.
A tak jen pokrčím rameny: ,,O cokoliv." Ale s tebou se nesázím. ,,Copak?" Maddie získá veškerou moji pozornost. ,,Máš strach, že zase prohraješ?" A můj úsměv je zpátky, i když škodolibý. 
A ona mou snahu vřele přijímá. ,,Ale kdeže. Fajn, řekni si."
,,Hmm." Potřebuju mít záruku času s ní. Váhradně já, žádná společnost. ,,Když vyhraju, když Daphne všechno shodí... mám u tebe další jídlo. Ne, počkej, to už tu bylo," navíc měsíc čekat nehodlám, ,,tak třeba... něco mě konečně naučíš."
,,Hmmm. Například tu pizzu?"
,,Třeba." A najednou jsem já ten, komu úsměv na tváři přimrznul, zatímco Oliverovi spadnul. ,,Slyšíš to, Daphne?" tvář možná směřuje k blondýnce, z brunetky ne a ne spustit zrak. ,,Koukej se snažit."
Jsem zvědavý, jestli se třeba nepostaví proti mně a nepokazí hod schválně. Co já vím, co se dělo po tom, co jsem jejich byt opustil. 
,,Nedá to. Hold, budeš muset žít z donášek."
Zapomeň, Austine. Ty mi teď náladu opravdu nezkazíš. 
Naposledy se uculím na Maddie, nechám ji pohledět na mé sebevědomí, než jej nahradí jisté obavy, když se znovu soustředím na fyzičku a její hod. Notak, Daphne, prosím... jestli tohle shodíš, máš to u mě, fakt. No... pojď... Nohou snad proražím linoleum, jak rychle mi klepe o podlahu, sakra, tohle potřebuju vyhrát. Přivolávám veškeré dostupné síly vesmíru, jak mi to radil Benji, když k Bohu se modlit nechci a nehodlám, a... mám pocit, že se to opravdu vyplatí... nebo... ne, doprava, doprava... 
,,Spadni! Dělej!" křičí zoufale Daphne, pevně drží se mnou, mám ji na své straně. A to je ta pozitivní energie, jakou využívám, naděje neklesá, naopak...
,,Ha!" vítěskně tlesknu, až se rána rozezní. Tak tohle bylo o fous. ,,Říkal jsem to," můj pohled znovu ukradne Maddie. 
Ta jen poraženecky zvedne ruce do vzduchu, vzdává se mi. ,,Uznávám, máš lepší odhad, modroočko."
Ano! Jsme zpátky na přezdívkách. Uh, přece jen ta pusa nebylo úplné fiasko. Tohle jde dobře."
A Oliver se vzteky div netřese, jak zatíná sánku. Do háje, nechápu, čím jsem si tohle zasloužil, ale přísahám, do konce měsíce nikoho nezabiju. Konečně to není můj vztek, co narušuje pohodovou atmosféru. ,,Jdu si zapálit," popadne mikinu a opustí nás, samozřejmě nás to všechny strašně mrzí. Tak, ještě Daphne by se mohla vytratit. 
,,Díky za podporu, Theodore," posadí se zpátky za mnou, takže hádám, že nic, co jsem měl v mysli, se nekoná. 
,,Jasná věc," usměju se na ni konečně upřímně, vítězným úšklebkem spaluju Olivera, než se ohlédnu po té poslední. Ale... proč vstává? Nechce jít za ním, doufám.
,,Jdu si ještě pro jednu citronádu, Daphne, objednám ti víno?"
,,Díky, Maddie," přikývne blondýnka, ,,jsi poklad."
Po pouhých slovech se Maddie přímo rozzáří, nepřestává mě udivovat. Kolik se toho od ní ještě nenaučím. ,,A tobě, Theo? Tu colu?"
Až moc dlouho jsi nevyslovila mé jméno. Tón nikoho jiného tolik nesrší něhou, s jakou si dokážu představit bý hýčkán. A mě mrzí, že zatřesením hlavy musím odmítnout. ,,Já ještě mám, ale děkuju." Kde jsou ty chvíle, které jsme mohli strávit pohledem jeden na druhého bez potřeby odvrátit zrak? Žádná jiná si nezíská můj pohled, jaký věnuju tobě. Avšak žádný jiný si nezaslouží tvůj pohled míň než já, snad až na Olivera a toho parchanta, co ti v minulosti ublížil. Ale... ať už máš oči pro kohokoliv... byl by lázen, kdyby si tě nechal ujít. 
,,Dobře teda... tak..." A přece nás opustí.
Daphne do sebe naleje zbytek vína, zaznamenám periferně, když nedokážu spustit pohled z brunetky kráčející pro novou dávku nápojů. Zhluboka vydechnu, místo skleslosti však vypustím úlevu. Jako bychom... byli zpátky v normálu. Jenomže teď je to jiné. Stačila jediná pusa a já... vím, že nestačila. Chci toho víc, uh, Maddie, proč jen je to celé tak složité. Proč jen má Roger v tomhle pravdu. Ironie, že přesně za tohle jsem v mysli káral Olivera, já aspoň nejsem tak nápadný. Je nádherná. Zatají se mi dech při pomyšlení, co skrývá zapnutá mikina, volnější kalhoty, ty myšlenky však v rychlosti setřesu. Můžu být rád, že mě nevyškrtla z kontaktů, a já... ugh. ,,Dobře jsi to vypočítala," usměju se na blondýnku, v ruce nápoj. 
,,Já vím, co bych neudělala pro to, abys dostal šanci strávit s Maddie víc času."
Nadvednu obočí, sánka mi v údivu padne, obojí však skrývám za pobavení. ,,Takže to jenom kvůli mně jsi to shodila, mi chceš říct?"
,,Přesně tak. A, teda, abych Oliverovi shodila ego."
,,No. To už zní líp," i přes sklenici u úst pořád dohlédnu k baru. Je tak malinká, je roztomilé, když si musí stoupnout na špičky, aby se mohla nahnout k číšníkovi. Ještě že tu Oliver není, ten by dost možná slintal při pohledu na... ne, dost. 
,,Hm... asi tě Oli pěkně štve, co?"
,,Huh?" shlédnu k ní. Myslíš. ,,Docela. Nesedli jsme si, to se stává."
No já jsem jí snad k smíchu. ,,Nesedli. To podle mě není ten důvod, ale... fajn, nesedli. Řekněme."
No tak ale moment, moment. Co to má zas...