Neptej se

XXI.

Tolikrát se mí spolubydlící dožadovali pravdy.
Nejednou mi Alex odpíral kafe od ochotného blonďáka, dokud mu neřeknu, proč jsem tak vyčerpaný, kde jsem se v noci toulal.
Nejednou mi bdící Benji sám podal led s otázkami typu, kde jsem k četným ranám přišel.
Tuší. Hádají.
Z omylu si je však vyvést neodvážím.
Odchod kolegů pramenící z mé žádosti nebyl nijak zvlášť ochotný, až ve mně vzplanuly obavy, zda se jich doopravdy zbavím a získám tak celý pozemek pro sebe.
Kdyby věděli, že první mou činností by byl spánek, pusy by jim nesklaply.
Roger je pěkný lhář. Sliboval, že noční útěky od normálního života zřídnou, maximálně však polevila jeho ochota. Stačil jediný výstřel. Oka bych nezamhouřil. První myšlenka mých spolubydlících, když jsem včera rozrazil dveře pokoje jako střela a nachytal je tak u další epizody jednoho z jejich oblíbených seriálů, byla spojitost právě s výstřelem, co přišel z lesa, díky otevřenému oknu jejich sluchy neminul. Nevěřili mi můj nesouhlas, pozbyli strachu. Nechoď tam.
Neposlechl jsem.
A tak jsem noc, kterou jsem plánoval celou proležet v peřinách, v podstatě proběžel, myšlenky na nadcházející den a dívku v něm nahradil pud sebezáchovy, plné soustředění na míjející kulky.
Myslel jsem, že je na místě zabiju.

,,Byla to jenom sázka... hloupá sázka..."
,,To si teda piš, že hloupá, Seane! Když vás s Rogerem potřebujeme, to ne, na to jste moc mladí, ale přijde nehlídaná noc a vy malí kreténi si dáte závod v lese?! Jste normální?!"
,,Nepoučuj."
,,No to teda budu, když toho nikdo jiný kurva není schopný! Mohli vás zabít! Chápete to?! Kdybych neslyšel ten výstřel, už by bylo po vás!"

Nepříjemný hovor s Rogerem o tom, jak je jeho smečka neschopná a hloupá, který následoval, bych si s radostí nechal ujít. To já jsem přišel s výčitkami, ale on? Jako by neexistovalo nic než fakt, že jeho bratr zná mé jméno.
Jediné štěstí, že Oliver neprásknul, odkud mě zná. Kdyby Roger tušil, že s jeho mladším bratrem máme zálusk na stejné děvče... sežral bych si to já.
Přitom to mně city opětuje. Ne jemu.
Jestli to Oliver nevidí nebo jen vidět nechce... není absolutně můj problém. Nebude mi mluvit do rozhodnutí. On ani žádný jiný Austin.
Po bowlingu následovaly dlouhé dny plné rozvah, vnitřních dialogů, rozpor dvou validních stran. Pro jednoduchost jsem si je nazval Roger a Maddie. Obě strany mají pravdu. S oběma se stotožňuju. A vždy, když si myslím, že po jedné variantě sáhnu, ta druhá mě plácne po hřbetě ruky a natlačí mi do hlavy další ale.
V mé přítomnosti jí hrozí nebezpečí.
Ale... zvládnu ji ochránit. Udělám pro ni cokoliv.
Ale jednou jí budu muset odhalit svou druhou stránku.
Ale ona mě má ráda i s mými nedostatky.
Ale nevěří v nadpřirozeno.
Ale já bych jí ukázal, že není čeho se bát.
Ale... opravdu není čeho se bát?
Ani hlasitá hudba prodírající mé ušní bubínky nepřehlušila myšlenky, proto ji před hodnou chvílí nahradil zvuk přírody, jež se line z lesa a ohrady celým areálem, s pohledem upřeným na obrazovku speciálně vestavenou pro obraz z kamer a pažemi za hlavou polehávám, stále se probíraje z cenného spánku. Dneska v noci budu spát jak zabitý. Vždyť dnes jsem ještě tělo neopatřil jedinou šoetkou kofeinu, krystalkem cukru. Možná bych si i pro něco došel nahoru, kdybych se jen neobával, že se akorát minu se svou návštěvou, nechci ji nechat čekat. A očividně ani ona už dál nenechá čekat mě. ,,Trefila," přivítám ji s úsměvem, když vyjdu zpoza stěny, co nás dělila.
Úsměv mi hned opětuje, jakékoliv pochyby jsem rázem ty tam. Minulé setkání mě strašilo ve snech, tím napětím by se dalo nabíjet. No teď? Teď si užíváme přitomnost toho druhého. Možná tomu značně dopomáhá samota, kdyby jeden hledal dalšího člověka, musel by kráčet desítky metrů. ,,Moje paměť nezklamala."
Už žádné napětí, Maddie, prosím. Nesnesu tu nejistotu, pocit, že naše přátelství visí na vlásku. CoOž visí i teď. Protože chci něco víc. A všechno značí tomu, že tuhle touhu sdílíš. ,,Po zkouškách tě tu očekávám častěji. Teda, kdyby jenom já."