Neptej se

L.

trigger warning: domácí násilí

Proběhne úprava

Na první pohled jsme se vrátili do zajetých kolejí.
Křivdy byly odpuštěny, nadrženost nám nepřerůstá přes hlavu, opět se jeden druhého nedokážou nabažit. Zároveň však nemůžu setřást pocit, že ten týden odloučení s sebou přinesl nějaký přelom. Něco visí ve vzduchu.
A sice tím nemyslím konkrétně naši první společnou návštěvu rodného města, ale je to element, přes který se nedokážu jen tak přenést a dělat, že se vlastně nic podobného nemá udát. Jako bychom bok po boku neměli čelit místu natolik traumatizujícímu, že nás odehnalo stovky kilometrů daleko, a zpět nás jen párkrát ročně naláká rodina.
Nedostávám tolik pohledů, jako když mi bylo devět. Tehdy jsem byl žhavá zpráva, i když už léta si v mé přítomnosti šeptali kolemjdoucí nadávky na mého otce a lítost vůči mně, matce a sestře. Chvilku si na mě dokonce ukazovali prsty, protože jsem byl ten kluk, kterému v řece zemřela sestra. Ruch opadnul s přestěhováním, pochopitelně, no díky zaměstnání od tří starých psycho vědců bych ani žádné nevnímal, i kdyby mi je spolužáci křičeli přímo do ucha. A po návratu mi minulost jako jediný připomínal důmyslný syn šerifa. Nebýt toho parchanta, snad bych si k tělu vliv vzpomínek tak blízko ani nepustil. Za devět let se člověk dokáže hodně změnit, i fyzicky. Jen tak mě nikdo nepoznal, nikdo si nešeptal. Dvojníci rodičů sice působili důvěryhodně, no ve vlastním zájmu dům neopouštěli přespříliš, aby nevzbudili podezření.
A Stilesovi stačil zkurvený podpis.
Už nevím, jaký poprask způsobila jejich smrt. Teda, údajná – krytí kvůli zmizení jak mě, tak Hrůzných doktorů jako takových. Zatímco já jsem si hověl v pekle a vyhlížel, jestli náhodou nezahlédnu mého skutečného otce, smažícího se už téměř dekádu, dvojníci ukončili hru autonehodou. Tragédiím ve jméně Raekena mělo být konečně zadostiučinění. I když bouračka asi takový poprask nevyvolala, když Maddie pořád žije v tom, že mé rodiče jen ignoruju. Pořád nevím, co jí o nich mám říct, nechci to řešit. Děsí mě, že se na ně vyptává, jako by snad začala přicházet na mé lži a postupně je chtěla otevírat jako adventní kalendář. Čokoláda by jí teď teda dozajista přišla vhod, vždyť co jsem se vrátil, jako by mi zase pronikala mezi prsty. Všechno, co jsme půl roku budovali, upadlo v zapomnění, a proč? To má až takové obavy z Beacon Hills? Má její rodina z vyšší třídy až takové nároky?
Tak to jsem zvědavý, Maddie moje milovaná, co řeknou na to, že jim ke stolu dovedeš syna té největší beaconhillské špíny. Jestli je jim moje jméno známé, tak rozhodně ne v dobrém. Nemělo by mi na tom záležet. Mohlo by mi to být úplně jedno, stejně jako celé Beacon Hills, ale... pak si vzpomenu na své zpocené dlaně, když jsem měl poprvé naživo potkat Anne, Maddyinu starší sestru. Vždyť Madd dokonce stresovala, když se měla seznámit s Pam, tak moc jí na mně záleží. Na mé rodině. A já se teď musím hodně snažit, aby mi nemohla vyčíst jedinou věc, aby pak přiznání tajemství, všech, bylo jednodušší. Třeba tomu pomůže rodné prostředí.
A navíc, musím své jméno očistit. Jméno opředeno tragédiemi, zahrabáno tak daleko od smetánky, jak to jen jde. Nejsem snob, to vůbec, ale nejsem ani chudák. Můžu si dovolit, cokoliv chci, díky nemalému dědictví po smrti rodičů. Všechno na mě čekalo i po návratu z pekla. Chci sevřít ruku starého Lamberta a podívat se mu do očí s vážností, bez štipky pochyb. Aby nade mnou neopovrhoval nosem, ale možná i cítil trochu respekt. Je to právník. Jeden z nejlepších ve státech. Kdo jiný by měl ocenit chlapa, co už od sedmnácti stojí na vlastních nohách?
A k tomu sbalil tu nejlepší holku pod sluncem?
Maddie o vrstvách nahlas nemusela říkat nic. A radši jsem ani já sám nerýpal, zbytečně bych ji dostal do úzkých. Šel jsem na to od lesa; jak mám na jejího otce zapůsobit? Přiznala, že toho o něm moc neví, nebo teda že toho o něm není moc co vědět. Ale když se pustila do výkladu informací o něm, oči mi zablýskaly při zmínce jeho oblíbeného alkoholického nápoje, na který nedá dopustit. Sám bych si však netroufnul ani na výběr správného obchodu, nakolik jsem alkohol doposud kupoval pouze v baru, a to ještě žádnou závratnou kvalitu, ale jen marný pokus o to zmást vlastní mysl. A protože Maddie odmalička koukala otci pod ruce s drahým obsahem zdobené skleničky, vstupuju právě do Pilot Housu, abych spojil příjemné s užitečným.
Zvykli jsme si na sebe. Jak těžce probíhalo naše loučení před mým odjezdem do Nového Mexika, tak těžce se loučíme při jejím odchodu do práce. Přespáváme spolu čím dál častěji, až se mi stalo nemožným vyhýbat se Rogerovi a byl jsem nucen přiznat svou slabost, své srabáctví.
Ale může se mi divit?
Vždyť se na ni stačí podívat. Obzvlášť teď, když běhá od stolu od stolu s perfektním držením těla, ze kterého jí, byť v práci, jde vidět značná část. Dean, její nechutný šéf, se kterým už jsem měl několikrát tu čest se dostat do potyčky, skrývá odhalující kostýmky za marketingový tah, no ve skutečnosti jen zneužívá svých pravomocí pro vlastní pohled. Nebudu lhát, bylo by mi mnohem příjemnější, kdyby mi v tomhle bílém kostýmku anděla tancovala u postele, ne před hladovými pohledy cizích nadržených chlapů. Aspoň u toho nevypadá dvakrát šťastně. Být to na ní, obleček by si nechala pro jediného chlapa. Toho si teď nevšímá, nervy jí zúžily vizi a snaží se nevybuchnout, protože ji pohledy na jejím těle tak moc vyčerpává. Nejradši bych si ji hned odnesl s sebou, no budu muset ještě chvilku vyčkat. Už by měla mít po směně, ale kdy naposledy skončila načas, si ani nevzpomínám. I kdybych snad přišel se zpožděním, neutekla by mi, pořád by ještě sílila úsměv. A neshodí ho ani ve chvíli, kdy ladným a promyšleným krokem dojde za bar a odloží tácek. Nedivím se, že si na dýška nestěžuje, když vidím, jak kroutí boky, i když proti její vůli. Ale čím dřív chce sedět v blůzce bez výstřihu a žluté sukni ve své psychologické kanceláři, tím víc musí využívat svého současného výstřihu, a já to respektuju. Nemám důvod žárlit, přes den se nemusím bát, že by se se zájmem dívala jinam. Právě naopak.
Se zadrženým hvízdnutím, abych jí nepřitěžoval ještě víc, strčím ruce do kapes, s každým krokem mé srdce přidá na frekvenci tlukotu. Znám její tělo zpaměti, a přece mě ten pohled pohltí, sotva se zadkem trefím na barovou stoličku. Dokážu vycítit frustraci, a přece nedokážu přestat civět, avšak na rozdíl od ostatních přítomných právem a hrdostí. Jenom já zjistím a vlastně už dávno vím, jaké divy se pod zbytky látek skrývají, jak chutná, jak znějí její vzdechy. „Myslíš, že bys zvládla ještě jednu limonádu?"
Teprve teď koutky spadnou. A já nemusím hádat proč, vždyť i za úsměvem uvnitř doslova soptila, no stačí pohled a nasadí ho zpět, i když s jiným nádechem.
S upřímností.
Mé oči si láká ještě víc, když se přes bar nahne, no nestihnu její hruď obdivovat, protože si vyptá pusu. Prsty pozvednu její bradu, aby se nemusela namáhat tak moc. Úplně cítím ty zelené pohledy probodávat má záda. Nejedna slova se mě snaží shodit, avšak nikdo nemá skutečnou moc.
„Hm... no nevím, pane Raekene. Co za to?" uculí se.
Teď mám chuť ti dát dýško i já, a to jsem si ještě ani neobjednal. Ale však ty ho dostaneš. Večer. Možná ti to nepomůže blíž k ordinaci, ale aspoň se ti bude líp usínat. „Hmm..." zůstávám jí přiměřeně blízko, „běžně tu platím penězi, ale jak se tak na Vás dívám, slečno..." hladově si ji sjedu pohledem tak nízko, jak jen dokážu, „když pár hodin počkáte, to dýško bude stát za to. Tak? Prosím..." snažím se ji obměkčit pohledem, no šibalství nezatajím, „mám úplně sucho v krku."
Rty promne, spodní dokonce skousne. Stačila ani ne minuta a mám ji víc v hrsti než všichni zoufalci tady za celý den. Taky to nevydrží a znovu se ke mně nahne, no o poznání vášnivěji než předtím. „No dobře... za to, že jste pěkně poprosil, dostanete i specialitu podniku. Ale tu si budete muset vybrat v soukromí," zašeptá mi do ucha a odtáhne se, aby vyplnila mé přání. To špatné. Myslíš, že mě nějaká limonáda vážně zajímá? Obzvlášť, když se u toho záměrně, provokativně vykrucuješ, nemůžeš sáhnout po jediné surovině, abych ti neviděl úplně všechno. Díky tvým kreacím je víc než snadné ignorovat pozornost, kterou si díky životní rovnováze získávám zase já. Jako bychom byli na pódiu a nutili ostatní nám věnovat pohled.
Přitom my dva momentálně neexistujeme za hranice našeho vlastního světa.
Nadzvednu obočí, naštěstí je to jediná část mého těla, která jde nahoru. Kdyby chtěla, opak by se stal pravdou. Vytáčí mě, jak moc mě má omotaného kolem prstu. Vždyť odtrhnout pohled od jejího výstřihu je skoro nemožné. „Promiňte, slečno, neuvědomil jsem si, že jsem se ještě nevzbudil."
Když si strčí pramen vlasů za ucho, poznám, že jsem zahrál na správnou strunku. V hrsti jsme oba vzájemně. „To je v pořádku, pane. Vyřeším si s Vámi jednu záležitost a znovu Vás pustím do reality. Víte, dostalo se ke mně, že jste hříšník a... to přece nemůžu nechat jenom tak. Bez trestu."
Dobře, tenhle kostýmek anděla jde s tebou. Měl jsem tušit, když jsem viděl to tvoje video, že jsem v tobě probudil něco nekalého. Něco, čemu občas ani já sám nestačím. „Něco mi říká, že ta svatozář je jenom na okrasu, a ve skutečnosti tam skrýváte." Nejradši bych tě ohnul přes tenhle bar, hned teď.
Hotovou limonádu přede mě konečně postaví, no ani se na ni nepodívám. Nemá jak utišit mou žízeň, zvlášť když si přiloží ukazováček ke rtům. „To budete muset zjistit sám důkladnou prohlídkou. Ale, prosím, neprozraďte to nikomu. Prosím, pane... nemůžu být vykázaná z nebe," chytí se za srdce. Moje malá herečka.
Zato já konám upřímně, když prohloubím úšklebek. I kdyby Maddie neměla kostým, v tento moment nám přirovnání anděl a ďábel sedí dokonale. „To budete muset hodně prosit."
Nepohladí mě po předloktí jen tak, ne. Přímo se o něj otře hrudí. Zcela. Záměrně. „Budu prosit i na kolenou, pane," zapřísáhne se tiše. „Když naložím myčku... za žádných okolností mě nesmíte pronásledovat dozadu. Vstup je tam pro nezaměstnané přísně zakázán. A v žádném případě nemůžete vstoupit do šaten. Je Vám to jasné?" mrkne.
A já pomalu přicházím o slova. Kdo jsi a cos udělala s tou holkou, kterou jsem sbalil? „Jenom naprostý blázen by neuposlechnul rady samotného anděla." Jestli tam nebudeš do minuty, asi si tě přehodím přes rameno a odnesu tam sám.
Připadá mi, že se čas zpomalil, a uplynula hodina od prvního vloženého nádobí. Zcela si mě ukradla netrpělivost, ale když se mi tak předvádí? Producíruje se a kroutí boky, přesně tak, aby mi ideálně houpnul ještě před publikem? Otočí se na mě přes rameno pohledem, jakým o sex přímo škemrá? Odpiju si z pití, aby nepřišlo na škodu, no od žízně mě to nevzdálí. Vize zůstává zúžená, i když už zašla za roh, absolutně nic a nikdo mimo ten úsek neexistuje.
„Jestli se chystáš jít dozadu, zapomeň. Tam jít nemůžeš."
Absolutně nic a nikdo, kromě dotěrné blondýny, které přináší nenávist ke mně životní smysl.
Nerozhodí mě. Ani ona ne. „Nevím, o čem to mluvíš. Jako v lese, Lio."