Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

1.

Ahoj!!

Věnováno pajdazesmecky <3 

Kde bych asi tak začal? Byl jsem posledním ročníkem na univerzitě. Ne že by mi šlo o předměty, co tu vyučovali, spíš o jejich volejbalový tým, kde jsem se opět stal kapitánem. Trochu mě mrzelo, že Akaashi nešel na stejnou univerzitu, ale on nemiloval volejbal tak jako já a i dřív hrál jen kvůli mě. Nezlobil jsem se na něj. Měl své zájmy, které spočívaly v kreslení všelijakých možných obrázků, jež jsem já nechápal. Jednou by chtěl kreslit mangu. Byl jsem za něj rád, avšak uvnitř sebe jsem se nedokázal zbavit špatného pocitu. Neuměl jsem si to vysvětlit, a tak jsem své divné pocity nechával stranou. 

Spolu s Akaashim jsem chodil už tak dlouho a byl jsem pořád stejně šťastný jako na začátku našeho vztahu. Neboť i když se některé dny zdály stejné, s Akaashim mi i tak připadaly výjimečné. No a také každým rokem byl sad krásnější a na pohled sváděl mnohé. Když jsme spolu někam šli, předháněli jsme se, kdo na koho bude žárlit víc, protože se pokaždé našel někdo, kdo projevoval zájem o toho druhého, ať už žena nebo muž. Ve svém případě jsem to tedy moc nechápal, ale to vem čert. Ne, nedokázal jsem si představit život bez něj. Ale teď už k příběhu. 

------------------------------------------------------------------

Dnes jsme měli utkání, na kterém jako věrní fanoušci nechyběli Akaashi s Kuroo a Kenmou. Byl to těžký a namáhavý souboj a častorkát jsem měl pocit, že propadnu svým emomódům, od kterých mi často pomáhal právě Keiji. A i když už se mnou nehrál, tahle vlastnost mu zůstala až do teď. ,,Neboj se, ty to zvládneš, jsi přeci moje ESO!" křikl přes celou tělocvičnu a já ihned nabral své seběvědomí zpět, což nemohlo dopadnout jinak než výhrou pro náš tým. Když zápas skončil, chtěl jsem jít za svými přáteli, ale opět mě zastavili lidé, co chtěli, abych se po univerzitě připojil do jejich týmu. Odmítl jsem je. Vždy jsem se chtěl přidat do jejich týmů, ale když mám teď Keijiho, držel jsem se zpět. Navíc nechtěl jsem být v týmu, kde neznám osobně ani jednoho hráče. Rychle jsem se převlékl a bežel za nimi. 

,,Tobě to vždycky trvá." křikl se smíchem Kuroo.

,,Nech ho být, nenechají ho ani na chvíli v klidu, pořád ho zahrnují všemožnýma nabídkama. Jako vždy jsi byl úžasný, blahopřeji k vátězství." řekl jsem a jako odměnu mu věnoval sladký polibek. 

,,Když pořád hraješ tak zapáleně volejbal, přijmeš někdy nějakou z těch nabídek?" optal se Kenma. 

,,Nevím, zatím se mi žádná nelíbila, navíc to nezáleží na mě. Nemohl bych jen tak opustit svou lásku." odpověděl jsem a zdůraznil poslední větu. Načež jsem si Akaashiho přitáhl k sobě a dal mu ruku kolem ramen. Poté jsme se vydali do naší oblíbené kavárny, kde jsme dříve dělali s Kurooem brigádu. Byli jsme tam až do setmění a následně jsme se vydali domů. 

,,Koutarou, víš, že kvůli mě nemusíš odmítat všechny ty úžasné nabídky..." řekl jsem trochu posmutněle. Nechtěl jsem mu stát v cestě, i když na druhou stranu jsem byl rád, že je odmítal. Nevím, jestli bych byl schopný ho následovat bůhví do jaké země...a opustit Japonsko, rodinu a přátelé... 

,,Nedělám to jen kvůli tobě a tahle nabídka stejně nebyla nic moc a už se tím netrap." odpověděl jsem s úsměvem a propletl si s ním prsty. 

Pokračování příště...