Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

53.

Ahoj!!

Věnováno SL5270 <3 

Miloval jsem jeho objetí stejně jako všechno na něm. Usmíval jsem se nad vlastní hloupostí. Když jsme se přestali objímat, pustili jsme se do vaření. Já jsem si vzal na starost smažení masa. Keiji připravoval přílohy, sem tam mě zkontroloval. Vracelo mi to vzpomínky. Když jsem se snažil něco uvařit poprvé, nejen že jsem zmrvil vše, na co jsem sáhl, ale málem jsem podpálil i kuchyň. Teď už jsem na tom byl o dost lépe. 

,,Zlepšil ses." řekl jsem s úsměvem a políbil ho na tvář. Mírně se začervenal. Nečekal jsem, že v něm vyvolám rozpaky i po takové době. Jeden by řekl, že už na to musí být zvyklý, no asi to tak není, což bylo celkem potěšující. Navíc...dělalo ho to roztomilejším. Ještě jednou jsem se usmál a dál se věnoval vaření. Uz jsme začali prostírat stůl.
 
,,Nechceš tu zůstat přes noc, už tak je celkem pozdě a teprve doděláváme večeři a nevím, co víc bych vlastně měl říct a už bych měl přestat, než tě odradím..." úplně jsem se v tom zamotal. Očividně jsem i já byl stále vyveden z míry jeho přítomností.

,,Napadlo mě totéž, ale tak si říkám, jestli máš dost volných pokojů. Jsou tu i dvojčata a nevím, jestli je má přítomnost vhodná a nechci je nějak omezovat, když tu byli dřív..." také jsem nenacházel správná slova jak vyjádřit, že bych zůstal rád.

,,Pokud jde o ně. Myslím, že jim bude stačit jeden pokoj. A kdyby ne, mohl bys spát v tom mém a já bych klidně spal třeba na zemi, jestli ti jde o tohle..."

,,Co blázníš? Ne, nebudeš spát na zemi, jistě máš dost velkou postel a mě nebude vadit spát vedle tebe. Proč jsme vlastně tak roztěkaní, když nám tohle bylo před chvílí úplně jedno?"

,,Ani nevím, možná protože opravdu zažíváme nový začátek, což mi přijde celkem fajn...dlouho jsem měl pocit, že jsem jen prázdná schránka, co občas projeví nějaký ten cit pro druhé, když je potřeba. Jenže teď mám pocit, že se konečně začínám zaplňovat a jsem z toho tak nervózní, že opět říkám samé hlouposti, kterým je těžké porozumět."

,,Ne, chápu to až moc dobře. Sám se tak cítím. A nechci nic říkat, ale možná bychom je už měli zavolat, aby nám to jídlo ještě nevychladlo." řekl jsem a věnoval mu další úsměv. Zase jsem to byl já, zase jsem se chtěl usmívat na celý svět.

Jelikož na mé volání nepřišli, šel jsem pro ty dva nahoru, abychom se společně najedli. Rovnou jsem jim oznámil, že tu Bokuto zůstane přes noc. Ani jeden z nich nic nenamítal. Nejspíš stále byli myšlenkami ve své předchozí činnosti, při které jsem je vyrušil. Jen, co jsme dojeli, ti dva se opět vytratili do horního patra. S Bokutem jsme sklidili nádobí a šli si taky lehnout.

Leželi jsme naproti sobě a hleděli do očí tomu druhému. Ani jsme nemuseli nic říkat a stejně jsme věděli, na co ten druhy myslí. Jednu ruku jsem měl pod hlavou a druhou nechal volně ležet mezi námi, Bokuto taktéž. Chtěl jsem jeho ruku překrýt svou, ale ačkoliv jsme měli stejné myšlenky, stihl to dříve. Věnoval mi jeden z nejkrásnějších úsměvů,co jsem u něj viděl, a já mu ho jen oplatil. Přisunul jsem se tělem blíž k němu a nakonec si s ním propletl prsty. Políbil jsem jej na ty měkké rty a poté na čelo.
,,Jsem rád, že jsi zůstal." hlesl jsem.

,,Já také, ale vidím, že chceš spát, tak ať se ti zdá něco pěkného." pošeptal jsem a oplatil mu jeho předchozí čin.

Pokračování příště...