Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

31.

Ahoj!!

Vylezl jsem z vany a začal se utírat ručníkem. Stále jsem byl rozhozený. Štvalo mě, jak si všichni myslí, co je pro mě správné a co ne. Je to přeci můj život, můžu si dělat, co chci, pomyslel jsem si. Vzal jsem si na sebe čisté oblečení a vyšel z koupelny. Už teď jsem pociťoval neodolatelnou vůni. Následoval jsem ji a dostal se až do kuchyně, kde se na mě ze stolu usmívala hezká pečínka a Osamu hned naproti. Nemusel jsem se nechat dlouho pobízet a sedl na židli.

,,Dobrou chuť. Dnes si zasloužíš něco speciálního za svůj výkon, tak snad to bude stejně dobré jako tvé smeče." vložil jsem do přání lichotku a nezapomněl na úsměv. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se ho mám zeptat, proč odešli. Ale když jsem mu teď přál dobrou chuť...tohle by mu ji možná zkazilo. 

,,Po takovém přání k jídlu by mi snad ani nemohlo nechutnat. Navíc...určitě je to výtečné stejně jako ty." 

,,Nepřeháněj." řekl jsem a cítil, jak mi postupně rudnou tváře víc a víc. Tohle bylo snad poprvé, kdy to řekl bez náznaku srovnání s Akaashim. Vím, že se mu nikdy nebudu rovnat, ale stejně...
Vyrušil mou myšlenku další lichotkou, že jsem téměř zapomněl, jak měla končit. 

,,Nepřeháním, myslím to smrtelně vážně. Vaříš opravdu skvostně a já tvá jídla miluji." řekl jsem s úsměvem. Vážně jsem je miloval a jeho jsem měl hrozně rád. Opravdu by bylo tak hrozné, kdybych se do něj zakoukal? Jak se vůbec můžu ptát? Jenže já si nějak nemůžu pomoc. Raději jsem se pustil do jídla, abych upustil od svých myšlenek. Najednou mi do oka padla lahev, již stála na lince. 
,,Nedáme si?" optal jsem se s úsměvem. 

,,No sice moc nepiju, ale dnes máme co oslavovat, takže proč ne." řekl jsem a zvedl se od stolu. Otevřel jsem lahev a rovnou ji rozlil. Vážně alkohol nebyl nic pro mě, ale když odešel i Kuroo s Tsukkim, chtěl jsem, aby si aspoň trochu užil své vítězství. 

Jedli jsme, pili a bavili se. Cítil jsem, jak mi alkohol pomalu stoupal do hlavy a štvalo mě, že Osamu stále vypadá, jako by nic nepil. 
,,Tohle není fér. Před chvílí jsi říkal, že máme co oslavovat a stejně mi přijde, že nepiješ." 

,,Nechci to moc přehánět. Jelikož nepiji skoro vůbec, alkohol mi stoupá do hlavy rychleji a já nechci, abych pak udělal něco, co bych nemohl vrátit." 

,,Jsi tu se mnou, co bys mohl asi tak udělat? Pij. Samotného mě to nebaví." řekl jsem a ukázal mu své psí oči. 

Možná jsem nevypadal opile, ale moje hlava říkala něco jiného. Celou dobu se mi před očima promítaly všechny možné představy, co bych nejraději udělal. Většinou lidi tvrdí, že něco udělali nebo řekli, kvůli tomu, že byli opilý...ale tak to není. Udělají to, co chtějí udělat a na alkohol se jen vymlouvají. nechtěl jsem se ani vymlouvat, ale ani mu ukázat své skutečné touhy...jenže on mi stejně mával před očima sklenkou, abych se napil. Pořád měl ty jeho psí očíčka. Povzdechl jsem si. 
,,Fajn, to bude má poslední." 

,,Jestli má být poslední...tak až do dna." 

,,Tohle je vydírání." 

,,Nepřipadá mi to tak. Když to vypiješ do dna, můžeš se mě zeptat na cokoliv a já slibuji, že ti pravdivě odpovím." 

Začal jsem se smát a kroutit hlavou. Asi vážně chtěl, abych tu sklenku vypil. Podíval jsem se na její obsah a už teď jsem cítil tu hořkou chuť v ústech. Těžce jsem polkl a byl připravený sklenku vypít. Taky jsem tak udělal. 

,,Takže, jak zní tvá otázka?" 

,,Líbí se ti na mě něco?" optal jsem se se vší vážností, ale rozhodně to tak nevypadalo, protože jsem měl nutkání se neustále usmívat. 

Naklonil jsem se víc k němu a zadíval se do jeho našedivělých očí. 
,,Pár věcí by se určitě našlo. Třeba tvoje oči, tvůj úsměv a tvé momentálně načervenalé tváře. Jsi roztomilý." odpověděl jsem a pořád se na něj zblízka díval, když v tom se ke mně začal přibližovat. Tak nějak jsem tušil, co přijde, ale stejně jsem nebyl schopen uhnout. Naše rty se spojily v jednoduchý polibek. 

Pokračování příště...