Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

33.

Ahoj!! Dobře, než se začnete divit, chci vám jen říct, že se věci posunuly, myslím, že bylo na čase. Ovšem nebojte se, hrozně ráda prolínám příběhy s minulostí, takže se nemusíte bát, že jste o něco přišli. 

O dva roky později: 

Určitě máte dost otázek...

Co jsem celou tu dobu dělal?
Poté, co jsem vystudoval univerzitu, jsem  opravdu dodělal mangu, ve které se objevil příběh o mně a Bokutovi. Také jsem se staral o matku. Potají jezdil na všechny Bokutovo zápasy a snažil se prostě nějak žít.

Četl si někdy tu mangu a mluvili jste spolu za tu dobu?
Já osobně nikoho nepožádal, aby mu ji dali, takže nevím, zda ji vůbec četl. Z čehož jste nejspíš pochopili, že jsme spolu ještě nemluvili. Navíc pochybuji, že by měl na nějaké čtení čas. Stal se z něj světoznámý uznávaný volejbalista, a tak nějak měl dost starostí s novináři. A ano jsem do něj pořád blázen. Má láska k němu nikdy nevymizí.

Co dělám teď?
Teď pracuji jako editor mangy, i když bych byl raději v literárním oddělení. Ale na svou práci si stěžovat nemůžu. 

Jak se má matka?
Řekl bych že skvěle. Před dvěma měsíci dostala konečně chuť opět žít a začala s otcem cestovat po celém světě. 

Jestli se vídám s ostatními?
No jelikož je práce editora mangy časově celkem náročná, nemám zrovna moc času, ale sem tam někam zajdeme. 

Určitě vás také zajímá Atsumu, že?
Jsme nejlepší přátelé od toho dne, co se mnou spal v jednom pokoji. Často spolu trávíme víkendy a probíráme všechny možné konspirační teorie a různé blbosti. A taky on je ten, kdo mi o Bokutovi říkal všechny nové informace. Je to zlatíčko a zrovna teď mi volá.

Ihned jsem mu to zvedl. 

,,To byla rychlost, chceš vědět, kdo se vrací do Tokya?"

,,Dej mi chvilku...ty?" 

,,To také, ale ještě jedna osoba, která se jako první staví u rodičů. Mohl bys ho nějakou náhodou potkat. Kolem osmé bude v Tokyu. Možná už je na čase, abyste spolu opět začali mluvit."

,,Počkat...on se vrací? Už natrvalo?" 

,,Říkal to tak."

,,Co když se mnou nepromluví?" 

,,Budu v Tokyu o něco později, takže budu ready na to, abych tě při nejhorším utěšil. Musím jít. Zatím." 

,,Zatím..." řekl jsem a s tím mu zavěsil telefon. Právě teď jsem měl pocit, že se celý můj život roztříštil na milion kousků, které nepůjdou jen tak slepit zpět. 

-----------------------------------------------------

Dlouho jsem se přemlouval, jestli je dobrý nápad se nenápadně objevit na cestě, která vede k jeho rodičům. Co když se mnou nepromluví? Co když mě nenávidí? Přesně tyhle otázky se mi honily hlavou celou dobu. A co jsem udělal? Stejně jsem tam šel, protože jsem nevěřil, že ho potkám. Jakmile mě spatřil, zastavil se stejně jako mě se zastavilo srdce. 

Vrátil jsem se do Japonska. Jako první jsem chtěl navštívit rodinu, avšak nečekal jsem, že cestou za nimi potkám Akaashiho. Stál jsem tam neschopen pohybu.

- Nemůžu jít s tebou ani ti v tom bránit. Promiň mám jiný sen a stejně jako bys ty nechtěl, abych se ho vzdal kvůli tobě, tak ani já nechci, abys ho vzdával kvůli mě. -

Opět se mi rozezněla ta osudová věta v hlavě. A i když jsem zase cítil tu nesnesitelnou bolest na hrudi a stále se tak zlobil za to, jak mě opustil, jsem teď před ním stál a bojoval sám se sebou, jestli si ho nemám přitáhnout do objetí a ukázat mu, jak moc mi chyběl.

,,Koutarou?" hlesl jsem tiše a z té radosti, že ho opět vidím, jsem mu skočil kolem krku. On se však hned odtáhl. Co jsem mohl čekat? Opustil jsem ho.
,,Promiň, neovládl jsem se." řekl jsem a snažil se při tom o úsměv.

Toto bolelo ještě více, nechtěl jsem opouštět jeho objetí, ale přeci si nemyslí, že když jsem opět tady, vše bude jako dřív. Ani nevím, zda bych to chtěl....jenže čím déle jsem se na něj díval, tím více se pochybnosti vytrácely. Nevěděl jsem co, říct, ale teď jsem vážně nechtěl, aby byl v mé blízkosti.
,,Promiň, musím jít, rodiče už na mě čekají..." řekl jsem a rozešel se svým směrem.

,,Koutarou, počkej! Mohl bych tě ještě někdy vidět?" optal jsem se a držel jeho velkou teplou dlaň, která mi začala vracet všechny ty krásné vzpomínky s ním.

Pokračování příště...