Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

72.

Ahoj!!

Dá se říct, že se v sobotu nic "neobvyklého" nedělo. Na Atsumuovo neobvyklost jsme si zvykli, tudíž to pro nás bylo normální. A když jsem tvrdil, že je Oikawa sedmý div světa, tak Atsumu byl ten osmý. A jelikož nás vyrušil v tak peprný moment, Keiji ho celou dobu probodával pohledem. Divím se, že ho ještě nevykoukal z existence a že se na něj vůbec dokázal dívat. A kvůli tomu vládlo v bytě hrobové ticho, které se protlo, až když nastal večer a my byli u sebe v pokoji. Tam jsme sice také zrovna moc nemluvili, ale rozhodně jsme se nenudili. Víte, jak to myslím. 

Druhý den jsem vstal o něco dřív a nechal jsem Akaashiho klidně spát. Spáchal jsem ranní hygienu a převlékl se. Vzal jsem si klíčky od auta a vydal se k němu. Nasedl jsem do něj a rozjel se do svého bytu sbalit si pár věcí na náš výlet. Jednu věc jsem nechápal...proč Keiji trval na tom, abychom jeli všichni společně autobusem, když si mohl dopřát poklidnou jízdu se mnou v autě? Pochybuji, že cesta autobusem s někým, jako je Atsumu nebo Hinata a podobně, bude klidná. Měl bych si sebou vzít zásobu špuntů do uší. Jakmile jsem měl všechno sbaleno, jel jsem zpět. Myslel jsem, že se stihnu vrátit, než se Keiji vzbudí, ale nestalo se tak. Už byl vyzbrojený svou zástěrou a obracečkou. 

,,Promiň, jestli jsem tě vzbudil...doufal jsem, že budeš spát déle." řekl jsem a věnoval mu polibek na tvář. 

,,Víš, že se vždy probudím, když nejsi v posteli. Navíc mi něco říkalo, že si půjdeš sbalit a ovšemže bez snídaně." káravě jsem si ho prohlížel. 

,,Proto jsem doufal, že budeš ještě spát, abych ti mohl připravit snídani a najíst se s tebou, jenže ty mě vždy ve všem předběhneš, protože jsi prostě dokonalý." zalichotil jsem mu a několikrát jsem o jeho rty vášnivě otřel ty své. 

,,Ne ty jsi víc a slibuji, že ti za ten týden vše vynahradím." šeptl jsem. 

--------------------------------------------------------------

Seděli jsme v autobuse, který o sobě dával vědět na míle daleko. Tolik hlučných lidí se pohromadě snad nikdy nesešlo. Většinou jsem to býval já s Kurooem, ale to jsme každý seděl ve svém autobuse a obtěžovali náš tým. Pohlédl jsem na Keijiho, který byl podivuhodně klidný a na tváři měl úsměv. 

,,Proč jsi vybral ten nejhorší možný způsob cestování?" 

,,Chtěl jsem si zavzpomínat i na toto. Nikdy jsem cestování nemusel, ale když mě tenkrát Sarukui strčil na místo vedle tebe, byl jsem mu vděčný. Sám od sebe bych to nikdy neudělal. Nakonec to byla úžasná cesta." řekl jsem s úsměvem. Jo nikdy na tyhle časy nezapomenu...ani na lidi, co se mě vždy snažili popostrčit. 

,,V tom případě doufám, že pořád posloucháš stejný styl hudby." zvolal jsem a už jsem lovil sluchátka. Jedno jsem si nechal a druhé podal Keijimu. Pořád se na mě díval a usmíval. A přesto, že jsem před chvílí slyšel hluk, teď jako by všechno ztichlo...jako by čas plynul pomaleji a jako bychom tu byli jen my dva, jen chvíle pro nás. Políbil jsem jej na čelo a opřel si svou hlavu o tu jeho. Následně jsem zavřel oči a po chvíli usnul. 

Kuroo nás probudil, když jsme byli na místě. Nemohl jsem si nevšimnout telefonu v jeho ruce a šiřokého úsměvu, který věnoval nám oběma. 

,,Řekl bych, že ta fotka je témeř identická, asi nebudete proti, když vám ji pošlu, že?" zvolal se smíchem a rozešel se směrem ven. 

,,Říkal jsem mu, ať to nedělá, ale Kuroo namítl, že by to Keiji uvítal." hlesl za námi Tsukki.

,,Pro jednou měl pravdu." řekli jsme s Bokutem téměř nastejno. 

Pokračování příště...