Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

59.

Ahoj!! 

Věnováno yunnie_ahh <3 

Ok, proti tomu jsem neměl co namítnout. Nemusí mě vracet už nikdy, pokud chce. Oblékl jsem si kabát a nazul boty. Následně jsme vyšli z mého domu. Kousek opodál stály dvě dobře vypadající ženy s širokým úsměvem jako měl Bokuto, jeho sestry. Obě dvě ke mně přiběhly s radostným smíchem a omotaly mi ruce kolem krku. Kdyby Bokuto nezasáhl, nejspíš by mě uškrtily. Doufám, že to nebyl jejich skrytý úmysl. Nervózně jsem se na ně usmál.

,,Ale notak. Chtěli jste se přeci seznámit. Tak to tolik nepřehánějte nebo ho ještě udusíte..." upozornil jsem je a obě odtáhl. Vzal jsem jej za ruku. Pořád měl na tváři vystrašený výraz. Musel jsem se usmát. Byl tak roztomilý.
,,Neboj, nemusíš se jich bát. Tohle je Kaori a vedle ní o pár centimetrů vyšší Kiyomi. A jak už víte, láska mého života, Akaashi Keiji." vzájemně jsem je představil.

Potřásl jsem si s nimi rukou. I když Kiyomi byla o něco vyšší, ničím jiným se od své sestry nelišila. S tím budu mít jistě problém. Dali jsme se na cestu neznámo kam.
,,Koutarou, kam to vlastně jdeme?" optal jsem se jej.

,,Dlouho jsi nebyl navštívit svou tchýni, stýská se jí po tobě." na chvíli jsem se odmlčel a sledoval jeho měnící se tvář. Vypadalo to, jako by si v hlavě představoval nějakým nehezký příběh.
,,Ale no tak, Keiji! Usměj se a přestaň si v hlavě představovat jakými možnými způsoby bychom tě mohli připravit o život."  řekl jsem se smíchem.

,,Jak jsi to věděl?" optal jsem se a neskrýval zaskočení.

,,Protože sis v hlavě už tenkrát vymýšlel fascinující příběhy a teď když už je ztvárňuješ, musí to být ještě na lepší úrovni, ale vážně nemáme v úmyslu nic nekalého, tak se nemusíš bát." uklidňoval jsem jej a letmo ho políbil.

Věnoval jsem mu úsměv a oplatil mu polibek. Myšlenky na jejich vražedné úmysly se vytratily a nahradily je samé hříšné...nejradši bych z něj strhal oblečení a celého jej zlíbal. Ovšem to nepřipadalo v úmyslu, neboť se mě jeho sestry začaly vyptávat na všechny možné věci, proč jsem si vybral zrovna Bokuta. Ať už jsem řekl cokoliv, pořád se to snažily zpochybnit. Koutarou kvůli tomu měl nehezkou vrásku na obličeji.
,,Jste na něj docela zlé. Myslím, že mi byl souzený odjakživa. Míval jsem sen, který se stále opakoval. Nikdy jsem na sny nevěřil, navíc to byl opravdu zvláštní sen, kdy mě jakýsi neznámý kluk "obtěžoval" v šatně. Ten kluk byl Bokuto. Zdálo se mi o něm dřív, než jsme se poznali. A pak když jsem věděl, že to byl on, nebylo cesty zpět. Miloval jsem ho každým dnem, čím dál víc a to platí až doteď." řekl jsem s úsměvem na tváři.

,,Nikdy jsi mi neřekl, že se ti o mně zdálo dřív, než jsi mě poznal."

,,Myslel jsem, že ti to tak nějak dojde. Moc dobře víš, co to bylo za sen."

,,Jo ten sen bych si zopakoval klidně tisíckrát."
Opět jsem mu věnoval polibek.

,,Vy jste až nechutně sladký." oznámila Kiyomi.

,,Nezáviď, že jsi pořád single. Kdybys byla milejší, zažívala bys to taky."

A tímhle umlčel obě dve. Došli jsme k Bokutovo rodičům. Jeho mamka mě ihned objala a otec si se mnou potřásl rukou. Odložil jsem si kabát a než jsem se nadál, už mě táhli ke stolu, na kterém se nacházely tři různé chody. Pustili jsme se do jídla. Připadal jsem si trochu nesvůj...jako bych si tu nezasloužil být. Ale všichni se na mě pořád usmívali a ptali se, jestli něco nepotřebuji. Nepotřeboval jsem vůbec nic, měl jsem totiž vše.

Pokračování příště...