Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

22.

Ahoj!!

Věnováno nelioko <3 

Někdo mě už brzy ráno vytáhl z postele. Překvapilo mě, že to Byl Kuroo s Tsukkim držící se za ruku. Nechal jsem je nechtíc čekat za dveřmi, aby nevzbudili Atsumua. Rychle jsem se umyl a upravil. Hodil jsem přes sebe první, co jsem dostal pod ruku a šel za nimi. Celou dobu jsem řešil jen sebe, Akaashiho a nadcházející zápas a nebyl schopný zeptat se nejlepšího přítele, jak se vůbec má a co vše se změnilo. Co jsem to za kamaráda? Cítil jsem se kvůli tomu provinile. 
,,Promiň, že jsem se ti nevěnoval trochu víc. Místo toho, abys pro mě špehoval Akaashiho, jsem se raději měl zeptat, jak se máš..." řekl jsem omluvně. 

,,Můžeš se zeptat teď, ale jak už jsi nejspíš pochopil, určitě víš, že se mám skvěle." 

,,Vypadáš šťastně a i když je možná troufalí se na to ptát, jak se tohle všechno stalo?" 

,,Krátce poté, co jsi odjel, to se mnou Kenma ukončil. Měl svůj sen a chtěl se mu věnovat a narovinu mi řekl, že by na mě neměl čas. No a pak byl Tsukki ten, kdo mě utěšoval každý den a nakonec jsme sblížili víc, než by jeden z nás čekal." 

,,Taky bych tě utěšoval, kdybych to věděl..." 

,,Už to neřeš. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Měl si jich sám dost. Půjdeme někam, nebo budeme stát na chodbě, dokud zápas nezačně?" 

,,Hodilo by se nějaké jídlo. A co Akaashi?" 

,,S námi nejel a říkal něco o tom, že nebude mít čas...promiň." 

,,V pořádku, myslel jsme si to."

O pár hodin později: 

Atsumu mě vyzvedl na letišti ve svém lesklém autě a zavezl mě do hotelu, kde jsem měl rezervaci. Celou dobu se tvářil naštvaně. To se na mě pořád zlobí? Počkat má vůbec právo se na mě zlobit? Když jsme dorazili na můj pokoj, pomohl mi vybalit těch pár věcí, které jsem si sebou vzal. Poté si sedl na postel a nespouštěl ze mě oči. 
,,Už řekneš, co tě tak štve, nebo mě budeš dál mlčky sledovat?" 

,,Štveš mě ty..." 

,,To jsem pochopil, když jsi mi to napsal dvakrát po skončení konverzace."

,,Pořád to nechápu. Proč?" 

,,Ptal ses svého bratra?" 

,,Nemohl jsem, byl s ním Bokuto. Tobě to nevadí?" 

,,Vím, že spolu tráví čas a nezazlívám mu to." 

,,To, co jsem tenkrát řekl, nebyla pravda. Jenže poté, co jsi udělal, se to pravdou stát může...ani to ti nevadí." 

,,Sám jsem mu napsal, ať si užívá života. A i kdyby mě to štvalo, nebudu mu bránit. Proč to štve tebe?" 

,,Mě?" zmateně se optal. 

,,No očividně tě neštvu jen já..." 

,,Nevím...prostě mi to nepřijde správné. Bokuto má být s tebou a ne s mým bratrem..." 

,,Žárlíš na svého bratra nebo na Bokuta, který ti ho přebírá? Je jen jedna možnost, jak být opravdu spolu, aniž by nás dělila taková dálka, ale to by znamenalo opustit vážně nemocnou matku nebo bránit Bokutovi, aby si splnil sen. Ani jedna varianta nepřichází v úvahu. Myslíš, že jsem nad tím předtím nepřemýšlel. Každý den jsem se snažil něco vymyslet, abych si to pak nemusel vyčítat a nakonec tohle byla jediná možnost. Už to chápeš?" 

,,Nežárlím a víceméně chápu. Ale trpět sám taky není úplně příjemné, ne? Co budeš dělat, až je uvidíš spolu? Sneseš to nebo zakročíš? Vím, že můj bratr tam bude taky." 

,,Umím se dost dobře ovládat, takže to zvládnu." 

,,No jak myslíš, ovšem pokud ti bude smutno, můžu ti dělat společnost, než odjedeš, až zápas skončí..." řekl takovým zvláštním tónem, ale na druhou stranu, proč ne? 

,,Nebyla by troufalost odmítnout jedno z dvojčat Miya?" řekl jsem a usmál se na něj. Navíc...pořád jsem mu dlužil za tu letenku. 

Pokračování příště...