Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

37.

Ahoj!!

Seděli jsme v celkem útulné místnosti, kde bylo pár lidí z časopisu. Trochu nás ještě upravili, abychom se na fotkách leskli. Ach jo, jak já tohle nesnášel. 

,,Ale no tak, netvař se jako bručoun a aspoň na chvilku jim věnuj svůj krásný úsměv, přeci jen...bude to číst určitě i tvá rodina a možná i někdo jiný, teď když už jsi zase zpátky." řekl jsem. Přál jsem si za oba, aby byli zase spolu, protože jen takhle byli doopravdy šťastní. 

,,No já se nerad předvádím jako ty, takže je to pro mě celkem těžké a pochybuji, že by si Akaashi kupoval také časopisy. Navíc usmívat se na fotce s tebou se mi taky moc nechce." řekl jsem a neskrýval svou podrážděnost. 

,,Tady se někdo špatně vyspal. Na chvilku bys to překousnout mohl." řekl jsem a šel se posadit na židli označenou mým jménem. 

,,Fajn, na chvilku bych to mohl překousnout." řekl jsem si pro sebe a také se šel posadit. 

Naproti nám usedla mladá žena, řekl bych něco kolem dvaceti až dvaceti pěti let. Usmála a pohlédla na nás stylem, jestli jsme připraveni. Úsměv jsem jí opětoval a lehce kývl. 

,,Bokuto-sama, jak se cítíte, když jste zase doma?" 

,,Víc než dobře. Rodina a přátelé mi chyběli nejvíc." 

,,Jak jste vlastně přežíval tři roky vedle jednoho z dvojčat Miya, kterému už tak nechyběla reputace, dozvěděli jsme se, že jste nebyli zrovna přátelé." 

Musel jsem se zasmát. 
,,Nebylo to tak hrozné, koneckonců jsme dřív bojovali proti sobě, ale když jsme začali bojovat spolu, ukázalo se, tedy až po čase, že tenhle otrava je celkem fajn." 

Začala se vyptávat Atsumua a já měl aspoň na chvíli klid. Moc jsem neposlouchal, na co se ho ptá, ale i tak mi přišly jeho odpovědi zbytečně dlouhé. Opět jsem začal vzpomínat na staré časy a nechal se jimi na chvíli unést. Dokud svou pozornost opět neupřela na mě. Zprvu se ptala tak obecně, ale náhle přišla jedna dost soukromá otázka.

,,Stejně jako mě tak i spousta vašich fandů zajímá, jestli jste byl někdy zamilovaný? Jste jediný člen, který nikdy o lásce nemluvil." najednou řekla.

,,Byl jsem zamilovaný. Svou první opravdovou lásku jsem potkal na vyšší střední. Byli jsme spolu hrozně dlouho, ale nakonec nás rozdělily naše sny, ale o tom už se mi mluvit nechce." řekl jsem s úsměvem.

,,To je škoda, protože jsem narazila na jeden příběh, kde doslova vystihujete jednu z hlavních postav. Ten příběh je kouzelný a já se chci zeptat, jestli jeden z nich opravdu nejste vy." řekla a ukázala na mangu...

Keijiho mangu, kterou jsem poznal už jen podle obalu knížky. Nečekal jsem, že by ji opravdu nakreslil.
,,Víte tuto mangu jsem nikdy nečetl..."

,,Možná bych vám mohla přečíst jednu kratičkou část." řekla a začala přednášet báseň.

Mou báseň. Šel mi z toho mráz po zádech. Rozevřel jsem oči dokořán a snažil se držet, abych neřekl něco nevhodného.

,,Miluji tu báseň a o té druhé ani nemluvím. Nedovolil jste, aby se opakoval ten samý sen? Já jen tajně doufám, že jste stále spolu..." řekla, když to dočetla.

Podle mé reakce jí nejspíš došlo, že to je opravdu můj příběh.
,,Myslím, že na tohle odpovídat nemusím..."

,,Pardon, nechtěla jsem se vás dotknout. Jen ta kniha je úžasná a já ji opravdu zbožňuji a pokud je podle Vás, tak ji zbožňuji ještě víc. Tohle je dokonalý příběh a nebojte se o tomhle psát nebudu."

,,A co Vy Atsumu? Našel jste svou spřízněnou duši? Nebo bloumáte sám?"

,,I když jsem celkem oblíbený a mám kolem sebe nespočet nápadnic, ještě jsem žádnou takovou nenašel. Ale pokud byste chtěla, můžeme si spolu někam vyjít."

,,Vidím, že vám nechybí smysl pro humor."

,,Ne, jemu rozhodně ne. Vím to z vlastní zkušenosti, kolikrát je jeho smysl pro humor možná až zvrácený, že Atsumu?"

,,Ale no tak Bokunne, nebuď takový." řekl jsem se smíchem. Jo byl to fajn nápad, poslat sem Keijiho mangu. Vždy jsem si myslel, že ho stále miluje. Nemusel o něm sám mluvit, ale kdykoliv mluvil někdo o něm, zpozorněl a šlo vidět, že mu na něm záleželo. Stále měli šanci a jestli se jí chopí, možná budu mít šanci i já.

Pokračování příště...