Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

64.

Ahoj!! 

Společně s dvojčaty jsme se šli najíst. U jídla padlo hned několik uštěpačných poznámek mezi Bokutem a Atsumuem. My se nezapojovali a raději dělali, že tam vůbec nejsme. Když se na nás někdo z nich otočil kvůli zastání, předstírali jsme, jak moc jsme zabraní do naší konverzace. Nějakým zázrakem se nám povedlo dojíst, aniž by někdo přišel k úhoně. Poté, co jsme vše sklidili, vytáhl jsem Bokuta ven. Přesněji řečeno na místo, kde to všechno začalo. 

Stáli jsme před školou a zasněně na ni hleděli. Koutkem oka jsem zahlédl Bokutovo úsměv. Také jsem se musel usmívat. Chytil jsem ho za ruku a propletl si s ním prsty. 
,,Přesně na tomhle místě jsem stál a viděl hrozně energetického kluka s cedulí, na které byla má třída. Říkal jsem si, jak může mít někdo tolik života. Přišlo mi to otravné. Chtěl jsem tě ignorovat, ale tys vzápětí přiběhl ke mně a řekl jsi, že si tuhle školu zamiluju. Nezamiloval jsem si školu, ale tebe. Každopádně jsem tu strávil dva roky úžasného života." 

,,Ten otrávený obličej nešel přehlédnout. Takovým lidem jsem chtěl ukázat, že je život skvělý a nebo jim ho znepříjemnit, pokud by byli proti. A jak jen dva roky?" 

,,Tak ještě, že jsem nebyl proti. Dva roky? Pak jsi šel na univerzitu a tahle škola bez tebe nebyla už tak skvělá. Půjdeme se podívat dovnitř?" optal jsem se jej. 

,,Myslíš, že můžeme?" 

,,Můžeme, domluvil jsem se s ředitelem. Zajdeme pozdravit pár starých učitělů a omrknout novou generaci. Rovnou jim můžeš dát nějaké rady do života, přeci jen jsi celebrita." 

,,Zase nepřeháněj. Doufám, že zajdeme i do šaten, bez toho by to nebylo pravé vzpomínání." řekl jsem s úsměvem a vydal se kupředu. 

Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Ale ano, měl jsem v plánu navštívit i naše oblíbené šatny. Zažili jsme tam toho tolik. Když jsme byli od sebe, na tyhle časy jsem vzpomínal nejvíc. Nikdy jsem na lásku ani sny nevěřil. Bylo to tak krásné skoro až neuvěřitelné, že mi to připadalo jako sen, ale přesto to sen nebyl a já konečně uvěřil, že i sny se můžou stát realitou. 

------------------------------------------------------------

Po včerejším vzpomínkovém dni přišel další. Bohužel bez Bokuta. Dnes si potřeboval zařídit jisté věci, a tak jsem se také věnoval své práci. Když mi to přerostlo přes hlavu, přeci jen kreslit vztah mezi Kageyamou a Hinatou je nad moje síly, zavolal jsem Kuroovi a sdělil mu svůj návrh. Souhlasil. Teď ještě nějak přimět ostatní. Říkal jsem si, že by bylo celkem nudné, kdybychom tam byli jen my dva. Takže jsem se musel zeptat ostatních...

,,Co byste řekli na to, kdybychom si všichni na týden vyrazili a po dlouhé době si zahráli volejbal?" optal jsem se jich, když jsem přišel do kuchyně. 

,,Kdo všechno by tam byl, neboť pochybuji, že my čtyři bychom si vystačili?" odpověděl jsem. Volejbal jsem nehrál opravdu dlouho a rád bych si zopakoval naše bratrské duo, ale zase bych se tam nechtěl potkat třeba s Oikawou, protože už vidím, jak se s Atsumuen pohádají hned po příjezdu.

,,No to ještě nevím, podle toho, kdo všechno na to přistoupí. Ale byl bych hrozně rád, kdybyste souhlasili." 

,,Já s tím rozhodně nemám problém. Zní to jako super hromadná dovolená. Zeptáš se i mandarinky s borůvkou?" 

,,Co sakra? To je jako kdo?" 

,,Hinata s Kageyamou." 

,,Lepší přezdívky jsi jim dát nemohl. Klidně se jich zeptej ty, já na ně nemám kontakt nebo řekni Bokutovi. Jestli se ti je povede přimluvit, prosím hlavně ne žádné konflikty." 

,,Ale menší pošťuchování vadit nebude, ne?" 

,,Pokud při tom nebudeš ničit nábytek, tak ne. Je to nějaké centrum pro rozvoj, kde Kuroo s Tsukkim trénují děti a ta budova patři Kuroovo rodině, takže jestli nechceš přijít o něco dole, neriskuj to." řekl jsem s úsměvem. 

Můj bratr asi prostě rád vyvolává konflikty. Sice jsme dvojčata, ale já jsem úplný opak jeho. 
,,Neboj dohlédnu na něj." řekl jsem a spražil svého bratra pohledem

,,Děkuji. Teď mě omluvte, jdu navštívit budoucí novomanžele." 

Pokračování příště...