Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

13.

Ahoj!!

Věnováno AdellSedlo <3 

Byly to již dva dlouhé týdny, co jsem neměl Bokuta po svém boku. Bez něj to bylo opravdu těžké. Za tu dobu jsme si volali jen dvakrát. Bylo pro mě hrozně těžké s ním mluvit a pro něj nejspíše taky. Takže to byly ty telefonáty typu: Ahoj, jak se máš, co děláš...a dál jsem to nevydržel a na něco se vymluvil. Nechtěl jsem, aby mě slyšel plakat a nechtěl jsem slyšet plakat jeho, jelikož by to mé srdce nezvládlo. Takže jsme si spíš psali. Ale ani to nebylo nejlehčí.

Další týden se naše komunikace snad ještě zhoršila. Ne, že bych si s ním nechtěl psát, ale musel jsem být s matkou a lítat po všech možných vyšetření a takhle se to táhlo ještě déle. Tak moc jsem chtěl nastoupit na první letadlo do Osaky a odletět, ale kvůli matce jsem prostě nemohl. Už tak byla v hrozném stavu, takže jsem byl stále s ní a snažil se jí nepřitížit svým stavem. Nasadil jsem svou dokonalou masku a hrál si na toho nejvíc šťastného člověka. Kdykoliv se zeptala na Bokuta, něco jsem si vymyslel a snažil se udržet si usměvavou tvář. Bylo to obtížné období a čekal jsem, že to bude postupně už jen horší a horší. A neměl jsem nikoho, komu bych to všechno mohl říct. 

------------------------------------

Za celé jeho prázdniny nepřijel ani jednou. Nevyčítal jsem mu to, já osobně také neměl moc času. I tak jsem za nim chtěl jet, ale on odmítl. V telefonu vždy zněl divně, jeho zprávy byly mnohdy divné...já se začal cítit divně. Připadalo mi, jako bychom se oddalovali ještě víc, což jsem nechtěl dopustit. Musel jsem s ním mluvit a zjistit, co se děje. Nebyl v pořádku. 

Po tréninku jsem se šel osprchovat a pak jsem si to namířil rovnou na pokoj. Začal jsem si sušit vlasy a u toho si vzpomněl, jak to tenkrát udělal Keiji. To bylo snad poprvé, kdy ke mně šel sám od sebe a snažil se být milý i přes to, jak moc jsem mu lezl na nervy. Nikdy na to nezapomenu. Jenže já nechci jen vzpomínat, chci, aby se tohle ještě někdy stalo. Potřeboval jsem mu to říct, potřeboval jsem mu říct, že ať už se děje cokoliv, ať to vydrží a počká na mě. 

Vytočil jsem jeho číslo a čekal, až to zvedne. Jenže toho už jsem se nedočkal. Do pokoje vtrhl Atsumu a byl vzteky bez sebe. Vzal mi mobil z ruky a hodil ho na postel. 

,,Ty hnusnej zmetku!" křikl po mně a chytil mě za triko. 

Nechápal jsem, o co mu jde. Už na tréninku se zdál naštvaný. Ale proč byl sakra naštvaný na mě? 
,,O co ti jde?" 

,,O mého bratra...co s ním máš?" stále křičel a v očích měl slzy. 

,,Co bych s ním asi tak měl mít? Přeskočilo ti?" křičel jsem na zpět. 

,,Tak proč jsi u něj byl včera v noci?" 

,,Protože mi chyběl Keiji a chtěl jsem si s někým popovídat. Jsme jen přátelé tak se laskavě uklidni a přestaň po mně řvát." řekl jsem a ruku, kterou držel mé triko, jsem dal pryč. Sedl jsem si na postel a všiml si rozsvíceného displaye u telefonu. Akaashi to zvedl a hovor stále běžel. Vzal jsem telefon a šel s ním na chodbu. 

,,Keiji, jsi tam ještě?" 

,,Jo, jsem tady...co se tam ksakru dělo?" snažil jsem se zachovat klidný hlas, ale ten kratičký rozhovor, co jsem vyslechl, mě celkem rozhodil. 

,,Sám nevím. Atsumu asi dostal záchvat vzteku. S Osamuem nic nemám, nemusíš se bát, jen k němu občas zajdu na pokec, neboť tady snad není nikdo normální..." 

,,V pořádku. Potřeboval si něco?" 

,,Ano, chtěl jsem slyšet tvůj hlas, ujistit se, že jsi v pořádku. Poslední dobou se sotva ozveš. Co se děje?" 

,,Nic, jen toho mám moc. Nezapomeň, že jsem v posledním ročníku. Budu se snažit ozývat častěji, ale teď už budu muset jít." 

,,Dobře...Keiji, ať už se děje cokoliv, vydrž to, než se vrátím. Miluji tě." 

,,Taky tě miluju a vždy budu, ty to víš. Tak se měj..." řekl jsem a hovor zavěsil. Déle už bych se neudržel. 

Pokračování příště...