Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

49.

Ahoj!!

Snažil jsem se vybrat na co se ho ze všech těch otázek, jež se mi honily hlavou, zeptat jako první. Nakonec jsem se zeptal na ty nejhlavnější.
,,Kdybys věděl, že začnu chodit s Osamuem a budu s ním spát, změnil bys názor? Nebo kdyby tvá matka neonemocněla, jel bys se mnou? Litoval jsi někdy toho, že ses takhle rozhodl?"

,,Nezměnil bych svůj názor, dal jsem ti volnost, takže jestli se bojíš, že za to budu někdy naštvaný, nemusíš se bát. Kdyby má matka nebyla nemocná, jel bych s tebou. A myslel jsem si, že nikdy litovat nebudu, ale litoval jsem toho každým dnem, neboť být bez tebe pro mě bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát. Ale rozhodl jsem se tak, takže jsem musel nést tu bolest." řekl jsem a mírně se usmál.

,,Jsi pořád ten stejný Akaashi, kterého znám."

,,Ani ty ses nezměnil aspoň chováním ne, ale vypadáš mnohem líp než si tě pamatuji."

,,Když jsem sem opět přijel a potkal tě chvíli na to. Tys mi pak skočil do náruče. Říkal jsem si, že si nemůžu dovolit, aby to bylo jako dřív, že chci, abys věděl, jak moc jsem vlastně trpěl, ale když jsme spolu pak mluvili, uvědomil jsem si, že tys také trpěl a že i kdybych nechtěl, už to nebude jako dřív..."

,,To asi ne, udělal jsem chybu a zcela chápu, že jsi takhle smýšlel, i já tak smýšlel, ale věděl jsem, že když tě tu znovu mám, že tě nechci ztratit podruhé a i když vím, že to nebude stejné..." přerušil mě.

,,Může to být lepší. Stejně jako to řekl Iwaizumi. Četl jsem tvou mangu, vlastně nejen tu...ale všechny, co jsi kdy vydal. Chvilku na to, co jsi odešel, jsem se probudil a byl na telefonu. Na internetu najdeš spoustu zajímavých věcí...jen mě trochu udivuje, že jsi psal o Oikawovi s Iwaizumim a Kuroovi s Kenmou a jedna manga mi přišla hrozně povědomá, jako by to snad měli být dvojčata. Za prvé ty příběhy mi přišli až moc reálné na to, abys sis to vymyslel, což mě přivedlo k další otázce...jak ses zrovna ty mohl začít bavit s tím otravou Atsumuem?"

,,No spíš ses měl zeptat, co jsem dělal za poslední tři roky a s kým jsem to dělal...tedy ne tak jak to vyznělo jo. Pane bože jen to ne."

,,Co prosím? Teď se celkem bojím zeptat..."

,,Vlastně on byl ten, kdo mě přemluvil k tomu jít na tvůj první oficiální zápas. Strávili jsme spolu asi tři dny, a mezitím jsme se celkem dost sblížili a nakonec se spřátelili. Nebyl tak hrozný, jak jsem si myslel. A dalo by se říct, že měl podobný problém jako já. V tu dobu jsem hledal někoho takového. Jak už jsem říkal, lhal jsem i ostatním. Nemohl jsem jim říct o svém stavu a Atsumu to jako jediný věděl. Celkem často za mnou jezdil, protože si ho jeho bratr nevšímal a když jsme si povídali, napadlo nás proč neudělat mangu i na ostatní." 

,,No jelikož je to Atsumu a hlavou se mu honí všechno možné, aspoň jednou to využil správně. A vy dva jste spolu nikdy nic neměli?" 

,,Ne. Jako neříkám, že na mě nesahal někdy až zbytečně moc a neměl u toho ty jeho přihlouplé řeči, ale ani tak jsme se jeden druhého nedotýkali tak, abychom to nemohli vzít zpět, jestli víš jak to myslím. Nikdy bychom spolu nemohli chodit, každý z nás miloval někoho jiného a tím to pro nás haslo."

,,Chápu a asi bych nakonec přeskočil konverzaci o něm...představa, že na tebe sahá, se mi zrovna moc nezamlouvá, když o něm nemám nejlepší smýšlení. Proč jsi vlastně matce neřekl, že spolu nejsme?"

,,Nejspíš by jí došlo, že jsem to udělal, abych se mohl věnovat jí a ona by si to pak vyčítala. A taky...protože jsem tomu hrozně dlouho nemohl uvěřit, nechtěl jsem tomu věřit, i když jsem se tak rozhodl já..."

,,Rozumím...chtěl bych začít znovu, Keiji. Jen možná budu potřebovat nějaký ten čas..." 

Pokračování příště...