Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

8.

Ahoj!!

Věnováno hanari606 <3 

Věděl jsem o té nabídce celou dobu a jen jsem čekal, kdy se o tom zmíní. Ale dva týdny byly pryč a Bokuto stále nic neříkal. Možná to nakonec odmítl a nebo to jen nechtěl říkat, dokud neskončí škola, pomyslel jsem si. Jenžě škola končí dnes...dnes to určitě přijde. Přestaň pořád fňukat a prostě to přijmi a jako jsi to dělal dříve, i teď si zachovej klid, dokážeš to. Poručil jsem si.

------------------------------------------------------------

Když škola skončila a já ji úspešně dokončil, řekl jsem si, že bychom si dnes mohli vyrazit na večeři a po ní snad Keijimu sdělit přijetí do MSBY. Moc času do odjezdu mi totiž nezbývalo. I když jsem dávno přijal, párkrát jsem přemýšlel nad tím, jestli to přeci jen nemám zrušit. Zašel jsem za rodiči. Byli jediní, kdo o tom veděli. 

Vítali mě s otevřenou náručí. Sedli jsme si ke stolu a povídali si. Takové odpočinkové dopoledne. Jenže pak táta vytáhl lahev a chtěl, abych si s ním připil. Když jsem se na ni tak díval, vzpomněl jsem si, jak to dopadlo minule a opět mi bylo nevolno. 
,,Promiň, ale když to vidím, není mi nejlíp. Možná příště..." 

,,Vždyť nám za chvíli odjíždíš. Jen si připijeme, nic víc...nebo si snad myslíš, že by tvůj otec pil za bíleho dne?" řekl a začal se smát. 

,,Dobrá, dobrá...souhlasím." 

,,Už jsi to řekl Keijimu?" optala se matka. 

,,Chci mu to říct dneska, ale mám strach, že se mnou nebude chtít jet..."

,,Zbýá mu ještě jeden rok, ale i kdyby nejel, přeci to není konec, ne? Keiji byl vždy po tvém boku a přeje si pro tebe jen to nejlepší, takže si najde způsob, jak tě podporovat i odtud." 

,,V tom máš asi pravdu." 

,,No a až budeš v Osace, nezapomeň nám čas od času zavolat, ano?" 

,,Neboj se. Pokud to půjde, budu vám volat každý den..." řekl jsem. Matka se asi nikdy nepřestane chovat, jako bych byl malý. Usmál jsem se na ni a objal ji. Poté jsem do našeho objetí přizval i otce. Takové chvilky mi tam určitě budou chybět. 

-----------------------------------------------------------------

Dnes jsme si zašli na večeři a já byl stále na pochybách. Ani při večeři se o tom nezmínil. Jestli ji opravdu přijal, ať už to řekne, než se z toho zblázním. Celou dobu jsem se snažil být v pohodě a díky za to, že jsem si od lidí dřív držel odstup, aby nikdo nepoznal, co si myslím. Protože i když jsem teď vypadal navenek tak jako vždy, uvnitř jsem se pomalu lámal a už toho ze mě moc nezbývalo. Chtěl jsem se s tím začít smiřovat co nejdříve. 

Po večeři jsme šli domů. Propletl jsem si prsty s těmi jeho a pomalu jsme kráčeli vpřed. Ulice již byly osvětlené a ani měsíc s hvězdami se na nás nezapomněl usmívat. Akaashiho tvář v tom svetlě vypadala neodolatelně. Věnoval jsem mu polibek na tvář. Usmál se na mě. Chtěl jsem mu to říct, ale nevěděl jsem, jak začít. 
,,Keiji, chtěl bych ti něco říct. Jak víš, škola už mi skončila a s ní přišla jedna nabídka...kterou jsem přijal. Vím, že jsem se tě ještě nezeptal...ale chci se zeptat, jestli pojedeš se mnou do Osaky...nemusíš odpovídat hned. Chtějí mě tam až za týden..." 

A to je ono. Chtějí, ale jen tebe a i když bych s tebou rád, nemůžu. Tohle bych mu nejradši řekl, ale na to jsem si teď netroufl. Mám tedy poslední týden s ním. Objal jsem jej, on mi vzápětí objetí oplatil.
,,Jsem rád, že jsi přijal nějakou nabídku, ale odpověď ti řeknu později." nakonec jsem hlesl a užíval si jeho teplo. 

Pokračovaní příště...

S láskou Vaše Tsukki <3